4 Tdo 169/2024-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 o dovolání zemřelé obviněné H. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 13 To 279/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 14/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 4 T 14/2023, byla obviněná H. F. uznána vinnou ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst.1, 2, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„obžalovaní H. F., J. H., J. K., D. M. a J. K. společně dne 17. 7. 2021 v době kolem 19:00 hodin na adrese XY společně bez souhlasu oprávněné osoby vnikli do pronajatého bytu č. 15, obývaného poškozenými J. H. a M. H., se záměrem jejich vystěhování, poté, co se nejprve J. K. pokusil vstupní dveře bytu otevřít za užití šroubováku, což se mu nepovedlo, J. K. na pokyn H. F. vstupní dveře bytu několika údery vyrazil, následně všichni obžalovaní do uvedeného bytu vstoupili a v bytě setrvali, J. K. a D. M. byt opustili ve večerních hodinách téhož dne, H. F., J. K. a J. H. v bytě setrvali do blíže nezjištěných dopoledních hodin následujícího dne, přičemž poté, co J. K. do bytu vnikl výše uvedeným způsobem, tak z něj odcizil notebook značky Asus v hodnotě 1 000 Kč, počítačovou myš značky Yenkee v hodnotě 100 Kč a nabíjecí adaptér k mobilnímu telefonu značky Samsung v hodnotě 49 Kč, čímž způsobil škodu v celkové výši 1 149 Kč ku škodě poškozených J. H. a M. H.“.
2. Za uvedené jednání byla obviněná H. F. odsouzena podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. H. a M. H. odkázáni s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
4. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných J. H., J. K., D. M. a J. K.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 4 T 14/2023, podala obviněná H. F. a obviněný J. K. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 13 To 279/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
6. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 13 To 279/2023, podala následně obviněná H. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za zásadní chybu právního posouzení skutku považuje to, že skutek byl posouzen jako trestný čin, ač tak správně posouzen být neměl, neboť v posuzované věci nastaly okolnosti vylučující protiprávnost skutku. Uvádí, že v posuzovaném případě byla dána okolnost vylučující protiprávnost činu ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, podle něhož trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Všechny tyto podmínky byly naplněny, když poškození se předem, dobrovolně, vážně a srozumitelně v dodatku ke smlouvě o nájmu ze dne 14. 8. 2020 zavázali, že budou byt užívat řádně a v souladu se smlouvou o nájmu, že budou dodržovat pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele pro zachování pořádku v domě a zároveň souhlasili s tím, že jestliže nedodrží uvedené dohodnuté smluvní podmínky, je pronajímatel oprávněn s okamžitou platností smlouvu vypovědět a zároveň nájemce okamžitě do 24 hodin z bytu vystěhovat. Je nepochybné, že poškození si při užívání bytu nepočínali řádně, nejednali v souladu nejen s pravidly obvyklými pro chování v domě, ale ani s pravidly obvyklými v běžném a řádném občanském soužití. Obviněná má proto za to, že její jednání není trestným činem pro okolnost vylučující protiprávnost činu, kterou je předchozí souhlas poškozených.
7. Obviněná dále namítla, že odvolací soud nesprávně aplikoval zásadu subsidiarity trestní represe, neboli princip ultima ratio, když v odůvodnění svého usnesení uvádí, že překážkou pro uplatnění této zásady je absence doznání, kritického náhledu obžalovaných na spáchanou trestnou činnost a z toho vyplývající sebereflexe, které vylučují aplikaci tohoto principu. Naopak má obviněná za to, že v projednávané věci je aplikace uvedeného ustanovení zcela namístě, byť s tou výhradou, že je přesvědčena o tom, že ani odpovědnost podle jiného právního předpisu není namístě, pokud jde o její jednání, ve kterém je spatřováno spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 13 To 279/2023, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 4 T 14/2023, zrušil a aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že ustanovení § 178 tr. zákoníku chrání uživatele bytu proti komukoliv, kdo nemá právo užívat byt. Nezáleží na tom, zda osoba, o jejíž byt jde, je jeho vlastníkem, nájemníkem, držitelem, uživatelem a podobně, rozhodující je tu, zda v době vniknutí dovolatelky do předmětného bytu, tedy dne 17. 7. 2021, byli oprávněnými pronajímateli předmětného bytu poškození J.
H. a M. H. Státní zástupkyně konstatuje, že poškození byt užívali na základě platné nájemní smlouvy, a to do dne 14. 8. 2021. V bytě se však nechovali řádně, na což reagovalo SVJ XY, stejně tak jako SBD XY. Lze připustit, že tímto chováním se dopustili zvlášť závažného porušení povinností, čímž byly dány podmínky okamžité výpovědi z nájmu bytu ve smyslu § 2291 odst. 1 občanského zákoníku. Státní zástupkyně ovšem dodává, že nestačí, aby pronajímatel jen vytýkal závadné chování, aniž by z jeho jednání vyplývalo, že v případě neuposlechnutí výzvy může být nájemci dána výpověď z nájmu bytu bez výpovědní doby.
Pronajímatel musí předtím, než dá výpověď nájemcům z nájmu bytu bez výpovědní doby, tyto řádně vyzvat k odstranění závadného chování. Pokud tak neučiní, k výpovědi se nepřihlíží a nemůže být označena za oprávněnou. Jestliže tedy dovolatelka v písemné výzvě ze dne 2. 7. 2021 upozorňovala poškozené pouze na zpoždění s úhradou nájmu, který měl být zaplacen do 17. 6. 2021 s tím, že pokud nájemné nebude uhrazeno do 3. 7. 2021, tak následně od nájemní smlouvy odstoupí a byt dne 4. 7. 2021 převezme, je třeba zdůraznit, že takové chování nesplňuje podmínky pro to, aby bylo kvalifikováno jako zvlášť závažné porušení povinností, neboť neuhrazení nájmu může být hodnoceno jako zvlášť závažné porušení povinností vyplývající z nájemní smlouvy, nezaplatí-li nájemník nájemné a náklady za služby za dobu nejméně alespoň tří měsíců.
Soudy proto správně dovodily, že písemnost výše uvedená, ani písemnost ze dne 20. 7. 2021 nemohla být právně kvalifikována jako okamžitá výpověď z nájemní smlouvy.
9. Státní zástupkyně dále uvádí, že rovněž nelze akceptovat námitku dovolatelky, že byla dána okolnost vylučující protiprávnost ve smyslu § 30 odst. 1, 2 tr. zákoníku z důvodu, že jednala na základě svolení nájemníků. V posuzované trestní věci není dán prostor ani pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nájemci se sice skutečně v předmětné nemovitosti nechovali bezproblémově a jejich jednání by bylo možné hodnotit jako zvlášť závažné porušení povinností, v rámci kterého by dovolatelka mohla sáhnout k institutu okamžité výpovědi z nájmu bytu podle § 2291 odst. 1 občanského zákoníku. Na druhou stranu je však třeba zvážit, že pronajímatel by měl dát nájemníkovi šanci k nápravě, k čemuž však v posuzované věci zjevně nedošlo, neboť dovolatelka vůči poškozeným vyslala pouze signál o neplacení nájmu, kterým podmiňovala případné ukončení nájmu, a to v situaci, kdy byli pouze v prodlení s hrazením nájmu, takže nedošlo k situaci, že by neplatili nájemné a náklady na služby po dobu alespoň tří měsíců, přičemž až toto nehrazení nájemného a nákladů na služby by mohlo být indikací pro okamžitou výpověď z nájmu bytu. Vzhledem ke shora uvedenému proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné H. F. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
13. Obviněná H. F. ve svém dovolání sice uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud však uvádí, že obviněná zřejmě nereflektuje novelu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. a měla patrně na mysli uplatnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ve znění účinném od 1. 1. 2022, jelikož ve svém dovolání namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
14. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
15. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnou v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné H. F.
16. Obviněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, že skutek byl posouzen jako trestný čin, ač tak správně posouzen být neměl, neboť v posuzované věci nastaly okolnosti vylučující protiprávnost skutku, a to konkrétně ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a 2 tr. zákoníku.
17. Trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a přitom se dopustí překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Neoprávněným vniknutím je vstup do obydlí uživatele, uskutečněný bez jeho souhlasu nebo proti jeho vůli, aniž by byl současně dán zákonný důvod k takovému vstupu (domovní prohlídka, ochrana práv a svobod jiných, závažné ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku apod.). Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, může potom být jakákoliv zábrana, která brání volnému přístupu ať již na pozemek s domem (plot, zídka) nebo vstupu do obydlí (zamčené dveře, mříže, zavřené okno). Objektem trestného činu je tedy domovní svoboda, a proto je tímto ustanovením chráněn jakýkoliv oprávněný uživatel domu nebo bytu proti komukoliv, kdo tuto svobodu naruší. Uživatel domu nebo bytu je tedy chráněn i proti vlastníkovi.
18. Obviněná má za to, že její jednání nemohlo být protiprávní z důvodu okolnosti vylučující protiprávnost činu ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, podle něhož trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Nejvyšší soud však s názorem obviněné nesouhlasí a konstatuje, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že poškození byt užívali na základě platné nájemní smlouvy na dobu určitou, a to do 14. 8. 2021, přičemž byť by bylo možné jejich opakované rušení nočního klidu vykládat jako porušování povinností nájemců zvlášť závažným způsobem ve smyslu § 2291 občanského zákoníku, tedy jako důvod výpovědi bez výpovědní doby, k výpovědi nájemní smlouvy ze strany pronajímatele ani obviněné nedošlo.
19. Je třeba zdůraznit, že aby byla okamžitá výpověď z nájmu bytu oprávněná, je třeba splnit určité podmínky. Předtím, než pronajímatel přistoupí k podání výpovědi bez výpovědní doby ve smyslu § 2291 občanského zákoníku, musí podle § 2291 odst. 3 občanského zákoníku vyzvat nájemce, aby své závadné chování, popřípadě protiprávní stav, odstranil. Jde o hmotněprávní podmínku, která odráží závažnost důsledků spojených s výpovědí bez výpovědní doby. Jen při splnění této podmínky může být výpověď oprávněná a platná.
Nájemce musí mít možnost k nápravě svého závadného chování (protiprávního stavu) a odvrácení skončení nájmu výpovědí bez výpovědní doby. Napraví-li své chování v poskytnuté přiměřené době, výpovědní důvod pomine. Výzva nemusí být písemná, ale aby byla tato hmotněprávní podmínka splněna, musí obsahovat popis závadného chování a k nápravě musí pronajímatel nájemci stanovit přiměřenou dobu. Z obsahu výzvy musí tedy být zřejmé, že jde o výzvu ve smyslu § 2291 odst. 3 občanského zákoníku, a to uplatněnou předtím, než bude nájemci dána výpověď z nájmu bytu.
Výzva musí rovněž obsahovat i lhůtu k nápravě závadného chování a tato lhůta musí být přiměřená povaze závadného chování tak, aby nájemce byl schopen ho odstranit.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnou nebylo předloženo žádné písemné upozornění, které by ona poškozeným předala či zaslala, kterým by situaci s poškozenými řešila, tedy žádná výzva, aby nájemci své závadné chování, popřípadě protiprávní stav, odstranili. Pokud obviněná poukazuje na písemnou výstrahu před odstoupením od nájemní smlouvy ze dne 2. 7. 2021, pak v této pouze upozorňuje nájemce na zpoždění s úhradou nájmu, který měl být zaplacen do 17. 6. 2021 s tím, že pokud nájemné nebude uhrazeno do 3. 7. 2021, tak následně od nájemní smlouvy odstoupí a byt dne 4. 7. 2021 převezme. Tuto listinu tak nelze považovat za výpověď bez výpovědní doby, kterou je pronajímatel oprávněn podle § 2291 občanského zákoníku v případě, kdy nájemce svou povinnost vyplývající ze zákona nebo nájemní smlouvy poruší zvlášť závažným způsobem. Pokud jde o druhou listinu, sepsanou obviněnou dne 20. 7. 2021, tedy až po vstupu do bytu poškozených, je to opět pouze písemná výstraha před odstoupením od nájemní smlouvy, kde je znovu upozorněno na dlužné nájemné s tím, že pokud tento dluh nebude uhrazen do 21. 7. 2021 do 20:00 hodin, tak obviněná od nájemní smlouvy odstoupí a byt si okamžitě převezme. V závěru je však uvedeno, že pokud nejsou nájemníci schopni danou částku uhradit, nechť byt opustí do 24 hodin. Ani tuto písemnost tak nelze považovat za okamžitou výpověď nájemní smlouvy, tu totiž obviněná nikdy nevyhotovila a nájemníkům nedoručila, ba naopak sama touto výstrahou dala nájemníkům možnost uhradit dluh na nájmu do 21. 7. 2021. Lze navíc dodat, že pokud obviněná v písemné výstraze upozorňovala poškozené pouze na zpoždění s úhradou nájmu, nesplňuje prodlení poškozených podmínky pro to, aby bylo kvalifikováno jako zvlášť závažné porušení povinností, neboť neuhrazení nájmu může být hodnoceno jako zvlášť závažné porušení povinností vyplývající z nájemní smlouvy, nezaplatí-li nájemník nájemné a náklady za služby za dobu nejméně alespoň tří měsíců.
21. Obviněná tak nebyla dne 17. 7. 2021 oprávněna vstupovat do bytu poškozených, kteří v době vstupu do obydlí měli k bytu uzavřenou stále platnou nájemní smlouvu. Jestliže tedy násilně vstoupila do bytu užívaného poškozenými manželi H., jednoznačně tak došlo k zásahu do jejich práva na domovní svobodu. Za této situace nemůže obstát ani námitka obviněné, že byla dána okolnost vylučující protiprávnost ve smyslu § 30 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jednala na základě svolení nájemníků. Již z formulace písemné výstrahy, datované až dne 20. 7. 2021, v níž je výslovně uvedena výzva k úhradě dlužného nájemného do 21. 7. 2021, 20:00 hodin, je zřejmé, že obviněná si byla vědoma toho, že poškození v době vyhotovení této výzvy byt nadále řádně užívají. Obviněná si proto byla vědoma toho, že do bytu vstupuje neoprávněně a chtěla tak způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný, tedy nedotknutelnost obydlí jiného.
22. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále spatřuje v tom, že soudy v projednávané věci neuplatnily zásadu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
23. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
24. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
25. Nejvyšší soud při hodnocení škodlivosti jednání obviněné považuje za vhodné odkázat na skutečnosti zjištěné v průběhu dokazování. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněná vstoupila do bytu poškozených bez jejich vědomí a za použití násilí. Z uvedeného vyplývá, že se nejedná pouze o občanskoprávní záležitost, leč o jednání v rozporu s trestním zákonem. Poškození předtím, než obviněná vnikla do bytu, nebyli obeznámeni s důvodem, pro který by mohli přijít o užívací právo k bytu. Jestliže v tento moment obviněná bez dalšího násilně vnikla do jimi užívaného bytu, je takové jednání třeba hodnotit jako společensky škodlivé v té míře, jež je vyžadována trestním zákoníkem pro posouzení jednání z hlediska jeho trestnosti. Nejvyšší soud proto uzavírá, že právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněné nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
26. Je proto možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná H. F. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst.1, 2, 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
27. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné H. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2024 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu