4 Tdo 1664/2016-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o
dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.
8. 2016, sp. zn. 7 To 210/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 66 T 23/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 66 T 23/2016,
byl obviněný J. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování
podle § 353 odst. 1, odst. 2, písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové
věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„dne 6. 11. 2015 v době od 8.00 do 8.15 hodin v B. v budově Okresního soudu
Bruntál na chodbě ve druhém poschodí před hlavním líčením, které bylo nařízeno
do jednací síně č. 210A na 8.15 hodin, v trestní věci vedené pod sp. zn. 66 T
147/2015 proti obviněnému J. Š. pro zločiny vydírání a těžké ublížení na zdraví
ve stadiu pokusu a k němuž byl jako svědek předvolán J. D., přisedl ke svědkovi
J. D. sedícímu na lavici u schodiště, oslovil ho a vyhrožoval mu, že jak ho
chytne, tak ho zabije za to, že ho udal, což v J. D. vyvolalo strach, neboť ví,
že J. Š. má sklon k násilí.“
Za shora uvedený přečin a sbíhající se pokus přečinu ublížení na zdraví podle §
21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za něž byl již odsouzen rozsudkem Okresního
soudu v Bruntále, č. j. 66 T 147/2015-186, ve znění rozsudku Krajského soudu v
Ostravě, č. j. 3 To 64/2016-205, byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 175 odst.
2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 3 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro
výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku
Okresního soudu v Bruntále č. j. 66 T 147/2015-186 ze dne 15. 1. 2016 ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 64/2016-205 ze dne 8.
4. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 66 T
23/2016, podal obviněný J. Š. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 7 To 210/2016,
tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z
podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst.
3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. Š. byl za přečin nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající
se pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr.
zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku,
za něž byl již odsouzen Okresním soudem v Bruntále č. j. 66 T 147/2015-186 ze
dne 15. 1. 2016 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To
64/2016-205 ze dne 8. 4. 2016, odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
3roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu
zařazen do věznice s dozorem.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku
Okresního soudu v Bruntále č. j. 66 T 147/2015-186 ze dne 15. 1. 2016 ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 64/2016-205 ze dne 8.
4. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 7 To
210/2016, podal následně obviněný J. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání
opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že
skutková zjištění soudů obou stupňů jsou učiněna v zásadním rozporu s obsahem
provedeného dokazování a rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. Namítl, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s
návrhem obviněného na provedení důkazů výslechem svědků, konkrétně svědka Z. J.
a státní zástupkyně, která byla přítomna údajného trestního jednání obviněného.
Rovněž i výslech svědka J. D., který proběhl u hlavního líčení a který skutečně
jevil známky dezorientace a podnapilosti, nepovažuje obviněný za věrohodný.
Proces dokazování tak byl stižen selekcí důkazů vylučujících aplikaci in dubio
pro reo a byl stižen projevem libovůle rozhodujícího orgánu. Dokazování v této
věci odporuje procesním pravidlům stanoveným trestním řádem. Rozhodnutí na
základě selektivně vybraných důkazů bez zachování spravedlivé rovnováhy mezi
důkazy ve prospěch obviněného a v jeho neprospěch se neslučuje s ideou právního
státu a porušuje mimo jiné právo na spravedlivý proces, garantovaný čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 EÚLP. Dochází tím především k
porušení principu presumpce neviny, ústící v nezákonné odsouzení obviněného.
Rovnost zbraní mezi veřejnou žalobou a obviněným nebyla díky arbitrárnímu
přístupu soudů prvního i druhého stupně zachována a tyto soudy založily svými
rozhodnutími protiústavní stav. Obviněný tak setrvává na svém stanovisku s tím,
že soudy obou stupňů rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového
stavu věci, když nebylo naprosto nepochybně prokázáno, že skutkový děj proběhl
tak, jak je to uvedeno ve skutkové větě rozsudku. V daném případě nebylo
prokázáno, zda se obviněný vůbec nějakého trestního jednání vůči J. D.
dopustil. Obžaloba je postavena na svědectví J. D. a žádný jiný důkaz, kromě
svědectví státní zástupkyně, která však vyslechnuta nebyla, neexistuje.
Svědectví J. D. se i přes názor odvolacího soudu jeví obviněnému jako velmi
nevěrohodné, když se navíc jedná o osobu vícekrát soudně trestanou.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 7 To 210/2016, podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil a aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný
rozsudek a podle § 265l tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání sdělil,
že se k němu nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný J. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního
posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně
výpovědi svědka J. D.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci
(neprovedení důkazu - svědecké výpovědi státní zástupkyně a svědka Z. J.), je
nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a
hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil
žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky
spáchaného trestného činu. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním
pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem
posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit
pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je
dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce
zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je
smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy. Pro takový
případ však Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky nejsou způsobilé shora
uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný
skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat
na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem
určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu
odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění
skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením
§ 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke
zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán
činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění
skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování
tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§
125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom
musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu. V tomto směru soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem.
K námitce obviněného, že výslech svědka J. D., osoby vícekrát soudně trestané,
jevící během hlavního líčení známky dezorientace a podnapilosti, nepovažuje za
věrohodný, Nejvyšší soud uvádí, že namítá-li obviněný nevěrohodnost výpovědi
svědka D. vzhledem k jeho četným předchozím odsouzením, nelze nevidět, že i sám
obviněný má v opise rejstříku trestů zaznamenáno vícero odsouzení. Svědek D.
byl navíc povinen pod hrozbou trestní odpovědnosti vypovídat pravdu. Namítá-li
dále, že u svědka D. byly zjištěny známky podnapilosti a dezorientace u
hlavního líčení, konaného dne 25. 5. 2016, jde toliko o zřejmě subjektivní
názor obviněného, neboť z protokolu, ani z pořízeného zvukového záznamu z
hlavního líčení ze dne 25. 5. 2016 žádná taková skutečnost nevyplývá. K
neprovedení důkazů výslechem svědků, a to státní zástupkyně a Z. J. Nejvyšší
soud dodává, že se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů ohledně nadbytečnosti
provedení těchto důkazů, když státní zástupkyně uvedla, že před začátkem
hlavního líčení zaregistrovala obviněného sedícího ihned vedle svědka D. s tím,
že obviněný měl na svědka potichu hovořit, ale s ohledem na vzdálenost od
těchto osob obsah hovoru nezaslechla. Výslech svědka Z. J. lze rovněž považovat
za nadbytečný, jelikož tento se dostavil v době, kdy již hlavní líčení
probíhalo a nemohl být tedy přítomen jednání obviněného. Lze tedy uzavřít, že
obviněný se svými námitkami snaží pouze prosadit svou vlastní verzi skutkového
stavu založenou na tvrzení, že předmětný trestný čin nespáchal. Touto koncepcí
dovolání se obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitce obviněného, že rozhodnutí na základě selektivně vybraných důkazů bez
zachování spravedlivé rovnováhy mezi důkazy ve prospěch obviněného a v jeho
neprospěch se neslučuje s ideou právního státu a porušuje mimo jiné právo na
spravedlivý proces, garantovaný čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
a čl. 6 EÚLP, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah
do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly
veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich
rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani
tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo
nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti
skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené
pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má
vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a
to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není
způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto,
aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý
proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy
je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková
zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále,
s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací Krajský soud v Ostravě,
a provedenými důkazy, není žádný, natož extrémní rozpor. Z postupu soudů obou
stupňů je zřejmé, že provedly všechny důkazy potřebné k prokázání viny
obviněného J. Š., hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a
dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno
dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a
přesvědčivým způsobem odůvodnily.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J.
Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu