4 Tdo 20/2025-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 50 To 213/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 24 T 104/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 24 T 104/2023, byl obviněný P. V. uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 10. 4. 2022 v přesně nezjištěné době mezi 17.30 hodin a 18.11 hodin ve XY, okres XY, kam přijel s cílem potrestat T. G. za předchozí nevhodné chování vůči M. W., k bytovému domu č. XY v XY ulici, předem vybaven mačetou s délkou čepele 50 cm, přišel spolu s R. G., k bytu č. 12, obývanému poškozeným T. G. a M. W., poté, co T. G. pootevřel vstupní dveře do bytu, tyto rukama přes jeho odpor silou odtlačil a vnikl dovnitř bytu, kde poškozeného T. G. nejprve verbálně napadl, poté jej udeřil otevřenou dlaní, a dále proti poškozenému T. G. zaútočil sekáním přinesenou mačetou, přičemž poškozený T. G. seky mačetou vykrýval z části sekyrou, a dále obžalovaný sekal mačetou do zařízení bytu; přitom poškozeného T. G. sekl do pravého předloktí a levé ruky, v důsledku čehož poškozený T. G., utrpěl sečné poranění pravého předloktí spočívající v přerušení dvou dlouhých svalů kloubů ruky probíhajících na vnitřní straně předloktí a sečné poranění levé ruky spočívající v přerušení šlachy natahovače druhého prstu probíhající na hřbetní ploše, přičemž pro uvedená zranění byl poškozený od 10. 4. 2022 do 13. 4. 2022 hospitalizován na chirurgickém oddělení Stodské nemocnice, a. s., když poranění si vyžadovala revizi, sešití a fixační dlahu a poškozený byl v důsledku bolesti a omezení pohybu rukou omezen v obvyklém způsobu života na dobu delší než sedm dnů, když obžalovaný s ohledem na intenzitu útoku, použitou zbraň – mačetu o délce čepele 50 cm - a místa, kam touto útočil, si musel být vědom toho, že poškozenému může způsobit i vážné, život ohrožující pronikající poranění, především z důvodu možného krvácení v důsledku přetětí stěny velké krevní cévy.“
2. Za uvedené jednání byl obviněný P. V. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4,5 (čtyři a půl) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let.
4. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 0,35 g metamfetaminu uloženého v režimovém skladu Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje v BO č. 001019374. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 34 plastových sáčků uložených ve skladu Policie ČR, Územní odbor Domažlice. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to dlouhé sečné zbraně – mačety s černou rukojetí, o celkové délce 63,1 cm, s délkou čepele 50 cm, se střenkou 12,5 cm, v nejširším bodě šíře 5 cm.
5. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 2 T 35/2024 ze dne 9. 5. 2024, který nabyl právní moci dne 9. 5. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 41197518, na náhradě škody částku 24 689 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 12. 12. 2023 do zaplacení.
7. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 24 T 104/2023, podal obviněný P. V. a státní zástupkyně okresního státního zastupitelství odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 50 To 213/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
8. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 50 To 213/2024, podal následně obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný již v předcházejícím řízení brojil zejména proti způsobu hodnocení provedených důkazů a posouzení věrohodnosti výpovědí vyslýchaných osob, zejména pak poškozeného. Poukazoval na celou řadu nesrovnalostí v tvrzeních poškozeného. Jeho výpověď považuje za nevěrohodnou a lživou.
Obviněný je dále přesvědčen, že by měla být uplatněna mj. zásada in dubio pro reo. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že to byl právě on, kdo eskaloval incident. Dodává, že dal sice facku poškozenému, ten však vzápětí vytáhl na obviněného připravenou sekyrku a bezesporu ji hodlal použít, přičemž taková obrana poškozeného proti facce je zcela zjevně nepřiměřená. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále namítl, že ze skutkových zjištění zcela jednoznačně plyne, že se jednalo o nutnou obranu ve smyslu § 29 tr.
zákoníku. Jak je zřejmé z výpovědi svědka G., poškozený G. vytáhl sekyru jako první a přímo ohrožoval zdraví a život obviněného. Nebylo by spravedlivé ani logické požadovat po obviněném, aby vyčkával na to, až jej poškozený zasáhne sekyrou. Obviněný byl v situaci, kdy proti němu stál poškozený, zjevně pod vlivem návykové látky, chovající se podrážděně a agresivně, držící v ruce sekyrku, kterou hodlá použít. Logickým vyústěním takové situace je, že obviněný pro svoji obranu použije cokoli, co by odvrátilo přímo hrozící útok na jeho osobu.
Na tomto místě je nutné zdůraznit, že jakmile se obviněnému uvolnila cesta, snažil se z tohoto trvajícího útoku utéci. Ve světle shora uvedených skutečností závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2024, č. j. 50 To 213/2024-551 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 5. 2024, č. j. 24 T 104/2023-518, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a zároveň, aby podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-jih věc k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby podle 265m odst. 1 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že se obviněný v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku vykazuje jak objektivní, tak i subjektivní stránku pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, resp. přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z hlediska prvně zmíněného deliktu je evidentní nebezpečné, násilné jednání obviněného, které již přímo mířilo ke způsobení závažné újmy na těle poškozeného, kterážto újma nevznikla jen díky okolnostem nezávislým na vůli obviněného. Zároveň je evidentní, že ono nebezpečné jednání bylo vedeno vůlí obviněného, resp. že obviněný byl alespoň srozuměn s tím, co činí a co může způsobit. Svědčí o tom zejména užití nebezpečné zbraně (mačety), intenzita útoku, zacílení ran či motiv obviněného. Stran druhého deliktu je posléze jasné, že obviněný proti vůli poškozeného vnikl do obydlí poškozeného a současně tak učinil s použitím síly; s ohledem na povahu jednání obviněného je přitom přímo z povahy věci zjevné, že tak učinil úmyslně. Současně platí, že znaky nutné obrany z rozhodných skutkových zjištění soudů nevyplývají. Státní zástupce dále k výhradám obviněného, týkajících se hodnocení důkazů, uvedl, že nejen že je nelze přiřadit pod žádný zákonný dovolací důvod, ale nejsou důvodné ani v obecné rovině. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Zcela správně označily soudy obhajobu za účelovou a vyvrácenou provedenými důkazy, k čemuž doplňuje, že obviněný je bezpečně usvědčen výpovědí poškozeného, která nestojí osamoceně, což soudy řádně vysvětlily, včetně pečlivého zvážení otázky věrohodnosti poškozeného. Závěrem proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. V.
14. Obviněný P. V. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
15. Obviněný má za to, že ze skutkových zjištění zcela jednoznačně vyplývá, že se jednalo o nutnou obranu ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Nejvyšší soud zde odkazuje na argumentaci soudů nižších stupňů a dodává, že to byl právě obviněný, který poškozenému zaslal výhrůžnou SMS a v krátké době poté se s další osobou dostavil do bytu, v němž se poškozený nacházel, a to vyzbroje,ný mačetou o délce čepele 50 cm. Již samotný vstup do bytu proběhl přes odpor poškozeného, který se snažil o zabouchnutí vstupních dveří, čímž projevil vůli nevpustit obviněného do bytu. Nelze přisvědčit námitkám obviněného o tom, že jako první máchnul sekyrou poškozený, čemuž se musel bránit. Celou situaci naopak vyvolal obviněný, který nejprve uhodil poškozeného. Sám poškozený navíc uvedl, že první seky od obviněného přišly bezprostředně poté, co sám uchopil sekyru, a pokračovaly do sekyry, kterou se poškozený snažil obviněného v prostoru bytu vytlačovat. Lze také doplnit, že obviněný měl již v minulosti s poškozeným opakovaně konflikty, kdy jej fyzicky napadl. Nelze proto poškozeného označit z,a útočníka a jednání obviněného posoudit jako jednání v tzv. nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Naopak to byl poškozený, jehož jednání v důsledku ataku obviněného vykazovalo znaky jednání v nutné obraně. Za těchto okolností proto nelze uvažovat o možné aplikaci ust. § 29 tr. zákoníku.
16. Nejvyšší soud pro úplnost k námitkám obviněného, který již v předcházejícím řízení brojil zejména proti způsobu hodnocení provedených důkazů a posouzení věrohodnosti výpovědí vyslýchaných osob, konstatuje, že soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného poté získal po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozeného T. G. K námitce obviněného, který považuje výpověď poškozeného za nevěrohodnou a lživou, Nejvyšší soud uvádí, že soudy si byly dobře vědomy skutečnosti, že popis předmětného incidentu tak, jak uvedl obviněný, se zásadně lišil od popisu poškozeného jako svědka, proto při hodnocení výpovědí přihlédly ke všem významným skutečnostem, vysvětlily, jakým způsobem k nim přistoupily při odstraňování takových rozporů, včetně toho, proč skutková zjištění opřely právě o tvrzení, na kterých poškozený opakovaně setrval a označily je za správná a korespondující i údajům uváděným zejména svědkem G. a obsahu dalších ve věci provedených důkazů, zejména listinných.
17. Nejvyšší soud k námitkám obviněného pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jeho představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl. Pokud se ve výpovědích poškozeného objevily rozpory, lze je vysvětlit odstupem času od jeho výpovědi z přípravného řízení a v hlavním líčení.
18. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
19. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu