4 Tdo 215/2025

4 Tdo 215/2025-397

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 4 To 34/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 146/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ž. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 32 T 146/2022, byl obviněný V. Ž. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky. Výkon trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně mu podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k náhradě majetkové škody poškozeným E. K., a M. E.. Každé z nich má zaplatit 188 005 Kč a 25 euro.

2. Uvedeného přečinu se obviněný podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění ve stručnosti dopustil tím, že poté, co dne 20. 8. 2021 prostřednictvím P. N. převzal od poškozeného J. Š., v bytě na adrese XY, Ústí nad Labem, kde poškozený žil s manželkou J. Š., která krátce předtím téhož dne zemřela, do úschovy hotovostní peněžní prostředky ve výši 586 000 Kč a 50 euro pocházející se společného jmění manželů Š. s tím, že je u sebe uschová, aby byly v bezpečí, poškozenému J. Š. přes jeho opakované výzvy svěřené finanční prostředky následně nevrátil, a to dokonce ani poté, co usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 46 D 1206/2021-26, které nabylo právní moci dne 20. 11. 2021, bylo potvrzeno, že poškozený J. Š. byl určen jako jediný dědic po zemřelé J. Š. Místo toho 527 277 Kč z nich ze své vůle, bez vědomí a souhlasu poškozeného dne 22. 10. 2021 složil pod záminkou, že jde o sporný nárok z dědictví, do advokátní úschovy JUDr. Ilony Tajchnerové, advokátky v Ústí nad Labem. Poškozenému J. Š. svým jednáním způsobil škodu na majetku ve výši 543 966,75 Kč, jelikož z peněžních prostředků mu svěřených uhradil za poškozeného J. Š. doložené náklady spojené s pohřbem jeho zesnulé manželky a náklady spojené s užíváním bytu na adrese XY, Ústí nad Labem částku v celkové výši 52 311 Kč. Pro úplnost je namístě uvést, že po spáchání popsaného skutku obviněný dne 21. 3. 2022 pokynem daným advokátce převedl 100 000 Kč z advokátní úschovy na účet poškozeného J. Š. a dne 6. 5. 2022 mu poskytl dalších 71 971 Kč. Dne 29. 12. 2022 poškozený J. Š. zemřel. Dědičkami po zemřelém poškozeném se staly rovným dílem E. K., a M. E.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný prostřednictvím své tehdejší obhájkyně JUDr. Ilony Tajchnerové odvoláním, které směřoval proti všem jeho výrokům. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2.10. 2024, sp. zn. 4 To 34/2024, tak, že podle § 285 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu o nároku obou poškozených rozhodl stejně jako soud prvního stupně, pouze doplnil údaje o místech bydliště poškozených, které v původním adhezním výroku absentovaly. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

II. Dovolání obviněného

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ivy Pavlíkové, Ph.D. (viz plná moc č. l. 375 tr. spisu), které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., jejichž naplnění souhrnně spatřoval v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Ve vztahu ke všem uplatněným dovolacím důvodům bez rozlišení obviněný v dovolání vznesl námitky, které se na různých místech odůvodnění v různé podobě opakovaly. Lze je shrnout následovně.

6. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s usnesením Policie ČR čj. KRPU 115261-465/TČ2022-041081-HR ze dne 19. 8. 2022, kterým byly zajištěny peněžní prostředky ve výši 350 000 Kč na bankovním účtu advokátky JUDr. Ilony Tajchnerové, kde jsou z pokynu obviněného v úschově, čímž bylo obviněnému znemožněno s nimi nakládat.

7. Soud prvního stupně v bodech 25 a 26 odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně tvrdí, že obhajoba obviněného stojící na tom, že 350 000 Kč z peněz nalezených 20. 8. 2021 v hotovosti v bytě Š. bylo určeno k zaplacení rekonstrukce bytu a J. Š., tetě obviněného, je poskytla manželka obviněného v červnu 2021, byla spolehlivě vyvrácena, přestože reálně soud jen nepřípustně přesunul důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení na obviněného a bez odpovídajícího hodnocení akceptoval důkazy předložené obhajobou. Závěr o tom, že peníze patřily do společného jmění manželů Š., soud opřel pouze o usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2021, č.j. 46 D 1206/2021–26, aniž by vzal v potaz, že notář v dědickém řízení neprovádí důkladné dokazování ohledně původu peněz a jejich skutečného vlastnictví. Navíc obviněný ani nebyl účastníkem dědického řízení a nemohl se bránit závěru o tom, že šlo o peníze ze společného jmění manželů Š.

8. Obviněný připomněl, že od svědka P. N. převzal 586 000 Kč, ze kterých následně uhradil náklady za pohřeb J. Š. a zbytek složil v říjnu 2021 do advokátní úschovy. To je standardní postup v případě sporného nároku a není namístě mu ho přičítat k tíži. Ještě před zahájením trestního řízení, dobrovolně poslal z těchto peněz J. Š. 100 000 Kč a 71 000 Kč, takže v advokátní úschově zůstala jen sporná částka 350 000 Kč, se kterou od okamžiku, kdy byly finanční prostředky na účtu advokátky zajištěny, ztratil možnost s nimi disponovat.

9. K výtkám soudů, že částku 171 000 Kč předal J. Š. až po opakovaných výzvách, obviněný uvedl, že byl motivován zájmem na tom, aby J. Š. žil v důstojných podmínkách se specializovanou odbornou péčí a nikoli v bytě svědkyně K., kde ve dvou místnostech žily celkem čtyři osoby. Jakmile bylo jasné, že k umístění J. Š. do specializovaného zařízení nedojde, peníze, které poškozenému patřily, převedl na nově založený účet a v úschově ponechal jen spornou částku, která aktuálně činí 361 718 Kč.

10. Uvedená finanční hotovost, kterou obviněný v červnu 2021 předat své tetě J. Š., je reálně majetkem obviněného a jeho manželky, která 350 000 Kč získala půjčkou, kterou dodnes splácí, a chtěla je použít na rekonstrukci bytu. Příprava rekonstrukce bytu byla prokázána písemným rozpočtem z února 2021 znějícím na částku 460 363 Kč a výpovědí svědka R. L., který potvrdil, že byt viděl a že odhadl cenu rekonstrukce na cca 300 000 Kč, přičemž objasnil i způsob jejího plánovaného provedení (nákup materiálu a postupné placení). I z výpovědí svědkyň J., E. a K. vyplynulo, že věděly o plánovaných úpravách bytu (výmalba, oprava podlahy), a z výpovědi syna poškozeného J. Š. ml. vyšlo najevo, že rekonstrukce bytu byla nutná. Obviněný konstatoval, že samotná skutečnost, že peníze nalezené v bytě byly uloženy ve více obálkách, na což soud prvního stupně poukázal, nemá žádný relevantní význam pro závěr o jejich vlastnictví, protože jde o věc druhově určenou. Stejně jako fakt, že finanční hotovost vzhledem k jejich velmi dobrým a důvěrným vztahům předal své tetě bez písemného dokladu. Teta byla spolehlivá a schopná, obviněný jí plně důvěřoval i s ohledem na to, jak zvládala náročné podmínky, v nichž žila (péče o nemocného slepého manžela a po jeho bratra, problematického alkoholika).

11. Za spekulativní a nemající oporu v provedených důkazech označil obviněný závěr soudů obou nižších stupňů, že poškození disponovali úsporami ve výši cca 600 000 Kč. Poukázal na to, že manželé Š. žili jen z důchodu, byli kuřáci, diabetici, kontinuálně finančně podporovali své neteře, z nichž jedna má těžce postižené dítě.

12. Soudy navíc nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, protože otázka vlastnictví peněz měla být řešena primárně v civilním řízení, ve kterém je povinností žalobce prokázat, že finanční částka patří právě jemu. Přitom právě z tohoto úhlu pohledu měly zvažovat věrohodnost svědkyň E. a J., které se evidentně důkaznímu břemenu chtěly vyhnout. U jmenovaných svědkyň i u svědkyně E. K. obviněný upozornil na jejich finanční zájem na výsledku trestního řízení. Zdůraznil, že svědkyně E. K. mohla neoprávněně manipulovat s penězi poškozeného, o čemž vypovídá zjištění, že po odchodu policie odebrala 110 000 Kč z obálky, kam byla finanční hotovost nalezená v bytě po smrti J. Š. vložena, což potvrzuje výpověď svědka P. N. Obviněný vyjádřil pochybnosti o morální kvalitě této svědkyně a namítl, že soud prvního stupně se nevyrovnal s rozpory mezi jejím tvrzením, že dlouhodobě chodila do bytu Š., pomáhala jim s úklidem a nosila jim jídlo, a výpovědí syna poškozeného J. Š. ml., který označil nevlastní matku za samostatnou osobu nepotřebující pomoc. Obviněný upozornil i na to, že svědkyně E. K. nejprve uvedla, že věděla, kde byly v bytě uschovány peníze, ale následně tuto výpověď změnila s tím, že věděla pouze o „nějaké taštičce“, aniž by znala její obsah. Popsaná zjištění a rozporuplná tvrzení svědkyně podle obviněného zpochybňují její věrohodnost, což však soudy zcela ignorovaly.

13. K výpovědi poškozeného J. Š., kterou učinil dva měsíce před smrtí a která byla u hlavního líčené přečtena, obviněný poukázal rozpor mezi jeho tvrzením, že se o peníze nestaral, a tím, že znal výši jejich společných úspor. Vyzdvihl i nesrovnalosti v tom, co poškozený uvedl ohledně událostí, za kterých došlo k předání peněz („když obviněný přijel k nim domů“ – obviněný přitom v době smrti tety ještě nebyl v České republice), a co řekl o četnosti jeho kontaktů s neteřemi a o tom, zda svědkyně E. K. měla klíče od bytu (poškozený Š. tvrdil, že ne, zatímco K. přiznala, že klíče měla). Vyjma toho nechal soud prvního stupně bez povšimnutí sdělení poškozeného J. Š., že mu obviněný měl na jeho žádost v roce 2019 přepočítat jeho úspory, které tehdy činily 200 000 Kč. Tento údaj přitom zpochybňuje možnost, že úspory manželů Š. činily o dva roky později 600 000 Kč. To by museli měsíčně odkládat asi 15 615 Kč, což s ohledem na jejich výdaje a pomoc jiným osobám nebylo reálné. Nemohlo jít ani o peníze, které si J. Š. našetřil z práce v Německu, protože ty mu byly vyplaceny už v letech 1990 až 1995. O tom, že poškozený peníze spíše utrácel, nejlépe vypovídá jeho chování po smrti manželky. Utratil 20 000 Kč, které si vzal z peněz v obálce ihned po smrti manželky, a dalších 40 000 Kč z peněz zaslaných obviněným na jeho účet v celkové výši 171 000 Kč (při vypořádání dědictví po něm bylo na předmětném účtu jen 130 000 Kč).

14. K tvrzení soudu prvního stupně, že obviněný postupně uváděl různé důvody, proč si oněch 350 000 Kč nárokuje, což činí jeho vysvětlení nepřesvědčivým, obviněný zdůraznil, že nikdy netvrdil, že by se jednalo o peníze z půjčky nebo daru, ani o peníze, které si u manželů Š. spořil. Soudy v tomto směru špatně interpretovaly jeho výpověď. Obviněný pouze uvedl, že manželům Š. poskytoval ekonomickou výhodu ve výši cca 5 000 Kč měsíčně tím, že od nich nepožadoval nájemné.

15. Podle obviněného soudy nedodržely princip objektivního a spravedlivého hodnocení důkazů, pokud nezávislé svědky, např. svědka J. Š., označily za nevěrohodné kvůli vztahu s obviněným, zatímco obdobný náhled nepoužily při hodnocení výpovědi poškozenému nakloněných svědků nebo výpovědi svědkyně J. J., která je zjevně proti obviněnému nepřátelsky zaujatá a u hlavního líčení ho emotivně nepravdivě obvinila z usmrcení její matky a z odcizení jejího bytu.

16. Obviněný rozbor důkazní situace uzavřel tvrzením, že postupem soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo a porušení zásady presumpce neviny zakotvené § 2 odst. 2 tr. ř., protože z provedených důkazů jednoznačně nevyplynulo, že peníze, které mu poškozený zprostředkovaně předal, byly pro obviněného v celém rozsahu věcí cizí. V návaznosti na to pak obviněný napadl závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu zpronevěry podle 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to v podstatě se stejnou argumentací, tj. že peníze, které vložil do advokátní úschovy, pro něj nebyly věcí cizí.

17. Soud prvního stupně podle obviněného také nesprávně určil výši způsobené škody částkou 534 966,75 Kč. Z hodnoty peněz zajištěných v bytě měl správně odečíst i částky 100 000 Kč a 71 000 Kč, které obviněný poškozenému objektivně zaslal na jeho účet. Také měl zohlednit skutečnost, že zbytek peněz je stále v advokátní úschově a obviněný s nimi nemůže disponovat, neboť jsou zajištěny pro účely trestního řízení.

18. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 4 To 34/2024, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

19. K dovolání obviněného se vyjádřil státního zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství.

20. Nejprve shrnul dosavadní vývoj trestního řízení v této věci, poté stručně popsal dovolací námitky a s nimi spojenou argumentaci obviněného.

21. Ve vlastním vyjádření státní zástupce nejprve konstatoval, že dovolání obviněného nesplňuje základní formální obsahové náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř., neboť v něm není uvedeno, který výrok rozhodnutí a v jakém rozsahu je napadán, ale že i přes tuto vadu se k jeho obsahu vyjádří. Následně rozebral dovolací důvody, o které obviněný své dovolání opírá [tedy podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.] a konfrontoval je s uplatněnými námitkami obviněného se závěrem, že obviněný namísto poukazu na zjevné rozpory

nebo opomenuté či procesně nepoužitelné důkazy, případně na chybné hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku, se omezil na prostou polemiku s hodnocením důkazů, kterou ve stejné podobě uplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se s ní beze zbytku vypořádal, což činí jeho dovolání zjevně nedůvodným.

22. Státní zástupce označit za nesporné, že obviněný prostřednictvím svědka P. N. dne 20. 8. 2021 převzal od poškozeného J. Š. finanční prostředky ve výši 586 000 Kč a 50 euro. Z této částky následně uhradil náklady spojené s pohřbem své tety J. Š. a po opakovaných urgencích poškozenému J. Š. zaslal na účet cca 171 000 Kč. Zbylé finanční prostředky složil dne 22. 10. 2021 do advokátní úschovy.

23. K tvrzení obviněného, že oněch zbývajících 350 000 Kč je jeho vlastnictvím, neboť tuto finanční hotovost dne 17. 6. 2021 předal své tetě za účelem úhrady nákladů na zamýšlenou rekonstrukci bytu, v němž manželé Š. žili, státní zástupce uvedl, že tato skutková verze byla spolehlivě vyvrácena. Státní zástupce poukázal na výpověď poškozeného J. Š., který o žádném předání 350 000 Kč své manželce nevěděl a ani nebyl obeznámen s plánovanou rekonstrukcí bytu. Jeho výpověď koresponduje s výpověďmi dalších svědků, kteří shodně uvedli, že zamýšlená „rekonstrukce“ měla fakticky spočívat pouze ve vymalování a případně výměně podlahy. Navíc byt, který měl být rekonstruován, byl ve vlastnictví obviněného a svědek R. L., jenž měl údajnou rekonstrukci provést, byl také vybrán obviněným, který měl podle dohody schvalovat i předpokládaný rozpočet. Z toho jednoznačně vyplývá, že rekonstrukce měla být zcela v režii obviněného a neexistoval žádný racionální důvod, proč by neměl obviněný mít i kontrolu nad jejím financováním a měl by peníze k jejímu zaplacení předat své tetě.

24. Věrohodnost obhajoby obviněného podle státního zástupce zpochybňuje i skutečnost, že poté, co byl poškozeným vyzván k vrácení finančních prostředků, začal postupně uvádět odlišné a vzájemně nekonzistentní důvody, proč je nemusí vracet. Nejprve tvrdil, že částka je určena na úhradu dlužného nájemného, následně uváděl, že jde o finanční prostředky, které si u poškozených dočasně uložil za účelem rekonstrukce plánované ještě za života J. Š., později mělo jít o peníze na rekonstrukci pro uvedení bytu do původního stavu poté, co jej opustil poškozený J. Š., a teprve poslední verze hovoří o penězích předaných manželce poškozeného dva měsíce před její smrtí, aby z nich platila rekonstrukci. Dále nelze přehlédnout hlasovou zprávu, kterou obviněný zaslal svědkyni J., v níž zmiňuje, že měl u manželů Š. „pár peněz“. Soud prvního stupně v této souvislosti správně dospěl k závěru, že je krajně nepravděpodobné, že by obviněný takto označil poměrně vysokou finanční částku 350 000 Kč, zejména, když se potýkal s osobní insolvencí. Státní zástupce se tímto závěrem soudu zcela ztotožnil.

25. Státní zástupce uzavřel, že tvrzení obviněného o vlastnictví předmětných finančních prostředků bylo jednoznačně vyvráceno, a naopak bylo prokázáno, že tyto prostředky byly majetkem manželů Š., přičemž obviněný nebyl oprávněn s nimi nakládat a složit je do advokátní úschovy, namísto toho, aby je vydal poškozenému, který ho o jejich vrácení opakovaně žádal. Svým jednáním tak obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tím na cizím majetku větší škodu. Tohoto činu se dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť popsaným způsobem zasáhl do majetkových práv poškozeného J. Š. vědomě a chtěně.

26. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněného, jenž je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně státní zástupce projevil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

27. K vyjádření státního zástupce obviněný učinil v Nejvyšším soudem stanovené lhůtě písemnou repliku. V ní podstatě shodnou argumentací jako v dovolání rozporoval tvrzení státního zástupce, který označil skutková zjištění soudů nižších stupňů za úplná a přesvědčivá. Vyjma toho se hradil proti tvrzení státního zástupce, že byt, ve kterém manželé Š. bydleli, byl jeho majetkem. Jedná se o výlučný majetek jeho manželky H. Ž. K výhradám státního zástupce ohledně nenaplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádné z jeho variant obviněný poukázal na to, že nebyl proveden výslech svědka J. Š., nebyla k důkazu přečtena textová zpráva, kterou tomuto svědkovi zaslala svědkyně J. J., nebyl zajištěn obsah volání jeho manželky H. Ž. na linku 158 a policejní komisař v přípravném řízení odmítl provést šetření v bytě dříve užívaném poškozeným J. Š. k tomu, zda potřeboval rekonstrukci, což lze označit za tzv. „opomenuté důkazy“. Vyjma toho policejní komisař a soudy vycházely z úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeným J. Š., ačkoli fakticky toto vysvětlení za poškozeného podala jeho advokátka JUDr. Eva Šámalová, a ze svědecké výpovědi poškozeného učiněné v přípravném řízení, ke které obviněný nebyl připuštěn pod záminkou, že by poškozený mohl zkolabovat. Tím je podle obviněného naplněna druhá varianta § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na důkazech získaných procesně nepřípustným způsobem.

IV. Důvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné a že ho podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. podala osoba k tomu oprávněná, která tak učinila prostřednictvím obhájce, jak jí to ukládá § 265d odst. 2 věta první tr. ř. Splněny jsou s jednou výjimkou i zbylé obligatorní podmínky pro vyvolání dovolacího řízení zakotvené v § 265e odst. 1 tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř. Zmíněné pochybení spočívá v tom, že obviněný výslovně nespecifikoval, proti kterému výroku napadeného rozhodnutí dovolání směřuje. Z obsahu dovolání lze ovšem spolehlivě dovodit, že obviněný brojí proti tomu, že odvolací soud, který z podnětu jeho odvolání změnil jen adhezní výrok, fakticky zamítl jeho odvolání proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto nepokládal za nutné postupovat podle § 265h odst. 1 tr. ř.

29. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Uvedl, že namítá zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a zásadními skutkovými zjištěními, ke kterým soudy nižších stupňů došly [čímž de facto uplatnil první variantu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], dále brojil proti nesprávnému posouzení subjektivní stránky [první alternativa § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a konečně konstatoval, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v písmenech g) a h) [druhá alternativa § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Po uplynutí lhůty dané v § 265e tr. ř. obviněný v replice k vyjádření státního zástupce rozšířil rozsah dovolacích námitek o procesně nepoužitelné a opomenuté důkazy s odkazem na druhou a třetí variantu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud zjistil, že veškerá dovolací argumentace obviněného je jen doslovným opakováním skutkových a právních námitek, které uplatnil v rámci obhajoby už před soudem prvního stupně a na kterých postavil odvolání proti odsuzujícímu rozsudku (srov. č. l. 331, 334–338 tr. spisu). Žádnou z dovolacích námitek skutkového charakteru přitom obviněný nesměřoval k vymezení konkrétního extrémního rozporu mezi důkazní situací a skutkovými závěry soudů rozhodnými z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Pouze polemizoval se soudy nižších stupňů o způsobu hodnocení důkazů, o která opřely skutková zjištění, že celá finanční hotovost ve výši 586 000 Kč a 50 euro, kterou prostřednictvím P. N. převzal od poškozeného J. Š. do úschovy, byla majetkem poškozeného J. Š., a činil tak výlučně tím, že jinak, než soudy nižších stupňů hodnotil věrohodnost důkazů, na jejichž základě soud prvního stupně toto zjištění učinil. Od zpochybňovaní správnosti skutkového závěru o tom, že peníze svěřené obviněnému poškozeným do úschovy, byly majetkem poškozeného, obviněný také odvozoval důvodnost svých námitek proti subjektivní stránce, způsobu stanovení škody a porušení zásady subsidiarity trestní represe.

31. Nejvyšší soud připomíná, že soudy na základě výpovědí poškozeného J. Š. a svědkyň M. E., J. J. a E. K. podporovaných listinnými a věcnými důkazy dospěly k jednoznačnému závěru, že obviněný věděl o tom, že veškerá finanční hotovost, kterou po smrti J. Š. přebral do úschovy s tím, že ji uloží v trezoru, patřila do společného majetku manželů Š. a že si ji s výjimkou částky 52 311 Kč, kterou se souhlasem poškozeného použil k zaplacení nákladů za pohřeb a bydlení, vědomě přisvojil v okamžiku, kdy byl poškozeným vyzván k jejímu vrácení a namísto toho, aby jeho žádosti vyhověl, začal s penězi poškozeného nakládat jako s vlastními. Což je jasně patrné z toho, že je dne 22. 10. 2021 složil do advokátní úschovy, kde s nimi mohl disponovat jen on sám a odkud mu po roce měly být vráceny zpět na jeho bankovní účet, a to pod lživou záminkou, že je sporné, komu peníze patří. Až ve dnech 21. 3. 2022 a 6. 5. 2022, tedy s odstupem několika měsíců, na účet poškozeného, který se obrátil o pomoc na advokátku JUDr. Evu Šámalovou, zaslal 171 971 Kč. Obviněný naproti tomu v dovolání trvá na tom, že hotové peníze, které složil do advokátní úschovy, patřily až do výše 350 000 Kč jemu a jeho manželce H. Ž., která je získala půjčkou a jeho prostřednictvím je předala manželce poškozeného J. Š. dva měsíce před její smrtí k zaplacení plánované rekonstrukce bytu. Ohledně zbývajících cca 171 000 Kč obviněný vlastnictví poškozeného nesporuje, hájí se však tím, že je poškozenému vrátil na jeho účet ve dvou splátkách dne 21. 3. 2022 a dne 6. 5. 2022, takže žádná škoda na majetku poškozeného nevznikla.

32. V případě takto pojatého mimořádného opravného prostředku musel Nejvyšší soud ve shodě s ustálenou praxí nejprve analyzovat, zda soudy nižších stupňů předmětné opakující se námitky obviněného projednaly a odpovídajícím postupem je vypořádaly. Dospěl k závěru, že soudy se skutkovou verzí obviněného pečlivě zaobíraly a vysvětlily, proč ji mají za vyvrácenou. V souvislosti s tím také logicky vyložily, proč neshledaly opodstatněnými výhrady obviněného proti věrohodnosti poškozeného J. Š. a dalších svědků, které obviněný označuje za zaujaté. V návaznosti na vypořádání skutkových námitek obviněného se pak soudy obou stupňů vyrovnaly i s jeho právními námitkami směřujícími ke způsobu určení výše škody a k subjektivní stránce.

33. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je určeno k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto naplněn jen tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

34. Ve své podstatě to znamená, že ke kasačnímu zásahu z titulu tohoto důvodu dovolání může Nejvyšší soud přistoupit pouze tehdy, pokud na podkladě námitek dovolatele shledá, že rozhodná skutková zjištění jsou do té míry vadná, že nelze trvat na nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí. Očividný rozpor musí být zřejmý a rozhodně není naplněn tím, že dovolatel vlastním hodnocením provedených důkazů dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, než která vyjádřily soudy v jím napadených rozhodnutích.

35. Vycházeje z výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že všechny obviněným V. Ž. uplatněné skutkové námitky se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně míjejí, protože obviněný jimi nepoukázal na žádný konkrétní, natož extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními popsanými ve výroku o vině, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a provedenými důkazy. Namísto detekování zásadních rozporů, na které pamatuje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se obviněný omezil na polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, popíral trestnou činnost, za kterou byl odsouzen, a částečně nabízel jinou hypotetickou verzi skutkového děje. Se všemi jeho skutkovými výhradami obviněného se přitom soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly, takže pokud by obviněný neuplatnil i právní námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nad rámec své povinnosti se Nejvyšší soud přesto k vybraným skutkovým námitkám obviněného krátce vyjádří.

36. Obviněný předně namítal, že soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s usnesením Policie ČR č. j. KRPU 115261-465/TČ2022-041081-HR ze dne 19. 8. 2022, kterým byly zajištěny peněžní prostředky v advokátní úschově, aniž by současně vymezil, jak tato skutečnost může ovlivnit správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy obou stupňů a která mají odraz v použité právní kvalifikaci. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že k zajištění finančních prostředků došlo téhož dne, kterým bylo zahájeno trestního stíhání obviněného, tedy přibližně rok po spáchání skutku, takže zmíněný procesní úkon může mít vliv leda na možnost uspokojení nároku poškozeného a rozhodně nemá potenciál ovlivnit výrok o vině.

37. Dále obviněný brojil proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 46 D 1206/2021-26, jako důkaznímu podkladu pro závěr o subjektivní stránce činu, poukazem na to, že notář v dědickém řízení neprovádí důkladné dokazov/ání ohledně původu peněz a jejich skutečného vlastnictví a že obviněný ani nebyl účastníkem dědického řízení, takže mu toto usnesení nebylo doručeno a nemohl se bránit proti tvrzením v něm obsažených. Tato námitka také neodpovídá obviněným namítanému extrémnímu rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., protože soudy obou stupňů zmíněný důkaz, ze kterého vyplývá, že finanční prostředky, které byly obviněnému poškozeným J. Š. svěřeny, jsou součástí majetku patřícího do společného jmění zůstavitelky zemřelé J. Š. a jejího manžela poškozeného J. Š. a že jmenovaný jako jediný dědic nabyl celou pozůstalost po zemřelé (viz č. l. 128 až 130 tr. spisu), nijak nepřecenily a přihlédly k němu jen jako k jednomu z mnoha dalších důkazů vylučujících obhajobu obviněného, že podstatná část předmětných finančních prostředků patří jeho manželce a že jednal s legitimním cílem ochránit tyto finanční prostředky před třetími osobami (viz odst. 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a 8 až 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Soudy za zásadní důkaz vzaly procesně použitelnou výpověď poškozeného ze dne 4. 10. 2022, kterou učinil v přípravném řízení v přítomnosti obhájkyně obviněného [pozn. poškozený dne 29. 12. 2022 v průběhu trestného řízení zemřel a jeho svědecká výpověď byla v hlavním líčení přečtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Poškozený vypověděl, že hotovost ve výši cca 600 000 Kč, kterou policisté nalezly v bytě, kde žil společně se zesnulou manželkou, představovala jejich společné úspory pocházející z jejich důchodů, z příspěvku na jeho invaliditu a z peněz, které si v minulosti vydělal prací v Německu.

Poškozený vysvětlil, že obviněnému finanční hotovost svěřil do úschovy, protože ho obviněný přesvědčil o tom, že u něj budou bezpečně uloženy v trezoru, zatímco v bytě by je mohl někdo odcizit, protože poškozený je nevidomý a vyžaduje péči jiné osoby. Poškozený současně jednoznačně vyloučil, že by 350 000 Kč z těchto peněz měla jeho manželka získat od obviněného k úhradě nákladů na plánovanou rekonstrukci bytu, nebo, že by si obviněný u nich tuto částku postupně naspořil.

38. K námitce obviněného, že výpověď poškozeného J. Š. je nevěrohodná, protože v ní uvedl řadu nesprávných nebo alespoň nepřesných údajů, Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud se s otázkou věrohodnosti poškozeného J. Š. přesvědčivě vyrovnal v odst. 9 odůvodnění jeho rozsudku, kde mimo jiné konstatoval, že i přes drobné nesrovnalosti či nejasnosti padající na vrub věku poškozeného a časový odstup je výpověď poškozeného podrobná, obsahově konzistentní, logicky uspořádaná a odpovídající dějové posloupnosti skutku.

Nejvyšší soud k tomu poukazuje na lékařskou zprávu na č. l. 206 trestního spisu, která byla provedena k důkazu v hlavním líčení a ze které je patrné, že poškozený byl i přes svůj vyšší věk a mobilní nedostatečnost v době podání svědecké výpovědi dostatečně orientován časem a situací, jeho intelekt byl v normě a byl schopen soustředěné komunikace s orgány činnými v trestním řízení. Odvolací soud se současně přesvědčivě vypořádal s tvrzením obviněného, že poškozený nemohl uvedenou částku ušetřit, a velmi pregnantně vysvětlil, proč ve shodě se soudem prvního stupně neuvěřil tomu, že 350 000 Kč pocházelo z finančních prostředků manželky obviněného.

Odvolací soud přitom výslovně zdůraznil, že výpověď poškozeného není jediným důkazem svědčícím o vině obviněného. Ve shodě s ní vyznívají i další důkazní prostředky, zejména výpovědi svědkyň M. E. (č. l. 288–289 tr. spisu), E. K. (č. l. 289–290 tr. spisu) a J. J. (č. l. 301–304 tr. spisu), a mimo jiné také hlasové zprávy, které obviněný zaslal svědkyni J. a ve kterých vyjadřuje obavu, že E. K. poškozeného o peníze, které teta našetřila a která on má nyní v úschově, okrade a svědkyni dává najevo, že věc se bude řešit návrhem na omezení svéprávnosti poškozeného.

Ani náznakem ale netvrdí, že 350 000 Kč z těchto finančních prostředků má patřit jeho manželce. Naopak své neteři říká, že měl u Š. „jen pár peněz a ty nebude řešit“ (viz č. l. 132 až 133 tr. spisu). U pohledávky ve výši 350 000 Kč by se ohledem na svůj osobní ekonomický úpadek a dluhy převyšující 1 000 000 Kč (viz insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení č. l. 221 tr. spisu) obdobným způsobem jistě nevyjadřoval.

39. Nejvyšší soud k tomu dodává, že manželka obviněného H. Ž., která svědeckou výpověď s odkazem na § 100 odst. 1 tr. ř. odmítla, do pasiv pozůstalosti po zemřelé J. Š. sice přihlásila pohledávku ve výši 350 000 Kč, ale nikoli z titulu toho, že by jí zmíněná částka patřila, protože ji svěřila zůstavitelce před její smrtí, aby z ní platila náklady plánované rekonstrukce, ale z titulu nákladů na vyklizení bytu a jeho rekonstrukci nezbytně nutnou k jeho dalšímu užívání s ohledem na stav, v jakém zůstavitelka a poškozený byt zanechali (viz usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 46 D 1206/2021-26, a přípis na č. l. 127 tr. spisu). Přestože poškozený jako oprávněný dědic pohledávku H. Ž. v dědickém řízení neuznal, manželka obviněného ji následně neuplatnila u soudu. V kontextu těchto zjištění a faktu, že smlouvu o advokátní úschově obviněný uzavřel až dva dny poté, co byl poškozený rozhodnutím notářky potvrzen jako jediný dědic majetku po zesnulé manželce, lze obtížně akceptovat vysvětlení obviněného, že peníze složil do advokátní úschovy, protože bylo sporné, komu patří.

40. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil a který je určen k nápravě vad právního posouzení skutku, lze s jistou mírou tolerance podřadit dovolací námitky obviněného proti subjektivní stránce, proti určení výše škody jako kvalifikačního znaku přečinu zpronevěry a proti porušení zásady subsidiarity trestní represe. Vzhledem k rozhodným skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je ale zjevné, že všechny jsou nedůvodné, protože obviněný je staví na skutkové verzi, kterou soudy obou stupňů odmítly jako bezpečně vyvrácenou.

41. K dovolací výhradě, že složení svěřených finančních prostředků do advokátní úschovy bylo legitimním krokem, protože obviněný finanční hotovost převzal s cílem ochránit ji před rizikem neoprávněného nakládání ze strany třetích osob (zejména svědkyně E. K), Nejvyšší soud připomíná zásadní skutkové zjištění, že šlo o finanční prostředky patřící poškozenému a obviněný byl oprávněn s nimi nakládat jen podle jeho pokynů a nikoli podle vlastního úsudku. Pokud poškozenému, který na rozdíl od něj neměl obavu z toho, že by svědkyně E. K., v jejímž bytě po smrti manželky bydlel a která se o něj starala, jeho peníze zpronevěřila, na jeho opakovanou žádost finanční hotovost nevrátil a dva dny poté, co bylo vydáno notářské rozhodnutí potvrzující, že poškozený je jediným dědicem těchto finančních prostředků, je uschoval u advokátky JUDr. Ilony Tajchnerové, dal svým jednáním nepochybně najevo úmysl nerespektovat vlastnictví poškozeného a se svěřenými penězi ke škodě poškozeného nakládat jako se svými.

42. Z jednání obviněného, který po skončení dědického řízení, ve kterém neuspěla jeho manželka s pohledávkou na 350 000 Kč, odmítl poškozenému vydat svěřenou peněžní hotovost ve výši téměř 544 000 Kč a namísto toho ji proti vůli poškozeného složil do advokátní úschovy, ze které mohla být uvolněna jen na jeho pokyn a pokud by takový pokyn nedal, měly mu být peníze po roce připsány na jeho účet vedený u České spořitelny (viz smlouva o advokátní úschově na č. l. 124 až 125 tr. spisu), učinily soudy nižších stupňů opodstatněný právní závěr o přímém úmyslu obviněného [podle §?15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] porušit zájem chráněný § 206 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tuto formu zavinění správně vztáhly i ke kvalifikačnímu znaku podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku, kterým je způsobení větší škody [viz § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku].

43. Skutečnost, že ve dnech 21. 3. 2022 a 6. 5. 2022 obviněný poškozenému vrátil celkem 171 971 Kč, na výši škody nemá vliv, neboť obviněný všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku naplnil nejpozději dne 22. 10. 2021, kdy svěřené finanční prostředky patřící poškozenému složil bez jeho souhlasu a proti jeho vůli, neboť poškozený se domáhal jejich vrácení, na úschovní účet. Soud prvního stupně proto správně vrácení části zpronevěřených peněz zohlednil jen při úvaze o trestu a v adhezním řízení (viz odst. 27 a odst. 29 odůvodnění jeho rozsudku).

44. Zjevně nedůvodná je i dovolací námitka obviněného týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný ji totiž koncipoval tak, že poškozený se měl dlužné částky nejprve domáhat občanskoprávní cestou a teprve pokud by ustál důkazní břemeno, mělo být zahájeno trestní stíhání, což je zřejmé nepochopení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Jen v případě méně závažných trestných činů je tento závěr korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je v takových případech nutné zvažovat s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu (srovnej stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr.

zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“). V posuzované věci, kdy obviněný v přímém úmyslu zpronevěřil poškozenému, který byl vysokého věku, mobilně nesamostatný a odkázaný na pomoc jiných, částku téměř půl milionu korun, se nepochybně jednalo o trestný čin podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož společenská škodlivost odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Skutečnost, že obviněný následně nezanedbatelnou část škody poškozenému nahradil, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní umožnila rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost pachatele.

Vyjma toho obviněný částku cca 172 000 Kč poškozenému zaplatil až poté, co se poškozený obrátil na pomoc advokátky.

45. Jak už bylo výše uvedeno, obviněný po uplynutí lhůty stanovené v § 265e tr. ř. vyžil možnosti repliky k vyjádření státního zástupce a s odkazem na druhou a třetí variantu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozšířil rozsah dovolacích námitek o procesně nepoužitelné a opomenuté důkazy. Podle § 265f odst. 2 tr. ř. je ale možné důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k jeho podání. Navíc výslech údajně opomenutého svědka J. Š. byl u hlavního líčení řádně proveden a soud prvního stupně tento důkaz neopomněl hodnotit (viz odst. 13 odůvodnění jeho rozsudku) a pokud jde o další v replice zmíněné důkazy, z protokolu zachycujícího průběh hlavního líčení ze dne 20. 11. 2023 (viz č. l. 319 tr. spisu), vyplývá, že obhajoba k dotazu předsedy senátu učiněnému podle § 216 odst. 1 tr. ř. neuplatnila žádné důkazní návrhy. K výhradě údajně procesně nepoužitelných důkazů je pak potřeba obviněnému připomenout, že soudy obou stupňů vycházely ze svědecké výpovědi poškozeného J. Š. učiněné v přípravném řízení v přítomnosti obhájkyně obviněného (u hlavního líčení byla podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečtena, protože poškozený v mezičase zemřel), a nikoli z úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozeným J. Š. podle § 158 odst. 6 tr. ř., na jehož obsah v replice obviněný nedůvodně poukazuje.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

46. S ohledem na výše uvedené, zejména na skutečnost, že dovolání obviněného spočívalo jen v opakování už dříve uplatněných a vypořádaných skutkových námitek, které nebyly podloženy viditelnými vadami skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež správně posoudily otázku viny i z hmotněprávního pohledu, bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 4. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu

Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně