4 Tdo 170/2014-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2014
o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.
9. 2013, sp. zn. 8 To 285/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 8 T 22/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 8 T
22/2013, byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a jednak přečinu maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr.
zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil
tím, že „v období od prosince 2009 do července 2012 na různých místech v B.,
plně si vědom skutečnosti, že nebude v budoucnosti s ohledem na svoje postavení
a osobní poměry dostát svým finančním závazkům, plynoucím z níže uvedených
půjček, postupně pod různými smyšlenými záminkami a přísliby vylákal od
poškozených, které uvedl v omyl tyto půjčky:
1) v období od 12.12.2009 do července 2012 na různých místech v B., zpravidla
však v kanceláři poškozené na ulici S., v nejméně 16 případech pod záminkou,
respektive s odůvodněním své finanční tísně přiměl poškozenou Mgr. J. N., k
poskytnutí různých finančních částek, respektive půjček ve výši od 1.000,- Kč
do 9.000,- Kč, kdy s výjimkou poslední půjčky ve výši 9.000,- Kč, vždy s
poškozenou sepsal jednoduchý zápis o bezúročné půjčce s velmi krátkou dobou
(jedno až dvoudenní) splatnosti a zápis vždy opatřil velmi výhodnou sankční
doložkou ve prospěch poškozené, čímž v této vzbudil zdání solidnosti a zároveň
příslibu možných budoucích zisků, kdy však v následném období nezaplatil
obviněný P. ničeho, splacení dluhu odkládal, a tímto jednáním způsobil
poškozené Mgr. N. škodu nejméně ve výši 67.900,- Kč, a dále,
2) v období od 16.6.2010 do 21.10.2010 na různých místech v B., v celkem 4
případech pod záminkou, respektive s odůvodněním své finanční tísně a následně
i zhodnocení vložené investice přiměl poškozeného A. K., k poskytnutí různých
finančních částek, respektive půjček ve výši od 5.000,- Kč do 41.000,- Kč, kdy
vždy s poškozeným sepsal jednoduchý zápis či smlouvu o bezúročné půjčce s velmi
krátkou dobou (jedno až dvoudenní) splatnosti, s výjimkou poslední půjčky ze
dne 21.10.2010 ve výši 41.000,- Kč, která měla splatnost do 31.12.2011, a zápis
v jednom případě opatřil velmi výhodnou sankční doložkou ve prospěch
poškozeného, čímž v tomto vzbudil zdání solidnosti a zároveň příslibu možných
budoucích zisků, kdy však v následném období nezaplatil obviněný P. ničeho,
splacení dluhu odkládal, a tímto jednáním způsobil poškozenému A. K. škodu
nejméně ve výši 72.000,- Kč, a dále,
3) v blíže neustanoveném období od poloviny roku 2011 do 12.5.2012, na různých
místech v centru města B., přiměl pod smyšleným příslibem zajištění půjčky ve
výši 1.000.000,- Kč, a následné údajné potřeby hrazení různých poplatků
souvisejících se zajištěním uvedené půjčky, v nejméně 30 případech poškozenou
D. P., k poskytnutí různých finančních částek, respektive půjček ve výši od
2.000,- Kč do 20.000,- Kč, kdy s poškozenou nesepisoval žádná potvrzení o
převzetí finančních prostředků, kdy toto mělo být řešeno až ve finální smlouvě
o půjčce, kterou obviněný P. slíbil poškozené zajistit, kdy však v následném
období obviněný P. předmětnou půjčku nezajistil, protože k tomuto neměl
objektivně možnosti ani prostředky, a ze vzniklého dluhu nesplatil ničeho, a
tímto jednáním způsobil poškozené D. P. škodu nejméně ve výši 300.000,- Kč, a
dále,
4) v období od 23.9.2011 do 9.3.2012, na různých místech v centru města B.,
zpravidla u hlavního nádraží nebo u OD T. na ulici D., v nejméně 18 případech
pod záminkou, respektive s odůvodněním vymáhání svých finančních prostředků
velkého objemu, údajně zablokovaných v advokátní úschově, přiměl poškozeného
Ing. O. K., k poskytnutí různých finančních částek, respektive půjček ve výši
od 2.900,- Kč do 12.500,- Kč, kdy vždy s poškozeným sepsal výdajový pokladní
doklad na konkrétní částku i s důvodem půjčky a nejméně v druhé polovině
předmětného období tyto výdajové doklady opatřoval velmi krátkou dobou (jedno
až dvoudenní) splatnosti a velmi výhodnou sankční doložkou ve prospěch
poškozeného, čímž v tomto vzbudil zdání solidnosti a zároveň příslibu možných
budoucích zisků, kdy však v následném období nezaplatil obviněný P. ničeho,
splacení dluhu odkládal, a tímto jednáním způsobil poškozenému Ing. K. škodu
nejméně ve výši 126.000,- Kč, a dále
5) v období od 14.11.2011 do 6.1.2012 v kanceláři poškozené na ulici S. v B., v
celkem 2 případech pod záminkou, respektive s odůvodněním vymáhání svých
finančních prostředků velkého objemu, údajně zablokovaných v advokátní úschově,
a následně své finanční tísně přiměl poškozenou JUDr. E. K., k poskytnutí
finančních částek, respektive půjček ve výši 5.000,- Kč a 2.000,- Kč, kdy vždy
s poškozenou sepsal příjmový pokladní doklad na konkrétní částku s velmi
krátkou dobou (jednodenní) splatnosti, čímž v této vzbudil zdání solidnosti,
kdy však v následném období nezaplatil obviněný P. ničeho, splacení dluhu
odkládal, a tímto jednáním způsobil poškozené JUDr. K. škodu nejméně ve výši
7.000,- Kč, a dále,
6) v období od září 2011 do června 2012 na různých místech v centru města B.,
zpravidla u hlavního nádraží nebo u OD T. na ulici D., v nejméně 18 případech
pod smyšleným příslibem investování většího objemu svých finančních prostředků
ve firmě poškozeného, a s tím souvisejících fiktivních nákladech týkajících se
ostrahy a převozu těchto finančních prostředků, přiměl poškozeného F. T., k
poskytnutí různých finančních částek, respektive půjček ve výši od 2.900,- Kč
do 12.500,- Kč, kdy vždy s poškozeným sepsal příjmový doklad a nad to ke dni
1.10.2011 i "uznání dluhu" na shodnou částku 125.000,- Kč, čímž v tomto vzbudil
zdání solidnosti a zároveň příslibu možných budoucích zisků, kdy však v
následném období nezaplatil obviněný P. ničeho, splacení dluhu odkládal, a
tímto jednáním způsobil poškozenému F. T. škodu nejméně ve výši 125.000,- Kč, a
dále,
7) ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17.7.2012 pod sp. zn. 2
T 32/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.9.2012, pod
sp. zn. 7 To 324/2012, s právní mocí ke stejnému dni tj. 20.9.2012, odsouzen za
přečin podvodu dle § 209 odstavec 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody
v délce trvání 14 měsíců do věznice s dozorem, kdy výzva Městského soudu v Brně
k nastoupení tohoto trestu odnětí svobody do věznice Brno - Bohunice, mu byla
doručena do vlastních rukou dne 19.11.2012 s tím, že termín nástupu byl soudem
stanoven bezprostředně po převzetí, respektive termín nástupu byl stanoven k
datu předcházejícímu datu převzetí výzvy, a i přesto, nejméně do 21.12.2012,
kdy byl obviněný zatčen na OOP Brno – střed, v souvislosti s úkony trestního
řízení, do věznice bez závažných důvodů nenastoupil.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. P. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené
Mgr. J. N., škodu ve výši 67.900,--Kč, poškozenému A. K., škodu ve výši
72.000,--Kč, poškozené D. P., škodu ve výši 300.000,--Kč, poškozenému O. K.,
škodu ve výši 126.000,--Kč, poškozené JUDr. E. K., škodu ve výši 7.000,--Kč,
poškozenému F. T., škodu ve výši 125.000,--Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození O. K. a Mgr. J. N. odkázáni se
zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená L. B. odkazána se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný J. P. zproštěn obžaloby u skutku
popsaného bod bodem 7 obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne
11. 3. 2013, sp. zn. 6 Zt 14/2013 pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst.
4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím způsobem, že v období od
počátku do poloviny roku 2012 v B., přiměl prostřednictvím shora uvedené D. P.
(skutek č. 3), pod blíže nezjištěnou záminkou a smyšleným příslibem, poškozenou
L. B., k vyplacení různých finančních částek ve výši 500,- Kč až 2.000,- Kč,
když tyto peníze poškozená zasílala na účet D. P., a tato je předávala
obviněnému P., když však v následném období nezaplatil obviněný P. ničeho,
splacení dluhu odkládal, tímto jednáním způsobil poškozené L. B. škodu nejméně
ve výši 20.000,- Kč,
neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 8 T 22/2013,
podal obviněný J. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem
ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 8 To 285/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm.
d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. P. byl odsouzen za zločin
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se
přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 2 T 32/2012, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 7 To
324/2012, podle § 209 odst. 4 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Za přečin
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr.
zákoníku byl obviněný J. P. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl
pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17.
7. 2012, sp. zn. 2 T 32/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 20. 9. 2012, sp. zn. 7 To 324/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla svého podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 8
To 285/2013, podal následně obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání namítl, že skutky, které jsou mu kladeny za vinu, nebyly
řádným způsobem prokázány, a to konkrétně výše škody u jednotlivých skutků.
Dále obviněný uvedl, že uvedený extrémní nesoulad skutkových zjištění se
promítá v nesprávné právní kvalifikaci zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 tr. zákoníku. Obviněný rovněž namítl, že jeho jednání nenaplňuje znaky
skutkové podstaty zločinu podvodu, neboť soudem prvního stupně ani soudem
odvolacím nebyla spolehlivě zjištěna subjektivní stránka, tj. zavinění ve formě
úmyslu. Dále vytknul, že odvolací soud mu uložil za zločin podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin podvodu podle §
209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v
Brně ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 2 T 32/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 7 To 324/2012, souhrnný trest odnětí
svobody v trvání 45 měsíců a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku trest odnětí svobody v
trvání 5 měsíců. Dle názoru dovolatele odvolací soud nemohl při novém
rozhodování o trestu uložit tresty v součtu vyšší než 36 měsíců, tedy vyšší než
byl uložen trest rozsudkem soudu prvního stupně v dané trestní věci, neboť by
došlo k porušení zásady reformace in peius.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
24. 6. 2013, sp. zn. 8 T 22/2013, a vrátil věc Městskému soudu v Brně k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel především opakuje své
námitky proti skutkovým zjištěním, které již dříve uplatnil jak při své
obhajobě v řízení před nalézacím soudem, tak také v odůvodnění svého odvolání
ze dne 25. 7. 2013. Klíčové části dovolání v bodu III. 1) obsahují text, který
byl z odvolání jen okopírován, v bodě 3) tamtéž argumentaci z odvolání volně
převzatou. S těmito námitkami se již vyrovnal odvolací soud, jak je patrno na
str. 5 a 6 napadeného rozsudku. Argumentaci odvolacího soudu považuje státní
zástupce za správnou. Novým argumentem oproti odvolání je tvrzení dovolatele
pod bodem III. 4) dovolání, že mu byl odvolacím soudem uložen trest odnětí
svobody, jehož délka činí v součtu 50 měsíců, tedy kolik činil součet trestů z
předchozího rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 2 T
32/2012 (14 měsíců) a z rozsudku nalézacího soudu (36 měsíců), když oba tyto
tresty byly zrušeny napadeným rozsudkem odvolacího soudu z důvodu ukládání
souhrnného trestu. Podle názoru dovolatele mu nemohl být novým rozsudkem
odvolacího soudu uložen delší trest, než jaký mu byl v trvání 36 měsíců uložen
soudem nalézacím, neboť odvolací soud rozhodoval pouze na základě odvolání
obviněného. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí č. 14/1974 Sb. rozh. tr.
a dále uvedl, že v dané věci byl takovým limitem součet trestu odnětí svobody
uloženého nalézacím soudem (36 měsíců) a trestu z rozsudku Městského soudu v
Brně sp. zn. 2 T 32/2012 (14 měsíců), který činí 50 měsíců. A právě v takovém
součtu byly obviněnému uloženy nové tresty rozsudkem soudu odvolacího.
Postavení obviněného se tedy novými tresty nezhoršilo, neboť byly uloženy v
celkem stejné výši jako tresty původní.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak
možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného J. P.
Pokud se týká uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný J. P. sice podal dovolání ze zmíněného dovolacího důvodu, v dovolání
však ve skutečnosti z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení
skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného
ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy uvedl, že
dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu a nesouhlasil se způsobem
stanovení výše škody, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru
týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání
tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková
zjištění nenaplňovala znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm.
d) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým
dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným
způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze
podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle
kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková
zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v
Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně
jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní
rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají
jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především výpovědi poškozených
Mgr. J. N., D. P., Ing. O. K., JUDr. E. K., F. T., J. Ch., A. K., přičemž soud
nezjistil nic, co by snížilo věrohodnost vyslýchaných svědků, a dále listinné
důkazy. Soudy hodnotily důkazy důsledně v souladu s jejich obsahem, nedopustily
se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení
důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně,
přehledně a především logicky vysvětlily. Není úkolem Nejvyššího soudu jako
soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné
je, že soudy se ke skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině,
dobraly na základě důkazů, při jejichž hodnocení dodržely logické myšlenkové
postupy plně slučitelné se zásadou volného hodnocení důkazů. To, že obviněný
nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s
jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Podle § 259 odst.4 tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit
napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v
neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na
podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Toto
zákonné ustanovení upravuje tzv. zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis
in peius), jejímž účelem je, aby prvostupňové rozsudky byly obviněným (resp. v
jeho prospěch oprávněnými osobami) napadány a podrobeny přezkumu soudem druhého
stupně, bez obavy obviněného z možného zhoršení jeho situace. Vzhledem k možným
hmotně právním důsledkům porušení zásady změny k horšímu, je námitka porušení
ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. (byť se jedná o ustanovení trestního řádu)
relevantní a zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci
uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku
obviněného, že mu nemohl být novým rozsudkem odvolacího soudu uložen delší
trest, než jaký mu byl v trvání 36 měsíců uložen soudem prvního stupně, lze
tedy podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Obviněný spatřuje zhoršení svého postavení v tom, že přestože
odvolací soud rozhodoval pouze na základě odvolání obviněného, uložil
obviněnému tresty v součtu 50 měsíců.
Nejvyšší soud z hlediska této námitky přezkoumal správnost rozhodnutí
odvolacího soudu a zjistil, že tato námitka obviněného není důvodná. Nejvyšší
soud konstatuje, že má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch
obviněného uložen souhrnný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z
hlediska zákazu reformace in peius určující součet (samostatného) trestu
uloženého soudem prvního stupně a trestu, který v důsledku uložení trestu
souhrnného má být zrušen (viz rozhodnutí č. 14/1974 Sb. rozh. tr.). V
posuzovaném případě se tedy jedná o součet trestu odnětí svobody uloženého
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 8 T 22/2013 (36
měsíců), a trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2012, sp. zn.
2 T 32/2012 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012,
sp. zn. 7 To 324/2012 - 14 měsíců), který byl v důsledku uložení trestu
souhrnného zrušen, přičemž tento součet činí 50 měsíců. Z výše uvedeného
vyplývá, že v dané trestní věci nedošlo k porušení zákazu reformace in peius,
neboť nové rozhodnutí o trestu není pro obviněného horší, když rozsudkem
odvolacího soudu byly obviněnému uloženy tresty v celkové výši 50 měsíců (tedy
v nejvyšší možné výměře vzhledem k zákazu reformace in peius). Dovolání je
proto v této části zjevně neopodstatněné.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez
jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný J. P. svým předmětným jednáním
naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4
písm. d) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv
pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a
uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se
závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi
neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného J. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2014
Předseda senátu
JUDr.
Jiří Pácal