4 Tdo 246/2024

4 Tdo 246/2024-1528

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1. G. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, a 2. O. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023 sp. zn. 2 To 75/2023, jako soudu odvolacího v trestních věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 4/2023 a sp. zn. 49 T 5/2023 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných G. A. a O. M. odmítají.

1. V posuzované skupinové trestní věci byl obviněný G. A. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2023 č. j. 49 T 5/2023-44 uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, za který byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let.

Vedle toho mu byl podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen i trest vyhoštění na dobu pěti let. Obviněný O. M. (dále rovněž jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023 č. j. 49 T 4/2023-1081 rovněž uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, za což byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.

zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce pěti let. Kromě výše jmenovaných byli posledně uvedeným rozsudkem rovněž odsouzeni další spoluobvinění V. K., T. K. a M. P. k podmíněným trestům odnětí svobody, obviněný K. pak i k trestu vyhoštění. Trestná činnost obviněných podle skutkových zjištění soudu spočívala (zkráceně) v tom, že

dne 20. 9. 2022 krátce po půlnoci ve XY na XY, na odlehlém a zarostlém betonovém prostranství, společně začali křičet na poškozeného V. D., kterého předtím na místo po předchozí vzájemné domluvě přivezli obvinění M., P. a T. K., a dožadovali se po něm informací k odcizenému notebooku, resp. k místu, kde se právě nachází, a k osobě, která jej má právě v držení, ačkoli poškozený jim po celou dobu tvrdil, že takovými informacemi nedisponuje, a odkazoval je na policii, na což obvinění (vyjma T. K., který postával opodál u odstaveného vozidla) reagovali tak, že poškozeného obestoupili a začali ho fyzicky napadat údery do celého těla a hlavy, přičemž obviněný A.

používal opasek, který si vytáhl z kalhot, obviněný K. poté poškozeného chytil za krk a společně s obviněnými A., M. a P. ho fackovali, poté ho obviněný K. vytáhl za krk a zády ho opřel o kapotu zaparkovaného vozidla, obviněný M. mu vyhrožoval politím tekutým podpalovačem se slovy „Buď nám hned vrátíš notebook, nebo tě zapálíme“ a přitom v ruce držel hořící zapalovač, načež poškozenému řekli, aby se svléknul do naha, čemuž poškozený vyhověl a začal se svlékat, a když byl vysvlečen do půli těla, přerušil ho obviněný K.

s tím, že to stačí, následně ho všichni obvinění (vyjma T. K.) znovu začali bít a obviněný M. ho přitom udeřil klackem do hlavy, poté na něho opět všichni zaútočili údery, v čemž po chvíli pokračoval již jen obviněný P., a právě v tomto okamžiku se poškozenému podařilo z místa utéct a doběhnout až do XY ulice, kde nastoupil do autobusu MHD, který však doběhli také obvinění A., M. a P. a snažili se dostat dovnitř, a když jim to řidič autobusu neumožnil, bránili mu blokováním pokračovat v jízdě, na což řidič reagoval přivoláním hlídky Policie ČR, před jejímž příjezdem se na místo dostavil také obviněný K.

s vozidlem Ford Focus a obviněné A. a M. z místa odvezl, obviněný P. byl policejní hlídkou zadržen na místě, obviněný K. byl zadržen na místě činu ve XY ulici a posléze byl na křižovatce ulic XY a XY vypátrán a zadržen také zájmový automobil Ford Focus i s celou posádkou (K., A. a M.), a obvinění popsaným jednáním způsobili poškozenému tržnou ránu na bradě, oděrky a hematomy po celé hlavě, tržnou ránu na pravém uchu a hematomy a oděrky na zádech, na obou horních končetinách a na levé dolní končetině.

2. Následná odvolání obviněných G. A., O. M., V. K. a T. K. proti rozsudkům soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2023 sp. zn. 2 To 75/2023 ve společném řízení zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. Současně ale týmž rozsudkem, a to toliko z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch všech obviněných, zrušil napadená rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech. S odkazem na ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. pak obviněným uložil nově následující tresty. Obviněné G. A. a O. M. shodně odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněným trestům odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců, pro jejichž výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Oběma obviněným navíc podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil také tresty vyhoštění na dobu pěti let. Současně bylo rozhodnuto o uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody a trestů vyhoštění i u ostatních obviněných.

3. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadli obvinění G. A. a O. M. dovoláními. Obviněný A. je formálně opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř., zatímco obviněný M. odkázal pouze na ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

4. Obviněný G. A. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že trest, který mu byl nakonec uložen odvolacím soudem, je „v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky“ a současně je „neslučitelný s ústavním principem proporcionality

trestní represe“. Podotkl, že vrchní soud mu sice oproti napadenému rozsudku snížil výměru trestu odnětí svobody o půl roku, ovšem zároveň „zrušil jeho podmíněné odložení“, čímž jej v konečném důsledku naprosto zásadně zpřísnil, aniž by k tomu byly splněny zákonné předpoklady. S výhradou nepřiměřenosti uložené sankce dovolatel následně spojil celou řadu výtek směřujících proti procesnímu postupu nalézacího soudu v hlavním líčení. Připomněl, že jeho věc byla usnesením městského soudu vyloučena k samostatnému projednání, ačkoli původně byl stíhán společně s ostatními obviněnými.

O měsíc později (dne 12. 7. 2023) byl v hlavním líčení v jeho „oddělené věci“ i přes námitky obhajoby proveden důkaz čtením protokolu o výslechu poškozeného z přípravného řízení s odůvodněním, že poškozený je pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný. Při hlavním líčení konaném dne 28. 7. 2023 v řízení proti ostatním spoluobviněným ovšem V. D. k věci vypovídal osobně, takže dlouhodobě nedosažitelný evidentně nebyl. Jeho poslední výpověď před soudem se přitom od oné kritické výpovědi z přípravného řízení, která byla ve věci dovolatele bez splnění zákonných podmínek k důkazu pouze čtena postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr.

ř., výrazně lišila, a to ve prospěch všech obviněných. Z toho dovolatel vyvozuje, že vůči němu nebylo přistupováno stejně jako k ostatním spolupachatelům projednávaného skutku, což označil za flagrantní porušení ústavních principů trestního řízení, zjevnou diskriminaci a „porušení rovnosti v řízení“. Dále podotkl, že výpověď poškozeného před soudem zapadla do mozaiky ostatních důkazů, z nichž vyplynulo, že ho nikdo ničím nepoléval a že na něho bylo útočeno malou či maximálně střední intenzitou. Dovolatel tedy nesouhlasí s tím, že ji soudy odmítly jako nepravdivou.

Trvá na tom, že jediné, co bylo v řízení prokázáno, bylo setkání skupiny šesti lidí na jednom místě (z nichž část byla pod vlivem drog a část pod vlivem alkoholu), mezi nimiž došlo k nikoli významné fyzické roztržce. Že se nejednalo o nějaký závažný incident, koneckonců potvrdil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jeho zpracovatel konstatoval, že poranění na hlavě a na nohou mohla u poškozeného vzniknout i při méně intenzivním násilí. Tudíž se neprokázalo použití heveru nebo klacku, který se ostatně na místě činu ani nenašel.

Sám poškozený celý incident označil za „obyčejnou rvačku“ a připustil, že i on sám v sebeobraně „někoho“ uhodil. Vše se však podle jeho tvrzení odehrálo maximálně během pěti minut. Nebyly použity žádné nástroje, bit byl pouze rukama a nohama a nikdo ho rozhodně nepodpaloval. Dále uvedl, že o své výpovědi předem s nikým nemluvil, všemu rozumí a že nechce, aby „kluci seděli kvůli tomu, že byl uražen“. Odmítl, že by po útoku pociťoval nějaké zdravotní následky, a především důvěryhodně vysvětlil rozpory ve svých výpovědích tím, že pravidelně užívá drogy, pod jejichž vlivem drog byl v době incidentu a „celé to přehnal“.

Při další argumentaci se dovolatel zaměřil na institut účelu výkonu trestu se zdůrazněním, že jeho smyslem je zabránit odsouzenému v páchání další trestné činnosti, soustavně ho vychovávat k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka, a kromě toho i ochrana společnosti před pachateli trestných činů. Tento účel by byl podle jeho mínění dosažen i tehdy, pokud by byl odsouzen k podmíněnému testu odnětí svobody. K tomu zmínil, že dosud neměl žádný záznam v rejstříku trestů a v takovém případě se obvykle trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem neukládá.

Na svobodě by měl určitě větší naději na nápravu, než když se dostane do „soukolí a bludného kruhu“ nepodmíněného odsouzení, během nějž mu narůstají dluhy vůči státu a mizí jeho vyhlídky na získání zaměstnání v budoucnu. Trest vyhoštění mu byl uložen zcela nepřípustně, neboť řešený incident byl v jeho jinak řádně vedeném životě ojedinělým excesem a žádný obecný zájem na tom, aby byl přinucen opustit území České republiky, tak reálně neexistuje. Zvláště pak ne, jestliže má poměrně dlouhý čas pobývat ve vězení, což plně postačuje k jeho nápravě.

Polovinu výměry nepodmíněného trestu navíc již strávil ve vazbě, aniž by při nefungujícím systému výkonu trestu mohl dostávat pochvaly za vzorné chování a plnění svých povinností, které jsou podkladem pro rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu na svobodu. Než tedy bude moci získat „dostatečný počet pochval“ v rámci výkonu trestu, odpyká si trest odnětí svobody v podstatě v celé výměře. I proto považuje kombinaci obou trestů za neproporcionální, nepřiměřeně přísnou a zcela nespravedlivou sankci.

S vyhlídkou, že trest odnětí svobody v době rozhodování dovolacího soudu patrně již vykoná, se mu jako spravedlivá kompenzace jeví zrušení uloženého trestu vyhoštění. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně jeho osoby zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023 sp. zn. 2 To 75/2023 „co do výroku o uložení trestu vyhoštění, zrušení podmíněného uložení trestu odnětí svobody a zamítnutí odvolání“ a věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám rozhodl tak, že „trest vyhoštění uložený obviněnému A.

se ruší“, a dále rozhodl „o podmíněném odložení výkonu trestu odnětí svobody na dobu 4 let, ale to pouze za podmínky, že takové rozhodnutí bude mít z časového hlediska smysl s ohledem na to, že obviněný byl ve vazbě od 22. 9. 2022 a celý uložený trest odnětí svobody vykoná v březnu 2025“ (viz přípis ze dne 13. 2. 2024 označený jako „doplnění dovolání“).

5. Obviněný O. M. v podaném dovolání vytkl vrchnímu soudu, že mu uložil trest vyhoštění, aniž by se nejprve zabýval jeho osobními a zejména rodinnými poměry, jak vyžaduje ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nezkoumal tedy skutečnosti důležité pro zodpovědné posouzení otázky přípustnosti ukládaného trestu, čímž se zpronevěřil zásadě oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), zásadě zjištění skutku bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a také zásadě volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Namítané selhání je o to závažnější, že dovolatel sám od počátku trestního řízení opakovaně uváděl, že v České republice sdílí domácnost se svou matkou, s níž se před svým zadržením společně podílel na uspokojování základních životních potřeb. Uložený trest vyhoštění byl pro něho navíc překvapivý, neboť jej v odvolání nenavrhoval ani státní zástupce. Na podporu svých námitek dovolatel parafrázoval právní stanovisko z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12, které vyložil tak, že každé rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění, při němž nebyly uváženy osobní a rodinné poměry odsouzeného a přiměřenost ukládaného trestu vzhledem ke všem relevantním okolnostem daného případu a při němž nebyl zohledněn princip ultima ratio, porušuje ústavní právo odsouzeného na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na předvídatelnost, přiměřenost a zákonnost trestu zaručené čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Závěrem pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023 sp. zn. 2 To 75/2023 v napadené části zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. K oběma dovoláním se v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

7. K mimořádnému opravnému prostředku obviněného G. A. podotkl, že je argumentačně poněkud neuspořádaný a obviněný v něm do určité míry směšuje námitky proti výroku o vině s námitkami směřujícími do výroku o trestu. Přitom neuvádí žádné skutečnosti, jimiž by mohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho výhrady zůstaly v rovině předkládání vlastní verze skutkového děje a spočívají spíše v bagatelizaci intenzity násilí, jehož se spolu s ostatními obviněnými dopouštěl na poškozeném.

V některých případech dokonce argumenty obhajoby vůbec nereflektují soudy zjištěný skutkový stav, jestliže je například namítáno, že obvinění se poškozeného nepokoušeli zapálit, ani na něho nepoužili hever. To jim přitom nikdo za vinu nedává. Státní zástupce dále jako nedůvodnou odmítl námitku týkající se čtení protokolu o výpovědi poškozeného V. D. z přípravného řízení, k němuž podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přistoupil soud prvního stupně u hlavního líčení dne 12. 7. 2023. V uvedené souvislosti podotkl, že poškozený se v té době nacházel v Moldávii na území mezinárodně neuznané Podněsterské lidové republiky a byl zcela nekontaktní.

Tato situace tak soud opravňovala k závěru o jeho nedosažitelnosti pro pobyt v cizině. Jestliže se poškozený později dostavil k hlavnímu líčení ve věci odděleně vedené proti ostatním obviněným, nelze z toho zpětně dovozovat, že ve věci dovolatele soud postupoval nesprávně. Skutečnost, že poškozený při svém výslechu u hlavního líčení dne 28. 7. 2023 ve věci sp. zn. 49 T 4/2023 svou výpověď oproti přípravnému řízení výrazně změnil ve prospěch obviněných, se navíc ve finálních skutkových zjištěních nijak neodrazila, neboť z ní soudy nevycházely.

Dovolatel tak reálně nemůže namítat, že byl oproti ostatním spoluobviněným v řízení zásadně znevýhodněn a zkrácen v právu na spravedlivý proces. Pokud dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nepodpořil jej jedinou námitkou, která by odpovídala věcnému zaměření daného zákonného ustanovení. Poukázal pouze na nízkou intenzitu násilí páchaného na poškozeném, aniž by však v uvedené souvislosti zmínil například zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr.

zákoníku. Dovolacímu soudu přitom nepřísluší, aby předložený mimořádný opravný prostředek sám nějak dotvářel či domýšlel námitky obviněného. Spíše pro úplnost k tomu státní zástupce poznamenal, že tvrzení obviněného o nízké závažnosti činu se míjí se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a spíše nasvědčují jeho úporné snaze zlehčovat vlastní trestnou činnost. Na osobité intepretaci skutkových zjištění dovolatel podle státního zástupce částečně založil i své námitky proti uloženým trestům. V případě trestu odnětí svobody navíc poukazoval na jeho přílišnou přísnost, kterou však s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř. ani jiný dovolací důvod namítat nelze. Za relevantní označil státní zástupce pouze jeho výhrady vůči trestu vyhoštění, jestliže byly odůvodněny absencí nezbytné podmínky podle § 80 odst. 1 tr.

zákoníku, která spočívá v tom, že uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Ani ty však nepovažuje za důvodné. Naopak sdílí názor soudů, podle kterého s ohledem na charakter trestné činnosti a osobní poměry pachatele bylo uložení tohoto trestu u dovolatele namístě. Trest vyhoštění ani v kombinaci s uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody státní zástupce nevnímá jako natolik přísný, aby bylo možno hovořit o narušení ústavněprávní zásady proporcionality trestní represe. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

8. Jako zjevně neopodstatněné z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu charakterizoval státní zástupce také námitky obviněného O. M. směřující do uloženého trestu vyhoštění. Připustil, že vrchní soud se vskutku jeho osobními poměry nezabýval, ovšem na straně druhé podotkl, že žádný bližší důvod, pro který by vyhoštění mělo nepřiměřeně zasáhnout jeho do soukromého a rodinného života, neprezentoval ani sám dovolatel. Tvrzení, že jako dospělý muž žije ve společné domácnosti s matkou, za důvod neadekvátnosti takového zásahu bez dalšího považovat nelze. Především však argumenty obviněného nemají podle státního zástupce oporu v jeho vlastním vyjádření, které učinil dne 22. 9. 2022 při vazebním zasedání. Tehdy ke svým rodinným poměrům uvedl, že matka žije asi tři roky ve XY, otec žije v Moskvě a on sám bydlí ve XY. Dále uvedl, že u matky bydlel asi tři měsíce a poté ji často navštěvoval. Z jím předložených údajů tak rozhodně nevyplývá jejich společné soužití v jedné domácnosti ani existence jiných intenzivních vazeb mezi nimi, například v tom smyslu, že by matka byla zcela odkázána na jeho pomoc a péči. Překážka uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tedy u dovolatele založena nebyla. Pro úplnost pak státní zástupce dodal, že správné a přiléhavé byly i závěry vrchního soudu, podle kterých uložení této sankce nevylučovala ani válečná situace na Ukrajině. V tomto směru odkázal na právní stanovisko vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 267/2023. Závěrem pak navrhl, aby i druhé z obou předložených dovolání bylo v neveřejném zasedání odmítnuto, a to výrokem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

9. K vyjádřením státního zástupce je třeba pro úplnost dodat, že projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by v ní Nejvyšší soud učinil jiné než navrhované rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

10. Obvinění G. A. a O. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána včas, tj. v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost byla dána podle ustanovení § 265a odst. odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřovala proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl oběma obviněným nově uložen (zpřísněn) trest a současně byly samostatným výrokem zamítnuty jejich řádné opravné prostředky (odvolání) proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.

11. Dále bylo zapotřebí zkoumat, zda uplatněné námitky obviněných lze podřadit pod důvody dovolání, na které odkázali, či případně pod jiný z katalogu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení případného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Podstata druhé alternativy, kterou uplatnil obviněný G. A., tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z posledně uvedeného výčtu dovolacích důvodů. Nejvyšší soud se tedy zaměřil především na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci dalších deklarovaných dovolacích důvodů, tj. důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který uplatnili oba obvinění, anebo důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které návdavkem odkázal obviněný A.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v

návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly výsledné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.

14. Z pohledu výše rozvedených interpretačních východisek hodnotil Nejvyšší soud také výhrady obviněného G. A. a přitom dospěl k závěru, že buď postrádají právní relevanci, anebo jim chybí věcné opodstatnění.

15. K jeho opakované námitce nezákonnosti a tím i procesní nepoužitelnosti důkazu provedeného čtením protokolu o výpovědi poškozeného V. D. z přípravného řízení, údajně bez splnění podmínek podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., dovolací senát v plné míře odkazuje na přesvědčivé úvahy odvolacího soudu obsažené v bodě 14 písemného vyhotovení napadeného rozsudku, k nimž lze jen stěží cokoli dalšího podstatného doplnit. Vyjadřující se státní zástupce pak v uvedené souvislosti trefně připomněl, že do té doby nedosažitelný poškozený se sice o několik dní později dostavil k hlavnímu líčení dne 28. 7. 2023, konaném ve věci sp. zn. 49 T 4/2023 vedené proti ostatním spoluobviněným a tam poměrně významně oproti přípravnému řízení změnil svou výpověď v jejich prospěch, ovšem tato skutečnost dovolatele ve srovnání s ostatními v právu na obhajobu reálně nijak „neochudila“. Z oné pozměněné výpovědi poškozeného totiž ve výsledku soud prvního stupně při rekonstrukci skutkového stavu vůbec nevycházel, neboť ji považoval za nevěrohodnou, což rovněž vysvětlil ústavně konformním způsobem v bodě 8 odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 7. 2023 č. j. 49 T 4/2023-1081.

16. Dovolací senát zároveň nezjistil, že by v dovolání zpochybňované skutkové závěry obecných soudů vycházely z neobjektivního či jinak deformativního hodnocení provedených důkazů. Obviněný v podstatě setrvale argumentuje toliko odlišnou a pro sebe příznivější verzí skutkového děje, podle níž poškozeného fyzicky inzultoval v rámci spontánně vyvolané, bezvýznamné, jen několik minut trvající rvačky několika známých a přátel, při níž však poškozenému nikdo ze zúčastněných nevyhrožoval a nebylo proti němu užito ani žádného intenzivnějšího fyzického násilí. S touto jeho konstantní obhajobou se však přesvědčivě vypořádaly již předchozí soudy obou stupňů, které v odůvodněních svých rozsudků v souladu s pravidly formální logiky vysvětlily, proč ji měly za bezpečně vyvrácenou a vinu násilným a vyděračským jednáním obviněných naopak za prokázanou bez důvodných pochybností. Kritickému a především komplexnímu hodnocení přitom podrobily nejen výpovědi přímých aktérů napadení, ale i svědecké výpovědi dalších na místě přítomných svědkyň, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, pořízenou fotodokumentaci a další listinné důkazy. Ani jedno z napadených soudních rozhodnutí znaky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle zjevně nenese. Z prostého faktu, že soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu s představami dovolatele, automaticky nelze dovozovat, že svá rozhodnutí zatížily vadou spočívající ve zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi obsahem důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním usnesením.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. cílí na situace, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Právní posouzení skutku, jehož adekvátnost zpochybnil dovolatel, spočívá v otázce, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán.

18. V projednávaném případě sice obviněný G. A. formálně reklamoval nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, ale svou rétoriku v tomto ohledu založil prakticky výlučně na již výše rozvedených námitkách procesní (skutkové) povahy, jimiž brojil proti zákonnosti procesu dokazování, vůči způsobu následného hodnocení provedených důkazů soudy, a tedy vůči jejich finálním skutkovým zjištěním. Teprve v návaznosti na tom se ohradil proti právnímu posouzení skutku jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Dané argumentační východisko ovšem logicky za relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákona na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Jinými slovy, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku žádnou relevantní námitku, která by odpovídala věcnému zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti nepředložil.

19. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž použili oba dovolatelé, lze relevantně namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl konkrétnímu obviněnému za určitý trestný čin uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku, ačkoli pro zvolenou sankci nebyly splněny nezbytné, zákonem předpokládané podmínky. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají svou sazbu vymezenu v zákoně přesně vymezeným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice, např. v důsledku nesprávné či nepřiléhavé aplikace § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

20. Z předestřeného výkladu lze bezpochyby dovodit, že obsahovému zaměření § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neodpovídá úvaha obviněného G. A., podle níž by v jeho případě bylo účelu trestu dosaženo i uložením podmíněného trestu odnětí svobody v kombinaci s trestem vyhoštění, anebo uložením trestu odnětí svobody spojeného s přímým výkonem s tím, že trest vyhoštění by mu již ukládán nebyl. Obviněný zde evidentně nastolil otázku přiměřenosti svého jinak zákonného potrestání, která však předmětem dovolacího řízení být nemůže (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.

9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací přezkum také vůči projevu soudcovské individualizace trestu, a to i při přípustnosti postupu soudu v konkrétním případě. To by však bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení.

Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.

21. Pod deklarovaný dovolací důvod bylo možno (byť s notnou dávkou tolerance) podřadit námitku obviněného, že byl k trestu vyhoštění odsouzen bez splnění podmínky uvedené v § 80 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že uložení této sankce vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Nejvyšší soud v uvedené souvislosti nepřehlédl, že tato výtka se znovu primárně opírá o snahu obhajoby bagatelizovat závažnost jeho trestné činnosti a vtisknout jí charakter prosté výtržnosti s nízkou společenskou škodlivostí.

Popisná část výroku rozsudku soudu prvního stupně však líčí jeho navýsost závažný útok proti svobodě jiného, kdy spolu s ostatními obviněnými podle předem připraveného plánu dostal poškozeného V. D. v nočních hodinách na odlehlé místo a po dobu několika desítek minut ho tam v početní převaze čtyři proti jednomu fyzicky napadali ve snaze „vymlátit“ z něj informace o osudu notebooku, který mu měl poškozený podle jeho přesvědčení odcizit, event. měl znát osobu, která tak učinila. Agresoři poškozeného zároveň přiměli, aby se částečně vysvléknul do naha, a dovolatel zjevně souzněl i s počínáním spoluobviněného M., který poškozenému v rámci celé akce vyhrožoval zapálením pro případ, že jim notebook okamžitě nevydá.

Proti poškozenému tedy obvinění použili kombinaci hrubého fyzického násilí a pohrůžky způsobení těžké újmy na zdraví pro případ, že ten se nepodrobí jejich vůli a nevykoná (resp. jim nesdělí), co je po něm požadováno. Je otázkou, v jaký následek by tato „výchovná lekce“, jak ji prezentuje dovolatel, vyústila, pokud by se poškozenému nepodařilo z místa „zavčas“ utéct. O tom, že s ním obvinění ještě takříkajíc „nebyli hotovi,“ svědčí přinejmenším jejich marný pokus o jeho pronásledování a snaha dostat se za poškozeným do interiéru autobusu MHD, což se jim nepodařilo jen díky duchapřítomnost řidiče.

Jakkoli jde o první záznam dovolatele v rejstříku trestů a do té doby na něj bylo nutno pohlížet jako na formálně bezúhonnou osobu, je evidentní, že k prosazení svých cílů a ochraně svých osobních nebo majetkových zájmů je schopen sáhnout k vyděračskému a intenzivnímu násilnickému jednání s trestněprávním rozměrem a rozhodně nelze s jistotou tvrdit či předpokládat, že něco podobného se u něho v budoucnu nemůže opakovat. Názor soudů, že v posuzovaném případě byla splněna podmínka i pro uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1 tr.

zákoníku, je tudíž možno označit za správný a dostatečně odůvodněný. Tento trest u dovolatele nejenže nelze mít za nepřípustný co do druhu, ale zároveň mu ani v kombinaci se souběžně uloženým trestem odnětí svobody nelze přisuzovat povahu excesivního postihu, který by atakoval ústavní princip proporcionality trestních sankcí a který by vyžadoval výjimečný zásah Nejvyššího soudu jdoucí nad rámec zákonného vymezení zákonných dovolacích důvodů.

22. K dovolání druhého z obviněných lze uvést následující. Nosná dovolací námitka obviněného O. M., že v jeho případě nebylo zkoumáno, zda uložení trestu vyhoštění nebránila negativní podmínka zakotvená v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 7. 2023 (podle níž se tento trest neuloží, jestliže by v jeho důsledku došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života pachatele), odpovídala obsahovému zaměření zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pouze zdánlivě. V uvedené souvislosti je třeba připomenout, že trest vyhoštění z území České republiky je obecným druhem sankce, kterou lze uložit za všechny trestné činy vymezené ve zvláštní části trestního zákoníku (viz § 53 odst. 2), a to ve výměře od jednoho roku až do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Ve vztahu k jednotlivým trestným činům tedy pojmově nelze mluvit o jeho nepřípustnosti, protože obecně je jeho uložení přípustné za každý trestný čin. To však samozřejmě neznamená, že jeho uplatnění je zcela neomezené a že je možné jej užít vůči všem pachatelům trestných činů. Vyhoštěním typicky nelze potrestat pachatele, který je občanem České republiky (§ 80 odst. 1 tr. zákoníku), ale ani cizího státního příslušníka, jsou-li u něho naplněny okolnosti předvídané v § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pak bude naplněn jen tehdy, jestliže soud přistoupí k uložení této sankce v rozporu s posledně citovanými zákonnými ustanoveními, která vymezují její nepřípustnost.

23. V projednávané trestní věci však o takovou situaci nejde. Obviněný není českým občanem a zároveň ani relevantně netvrdil, že jeho vyhoštění bránila právě ona překážka předvídaná v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl na dvou poněkud odlišných argumentačních pilířích, a sice 1) že vrchní soud se z tohoto pohledu věcí nezabýval vůbec a 2) že šlo o tzv. překvapivé rozhodnutí. De facto tak namítl, že výrok o uloženém trestu vyhoštění neměl oporu v provedeném dokazování, resp. že není zřejmé, z jakých důkazů odvolací soud dovodil, že uložení této sankce v jeho případě nebrání žádná zákonná překážka. Takto koncipované výtky ovšem zřetelně směřovaly spíše do oblasti skutkových zjištění a jejich úplnosti. Dovolací soud je proto posoudil optikou ústavně konformního výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl?ÚS-st. 38/14, bod 26.).

24. Obviněnému bylo nutno přisvědčit potud, že vrchní soud v jeho případě při zdůvodnění ukládaného trestu vyhoštění věnoval veškerou energii úvahám o nesplnění negativní podmínky definované v ustanovení § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a obecnému rozboru „humanitárních hledisek“ při rozhodování o tomto postihu u občanů Ukrajiny, na jejímž území aktuálně probíhá válečný konflikt. Analýzu eventuálních negativních dopadů vyhoštění na rodinný a osobní život dovolatele přitom poněkud opomněl.

Odůvodnění příslušného výroku tak není úplné a napadený rozsudek se v tomto ohledu pohybuje na samé hranici přezkoumatelnosti. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 11. 2023 (č. l. 1273 a násl. spisu) je zároveň patrné, že odvolací soud k osobním a rodinným poměrům dovolatele nezopakoval a ani sám nově neprovedl žádný podstatný důkaz. Obhajobě tak formálně lze dát za pravdu v námitce, že napadený výrok splnil charakteristiku tzv. překvapivého rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. přiměřeně nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13, bod 15).

25. Na straně druhé však Nejvyšší soud vážil i otázku, zda lze reklamovaný výrok, vzešlý z vytýkaného nedůsledného procesního postupu vrchního soudu, považovat za vadný také v materiální rovině. Přitom dospěl k závěru, že tomu tak není. Jinými slovy nemá za to, že by byl obviněný M. odsouzen k trestu vyhoštění v rozporu se zákonem, konkrétně s hmotněprávní úpravou podmínek a překážek pro jeho uložení pachateli, který není občanem České republiky. Z předloženého procesního spisu totiž nevyplývá žádná informace, která by nasvědčovala tomu, že eventuální nucené opuštění území našeho státu bude pro dovolatele znamenat citelné či přímo bolestné zpřetrhání systematicky rozvíjených a utužovaných rodinných či obdobných vazeb.

Skutečnost, že se na našem území dlouhodobě zdržuje a pracuje jeho matka, za okolnost naplňující negativní podmínku podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku zcela jistě považovat nelze. Tvrzení dovolatele, že s ní sdílí domácnost a společně uspokojují své nezbytné životní potřeby, se přitom jeví jako ryze účelové. Dotyčný s ním vyrukoval ostatně až v pokročilejším stadiu probíhajícího řízení, zatímco na jeho počátku, tj. v době, kdy jeho obhajovací strategie dosud nebyla plně zformována, uváděl zcela jiné údaje.

Tehdy popsal, že on sám přijel do České republiky teprve na konci roku 2021, tj. cca o tři roky později než jeho matka. Na dotaz soudu během vazebního zasedání konaného dne 22. 9. 2022 (č. l. 341 spisu) dále zmínil, že u ní po svém příjezdu z Ukrajiny přebýval zhruba tři měsíce a poté se odstěhoval a bydlel ve XY, tedy v jiné obci nacházející se v jiném regionu. Jejich další osobní kontakt se pak podle jeho vyjádření zredukoval na „časté“ návštěvy, z níž tu poslední měl ovšem podle svých slov uskutečnit asi tři týdny před svým zadržením v Praze.

Z výše uvedeného lze tedy dovodit, že před svým přicestováním do České republiky žil obviněný po poměrně dlouhou dobu od své matky odloučen (každý pobýval v jiném státě) a osobně se prakticky nestýkali. Společné „rodinné soužití“ s ní pak spíše z praktických důvodů obnovil jen na krátkou a přechodnou dobu, než se sám zorientuje v místních podmínkách a na pracovním trhu. Jakmile se mu to podařilo, bez otálení se od ní odstěhoval jinam a poté ji jen čas od času navštívil. V těchto informacích, které ke své osobě dovolatel věrohodně sdělil nedlouho po svém zadržení, zajisté žádné riziko neúměrného zásahu do jeho osobního a rodinného života uložením sankce vyhoštění, seznat nelze.

V daných souvislostech nelze též nezmínit, že obviněný si zjevně dostatečně nevážil možnosti žít řádně svůj život ve standardních podmínkách na území tohoto státu, protože v opačném případě by se logicky jakéhokoli protiprávního jednání snažil vyvarovat.

26. Závěrem tudíž Nejvyšší soud prohlašuje, že obviněný G. A. odůvodnil předložený mimořádný opravný prostředek jednak námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a dále výhradami, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř., a tudíž ani z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neměly potřebné opodstatnění. Námitky obviněného O. M. pak neodpovídaly věcnému zaměření deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a z hlediska jiného v úvahu přicházejícího ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jim dovolací senát ve výsledku rovněž nemohl přiznat jakékoli opodstatnění. Proto rozhodl tak, že se dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají jako zjevně neopodstatněná. Za splnění podmínky podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 4. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu