4 Tdo 1645/2016-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o
dovolání obviněného J. T., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 9. 5. 2016, sp. zn. 6 To 172/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 95/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2015, sp. zn.
32 T 95/2011, byl obviněný J. T. uznán vinným ze spáchání zločinu křivého
obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. d), e), tr. zákoníku, kterého se
podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„spolu s obviněným P. B. postupně ve dnech 26. 4. 2010, 19. 7. 2010 a 27. 9.
2010 v Ú. n. L., při hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Ústí nad Labem
po řádném poučení o následcích křivého obvinění v procesním postavení
obžalovaných v trestní věci vedené pod sp. zn. 32 T 71/2009 vypověděli nepravdu
o tom, že nprap. P. W., a Bc. P. H., jako příslušníci Policie České republiky,
podílející se na objasňování a vyšetřování jejich majetkové trestné činnosti,
se vůči nim dopustili fyzického nátlaku, přičemž měl nprap. Bc. P. H. dne 24.
2. 2009 při domovní prohlídce a následném výslechu udeřit obviněného T.
otevřenou dlaní do obličeje a nprap. P. W. měl při tomto výslechu opakovaně
udeřit obviněného B. otevřenou dlaní do obličeje a dále pěstí a loktem do žeber
a již při předchozí jízdě ve služebním vozidle jej měl udeřit loktem do oka, ač
si oba obvinění byli vědomi toho, že se jedná o nepravdivé údaje, které však
mohou vést k trestnímu postihu obou policistů.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. T. odsouzen podle § 345 odst. 3 tr.
zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců. Podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice
s ostrahou.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného P. B.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 32
T 95/2011, podal obviněný J. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí
nad Labem usnesením ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 6 To 172/2016, tak, že ho podle
§ 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 6 To
172/2016, podal následně obviněný J. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání
opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že
trestní řízení vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T
71/2009, v rámci kterého měl křivě obvinit zakročující policisty, nebylo v době
zahájení předmětného trestního stíhání pravomocně skončeno. Usnesení o zahájení
trestního stíhání bylo vydáno dne 5. 5. 2011 a trestní řízení bylo pravomocně
skončeno až dne 21. 9. 2011, kdy bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem
vyhlášeno usnesení, kterým bylo odvolání zamítnuto. Je toho názoru, že až po
dni 21. 9. 2011 bylo najisto postaveno, že soud obhajobě obviněného neuvěřil, a
až po tomto datu nastaly zákonné podmínky pro eventuální zahájení trestního
stíhání. Obviněný dále namítá, že v řízení u nalézacího i odvolacího soudu bylo
porušeno jeho právo na spravedlivý proces, porušen princip presumpce neviny a z
něj vyplývající zásada in dubio pro reo a v této souvislosti odkazuje na nález
Ústavního soudu I. ÚS 520/16, který cituje.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 6 To 172/2016 zrušil a věc přikázal Krajskému soudu
v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého
práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula
dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v
dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku
trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku,
takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Státní zástupkyně
ve svém vyjádření dále cituje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
9. 5. 2016, sp. zn. 6 To 172/2016, na straně 6, se kterým se plně ztotožňuje a
dodává, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou
by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v
dovolání naplněn nebyl.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že v
podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená
skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu křivého obvinění podle § 345 odst.
2, odst. 3 písm. d), e), tr. zákoníku. Obviněný v rámci svého dovolání pouze
namítá, že trestní řízení vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
32 T 71/2009, v rámci kterého měl křivě obvinit zakročující policisty, nebylo v
době zahájení předmětného trestního stíhání pravomocně skončeno.
Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud uvádí, že v době zahájení předmětného
trestního stíhání v nyní projednávané věci sice dosud nebylo pravomocně
skončeno řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 32 T 71/2009, nicméně tato skutečnost nemůže mít žádný vliv na
zákonnost napadeného rozhodnutí. Předně je nutno uvést, že z ustanovení § 160
odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nasvědčují-li prověřováním podle § 158 tr. ř.
zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li
dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní
orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Výše
uvedené skutečnosti byly v daném případě zjištěny z protokolu o hlavním líčení
ve věci vedené Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2019 ze dne
26. 4. 2010, ze dne 19. 7. 2010, ze dne 27. 9. 2010 a rozsudku Okresního soudu
v Ústí nad Labem sp. zn. 32 T 71/2009 ze dne 18. 10. 2010. Policejní orgán tak
postupoval v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř., neboť již v době
vydání usnesení o zahájení trestního stíhání osoby J. T. jako obviněného dne 5.
5. 2011 byly předloženy důkazy tento postup odůvodňující, a to zejména výpovědi
zasahujících policistů P. W., P. H., R. V., M. M. a Z. H., kteří zcela shodně
uvedli, že z jejich strany vůči osobám J. T. a P. B. nedošlo k žádnému
fyzickému násilí při provedení domovní prohlídky ani při následných výsleších,
pokud tedy J. T. a P. B. takové skutečnosti uvedli, museli být přinejmenším
srozuměni s tím, že jiného lživě obvinili z trestného činu v úmyslu přivodit
jeho trestní stíhání.
Co se týká údajných zásahů do práva na spravedlivý proces obviněného, Nejvyšší
soud dodává, že žádný takový zásah neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá
procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí
přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení
obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze
považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti
skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené
pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má
vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a
to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není
způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J.
T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu