4 Tdo 245/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. května 2010 v neveřejném zasedání
o dovolání, které podal obviněný D. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 To 452/2009, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 49/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. o d m í t á .
I.Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 9 T 49/2009, byl
obviněný D. K. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1
zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen
„tr. zák.“) a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci
podle § 197a odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil tím, že „dne 21. 12.
2008 v době kolem 16.20 hodin na křižovatce ulic C. a S. v B., po předchozí
slovní rozepři v podzemních garážích OD T. na ulici C. s řidičem vozidla Škoda
Felicia J. K., přistoupil k tomuto vozidlu stojícímu na křižovatce před jeho
vozidlem Škoda Octavia, vytáhl svoji legálně drženou zbraň značky CZ 75D
COMPACT, a se zbraní mířil přes zavřené okénko u řidiče na J. K., kdy ve
vozidle dále na sedadle spolujezdce seděla H. L., a se zbraní v ruce začal na
J. K. křičet „Pojď ven, zabiju tě ty zmrde, pojď ven“, přičemž se pokoušel
otevřít dveře u řidiče, které byly zevnitř zamčeny, kdy uvedené jednání
vyvolalo v J. K. obavu o jeho život.“ Za to byl obviněný D. K. odsouzen podle §
202 odst. 1 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně
byl obviněnému uložen trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr.
zák., a to pistole CZ 75D Compact, ráže 9 mm LUGER, a dále podle § 49 odst. 1 a
§ 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a
nošení zbraní a střeliva, ke kterému je třeba zbrojního průkazu, a to na dobu
tří let.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 9 T 49/2009,
podal obviněný odvolání (č. l. 85 – 86). O tomto odvolání rozhodl Krajský soud
v Brně usnesením ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 To 452/2009, a to tak, že podle
§ 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o
trestu odnětí svobody a délce zkušební doby. Ve zbývající části zůstal napadený
rozsudek nezměněn.
II.Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. K. prostřednictvím svého
obhájce dovolání (č. l. 103 – 105) opírající se o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a rovněž jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný uvedl, že skutek, pro který byl uznán vinným, bylo časově velmi
krátkodobé jednání, jemuž předcházel konflikt s poškozeným J. K., který
obviněný nevyvolal, naopak zde byla jeho obava z fyzického napadení ze strany
poškozeného. Tato obava byla umocněna skutečností, že obviněný byl v
dlouhodobém stresu z trestné činnosti spáchané proti jeho osobě jinými, a to
konkrétně před prosincem 2008, kdy ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 1 T 150/2008 mu bylo průběžně vyhrožováno, a to ještě v den vyhlášení
rozsudku ve věci 22. 1. 2009, v němž byl J. P. odsouzen pro trestný čin
vydírání podle § 235 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný se domníval, že se v dané
věci může jednat o další útok na jeho osobu z podnětu odsouzeného P. a v této
okolnosti je zjevný původ jeho neadekvátního jednání vůči poškozenému K. dne
21. 12. 2009. Obviněný namítl, že je třeba hodnotit dobu trvání útoku a
materiální podmínky obou trestných činů, maje za to, že materiální stránky obou
trestným činů nebyly jeho jednáním naplněny, resp. že nebyla správně posouzena
míra společenské nebezpečnosti uvedených trestných činů, neboť jednání
posouzené jako trestný čin výtržnictví se musí určitým výraznějším způsobem
dotýkat veřejného pořádku v rozsahu přesahujícím individuální zájmy a útok
obviněného směřoval výlučně na poškozeného K., a jeho smyslem zjevně bylo
poškozeného odradit od dalšího útoku na osobu obviněného. Obviněný
argumentoval, že u trestného činu výtržnictví i trestného činu násilí proti
skupině obyvatelů a proti jednotlivci má pro zhodnocení stupně společenské
nebezpečnosti zásadní význam osoba pachatele (zohlednění pachatelovy dosavadní
bezúhonnosti), okolnosti za níž byl čin spáchán a pohnutka (jeho obavy z
dalšího útoku), neboť stupeň společenské nebezpečnosti je pak hranicí
odlišující přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c)
zákona č. 200/1990 Sb., od uvedených trestných činů.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3
To 452/2009 zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Poté, co stručně připomněl rozhodnutí nalézacího a
odvolacího soudu a zrekapituloval dovolací námitky obviněného, uvedl, že
námitka obviněného spočívající v tvrzení o nedostatku společenské nebezpečnosti
jeho jednání je sice podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod, ale
jedná se o námitku neopodstatněnou. Shledal, že v daném případě soudy všechny
okolnosti určující stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného
vyhodnotily správně, neboť správně přihlédly k tomu, že obviněný porušil
chráněný zájem způsobem zvlášť nebezpečným – tedy za použití slovních výhružek
usmrcením, jejichž význam podtrhoval i tím, že na poškozeného mířil střelnou
zbraní, přičemž současně se pokoušel otevřít dveře automobilu, kde na místě
řidiče seděl poškozený, a neváhal přitom narušit plynulost silničního provozu,
jehož byli oba účastníky. Takové jednání bylo zcela neadekvátní a velmi
agresivní reakcí na předchozí konflikt vyvolaný poškozeným. Z těchto důvodů
státní zástupce došel k závěru, že v daném případě jednáním obviněného D. K.
rozhodně nešlo o stav, který by odpovídal nejlehčím běžně se vyskytujícím
případům trestných činů předmětných skutkových podstat, resp. že se v daném
případě nejedná o jednání, jehož stupeň společenské nebezpečnosti je nepatrný
(§ 3 odst. 2 tr. zák.).
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného D. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
III.Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda
má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3
To 452/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a
uložen mu trest, a současně směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným D. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu
ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud se tedy zaměřil na posouzení oprávněnosti tohoto dovolacího
důvodu uplatněného obviněným D. K. a shledal, že námitka, v jejímž rámci
obviněný tvrdí, že jednání, kterého se dopustil v B. dne 21. 12. 2008 vůči
poškozenému J. K., nedosahuje úrovně společenské nebezpečnosti, která je
požadována pro podřazení takového jednání pod skutkovou podstatu trestného činu
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., resp. že není
naplněna materiální podmínka trestnosti těchto trestných činů, je tato
podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se
dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo
výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou či kulturní
památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění
nebo obřad občanů.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197
odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou
na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou
obavu.
Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Brně, s nimiž
se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně, spočíval v podstatě
v tom, že obviněný D. K. předmětného dne poté, co mezi ním a poškozeným J. K.
došlo v podzemních garážích obchodního domu T. k incidentu, dojel se svým
vozidlem na blízké křižovatce vozidlo poškozeného, které zastavilo na červenou,
vystoupil z vozidla, přistoupil k vozidlu poškozeného, načež do interiéru
vozidla namířil střelnou zbraň a vulgárně vyzýval poškozeného k vystoupení z
auta, přičemž mu vyhrožoval zabitím.
Materiální podmínku trestnosti činu vymezuje trestní zákon tak, že trestným
činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně
(§ 3 odst. l tr. zák.), a že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je
nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3
odst. 2 tr. zák.). Materiální podmínkou trestnosti činu tedy je to, aby čin
vykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než
nepatrný. Při posuzování otázky, zda v konkrétním případě je splněna materiální
podmínka trestnosti činu, je ovšem nutno vycházet z toho, že již stanovením
formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím
naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku materiální podmínky
trestnosti činu se proto může týkat jen případů, v nichž při naplnění
formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahuje stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost dolní hranice typové nebezpečnosti činu, tedy když neodpovídá
ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové
podstaty(k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Stupeň nebezpečnosti trestného činu je určován nejen významem chráněného zájmu,
který byl spácháním činu porušen, ale též způsobem provedení činu, jeho
následky, okolnostmi, za kterých byl spáchán, osobou pachatele, mírou zavinění
a pohnutkou pachatele (§ 3 odst. 4 tr. zák.).
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je jasné, že materiální
podmínka trestnosti činu byla splněna. Jednalo se totiž o velmi neadekvátní a
agresivní reakci na předešlý incident v podzemních garážích obchodního domu T.
mezi obviněným a poškozeným. Obviněný na místě veřejném, tj. na křižovatce, ve
chvíli, kdy se provoz zastavil, neboť se na semaforech objevilo červené
signální světlo, vystoupil ze svého vozu a přistoupil k vozidlu poškozeného, a
za použití slovních výhružek usmrcením, spočívajících mimo jiné ve zvolání
„pojď ven, zabiju tě ty zmrde, pojď ven“, namířil na poškozeného sedícího za
volantem svého vozidla střelnou zbraň. Současně se snažil silou otevřít
řidičovi dveře. Jednalo se o situaci, kdy obviněný porušil chráněný zájem
zvlášť nebezpečným způsobem, neboť za použití zbraně, kterou mířil přímo na
poškozeného, na místě veřejném, vyvolal v poškozeném oprávněnou obavu o život.
I kdyby k takovému jednání použil maketu střelné zbraně, jak tvrdil před soudem
prvního stupně, je v takovéto situaci obava poškozeného o svůj život naprosto
uvěřitelná.
V souladu s námitkami obviněného lze připustit, že jeho neadekvátní jednání
bylo zapříčiněno předchozí zkušeností, kdy se obviněný sám stal obětí trestné
činnosti, konkr. vydírání, avšak to rozhodně nemůže být důvodem k závěru, že
stupeň nebezpečnosti trestného činu, resp. trestných činů, kterých se dopustil
byl jen nepatrný. Obviněný argumentoval, že se při předchozím incidentu s
poškozeným obával útoku na svou osobu ze strany poškozeného, přesto jej dojel
na křižovatce, využil situace, kdy se provoz zastavil, a následně jej
konfrontoval, tentokrát však za pomoci legálně držené střelné zbraně, kterou si
k tomuto účelu vzal s sebou ze svého vozidla. Námitku týkající se předchozího
konfliktu mezi obviněným a poškozeným v podzemních garážích však vzaly soudy v
úvahu. Odvolací soud k této námitce přihlédl při rozhodování o trestu. Lze však
předpokládat, že osoba mající obavu z napadení, nebude daného agresora následně
konfrontovat, resp. zastrašovat, jak se stalo v daném případě.
Lze uzavřít, že přítomnost zbraně, s jejímž použitím obviněný vyhrožoval
poškozenému a nutil jej vystoupit z auta, což navíc doprovázel agresivním a
vulgárním projevem, je okolností, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti
takového činu pro společnost. Je třeba zdůraznit, že o spáchání činu se zbraní
šlo od momentu, kdy obviněný na poškozeného střelnou zbraň namířil.
Žádná z namítaných okolností nemůže odůvodnit úvahu, že by se v posuzovaném
případě jednalo jen o nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a že by
tedy nebyla splněna materiální podmínka trestnosti činu, resp. trestných činů.
Napadené usnesení ani předcházející rozsudek v žádném případě nejsou
rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně
neopodstatněným.
IV.Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li
o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2
tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného D. K. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)
V Brně dne 25. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a