4 Tdo 1605/2014-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. prosince
2014 o dovolání obviněného O. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 20. 5. 2014, sp. zn. 6 To 88/2014, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 116/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 1 T
116/2013, byl obviněný O. M. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství dle § 23 tr.
zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku
dopustil tím, že „v době od dubna 2011 do 22. 11. 2011 v K. a v H. Ž., okres N.
J., využili nepříznivé finanční situace, zadlužení a sníženého intelektu
poškozené M. S., O. M. jí přislíbil vyřízení tzv. „oddlužení“, které měl
zařídit a provést R. M. prostřednictvím neznámého věřitele, a poškozenou
přiměli k tomu, aby obstarala finanční částku ve výši 100.000,- Kč, která měla
být předána věřiteli, který měl vyplatit její dluhy, avšak pod zárukou zástavy
nemovitostí, a to rodinného domu v H. Ž., patřícímu jejím rodičům poškozeným M.
a E. S. v reálné prodejní hodnotě 481.000,- Kč a poloviny rodinného domu v H.
Ž., patřícímu jejímu bratrovi J. S. v reálné prodejní hodnotě 961.000,- Kč, za
tímto účelem R. M. zajistil vyhotovení a následně s poškozenými podepsal dne
22. 11. 2011 kupní smlouvy na obě nemovitosti a stal se jejich vlastníkem,
avšak peníze za prodej nemovitostí poškozeným nepředal, „oddlužení“ nebylo
realizováno“.
Za uvedené jednání byl obviněný O. M. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1,
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo
obviněnému uloženo omezení spočívající v povinnosti vyvinout úsilí k náhradě
způsobené škody podle finančních sil již v průběhu zkušební doby.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným O. M. a R. M. uložena povinnost
společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným M. S. a P. S., ve výši
102.000,- Kč.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. S. a E. S., odkázáni se svými
nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. M.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 1 T
116/2013, podali obvinění R. M. a O. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud
v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 6 To 88/2014, tak, že z podnětu
odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ve výrocích o trestu ohledně obou obviněných a náhradě škody ve
vztahu k poškozeným M. S., E. S., M. S. a P. S. Podle § 259 odst. 3 tr. ř.
znovu rozhodl tak, že obviněný O. M. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl
výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6
měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným O. M. a R. M. uložena
povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným M. S., P.
S., částku ve výši 102.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P.
S., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo též rozhodnuto o trestu obviněného R. M.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 6 To
88/2014, podal následně obviněný O. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání
opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v
dovolání namítl, že od počátku je trestní řízení vedeno nestandardně s cílem
ochrany poškozené, nikoliv práv obviněného v souladu se zásadou „in dubio pro
reo“. Dále uvedl, že rozhodnutí soudů se jeví jako nelogická, bez dostatečného
popisu závěru, ke kterému soudy dospěly provedeným dokazováním, důkazy nejsou
hodnoceny jednotlivě, natož pak v celku. Prvoinstanční soud nepopsal role
obviněných v daném případu, jejich spolupráci nebo jejich prospěch z této
činnosti. Dále vyjádřil názor, že soudem provedené důkazy nezakládají žádnou
vinu obviněného M., ba naopak svědci prokázali tvrzení obhajoby a jeho nevinu,
neboť bylo provedeným dokazováním prokázáno, že obviněný poznal paní S.
prostřednictvím pana Č., který s ní spolupracoval jako zástupce společnosti
Provident. Obviněný sám poškozenou nijak nevyhledal a neměl záměr provádět
jakoukoliv trestnou činnost. Obviněný chtěl získat provizi za zprostředkování
prodeje nemovitosti, což není protiprávní. Obviněný prodávanou nemovitost
nabídl panu M. a tím jeho úkony ve věci skončily. Za to, že nemovitost
navštívil, projevoval iniciativu k prodeji domu či vyřešení vyplacení dluhů
paní S., nelze obviněného trestat. Zejména výpovědí pana M. bylo podle
obviněného prokázáno, že nevyvíjel žádnou společnou aktivitu vedoucí k prodeji
domu, peníze poškozené nepůjčil, žádné od ní neobdržel a nepodílel se na žádném
protiprávním jednání. Jeho role byla pouze zpočátku při seznámení s paní S. a
snaze o získání provize. Z převodu nemovitosti na pana M. neměl obviněný žádný
zisk, naopak panu M. půjčil 250.000 Kč, kterou získal z prodeje svého vozidla,
a nyní se cítí být poškozen, neboť tato částka mu nebyla vrácena. Poškozená
nebyla omezena ani zbavena způsobilosti k právním úkonům, naopak zcela
jednoznačně se vyjádřila, že podepisovala kupní smlouvu, kterou měla možnost si
přečíst. Co smlouvy obsahovaly a jaké důsledky z nich vyplývaly dobře věděla,
když mimo jiné pracovala jako zástupce společnosti Provident a zařizovala
třetím osobám úvěry. Výpověď poškozené vzhledem k řadě rozporů považuje
obviněný za nevěrohodnou a zcela účelovou. Obviněný je přesvědčen, že celý
případ je občanskoprávního charakteru a je orgány činnými v trestním řízení
nepřípustně kriminalizován. Soudy se pak podle jeho názoru měly zabývat
občanskoprávní otázkou věci a trestní stíhání nepřipustit. Podle obviněného
poškození sami svou neopatrností, které se mohli snadno vyvarovat, se ocitli v
situaci, kdy v rámci soukromoprávního vztahu přistoupili k nejistému obchodu a
vynaložili finanční prostředky, pak s důsledky této nejistoty se musí vypořádat
sami, a to za užití soukromoprávních institutů.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Krajskému
soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že podání mimořádného opravného
prostředku, jak uvedeno výše, obviněný převážně odůvodňuje tím, že jak soud
prvního stupně, tak i soud odvolací postupovaly nestandardně, v rozporu se
zásadou „in dubio pro reo“, když jeho vinu provedené dokazování nezakládá, ba
naopak je nutno v provedených důkazech vidět jeho nevinu. Obviněný nesouhlasí s
tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily a k jakým závěrům na základě
provedeného dokazování došly. Sám celou situaci vidí ve světle zcela jiném, pro
něj výrazně příznivějším a tento pohled považuje za jediný správný. Takovou
argumentaci obviněného však není možné podřadit pod výše specifikovaný důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný z důvodů
dovolání uvedených v § 265b tr. ř. a dovolání podané pouze z takových důvodů by
muselo být dovolacím soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Při
hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace bude nutné zohlednit
skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci a které jsou
vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě výroku o vině, případně dále rozvedeny a
upřesněny v odůvodnění rozhodnutí.
Za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je možné považovat námitku, že soudy předmětný skutek nesprávně
právně hodnotily v tom smyslu, že v něm nelze spatřovat trestný čin, kterým byl
uznán vinným, nýbrž jde o ryze soukromoprávní spor, který by měl být řešen
pouze v této rovině a nikoliv v rovině trestní. Zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím,
že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti
a způsobí takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1
trestního zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Podle
zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku
platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené
lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněnému a jeho
spolupachateli je kladeno za vinu, že využili nepříznivé finanční situace v
podobě zadlužení rodiny M. S. a taktéž jejích podprůměrných intelektových
schopností a pod záminkou vyřízení a zajištění tzv. oddlužení ji přesvědčili k
tomu, aby jim sehnala a vydala finanční částku ve výši 100.000 Kč a jako záruku
oddlužení pro neznámého věřitele přesvědčili jak ji, tak i jejím
prostřednictvím další členy rodiny, aby podepsali kupní smlouvy o prodeji domku
pod záminkou, že je to jen „jako“ a fakticky se jedná o zástavu, přičemž po
oddlužení se vše vrátí do původního stavu. Podle soudu využili tedy něčího
omylu a obohatili se na cizím majetku a tímto způsobili škodu ve výši jednak
102.000 Kč, která jim byla manžely S. vydána, a jednak škodu ve výši rodinného
domu, která přesahuje částku 500.000 Kč.
Z výše uvedených skutečností a popsaného skutku je zřejmé, že obviněný svým
jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu, kterým byl uznán
vinným. Skutečnost, že v uvedeném případě jde o závažné protispolečenské
jednání
a regulace prostředky soukromého práva, tak jak navrhl obviněný, v žádném
případě nepostačuje a je třeba na takové jednání aplikovat instituty práva
trestního, je třeba hodnotit vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl
činem obviněného dotčen, způsobem provedení tohoto činu, jeho následky,
okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, míře jeho zavinění a
podobně. K nyní posuzovanému případu je v tomto směru na místě připomenout, že
svým jednáním obviněný zasáhl do zájmu společnosti na ochranu cizího majetku,
vlastnického práva, které je jedním ze základních lidských práv, a to za
okolností, která škodlivost jeho jednání poměrně výrazně zesilují. Předně
obviněný využil podprůměrných intelektových schopností poškozené M. S. a
současně nepříznivé finanční situace v podobě zadlužení rodiny, tedy využil
toho, že poškozená má sníženou schopnost se jeho protiprávnímu jednání bránit.
Nadto měl v úmyslu způsobit škodu poměrně výrazně převyšující škodu značnou ve
smyslu trestního zákoníku. Jednání obviněného tedy vykazuje společenskou
škodlivost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku výraznou měrou a uplatnění
odpovědnosti občanskoprávní tak, jak navrhoval obviněný ve svém dovolání,
nepostačuje. Této jeho námitce tedy přisvědčit nelze.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného O. M.
Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou
škodu. Podle § 138 odst. 1tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda
dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Skutkem, tak jak ho zjistil Okresní soud v Novém Jičíně a jak z něho v
napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, byly zákonné znaky
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku evidentně
naplněny.
Posuzované jednání obviněného očividně překročilo rámec soukromoprávního vztahu
a nabylo povahy kriminálního činu tím, že využil nepříznivé finanční situace
poškozené M. S. a jejích podprůměrných intelektových schopností a předstíral,
že je schopen zajistit jí tzv. oddlužení. Tím dosáhl toho, že poškozená
sehnala a předala finanční částku 100.000,- Kč spoluobviněnému R. M. a dále
pak jako záruku na oddlužení pro neznámého věřitele podepsala poškozená a další
členové její rodiny kupní smlouvu o prodeji domku. Závěr soudů, že vyřízení a
zajištění tzv. oddlužení bylo ze strany obviněného jen smyšlenou záminkou k
vylákání peněz na poškozené a přesvědčení poškozené k prodeji nemovitosti,
logicky vyplývá z širšího okruhu objektivně zjištěných okolností. Nepravdivý
byl už samotný slib obviněného, že zajistí tzv. oddlužení. Na to navazovalo
přesvědčení poškozené, aby sehnala a vydala finanční částku 100.000,- Kč a dále
přesvědčení poškozené (a jejím prostřednictvím další členy rodiny), aby jako
záruku na oddlužení pro neznámého věřitele podepsali kupní smlouvu o prodeji
nemovitosti s tím, že tato je pouze formální a fakticky se jedná o zástavu,
přičemž po oddlužení se vše vrátí do původního stavu. Obviněný O. M. rovněž
komunikoval s poškozenou telefonicky a na její dotaz ji ujistil, že je již vše
ohledně oddlužení zařízeno. Obviněný O. M. (spolu s obviněným R. M.) tedy
využili něčího omylu a obohatili se na cizím majetku a tímto způsobili jednak
škodu v částce 102.000,- Kč, která jim byla manžely S. vydána, a jednak škodu
ve výši hodnoty rodinného domu, která přesahuje částku 500.000 Kč. Dovolání
obviněného v části, v níž byl namítán rozpor se zásadou subsidiarity trestní
represe, je tedy zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se otázkou naplnění znaků zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zabýval ve vztahu k těm skutkovým
zjištěním, která učinil Krajský soud v Ostravě a před ním již Okresní soud v
Novém Jičíně. Pokud je dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“, je předmětem právního posouzení skutek, tak jak ho zjistily soudy
prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění
dožaduje dovolatel. Nejvyšší soud tedy nepřihlížel k námitkám, které obviněný v
podaném dovolání uplatnil v podobě polemiky se skutkovými zjištěními soudů a s
tím, jak soudy hodnotily důkazy. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně,
pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, neboť v tom případě je třeba dát průchod ústavně
garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu
má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. V posuzované věci však k
jakémukoli zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění Krajského soudu v
Ostravě, který převzal skutková zjištění Okresního soudu v Novém Jičíně, není
žádný důvod. Skutková zjištění soudů mají potřebný obsahový základ v důkazech,
jimiž byly především výpověď poškozené, znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, klinická psychologie, znalecký posudek z oboru
písmoznalectví, specializace ruční písmo-stolové písmo, svědecké výpovědi
svědků P. S., K. G., V. J., L. Z. a R. K. a dále listinné důkazy. Vzhledem k
výše uvedenému lze konstatovat, že skutková zjištění soudů mají odpovídající
návaznost na důkazy a že tato zjištění jsou výsledkem hodnocení důkazů, které
je logické a srozumitelné. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího,
aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval
z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého
stupně v rámci hodnocení důkazů jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily své
hodnotící úvahy, že hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se
nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se
způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými
zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno,
že obviněný O. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky
skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku, ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez
jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní
kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud
proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací
soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného O. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. prosince 2014
Předseda senátu
JUDr.
Jiří Pácal