4 Tdo 24/2019-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání dne 15.
1. 2019, v trestní věci obviněného L. Ž., nar. XY, trvale bytem XY, XY, vedené
u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 24/2019, v řízení o dovolání obviněného
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To
126/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T
73/2017, takto:
Soudkyně Nejvyššího soudu JUDr. Marta Ondrušová je podle § 30 odst. 1 tr. ř.
vyloučena
z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci dovolání obviněného L. Ž. proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 126/2018, v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 73/2017.
Nejvyššímu soudu byla dne 9. 1. 2019 předložena trestní věc Městského soudu v
Brně sp. zn. 4 T 73/2017, k rozhodnutí o dovolání obviněného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 126/2018.
Rozhodnutí o podaném dovolání připadlo podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu
senátu č. 4, složenému z předsedy senátu JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr.
Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové. Podle pravidel uvedených v rozvrhu
práce byla věc přidělena JUDr. Martě Ondrušové jako soudci – zpravodaji.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen
soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm
služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v
trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny
vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
V předmětné věci jako zmocněnec poškozené H. K. vystupuje advokát JUDr. Radek
Ondruš, na základě plné moci ze dne 5. 12. 2016. Zmocněnec poškozené je
manželem soudkyně, které byla věc podle rozvrhu práce přidělena. Uvedený
existující vztah mezi soudkyní a zmocněncem poškozené zakládá pochybnosti o
nestrannosti soudkyně, pro které nemůže být v dané věci činná.
Proto senát Nejvyššího soudu stran rozhodl, že podle § 30 odst. 1 tr. ř.
soudkyně JUDr. Marta Ondrušová je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení
ve věci dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7.
2018, sp. zn. 9 To 126/2018.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost přípustná.
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 126/2018, tak
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 4 T 73/2017, a aby
podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k došetření.
Zároveň požádal o odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody z rozsudku
Městského soudu v Brně do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o podaném
dovolání, jelikož obviněný v současné době takovou částkou nedisponuje.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého práva
vyjádřit se k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) sdělil, že s ohledem na
charakter námitek v něm uplatněných se k němu nebude věcně vyjadřovat. Zároveň
vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ
vyplývající z § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 126/2018, je přípustné
z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením
§ 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na
místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože
byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve
třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv.
formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253
odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové
rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových
náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně
poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo
řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou
důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo
vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
S ohledem na obsahovou a procesní souvislost veškerých námitek
uvedených v dovolání je zřejmé, že obviněný poukazuje na variantu poslední,
tedy že odvolací soud nedůvodně zamítl odvolání obviněného Ž., ačkoli bylo
důvodné vzhledem k existujícím pochybením zakládajícím uplatněný důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V závislosti na výše uvedeném je třeba zmínit, že ta část dovolání obviněného
opírající se o zpochybňování důkazního řízení, resp. hodnocení provedených
důkazů soudy nižších stupňů a ve svém výsledku nesouhlasu se skutkovým stavem,
jak jimi byl zjištěn v předchozím řízení, nenaplňuje žádný z uplatněných
dovolacích důvodů, jelikož se jedná o námitky skutkové a tudíž procesní, nikoli
hmotněprávní. Proto se jimi Nejvyšší soud nemohl věcně obecně zabývat.
K odkazu obviněného na tzv. extrémní nesoulad, jako důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést
následující. Trestní řád uvádí výslovný výčet dovolacích důvodů, mezi kterými
není uveden extrémní nesoulad (rozpor), stejně jako porušení práva na
spravedlivý proces. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí
(stejně jako i Nejvyšší soud např. v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý
proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod
naplněn, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu
ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Nejvyšší soud záměrně
na uvedené upozorňuje, aby bylo zřejmé, za splnění kterých okolností může být
uvedený rozpor subsumován pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z
rozhodnutí výše zmíněných soudů však vyplývá, že uvedený zásah lze akceptovat
pouze za striktně vymezených důvodů, k čemuž uvedly, že pokud napadená
rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v
souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z
něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování
obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou
vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V
souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat
také na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že „z hlediska
ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají
dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci
nejsou s nimi v ,extrémním nesouladu‘, a zda interpretace použitého práva je i
ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda
soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný,
koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem
interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně
zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených
právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami
spravedlnosti (viz teze ,přepjatého formalizmu‘). Ústavněprávním požadavkem též
je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky
odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn
zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu (porušení práva
na spravedlivý proces), v předmětné trestní věci tak učinit neměl důvod, neboť
extrémní rozpor zde shledán nebyl.
Soud prvního stupně se totiž dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých
důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil
při jejich hodnocení i rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného.
Soud prvního stupně tím získal základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o
vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Z odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný z důvodu svého sexuálního
uspokojení po delší dobu činil poškozené H. K. sexuální narážky a vedl oplzlé
řeči, což doprovázel i zcela nevhodným osaháváním poškozené na prsou, přirození
a dalších místech na těle, kdy poškozená se tomuto jeho chování snažila aktivně
bránit, což se jí v závislosti na výrazné tělesné převaze obviněného zcela
nevedlo. Tyto závěry nalézacího soudu vyplývají primárně z výpovědi samotné
poškozené, která velice přesně a konstantně popsala chování obviněného. Tuto
výpověď poté potvrdil i svědek K., kterému se poškozená svěřila a který se
snažil nastalou situaci řešit. Poškozená se dále svěřila i svědkovi D.,
svědkyni H., svědku K., svědku P., svědku V. a L., kdy tito shodně popsali, co
jim poškozená o chování obviněného sdělila. Svědek V. se navíc vyjádřil i k
událostem z 22. 7. 2016, kdy slyšel, jak poškozená někomu říká „ať už jde do p…
le“, přičemž periferně zaznamenal, že to poškozená sdělovala osobě vyššího
vzrůstu, kdy na strážnici v danou dobu byl takového vzrůstu právě jen obviněný.
Další svědkyně poté shodně uvedly, že obviněný se na pracovišti takto choval
téměř ke všem ženám, kdy je plácal po pozadí, natlačoval se na ně, povaloval je
na stůl, strkal jim jazyk do ucha, atd. Ony samy si ale tento problém dokázaly
vyřešit a to na rozdíl od poškozené. Z toho je zřejmé, jaký vztah měl obviněný
k ženám, kdy se domníval, že ze své pozice se k nim může chovat i takto
nevybíravým způsobem a bral to jako zcela „normální“ chování ve smíšeném
kolektivu a jako „srandu“. Toto dokresluje i znalecké zkoumání Dr. Sejbalové,
která chování obviněného popsala jako chování tzv. „alfa samce“, který se snaží
dominovat určité skupině a je tak přesvědčen, že si ze své pozice může dovolit
k ostatním prakticky cokoliv.
S těmito závěry se plně ztotožnil i odvolací soud, který poukázal na dostatečné
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Není možno souhlasit s námitkami
obviněného, že odvolací soud se jeho řádným opravným prostředkem nezabýval. Z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že reagoval na veškeré
otázky, které obviněný uvedl v řádném opravném prostředku. Pokud odvolací soud
zcela souhlasil se závěry soudu prvního stupně ohledně skutkového stavu věci a
provedeného dokazování, jeví se pak zcela nadbytečným, aby takové zdůvodnění
zcela opakoval, případně aby důkazy znovu obsáhle posuzoval. Zcela postačilo,
když toliko jen parafrázoval závěry nalézacího soudu v odůvodnění svého
vlastního rozhodnutí. Nejvyšší soud se z pozice dovolacího soudu nemá důvod
odchylovat od těchto závěrů nalézacího soudu i soudu odvolacího a zcela
souhlasí se skutkovými závěry tak, jak byly v předchozím řízení vysloveny ve
skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
V daném případě provedené hodnocení důkazů zcela konvenuje zákonným požadavkům
stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální
logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle
nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí
soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení
důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku. Na tomto místě je k
námitkám obviněného ještě třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2
odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či
typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek
náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a §
134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené usnesení odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně splňují. Nelze tak souhlasit s námitkami
obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které garantuje
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy
o ochraně základních práv a svobod.
Lze tedy shrnout, že jednáním obviněného došlo k naplnění všech obligatorních
znaků skutkové podstaty přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku a
Nejvyšší soud se i v tomto ztotožnil s názory soudů prvního a druhého stupně.
Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ji ve svém výsledku
jednoznačně prokazují, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně
vyplývá též logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a
učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na
straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor, natož
extrémní.
Vadu v podobě nedostatečného odůvodnění stran nevyhovění důkazních návrhů
obviněného a neúplnosti provedeného dokazování pak nelze spatřovat jen v tom,
že soud navržené důkazy neprovede, neboť soud není povinen každému takovému
návrhu vyhovět. Je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v
trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na
úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost,
která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je dostatečně zjevné, proč považovaly
provedené dokazování za postačující k prokázání rozhodných skutečností. Co se
týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z
odůvodnění rozsudku nalézacího i odvolacího soudu vyplývá, že soudy se
důkazními návrhy obviněného podrobně zabývaly, pokud jeho návrhy zamítly. Nelze
se tak ztotožnit s námitkou obviněného ohledně porušení práva na spravedlivý
proces tím, že soudy nižších stupňů neprovedly obviněným navrhované důkazy,
popř. že jejich neprovedení soudy nedostatečně odůvodnily. Nalézací soud se k
návrhům na doplnění dokazování vyjádřil v bodě 29. odůvodnění svého rozsudku,
kde jasně uvedl, že provedené dokazování bylo značného rozsahu, na jehož
základě dospěl k názoru, že návrhy obviněného jsou nadbytečné, jelikož podle
šetření Městské policie Brno jím navrhované osoby povětšinou o předmětné
trestní věci nic neví. Stejný postoj zaujal i odvolací soud, který konstatoval,
že bylo vyslechnuto celkem 20 svědků, kdy většina svědků potvrdila, že obviněný
se vůči ženám choval nestandardním způsobem. V tomto směru tak odvolací soud
nepovažoval výslech dalších navrhovaných svědků za důvodný. Jak nalézací soud,
tak odvolací soud se k návrhům obviněného na doplnění dokazování dostatečně
vyjádřily, zhodnotily existující důkazní situaci a na základě logických
argumentů uzavřely, že další dokazování by bylo nadbytečné. Právo na
spravedlivý proces obviněného tak nebylo porušeno, protože soudy se ke všem
návrhům obviněného dostatečně vyjádřily. Nejvyšší soud proto konstatuje, že
důkazní řízení nebylo postiženo takovým deficitem, který by znamenal porušení
pravidel spravedlivého procesu ani ve smyslu opomenutých důkazů či
nedostatečného odůvodnění zamítnutí obviněným navrhovaných důkazů.
V závislosti na shora uvedeném konstatování, že napadené rozhodnutí ani řízení
jež jeho vydání předcházelo včetně rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou
zatíženy vadami, které by mohly naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. v pojetí existující judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu,
pokud jde o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud
musel současně deklarovat, že nemohl být naplněn ani další obviněným uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož naplnění tohoto
důvodu dovolání v tomto případě bylo odvislé na podřaditelnosti vznesených
námitek pod dovolací důvod podle písm. g) tr. ř.
Jelikož byla obviněným v rámci dovolání použita obsahově shodná argumentace
jako v řízení před soudy nižších stupňů, je potřebné rovněž odkázat na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Je ovšem třeba dodat, že to platí potud, pokud se
zároveň jedná o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu
trestního řádu, což ve věci obviněného L. Ž. splněno nebylo.
Tudíž vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud
shledal, že v dovolání uplatněné námitky se míjí s dovolacími důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové, kterými se
obviněný snaží prosadit svoji verzi skutkového děje (viz rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno
vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež
odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy),
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí
pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Pro navrhovaný procesní postup podle § 265o odst. 1 tr. ř., v jehož rámci
obviněný požadoval odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody (správně o
náhradě nemajetkové újmy) z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2018,
sp. zn. 4 T 73/2017, učiněného podle § 228 odst. 1 tr. ř., z důvodu jím tvrzené
nesolventnosti, předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal dostatečně
relevantní důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu