4 Tdo 203/2024-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 13 To 161/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 155/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 2 T 155/2022, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): dne 24. 2. 2021 ve věznici Vinařice, okres Kladno, jako odsouzený, při protokolovaném pohovoru a po řádném poučení, prostřednictvím videokonference se státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Praze, uvedl, že byl opakovaně v předchozích týdnech v dané věznici vydírán spoluodsouzenými L. G. a M. F., přičemž uváděl i konkrétní způsoby této činnosti, na tomto základě Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, SKPaV – Oddělení obecné kriminality Kladno, pod č. j.: KRPS-61640/TČ-2021-010371, zahájila proti daným podezřelým dne 29. 3. 2021, podle § 158 odst. 3 tr. řádu, úkony trestního řízení, pro podezření ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, formou spolupachatelství, dle § 23 tr. zákoníku, ovšem v rámci probíhajícího šetření, při jeho opakovaných výsleších příslušnými pracovníky oddělení prevence a stížností, dané věznice a následně příslušníky policie, vše vždy po řádném poučení, minimálně ve dnech 3. 2. 2021, 12. 4. 2021, 30. 6. 2021 a 17. 9. 2021, nepotvrzoval zásadní skutečnosti, které původně uváděl, odmítal vypovídat, požadoval opakovaně, bez bližšího vysvětlení, zpětvzetí své původní výpovědi proti podezřelým, opakovaně trval na tom, aby věc policie neřešila, a to i po jeho přemístění do jiné věznice, Příbram, přičemž z provedeného šetření vyplynulo, že výše uvedené skutečnosti, které byly vyhodnoceny jako nepravdivé, uvedl, aby docílil svého přemístění do jiné věznice, a prověřovaná věc daných podezřelých nakonec byla policejním orgánem dne 30. 11. 2021, usnesením odložena.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 2 T 155/2022, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 13 To 161/2023, tak, že podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 13 To 161/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje nic k naplnění subjektivní stránky. Z textu písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně nelze žádným způsobem seznat, že obviněný naplnil i subjektivní stránku trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku ve formě přímého úmyslu, tj. že chtěl poškozené křivě obvinit ze spáchání trestného činu tak, jak to vyžaduje judikatura dovolacího soudu. V souvislosti s naplněním subjektivní stránky žalovaného trestného činu ze strany obviněného je pod bodem 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pouze uvedeno, že … avšak byl srozuměn s tím, že jím poskytnutí informace o údajném jednání L.
G. a M. F., které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, jsou nepravdivé. Výrazu byl srozuměn je zde však použito ve vztahu k vědomosti obviněného o tom, že jím poskytnuté informace o jednání poškozených L. G. a M. F., které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, jsou nepravdivé (složka vědění), nikoliv tedy ve vztahu k postoji obviněného k následkům uvedení těchto nepravdivých informací, tj. zda obviněný chtěl, aby tyto následky nastaly, anebo zda byl pouze s těmito následky srozuměn, pokud by nastaly (složka volní).
Zmínka o subjektivní stránce obsažená v bodu 28 tohoto rozsudku je nejasná a nasvědčuje spíše úmyslu nepřímému, ačkoliv pro naplnění znaků přečinu křivého obvinění podle § 345
odst. 1 tr. zákoníku je požadován úmysl přímý. Dále uvedl, že nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně nemohlo v odvolacím řízení doznat změny v neprospěch obviněného, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl napaden pouze jeho odvoláním, takže v odvolacím řízení bylo nutné dodržet zákaz reformationis in peius podle ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.
6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Současně podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s uvedenou námitkou se vypořádal již odvolací soud v bodech 17 a 18 odůvodnění svého rozsudku napadeného tímto dovoláním. Dále uvedl, že je možno souhlasit s dovolatelem, že jeho vědomí, že oznamuje skutečnosti nepravdivé, zde výslovně uvedeno není. Jasné je jen tolik, že oznámením se dovolatel snažil dostat do jiné věznice, aniž by bylo zřejmé, že by tvrzené skutečnosti „vyhodnocoval“ jako pravdivé či nepravdivé on sám v době skutku. Pouze k celkového kontextu takto popsaného skutku je možno dovodit, že při oznámení útoků jednal s vědomím, že se tyto nestaly. V citovaném odstavci 28 uvedl nalézací soud následující okolnosti – že dovolatel obvinil oba poškozené „lživě“. Z této první části citovaného odstavce je zřejmý jednoznačný závěr nalézacího soudu, že dovolatel věděl, že svými tvrzeními sděluje nepravdivé informace o údajné trestné činnosti obou poškozených a s tímto vědomím je sdělovat chtěl. Což odpovídá úmyslu přímému a nikoliv nepřímému. Pokud by se mělo jednat o úmysl nepřímý, soud by musel dospět k odlišnému závěru – že dovolatel si byl vědom možné nepravdivosti sdělovaných údajů a pro případ, že by skutečně byly nepravdivé, s tím byl srozuměn. Takový skutkový závěr však z citované části odůvodnění neplyne. Dovolatel ve svém dovolání část odstavce 28 odůvodnění pomíjí a cituje teprve z jeho druhé části, která je tím poněkud vytržena z kontextu. Za zásadní považuje, že „srozumění“ ve smyslu nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku by se muselo vztahovat k jiné okolnosti. Nalézací soud by musel uvést nikoliv že dovolatel byl srozuměn s tím, že informace nepravdivé jsou. Musel by uvést, že dovolatel si byl vědom jejich možné nepravdivosti a srozuměn byl s tím, že nepravdivé mohou být. Slovem jsou dal nalézací soud najevo, že i v této druhé části bodu 28 považuje jednání dovolatele za spáchané v úmyslu přímém a nikoliv nepřímém.
8. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
12. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Námitku týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku lze považovat za právně relevantně uplatněnou námitku, když dovolatel namítl, že z písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně nelze seznat, že obviněný naplnil i subjektivní stránku trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku ve formě přímého úmyslu.
14. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu.
15. U přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska subjektivní stránky zákon předpokládá úmysl, a to úmysl přímý, pachatel si musí být nepravdivostí obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit [15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, respektive motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Lživé obvinění jiného z trestného činu musí směřovat vůči určité osobě. Není třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (srov. R 29/1988).
16. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, přičemž vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, když soudy dospěly ke zcela jednoznačnému závěru, že obviněný si byl vědom toho, že poškození se jím tvrzeného jednání nedopustili.
17. Je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění pozornost, byť ohledně soudu prvního stupně je třeba uvést, že si lze představit výstižnější a přesnější formulaci tohoto skutku. Na druhé straně však nelze zpochybňovat, že soudem zvolený popis skutku nezákonné jednání obviněného vystihuje. Ostatně této námitce, uplatněné obviněným již v podaném odvolání, věnoval náležitou pozornost soud druhého stupně, takže i v tomto případě lze na jeho úvahy, s nimiž se Nejvyšší soud identifikoval, odkázat (viz bod 17 až 18 odůvodnění jeho rozsudku). Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil.
18. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že o zavinění ve formě úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí.
19. Nejvyšší soud z pohledu naplnění úmyslu přímého u obviněného uvádí, že tento vyplývá bez jakýchkoliv důvodných pochybností z provedeného dokazování. Ze skutkových zjištění soudů prvního stupně je totiž nepochybné, že to byl právě obviněný, kdo uvedl, že byl opakovaně ve věznici vydírán spoluodsouzenými L. G. a M. F., když uváděl konkrétní způsoby této činnosti. Pro posouzení zavinění obviněného v dané věci je podstatné, že si musel být vědom skutečnosti, že se poškození nedopustili jednání, které uvedl v rámci protokolovaného pohovoru prostřednictvím videokonference se státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Praze, a tedy věděl, že jde o skutečnosti nepravdivé. Závěr o této vědomosti obviněného vyplývá jednak z výpovědí zaměstnanců věznice Vinařice, výpovědi spoluvězňů, ale i z dalších provedených důkazů (viz zejména body 12. – 21. rozsudku soudu prvního stupně), když také nelze pominout ani způsob vystupování obviněného v dané věci, když nepotvrzoval skutečnosti, které původně uváděl, odmítal vypovídat, požadoval bez bližšího vysvětlení zpětvzetí své původní výpovědi a opakovaně trval na tom, aby policie věc neřešila.
20. V bodu 28 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že dovolatel obvinil oba poškozené lživě, což znamená úmyslně nepravdivě. Že „nepravdivě tvrdil“ že se vůči němu dopustili trestného jednání.
21. Jak správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření, z první části citovaného odstavce je tedy zřejmý jednoznačný závěr soudu prvního stupně, že dovolatel věděl, že svými tvrzeními sděluje nepravdivé informace o údajné trestné činnosti obou poškozených a s tímto vědomím je sdělovat chtěl. Že vědomě nepravdivě informoval vězeňské orgány a orgány činné v trestním řízení, což odpovídá úmyslu přímému. Ve vyjádření dále výstižně uvedl, že „srozumění“ ve smyslu nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku by se muselo vztahovat k jiné okolnosti. Soud prvního stupně by musel uvést nikoliv že dovolatel byl srozuměn s tím, že informace nepravdivé jsou, ale musel by uvést, že dovolatel si byl vědom jejich možné nepravdivosti a srozuměn byl s tím, že nepravdivé mohou být. Slovem jsou dal soud prvního stupně najevo, že i v této druhé části bodu 28 považuje jednání dovolatele za spáchané v úmyslu přímém a nikoliv nepřímém. Nejvyšší soud se s tímto názorem plně ztotožnil.
22. Na základě učiněných skutkových zjištění pak není sporu o tom, že obviněný svým aktivním jednáním vědomě a objektivně, tedy zjevně cíleně a chtěně (neboť k jinému závěru jeho jednání ani nemohlo směřovat), nepravdivě obvinil (i přes poučení o následcích křivého obvinění) poškozené ze spáchání skutku, který měl nepochybně všechny znaky potřebné k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání, neboť tvrdil, dokonce opakovaně, údajné fyzické napadení ze strany spoluodsouzených L. G. a M. F., jejich požadavky na zaslání finanční hotovosti na určený účet a na nákup mobilního telefonu.
23. V návaznosti na uvedené je namístě uzavřít, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku. Právní posouzení jednání obviněného tak bylo učiněno správně, tudíž k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedošlo.
24. Na základě předběžného posouzení dovolacích námitek obviněného nenaznal předseda senátu dovolacího soudu, že by bylo odůvodněno vyhovění podnětu obviněného na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, resp. na odklad výkonu trestu. Proto v uvedeném směru nevydal pozitivní a ani negativní (podnět obviněného povinnost k jeho vydání nezakládá) rozhodnutí a ponechal zdůvodnění naložení s tímto podnětem na tuto část odůvodnění rozhodnutí o vlastním dovolání.
25. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu