4 Tdo 243/2022-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2022 o dovolání obviněného J. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 7 To 51/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 111/2020, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 7 To 51/2021 a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 18 T 111/2020.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Znojmě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 18 T 111/2020, byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„kolem 16:15 hod. dne 1. 1. 2020 ve XY, ul. XY č. XY, nutil poškozeného J. B., narozeného XY, aby šel stáhnout na policii svědeckou výpověď vedenou v trestním spise sp. zn. KRPB-256710/TČ-2019-061371-HAM, kde sám vystupuje v procesním postavení obviněného tak, že v posilovně - XY přistoupil k poškozenému a sdělil "co to má znamenat s tou policií?", následně chytil poškozeného zepředu za oděv a požadoval, aby se mu tento díval do očí, když s ním mluví, vyhrožoval, že pokud půjde on sedět, tak poškozený také, že má na něho úplně všechno, následně odešel poškozený k baru za svojí přítelkyní, kde chvíli setrval, a následně jej P. vyhledal opětovně, přistoupil k němu a požadoval, aby šel na policii změnit svoji výpověď, jinak dopadne špatně, že mu dá přes držku, což vyvolalo v poškozenému důvodnou obavu o zdraví, a strach, že ho bude P. i nadále vyhledávat, a vyhrožovat mu.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. P. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 18 T 111/2020, podal obviněný J. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 7 To 51/2021 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 18 T 111/2020, podal následně obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť je přesvědčen, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku kladeného mu za vinu. Obviněný dále uplatnil i námitku, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy.
Nejvyšší soud dodává, že tato námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. V dovolání především namítá, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí zejména o výpovědi svědků J. B. a L. S. Dodává, že výpovědi těchto dvou svědků vykazují velmi vážné nesrovnalosti, způsobující jejich nevěrohodnost. Soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost dalším jím nabízeným důkazům, které by podle jeho mínění mohly prokázat účelovost výpovědí zmiňovaných svědků.
Soudy se dle obviněného nezabývaly fotodokumentací a videodokumentací reflektující vzdálenost a slyšitelnost rozhovorů z pozice svědkyně S. Kromě nesrovnalosti výpovědi svědků se ve svém dovolání zabývá rovněž otázkou, zda jsou naplněny veškeré zákonné znaky konkrétního trestného činu. Celou kauzu považuje za zinscenovanou a postup orgánů činných v trestním řízení pak označuje za účelový. V této souvislosti mj. zmiňuje, že z původní kauzy policejní orgán J. B. vyloučil a v podstatě ho tak postavil do pozice svědka.
Uvedený svědek byl tudíž na původní trestní kauze zainteresován a byl motivován k podání výpovědí příznivých pro něj a pro orgány činné v trestním řízení. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty namítá, že výpověď J. B. je nepravdivá, přičemž je naprosto iracionální aplikovat onu kvalifikovanou skutkovou podstatu v situaci, kdy se svědek dopouští lživého svědectví v předchozí trestní věci. Z logiky věci totiž podle něj vyplývá, že skutková podstata § 175 odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku může být uplatněna jen za předpokladu ohrožení pravdivé svědecké výpovědi. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 7 To 51/2021, zrušil a poté buď sám rozhodl, případně věc přikázal k projednání a rozhodnutí zmíněnému soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněným vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního.
Jinak vyjádřeno, zmiňovaný dovolací důvod opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. Z tohoto pohledu pak nelze přehlédnout, že opravný prostředek obviněného je postaven z valné části právě na námitkách skutkových a procesních, v jejichž rámci je oběma soudům vytýkáno nesprávné hodnocení důkazů a jsou rozporována jimi učiněná skutková zjištění. Dovolatel tedy zpochybňuje pravdivost výpovědí klíčových svědků J. B. a L. S., jejich výpovědi označuje za nepravdivé, přičemž v konečném důsledku popírá, že by se jednání vymezeného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku vůbec dopustil.
Takto koncipované námitky však pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. V tomto směru totiž obviněný zjevně pomíjí tu podstatnou skutečnost, podle níž důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud. Státní zástupce dále dodává, že v podstatě nerozumí dovolatelově námitce v bodě V. dovolání, v jejímž rámci tvrdí, že skutková zjištění jsou založena na procesně nevyužitelných důkazech. Obviněný přitom neuvádí, o jaké „procesně nevyužitelné“ důkazy se má jednat. Státní zástupce přitom ani neodhalil žádný takový vadně provedený či nelegálně získaný důkaz, který by se pro soudy stal podkladem při formování skutkových zjištění.
Pokud pak jde o otázku nevyhovění návrhům na doplnění dokazování, je potřeba zmínit, že obviněný v řízení před nalézacím soudem žádný takový návrh výslovně neučinil. Až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, konkrétně v písemném vyhotovení odvolání, navrhl mj. připojit spis Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 160/2019, potažmo zhlédnout jím pořízený záznam o měření z fitness centra. Odvolací soud se s takovým návrhem vypořádal jen velmi stručným vyjádřením, načež státní zástupce se s takto prezentovaným závěrem Krajského soudu v Brně fakticky ztotožňuje potud, že z hlediska objasnění průběhu děje na místě činu – tedy v posilovně, kde mělo k vydírání dojít – skutečně nebylo potřeba provádět žádné další důkazy.
Skutková zjištění byla totiž přesvědčivě zformována na podkladě důkazů zbývajících, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že obviněný poškozeného J. B. v souvislosti s podáním svědectví vydíral.
Státní zástupce dále konstatuje, že na rozdíl od výše uvedeného námitky obviněného, v jejichž rámci je zpochybněno naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, zásah Nejvyššího soudu odůvodňuje. Státní zástupce zastává názor, že rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně nemohou obstát. Důvodem je chybný závěr, podle kterého se obviněný vydírání dopustil na svědkovi v materiálním slova smyslu. Uvedený nedostatek pak našel logický odraz v přísnější právní kvalifikaci, v jejímž rámci byla stíhanému jednání nesprávně přisouzena i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládaná v § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Státní zástupce uvádí, že proti samotnému procesnímu postupu ve smyslu vyloučení věci ze společného řízení námitky mít nelze. Z hlediska naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je však namístě uvést, že za svědka ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nelze považovat osobu, která je sice jako svědek vyslýchána, avšak děje se tak ve vztahu ke skutku, u něhož má hmotně právně postavení spolupachatele. V takovém případě tato osoba ochrany, kterou zákon ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku přiznává svědkům v jejich materiálním smyslu, požívat nemůže. Uzavírá proto, že J. B. nelze považovat za svědka v onom materiálním smyslu, na kterého by se vztahovala ochrana poskytovaná ustanovením § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a proto nelze hovořit o naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v tom smyslu, že by se obviněný vydírání dopustil na svědkovi.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 7 To 51/2021, rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 18 T 111/2020, jakož i další rozhodnutí na uvedené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1tr. ř. v neveřejném zasedání, a to bez ohledu na to, zda dovolání vyhoví či nikoli.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný J. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní od 1. 1. 2022 z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadl soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především svědeckých výpovědí J. B. a L. S.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. že se soudy nezabývaly fotodokumentací reflektující vzdálenost a slyšitelnost rozhovorů z pozice svědkyně S.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod výše uvedený dovolací důvod, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V této souvislosti je vhodné doplnit, že Okresní soud ve Znojmě realizoval komplexní a bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy, jež mohly napomoci náležitému objasnění věci. Zmíněný soud provedené důkazy také řádným způsobem vyhodnotil. Dospěl přitom k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky dovodit lze. V rámci odůvodnění odsuzujícího rozsudku si byl velmi dobře vědom diametrálně odlišných výpovědí obviněného na straně jedné, J. B. a L. S. na straně druhé, přičemž v odstavcích 11. až 14. odůvodnění svého rozsudku vcelku podrobně rozvedl, proč považuje vyjádření uvedených svědků za reálný popis průběhu skutkového děje a z jakých důvodu naopak shledává výpověď obviněného účelovou a nepravdivou, vedenou snahou zbavit se trestní odpovědnosti.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dále shledal, že obviněný P. fakticky uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, když namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly důvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že obviněný v samotném dovolání vůbec neuvádí, o jaké procesně nepoužitelné důkazy se má jednat, případně jaký nedostatek má být příčinou oné procesní nepoužitelnosti. Pokud pak jde o otázku nevyhovění návrhům na doplnění dokazování, je potřeba zmínit, že obviněný v řízení před nalézacím soudem žádný takový návrh výslovně neučinil. Obviněný sice nyní namítl, že se soudy nezabývaly fotodokumentací a video dokumentací reflektující vzdálenost a slyšitelnost rozhovorů z pozice svědkyně S., v posuzované věci se však nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se v bodě 4. odůvodnění svého usnesení zabývá právě otázkou, proč soudy neshledaly návrh na doplnění dokazování důvodným.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Znojmě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor.
Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi J. B. a L. S. Obviněný je z trestné činnosti usvědčován také textovou zprávou, kterou poškozený ihned po incidentu poslal na mobilní telefon policejního komisaře H., kde mu předmětný incident oznamuje.
Je proto možno uzavřít, že závěr soudu prvního stupně, podle kterého to byl právě obviněný, kdo pod pohrůžkou násilí nutil poškozeného J. B. ke změně výpovědi v související trestní věci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 160/2019, je naprosto správný.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Podle obviněného je iracionální použít kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku v situaci, kdy se svědek dopouští lživého svědectví v předchozí trestní věci. Uplatnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku může být dle něj uplatněno pouze za předpokladu ohrožení pravdivé svědecké výpovědi.
Ač je Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán námitkami obviněného uplatněnými v jeho mimořádném opravném prostředku a napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející řízení, přezkoumává pouze v rozsahu a z důvodů, které obviněný ve svém dovolání vymezil, je z argumentace podaného dovolání zřejmé, že obviněný zpochybnil užití přísnější právní kvalifikace podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. ř. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
Z hlediska naplnění soudy dovozované okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je namístě připomenout, že za svědka v materiálním smyslu podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku lze pokládat takovou osobu, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, když navazující vyděračské jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit ji (tedy onoho svědka) od řádného plnění povinností svědka vyplývajících z ustanovení § 97 a násl. tr. ř. Významné však je, že oním svědkem v materiálním smyslu není taková osoba, která je současně pachatelem (spolupachatelem, účastníkem) trestného činu, o němž má sdělit své poznatky. Jinak vyjádřeno, za svědka ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nelze považovat osobu, která je sice jako svědek vyslýchána, avšak děje se tak ve vztahu ke skutku, u něhož má hmotně právně postavení spolupachatele, a kde z původního společného trestního řízení vedeného též proti ní jako proti obviněnému byla její trestní věc podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému řízení. V takovém případě má uvedená osoba postavení svědka jen procesně formálně, neboť hmotně právně je pachatelem. Ochrany, kterou zákon ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku přiznává svědkům v jejich materiálním smyslu, proto taková osoba požívat nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1172/2008, usnesení téhož soudu ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1602/2010 publikovaného pod č. 13/2012 Sb. rozh. tr.)
Z dostupného spisového materiálu (spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 18 T 160/2019) bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že ohledně předcházející trestné činnosti obviněného a J. B., kteří byli trestně stíháni pro trestný čin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, bylo původně vedeno jedno společné řízení. Následně došlo k rozhodnutí o vyloučení věci obv. J. B. ve smyslu § 23 odst. 1 tr. ř. a trestní věci obou byly vedeny odděleně. J. B. měl posléze vypovídat jako svědek ve věci obviněného, přičemž právě v souvislosti s touto jeho výpovědí se vůči němu obviněný dopustil jednání, jež bylo posouzeno jako vydírání a je řešeno v aktuálně projednávané trestní věci.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že v projednávaném případě má J. B. postavení svědka jen procesně formálně, neboť je osobou vyslýchanou v trestním řízení, které se proti němu nevede, tudíž v něm již nemůže mít procesní postavení obviněného, a proto se stává v rámci prováděného dokazování z hlediska důkazních prostředků svědkem, ač fakticky o svědka jít nemůže, neboť hmotněprávně je spolupachatelem, tedy osobou na věci zainteresovanou. Nejvyšší soud proto v návaznosti na skutečnosti shora uvedené uzavírá, že ačkoli o vydírání J. B. obviněným není žádných pochybností, v jednání obviněného nelze spatřovat naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v tom smyslu, že by se vydírání dopustil na svědkovi. J. B. totiž nelze považovat za svědka v materiálním smyslu, na kterého by se vztahovala ochrana poskytovaná ustanovením § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Oba soudy tedy pochybily, pokud posoudily skutek jako trestný čin vydírání taktéž podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
V projednávaném případě tedy nelze hovořit o protiprávní jednání vůči svědkovi ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť tato okolnost pro použití vyšší trestní sazby chrání jen svědka v materiálním pojetí, za něhož nelze považovat spolupachatele na trestném činu, o němž má sdělit své poznatky. Je proto zřejmé, že při správném použití zákona měl být skutek posouzen jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, jímž byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a napadené usnesení Krajského soudu v Brně, který se s touto kvalifikací ztotožnil, jsou tedy rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Pokud Okresní soud ve Znojmě a Krajský soud v Brně dospěly k závěru, že žalovaný skutek obviněného je zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, potom tento skutek nesprávně právně posoudily. Tím své rozhodnutí zatížily vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného J. P. důvodným, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 7 To 51/2021, jakož i předchozí rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 18 T 111/2020, v celém rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Nejvyšší soud Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání věci bude Okresní soud ve Znojmě vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu