USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022 o dovolání obviněného Z. F., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2021 sp. zn. 3 To 33/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 2/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. F. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2021 sp. zn. 54 T 2/2020 byl obviněný Z. F. uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
nejpozději dne 12. 11. 2019 pojal záměr usmrtit J. U., narozeného XY, jehož vnímal jako osobu, která jej obtěžuje požadavky na úhradu své pohledávky a současně jej vážně ohrožuje pohrůžkami zveřejnění informací o jeho bývalých nekalých praktikách souvisejících s jejich podnikáním, přičemž zároveň rozvíjel plán na jeho fyzickou likvidaci, kdy za tím účelem si dne 12.11.2019 v 13:01 hodin telefonicky domluvil schůzku s M. K., s nímž se seznámil během výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici XY, přičemž na následné schůzce konané v odpoledních hodinách téhož dne v kavárně "XY" v OC XY na ul. XY č. XY v XY M. K. požádal o jeho fyzickou likvidaci za finanční odměnu ve výši 30.000 Kč či za automobil odpovídající hodnoty, načež M. K. nejprve odvezl do XY na schůzku se ženou nabízející k prodeji automobil zn. Renalut Clio, RZ XY, přičemž po jeho prohlídce a ubezpečení, že vůz je stále k prodeji, M. K. odvezl na obhlídku místa, kde by k usmrcení J. U. mělo dojít, a to k jeho bydlišti - rodinnému domu č. XY v XY - načež M. K. odvezl zpět do XY, kdy během jejich setkání M. K. instruoval tak, že by k fyzické likvidaci J. U. mělo dojít dne 18.11.2019 v době od 12:00 do 17:00 hodin, kdy on sám bude na jednání v Praze a bude tak mít alibi na dobu činu a kdy J. U. bude sám doma, a to jeho ubitím a nejlépe za současného prohledání jeho rodinného domu k zastření pravé motivace jeho usmrcení a odvedení pozornosti Policie ČR od jeho osoby, přičemž se domluvili na další schůzce, ke které došlo dne 16.11.2019 od 12:28 do 12:59 hodin v bydlišti M. K. na ul. XY č. XY v XY, během níž M. K. potvrdil naléhavost situace a své odhodlání J. U. usmrtit s tím, že pokud tak neučiní on, obrátí se se svou žádostí na jiné osoby původem z Ruska, současně mu ukázal fotografie a videozáznam J. U. uložené v jeho mobilním telefonu, sdělil mu své představy, jak se dostat do jeho blízkosti a ověřit jeho identitu, aby nedošlo k omylu v osobě oběti, kdy mu navíc přislíbil dalších 20.000 Kč, jež by mu však s ohledem na svou aktuální finanční situaci vyplatil až v měsíci únoru či březnu 2020, načež ještě během dne 17.11.2019 se telefonicky u M. K. ubezpečoval, zda je skutečně ochoten jeho požadavku vyhovět, přičemž ujištěn, že tomu tak je, v ranních hodinách dne 18.11.2019 odjel do Prahy, kde byl v 13:37 hodin zadržen Policií ČR.
Za to byl obviněný podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O následném odvolání obviněného a otce obviněného L. F. proti shora citovanému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 9. 2021 sp. zn. 3 To 33/2021 tak, že obě odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný Z. F. dovolání s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,, v aktuálním znění, neboť v předchozím řízení byla podle něj porušena zásada in dubio pro reo a obě ve věci vydaná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném rozhodnutí.
Podle něj nalézací soud nehodnotil logicky provedené důkazy, ale sám na jejich základě konstruoval vlastní nepodložené domněnky podporující přesvědčení o vině obviněného. Vytvořil vlastní okruh motivů pro tvrzený skutek a zlehčil, označil za nevěrohodné či vůbec neprovedl důkazy obhajoby svědčící ve prospěch obviněného. Skutková zjištění nalézacího soudu jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Oběma soudům se nepodařilo prokázat skutečný úmysl obviněného nechat fyzicky zlikvidovat J.
U. Na základě svévolného hodnocení provedených důkazů označily J. U. za oběť připravované fyzické likvidace a poškozeného v trestním řízení. Na druhou stranu však tvrdí, že poškozený lže ve prospěch obviněného, a to na základě skutečnosti, že poškozený U. odmítá jejich tvrzení a popírá skutečnost, že měl být faktickou obětí vraždy plánované obviněným a že obětí konání obviněného měl být svědek M. K. Nalézacímu soudu nezbylo za situace, kdy poškozený U. řekl, že se o skutečnou přípravu jeho fyzické likvidace nejednalo, a vypovídal ve prospěch obviněného, označit jeho výpověď, která v převážné většině trestních řízení stěžejném důkazním prostředkem, za nepravdivou a nevěrohodnou.
Žádným způsobem však neprokázaly, že poškozený lže o skutečnostech, o kterých vypovídal v trestním řízení. Hodnocení jeho výpovědi jako lživé staví na drobných nepřesnostech. Nalézací soud vedl výslechy poškozeného zaujatě a s velkou dávkou arogance. Stavěl se k němu jako k osobě obviněné a nikoliv jako k poškozenému, a to pouze z důvodu, že se svědek U. necítil jako oběť. Prokazoval, že žádnou obětí nebyl, a ničil soudu prvního stupně jeho přesvědčení o vině obviněného. Nalézací soud si dal záležet na tom, aby výpověď J.
U. znevěrohodnil a poukázal na jakoukoli nesrovnalost v jeho výpovědích. Domnělý poškozený dostatečně věrohodně vysvětlil, proč o ujednání s obviněným ve věci jeho fiktivní vraždy nehovořil při svém prvním výslechu a nechtěl od počátku vyjevit jasnou pravdu, neboť nechtěl vystavit sám sebe trestnímu stíhání i s ohledem na svou zkušenost s orgány činnými v trestním řízení. Nalézací soud ve vztahu ke skutečnému úmyslu obviněného spáchat stíhaný skutek ani neprokázal vnitřní skrytou averzi obviněného vůči J.
U., ani to, že obviněného vydíral nebo po něm požadoval finanční prostředky, ani obavy obviněného, že by poškozený prozradil skutečnosti týkající se jejich podnikatelské minulosti. Poškozený U. věděl o skutečnosti, že obviněný osloví svědka K. s fiktivním plánem na likvidaci poškozeného, a byl s tímto srozuměn. Na tomto plánu se sám podílel, účelem tohoto plánu byl jiný sledovaný úmysl, než nechat zlikvidovat poškozeného. Jednalo se tedy o soukromou domluvu poškozeného J. U. s obviněným ohledně M.
K. ve spojení s fiktivní přípravou vraždy J. U., které nemusel být nikdo přítomen, tudíž ji nikdo kromě nich dvou nemůže vyvrátit (a to ani pořízené audiozáznamy). Ze strany obviněného však nebyla myšlena vážně a vyvrací vážný úmysl obviněného nechat poškozeného J. U. zavraždit.
Nalézací soud postavil vinu obviněného na dvou důkazních prostředcích, tedy výslechu svědka M. K. a audiozáznamech. Tento svědek je osobou mnohokráte trestanou za majetkovou trestnou činnost se schopností využít jakýchkoli prostředků k tomu, aby dosáhl svého. Odvolací soud odmítl provést důkaz výslechem jednatele C. I. jako bývalého zaměstnavatele tohoto svědka, který mohl potvrdit sklony M. K. mstít se použitím nepravdivých informací a vyhrožovat udáními ostatním v případě, kdy mu není vyhověno.
Dovolatel proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2021 sp. zn. 3 To 33/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2021 sp. zn. 57 T 2/2020, a aby v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. krajskému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obviněný své námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje jako svou obhajobu již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku. Tudíž se jimi zabývaly oba soudy nižších stupňů. Je možno odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením.
Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat, a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Věrohodnost obhajoby obviněného Z. F. podstatným způsobem oslabuje již skutečnost, jakým způsobem vypovídal. Nejednalo se totiž o výpověď konstantní a transparentní. Jeho jednotlivá vyjádření v průběhu doby doznávala mnohdy i podstatných změn. V daném případě výpověď měnil i poškozený J.
U., přičemž bylo evidentní, že tato výpověď poškozeného je měněna pod vlivem příbuzných obviněného. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že nejenom měnící se výpověď poškozeného, ale i výpovědi strýce a otce obviněného, tedy i J. a L. F. nejenom že věrohodnost verze obviněného nepotvrdily, ale naopak zásadním způsobem ji oslabily. Bylo evidentní, že oba svědkové se vědomě a v rozporu s realitou pokoušeli ovlivnit důkazní situaci ve prospěch obviněného. Pokud jde o výpověď poškozeného J. U., pak zde je třeba poukázat zejména na jeho první výslech před policejním orgánem, kdy je možno plně souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že stěží lze výhrady obviněného k tomuto výslechu akceptovat, neboť tento výslech ze dne 11.
12. 2019 byl realizován za přítomnosti nejen svědka a policejního orgánu, ale také zapisovatelky a zejména za přítomnosti obhájce obviněného. Poté je třeba poukázat na výpověď svědka M. K., zcela korespondující s touto prvotní výpovědí poškozeného J. U. Jednání obviněného tak bylo zcela prokázáno těmito důkazy a právní kvalifikace jeho jednání jako přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku je tak zcela přiléhavá. Státní zástupkyně se proto domnívá, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že trestní řád byl novelizován zákonem č. 220/2021 Sb., a to mimo jiné v tom směru, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změnám v systematice ustanovení § 265b tr. ř. Ač obviněný podal dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 12. 1. 2022, tedy již po zmíněné novelizaci trestního řádu, uplatnil výslovně odkazem na zákonné ustanovení dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku však vyplývá, že napadeným rozhodnutím výslovně vytýká nesprávné
právní posouzení skutku či jiné nesprávní hmotně právní posouzení. Tedy fakticky uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
Na tomto místě je však třeba podotknout, že vzhledem k existující procesní situaci měl být ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatněn primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, že by opodstatněnost podaného dovolání pro zmíněný nedostatek posoudit odmítl. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci uplatněného dovolacího důvodu obviněným.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na výše uvedené je třeba uvést, že v posuzovaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se částečné revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. písmene h) tohoto ustanovení, ve znění účinném od 1. 1. 2022.
Nejvyšší soud dospěl k tomuto konstatování i při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Tato judikatura nakonec vyústila v legislativní přijetí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který ale obviněný obsahově dostatečně jasně nevymezil. Jak již bylo zmíněno výše, soustředil se na pouhou polemiku se soudy zjištěným skutkovým stavem, resp. na kritiku hodnocení provedených důkazů, jak ho předchozí soudy učinily.
Přitom žádnou ze závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do práva obviněného na obhajobu, řízení před soudy nižších stupňů v posuzované trestní věci zatíženo nebylo. Rozhodně nebylo shledáno, že by nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, např. v podobě k důkazů opomenutých, nebo důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, ale ani v podobě svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Pokud by snad taková zásadní procesní pochybení byla v dovolání specifikovaným způsobem vytýkána, musela by zároveň v konkrétní věci mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku).
Jak již ale bylo shora uvedeno, dovolatel sice brojil vůči výroku o vině, konkrétně proti právnímu posouzení stíhaného skutku, ale tyto námitky opřel výhradně o výtky vůči způsobu, jakým zejména krajský soud hodnotil ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek založil především na zpochybnění příslušných skutkových závěrů a domáhal se tak zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch, přičemž až v dané souvislosti napadal předmětné rozhodnutí vadou předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dříve § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Předmětný důvod dovolání tudíž uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to navíc námitkami, jimž není možno přiznat relevanci ani z pohledu nově uzákoněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K tomuto závěru bylo možno dospět proto, jelikož nelze souhlasit, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění produktem neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce ničím nepodloženými spekulacemi. Zejména nalézací soud se musel vypořádat se situací, kdy poškozený změnil výpověď, a posléze vypovídal ve prospěch obviněného. Tento soud tak učinil precizně zejména v bodech 144-148 odůvodnění svého rozsudku, přičemž znovu se k totožné námitce obviněného k výpovědi poškozeného vyslovil i odvolací soud v bodě 51-61 usnesení napadeného dovoláním. Oba soudy současně velice pečlivě hodnotily vývoj jednotlivých výpovědí obviněného a konkrétní nuance změn jeho verzí průběhu skutkového děje v kontextu zbylých provedených důkazů (viz bod 105-118 rozsudku nalézacího soudu a body 43 a násl. odůvodnění napadeného usnesení). Není úkolem Nejvyššího soudu reprodukovat příslušné pasáže napadených rozhodnutí, zejména za situace, kdy se soudy nižších stupňů s argumentací dovolatele bezezbytku vypořádaly již v předchozím řízení a dovolatel je opakuje toliko z důvodu nespokojenosti s jeho výsledkem.
Stejně tak je nutno pohlížet na domnělý hmotněprávní argument dovolatele, že nebyl prokázán jeho vážný úmysl nechat usmrtit J. U. Tento však podepřel opět jen námitkami skutkového charakteru, že se s poškozeným vsadil, že příprava jeho vraždy byl jejich společným plánem, popřípadě že soudy hodnotily výpověď poškozeného nesprávně či selektivně v neprospěch obviněného apod. Nalézací soud v bodě 180 odůvodnění svého rozsudku dovodil přímý úmysl obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který jednal po předchozím uvážení. Jednání obviněného označil za natolik konkrétní a zaměřené na dosažení jeho záměru, tj. usmrcení J. U., že bylo prosto žertu či sázky, jak tvrdil obviněný. Obviněný sjednal vykonavatele svědka M. K., kterého detailně seznámil s motivem svého jednání, měl i vlastní představu o způsobu usmrcení poškozeného ubitím železnou tyčí. Zvažoval varianty, jakým způsobem usměrnit případnou pátrací činnost policie předestřením loupežného motivu usmrcení, vykonavatele vzal na obhlídku bydliště poškozeného, sdělil mu zvyky a časové relace poškozeného a jeho manželky. Navzdory své neutěšené finanční situaci obstaral odměnu pro vykonavatele v podobě osobního automobilu, přislíbil mu další plnění a případnou spolupráci v budoucnu. Sám si pak obstaral alibi na inkriminovanou dobu. Lze tak uzavřít, že skutkově zaměřené dovolací námitky obviněného právní závěry soudů nižších stupňů ve svém důsledku nikterak nevyvrací.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku uzavírá, že obviněný v podaném dovolání uplatnil námitky ryze skutkové či procesní týkající se zjišťování skutkového stavu a nalézacím soudem učiněného rozsahu dokazování či hodnocení jím provedených důkazů. Takové námitky ovšem v žádném ohledu neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se netýkají nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Nadto obviněný je předkládá opakovaně, přičemž se s nimi vypořádal již soud nalézací, popřípadě posléze soud odvolací. V takovém případě se jimi Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn opětovně podrobně zabývat. Obdobně je třeba přistoupit k námitce obviněného, že odvolací soud odmítl provést důkaz výslechem jednatele C. I. Nejedná se však o důkaz opomenutý, neboť odvolací soud v bodě 33 logicky vysvětlil, proč takovému návrhu na doplnění dokazování nevyhověl, protože nalézací soud podle něj k prokázání věrohodnosti svědka M. K. provedl řadu jiných potřebných důkazů a s námitkami obviněného v tomto směru se vypořádal úplným, logickým a přesvědčivým způsobem.
Způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s argumenty, jimiž obviněný odůvodnil i své dovolání, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout a na příslušné pasáže písemného vyhotovení rozsudku, stejně tak jako napadeného usnesení odvolacího soudu lze plně odkázat. Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – m) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci dovolání obviněného Z. F. dospěl k závěru, že jeho dovolací námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, /ale ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto znění/, rozhodl podle shora citovaného ustanovení zákona o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za dodržení podmínek vyplývajících z ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2022
JUDr. František Hrabec předseda senátu