4 Tdo 1590/2014-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. prosince
2014 o dovolání obviněného R. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
10. 7. 2014, sp. zn. 9 To 273/2014, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 36/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 1 T
36/2014, byl obviněný R. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §
205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině
daného rozsudku dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od 1. 3. 2012 do 31.
12. 2012 v M. B. na ulici D., v areálu spol. T. V. (b.) v zištném úmyslu
odcizil 5 ks kovových vazníků střechy v délce cca 12 m svařených z ocelových
úhelníků v hodnotě 29.221,- Kč, přičemž majiteli spol. T. V. M. P., tvrdil, že
má u něj poškozený N. M. dluh, a proto si vazníky nárokuje a odveze, s čímž P.
souhlasil, následně si R. Š. vazníky naložil a odvezl na neznámé místo, čímž
poškozenému N. M., způsobil škodu odcizením ve výši 29.221,- Kč“.
Za uvedené jednání byl obviněný R. Š. odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
1 roku.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozenému N. M., škodu ve výši 29.221,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 1 T
36/2014, podal obviněný R. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 9 To 273/2014, tak, že ho podle § 256 tr.
ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 9 To
273/2014, podal následně obviněný R. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný v dovolání uvedl, že se předmětného přečinu nedopustil a že skutek, z
jehož spáchání byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu. Dále
vytknul, že soudy přesně nestanovily, zda se vazníky v době od 1. 3. 2012 do
31. 12. 2012 v areálu spol. T. V. nacházely a nebraly ohled na tvrzení M. P.
Dále obviněný vyjádřil názor, že je důkazy proti němu nejsou jasné a konkrétní
a soudy měly tedy aplikovat zásadu „in dubio pro reo“.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 15. 10. 2014
Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a
současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek
uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný R. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v dovolání však z velké části nenamítá nesprávnost právního
posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně
výpovědi svědka M. P., telefonického rozhovoru mezi M. P. a N. M.) a vytýkal
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky
skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Je třeba konstatovat, že obviněný se zde pouze domáhá, aby na základě jiného
hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.
Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Námitku, že „skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, nevykazuje všechny
zákonné znaky přečinu“, obviněný formuloval paušálně bez jakékoli bližší
konkretizace v tom směru, který nebo které ze zákonných znaků uvedeného přečinu
nebyly podle jeho názoru naplněny skutkem, jak byl zjištěn Okresním soudem v
Třebíči. Nejvyšší soud se proto s citovanou námitkou nemohl vypořádat jinak,
než obecným konstatováním, že skutek zjištěný Okresním soudem v Třebíči
vykazuje znaky uvedeného přečinu, a odkazem na rozhodnutí obou soudů.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným
považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková
zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Třebíči, z nichž v napadeném
rozhodnutí vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Soudy si byly
vědomy toho, že obviněný v rámci své obhajoby popřel spáchání činu s tvrzením,
že žádné vazníky neodcizil, a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně.
Skutková zjištění mají jasný obsahový podklad ve výpovědi poškozeného N. M.,
která byla v průběhu trestního řízení konzistentní, dále ve výpovědích svědků
L. N., A. F., M. P., J. J., v přepisu telefonického hovoru mezi poškozeným a M.
P. a listinných důkazech. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího,
aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval
a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy
jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily svůj hodnotící postup. Soudy hodnotily
důkazy s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný R. Š. uplatnil ve svém dovolání, je
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého
stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo
stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u
odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy
řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li
splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem
byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací
soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání
obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl
přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této
první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu
byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud
se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše)
odkazuje.
Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností
objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty
odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak souhlasí se závěry, které
učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí
soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi
neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného R. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. prosince 2014
Předseda
senátu:
JUDr. Jiří Pácal