U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014
o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.
7. 2013, sp. zn. 5 To 259/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 12 T 199/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 12 T
199/2012, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinu
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného
rozsudku dopustil tím, že ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze
dne 12. 4. 2011 s nabytím právní moci dne 12. 4. 2011, sp. zn. 16 Tm 5/2011,
odsouzen pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, dne 2. 6.
2012 kolem 23.00 hod. poblíž P. u B. p. po skončení přehlídky ohňostrojů napadl
poškozeného P. M., tím způsobem, že ho udeřil pěstí do obličeje, když úder
směřoval na pravé oko, čímž došlo u poškozeného k otřesu mozku, pohmoždění a
krevní sraženině v oblasti pravého oka a pohmoždění krční páteře s lehkým
omezením v obvyklém způsobu života v důsledku poranění krční páteře, když po
dobu přibližně jednoho měsíce přetrvávala místní bolestivost v místě přechodu
krční páteře v hrudní, projevující se při dodržování osobní hygieny, oblékání,
pohybech hlavy apod., když však toto omezení mohlo být vážnější, přičemž
předběžná škoda na léčení poškozeného P. M. byla Všeobecnou zdravotní
pojišťovnou České republiky, IČ:41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00
Praha 3, vyčíslena nejprve na částku 500,- Kč, později na částku 4.395,- Kč.
Za uvedené jednání a za sbíhající se pokus zvlášť závažného zločinu těžkého
ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve
Zlíně, ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 61 T 23/2012, v právní moci téhož dne,
byl obviněný M. K. odsouzen podle § 145 odst. 2, § 43 odst. 2, § 58 odst. 1,
odst. 3 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 39 měsíců.
Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen
do věznice s ostrahou.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku
Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 61 T
23/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu
poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ:41197518, ve výši
4.395,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 12 T
199/2012, podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 5 To 259/2013, tak, že ho podle § 256
tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 5
To 259/2013, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř. Obviněný v dovolání namítl, že soudy neprovedly obhajobou navrhované důkazy,
což řádně neodůvodnily, a důkazy nebyly soudy hodnoceny nestranně. Ohledně
opomenutých důkazů obviněný soudům vytkl, že nebyl proveden výslech dalších
osob, které se účastnily oslavy na M. ch. G. v R., tedy výslech rodičů
obviněného – L. K. a B. K., svědkyně V. P. a dalších 40 osob, jenž se oslavy
účastnily. Rovněž nebyl proveden výslech osob, které měly dosvědčit, že se
obviněný nacházel až do ranních hodin v baru O., a dále nebyla zjišťována
identita osoby, jež poškozenému zaslala odkaz na fotografie, na nichž se měl
nacházet útočník. Dle názoru dovolatele tyto důkazy nebyly irelevantní a měly
být provedeny, avšak nalézací soud je bez adekvátního odůvodnění neprovedl.
V rozsáhle zpracovaných námitkách dále obviněný vyjádřil názor, že skutková
zjištění, na kterých soudy postavily výrok o vině, jsou v extrémním nesouladu s
důkazy svědčícími o tom, že se nacházel někde jinde. V rámci této námitky pak
dovolatel formuloval vlastní posouzení svědectví svědků M. a N., přičemž opět
zmínil neprovedené důkazy. Podrobně se zabýval otázkou rekognice, která dle
jeho názoru trpěla podstatnou nezhojitelnou vadou, neboť se poškozený i svědci
předem seznámili s fotografií údajného pachatele vystavenou na Facebooku.
Dovolatel soudům vytkl, že se nepokusily skutkový stav dále vyjasnit prováděním
dalších navrhovaných důkazů.
Dále dovolatel uvedl, že napadená rozhodnutí byla podle jeho názoru
nedostatečně odůvodněna, přičemž v rozsudku vůbec není uvedena výpověď svědka
M. C., což už samo o sobě představuje opomenutý důkaz jako důvod pro zrušení
napadených rozhodnutí. Dále obviněný namítl, že měla být aplikována zásada in
dubio pro reo, avšak místo toho soud vyhodnocoval důkazy tendenčně v jeho
neprospěch.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a
k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že všechny námitky uvedené v důvodech
dovolání vztahuje obviněný k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., přičemž uvedeného důvodu dovolání se obviněný domáhá nepřímo, cestou
námitek směřujících k průkazu existence tzv. extrémního nesouladu, v jehož
rámci brojí především proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a
rovněž proti procesním náležitostem rozhodnutí. Jednou z uplatněných výhrad je
poukaz na existenci tzv. opomenutých důkazů (tj. výslechu dalších osob,
přítomných v rozhodné době na M. ch. G. v R. resp. v baru O., a zjištění
totožnosti osoby, jež poškozenému zaslala odkaz na fotografie údajného útočníka
na Facebooku), které soud bez adekvátního odůvodnění neprovedl. Je skutečností,
že v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně absentuje pasáž, v níž by se soud
vyrovnal s nerealizovanými návrhy na doplnění dokazování, a krajský soud tuto
vadu nenapravil. Dovolatel má pravdu v tom, že není povinností obviněného
opakovat soudu důkazní návrhy, jež uplatnil dříve a byly zachyceny v protokolu
o hlavním líčení. Na straně druhé bylo možno očekávat, že obhájce v závěru
hlavního líčení již z procesní opatrnosti na dotaz předsedy senátu měl
zopakovat ty důkazní návrhy, na nichž v té chvíli vzhledem k vývoji procesní
situace nadále trvá. Na straně druhé je otázkou, do jaké míry se tato vada
dotýká zákonnosti a akceptovatelnosti napadeného rozhodnutí, zejména při
vědomí, že jde prakticky pouze o návrhy na slyšení několika svědků, kteří se
měli před téměř půldruhým rokem setkat s obviněným buď na oslavě narozenin,
nebo v baru. Zjišťování identity uživatelky Facebooku, která upozornila
poškozeného na možného pachatele, je pak zcela bez významu pro skutková
zjištění. Domnívá se tedy, že tato vada rozhodnutí sice skutečně existuje,
netýká se ovšem takového důkazu, který by měl pro závěr o vině a trestu
podstatný význam, a proto se ani nedotýká zákonnosti a akceptovatelnosti
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pokud dovolatel za tzv. extrémní nesoulad označuje skutečnost, že jeho
hodnocení svědeckých výpovědí je odlišné od hodnocení, jehož se přidržel soud,
nelze mu přisvědčit zejména proto, že v podstatě pouze polemizuje s logicky
přijatelnými vývody, které stran dovolatelem zmiňovaných důkazů učinil nalézací
soud. Za dané situace pak postrádá racionální základ námitka, že skutková
zjištění o tom, že dovolatel spáchal předmětný skutek, jsou v extrémním
nesouladu s důkazy svědčícími o tom, že se nacházel někde jinde – stojí-li
proti sobě dvě skupiny protikladných důkazů, nemůže skutkový závěr vyhovět
oběma skupinám a s jednou z nich vždy bude v rozporu, protože soud v rámci
hodnotícího procesu dopřeje víry protikladně vyznívajícím důkazům.
Za námitku zasluhující pozornost lze označit tvrzení obviněného, že rekognice
provedená v tomto trestním řízení trpěla podstatnou nezhojitelnou vadou.
Především je možno odkázat na stanovisko nalézacího soudu, podle nějž není
vyloučen ani takový postup, kdy po rekognici podle fotografií je provedena
rekognice in natura; navíc vzhled obviněného na dotyčné fotografii a při
rekognici byl odlišný, včetně sestřihu vlasů, a ani z jiných důvodů nelze o
věrohodnosti rekognice pochybovat. Toto stanovisko je správné již proto, že při
poznávání osoby in natura svědek vnímá celý komplex vlastností poznávaného,
nejen obrazově fixovanou podobu obličeje, ale i tělesné proporce, držení těla
apod., takže informativní hodnota získaná tímto způsobem rekognice je
neporovnatelně vyšší. K argumentaci dovolatele k tomuto bodu je možno učinit
ještě další poznámku. Při současném vývoji komunikačních médií, zejména
zprostředkování výměny informací mezi uživateli internetu, nelze efektivně
předejít tomu, aby o předpokládaném pachateli trestného činu získali tito
uživatelé nejrůznější informace. Pokud navíc dotyčný vstoupí do komunity
užívající některou ze sociálních sítí (Facebook, Linkedin, Flickr, Twitter
atd.), jsou takové informace bez obtíží dostupné prakticky každému uživateli
internetu a nemůže jejich získání tímto prostřednictvím jakkoli zpochybnit
validitu procesních úkonů, v nichž takové informace hrají byť i nezanedbatelnou
roli, jak tomu bylo také v tomto případě.
Jestliže dovolatel napadeným rozhodnutím vytýká, že byla nedostatečně
odůvodněna, jde o námitku z hlediska důvodů dovolání zcela irelevantní. Je sice
pravdou, že v rozsudku vůbec není uvedena výpověď svědka C., to však naprosto
nevede k následku, jaký si představuje dovolatel (že totiž jde o opomenutý
důkaz představující důvod pro zrušení napadených rozhodnutí). Pokud jde o další
argumentaci shromážděnou v dovolání obviněného, nejde o nic více než o pouhou
polemiku se způsobem, jímž soudy vyhodnotily provedené důkazy, a o pokus
zvrátit skutková zjištění v alternativní popis skutku, z něhož by nebyla vina
dovolatele tak nesporně zjevná. Platí to o námitkách, že soud hodnotil důkazy
tendenčně v neprospěch obviněného, i o údajném nerespektování zásady in dubio
pro reo. Takové výhrady nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů dovolání
uvedených v § 265b tr. ř. Obviněný v dovolání uplatnil rovněž důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jeho podrobnějším odůvodněním se dovolatel
nezabýval, podle povahy vznášených námitek však lze předpokládat, že měl na
mysli druhou alternativu tohoto důvodu. Podle ní je předpokladem zrušení
napadeného rozhodnutí skutečnost, že byl zamítnut řádný opravný prostředek
dovolatele, ačkoli v předcházejícím řízení byl naplněn některý z důvodů
dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Pokud nebyla zjištěna
existence souběžně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a nebyl konstatován ani jiný „primární“ důvod dovolání, nemůže být
naplněn ani tento druhý dovolatelem namítaný důvod.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného M. K.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný M. K. podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale
pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž
rámci namítal, že soud hodnotil důkazy tendenčně v jeho neprospěch, že soud
vycházel z výsledků rekognice, která byla podle jeho názoru provedena vadně, a
dále námitky, ve kterých rozebírá výpovědi svědků a ze svého pohledu hodnotí,
co z uvedených důkazů vyplývá, je nutno považovat za námitky skutkového
charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném
dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená
skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1
tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Výše uvedenými
námitkami obviněný ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy
učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového
základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný hodnotí
provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní závěry, odlišné od závěrů soudů
obou stupňů. Obviněný zcela přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat
napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b
tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Jak bylo uvedeno výše, dovolací soud při
posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění
učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce
skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Toho si byl obviněný také vědom,
když mj. namítl také extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich
základě učiněnými skutkovými zjištěními a poukázal na existenci tzv.
opomenutých důkazů. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze
domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen
skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je
dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O tom, že obviněný
nevztahoval své námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy,
ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení procesního ustanovení, a to
ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř., které vyjadřuje zásadu „in dubio pro reo“.
Obviněný v dovolání namítl, že soudy bez adekvátního odůvodnění neprovedly
důkazy – výslech dalších osob, které se účastnily oslavy na M. ch. G. v R.
(tedy výslech rodičů obviněného, svědkyně V. P. a dalších 40 osob, jenž se
oslavy účastnily), výslech osob, které měly dosvědčit, že se obviněný nacházel
až do ranních hodin v baru O., a dále nebyla zjišťována identita osoby, jež
poškozenému zaslala odkaz na fotografie, na nichž se měl nacházet útočník. V
daném případě lze souhlasit s dovolatelem i státním zástupcem Nejvyššího
státního zastupitelství v tom, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně
nijak nevyplývá, jak se soud vyrovnal s nerealizovanými návrhy na doplnění
dokazování, ač tyto návrhy nebyly učiněny v závěru hlavního líčení (obhájce
obviněného tehdy neměl návrhy na doplnění dokazování), a že absentuje
vysvětlení důvodů, proč nebylo návrhům na doplnění dokazování vyhověno. Rovněž
odvolací soud ve svém usnesení pouze uvedl, že „… provádění dalších důkazů by
za této situace bylo nadbytečné“, aniž by výše uvedenou vadu napravil.
Proto musel Nejvyšší soud řešit otázku, zda je tato vada natolik podstatná, aby
odůvodnila zrušení dovoláním napadených rozhodnutí. Dle názoru Nejvyššího soudu
se však zde o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná. Soudy sice nevyslechly
další osoby, které se účastnily oslavy na M. ch. G. v R. a osoby, které měly
dosvědčit, že se obviněný nacházel až do ranních hodin v baru O., avšak v
posuzovaném případě byl závěr soudu prvního stupně o tom, že poškozený byl
napaden obviněným tím způsobem, že ho udeřil pěstí do obličeje, jednoznačně a
nepochybně prokázán. Jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, provedení výše jmenovaných důkazů by pouze zvětšilo jednu ze
skupin důkazů charakterizovaných protichůdným vylíčením skutkového stavu a
nijak by nemohlo přispět k jeho dalšímu vyjasnění. Takové důkazy by nemohly
změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak, jak tyto
důkazy hodnotily soudy. Z uvedeného vyplývá, že trestná činnost obviněného byla
nepochybně prokázána a že vyplývá z učiněných skutkových zjištění ve svém
souhrnu, přičemž výpovědi osob, které se účastnily oslavy na M. ch. G. v R.,
resp. se s obviněným měly nacházet až do ranních hodin v baru O. by na těchto
závěrech nemohly nic změnit. Pro skutková zjištění by rovněž nemělo žádný
význam zjišťování identity uživatelky Facebooku, která upozornila poškozeného
na možného pachatele.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění
soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v
případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když
skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní
nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat
jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy
jinak, než si představuje. Jak vyplývá z judikatury, extrémní nesoulad přichází
do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a
nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě
z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení
důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou
důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu,
postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za
situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku,
kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených
právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému v projednávané věci neshledal takové
okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se
zákonem a neshledal existenci namítaného extrémního nesouladu. Výslechem
poškozeného P. M., svědků R. U. a E. S. a listinnými důkazy bylo prokázáno
trestné jednání obviněného i jeho podíl na zranění poškozeného. Dovolatel
nevytkl žádný nedostatek v hodnocení těchto důkazů, který by měl povahu jejich
protismyslného výkladu či zcela nelogického začlenění informace získané z
těchto důkazů do komplexu ostatních důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu jako
soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že
soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že
se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně,
srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Co se týká námitky obviněného ohledně rekognice, která dle jeho názoru trpěla
podstatnou nezhojitelnou vadou, neboť se poškozený i svědci předem seznámili s
fotografií údajného pachatele vystavenou na Facebooku, je třeba souhlasit s
názorem nalézacího soudu, že není vyloučen ani takový postup, kdy po rekognici
podle fotografií je provedena rekognice in natura. Lze rovněž uvést, že vzhled
obviněného na dotyčné fotografii a při rekognici byl odlišný, obviněný byl
zachycen v jiném oděvu s jiným výrazem a částečně odlišným sestřihem vlasů.
Osoby, které se zúčastnily rekognice, si byly podobné a měly podobnou tělesnou
konstituci. Uvedené stanovisko je správné i proto, že při poznávání osoby in
natura svědek vnímá celý komplex vlastností poznávaného, takže informativní
hodnota získaná tímto způsobem rekognice je neporovnatelně vyšší.
Námitka obviněného, že rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna, je
námitkou zaměřenou pouze proti způsobu odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně. Tato námitka je mimo uplatněný důvod dovolání a dovolání proti důvodům
rozhodnutí není podle § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Pokud obviněný v
dovolání namítl absenci svědectví M. C. v odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, ani v tomto případě se nejedná o tzv. opomenutý důkaz. Tento důkaz by
nemohl změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak, jak
tyto důkazy hodnotily soudy, neboť nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k
předmětnému jednání obviněného.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že
obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21
odst. 1 tr. zákoníku.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého
stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo
stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u
odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy
řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li
splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem
byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací
soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání
obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl
přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této
první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu
byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud
se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše)
odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno,
že obviněný M. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky
přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a
přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu
dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud
zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným
kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění
svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně
vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a
učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na
straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu
JUDr.
Jiří Pácal