U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2013 o
dovolání obviněného Mgr. P. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
21. 8. 2012 sp. zn. 10 To 313/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 3 T 104/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného Mgr. P. L. o d m
í t á.
Okresní soud v Kolíně uznal rozsudkem ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. 3 T 104/2011
obviněného Mgr. P. L. vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se dopustil tím, že
l. v noci z 20. na 21. 3. 2010 kolem půlnoci, v katastru obce V. L. v okrese
K., během výkonu služby zastavil služební vozidlo Policie České republiky na
polní cestě a po vypnutí motoru, v úmyslu uspokojit svoje sexuální potřeby,
posunul přední sedadla a přemístil se na spolujezdkyni nadporučici Bc. A. Ř.,
vahou svého těla ji znehybnil ruce a přes verbální a fyzický odpor ji líbal na
ústa a krk, rozepnul jí košili a osahával ji na prsou,
2. od 29. 4. do 22. 11. 2010 v P. v okrese K., v ulici Š., v kanceláři budovy
Policie České republiky, během výkonu služby, ve třech případech, v úmyslu
uspokojit svoje sexuální potřeby, uchopil podpraporčici H. B. kolem pasu a
přesto, že se slovně i fyzicky bránila, odtáhl ji do přilehlé místnosti, tam ji
povalil na postel a za stálého odporu jí zalehl, přidržoval ruce, aby se
nemohla bránit a poté ji osahával na prsou a líbal na různá místa obličeje,
uší, krku a prsou.
Za to byl obviněnému podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí
svobody v trvání jednoho roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v
Praze usnesením ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 10 To 313/2012 tak, že odvolání
obviněného zamítl podle § 256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
mnohastránkové dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání je nejprve uvedeno, že předmětný dovolací důvod je
spatřován v tom, že oba soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným právním
závěrům proto, že skutková tvrzení soudu jsou v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy, resp. skutková zjištění soudů z výsledků provedeného
dokazování nevyplývají, případně v nich nemají spolehlivou oporu.
V další části pak dovolatel namítá, že soudy porušily smysl zásady volného
hodnocení důkazů i zásadu in dubio pro reo, když všechny důkazy hodnotily v
neprospěch obviněného, popřípadě návrhy obhajoby byly bezdůvodně zamítnuty.
Zároveň dovolatel vysvětluje princip práva na spravedlivý proces a poukazuje na
příslušná ustanovení vnitrostátních norem i mezinárodních dokumentů, z nichž
toto právo vyplývá. Poté vysvětluje princip presumpce neviny a s tím spojený
princip in dubio pro reo a poukazuje v této souvislosti na judikaturu Ústavního
soudu. Dovolatel je pak přesvědčen, že soudy podle těchto zásad nepostupovaly.
Poté dovolatel podrobně rozebírá zásadu volného hodnocení důkazů a odvolává se
opět na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu. Zmiňuje důkazní návrhy obhajoby,
kterým ale nebylo soudy vyhověno. Pokládá tyto důkazy za schopné znevěrohodnit
obě poškozené a dokonce vyvrátit jimi tvrzený skutek. To označuje za tzv.
opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu. V následující obsáhlé
části dovolatel poukazuje na mezery v dokazování a na hodnotící činnost soudu
prvního stupně, kterou pokládá za neoprávněnou a dokonce protizákonnou. V
podrobnostech se pak věnuje jednotlivým důkazům a konfrontuje důkazní a
skutkové závěry soudu se svými vlastními názory. Vyjadřuje se i k osobám
poškozených a k jejich chování po údajných útocích a dovozuje z toho jejich
nevěrohodnost ohledně tvrzení vůči obviněnému. V závěru poukazuje na dopady
jeho odsouzení na osobní i rodinný život.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl o tom, že se obviněný podle § 226
písm. a) tr. ř. obžaloby zprošťuje; popřípadě aby věc přikázal soudu prvního
stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání
písemně sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a vyslovil souhlas, aby o
něm bylo za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a
to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012
sp. zn. 10 To 313/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž
zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v
právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva,
nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit
proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně
právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn.
II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z
toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně
právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou
výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo
tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj.
zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný
v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť
jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak
s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné
znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak
znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel
v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným
mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem
na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak
musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá)
ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto
musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první
alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci,
přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi
brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s
obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání opírajícího se o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že veškeré uplatněné
námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému
dovolacímu důvodu neodpovídají, takže k nim přihlížet nelze. Jsou to námitky,
ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v
provedeném dokazování, že dokazování bylo neúplné a hodnocení důkazů účelové
apod. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, ve
kterých se odmítá, že by se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno v tzv.
skutkových větách rozsudku, a na základě vlastního hodnocení důkazů obviněného
je pak prosazována odlišná skutková verze, vedoucí k závěru o tom, že k
popsaným událostem vůbec nedošlo. Uplatněná skutková polemika se v některých
částech ani netýká okolností, které by byly rozhodné z hlediska naplnění
zákonných znaků trestného činu znásilnění. Každopádně je zcela nepřípadné a
uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl
zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které
jimi bylo provedeno.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se údajného
porušení práv dovolatele na spravedlivý proces, konkrétně „opomenutých důkazů“
či „extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyplývajících
skutečností a skutkovými závěry učiněnými soudem.“ K tomu je třeba uvést, že
soud prvního stupně se zabýval důkazní a v důsledku toho i skutkovou stránkou
věci, kdy v hlavním líčení provedl stěžejní důkazy potřebné pro rozhodnutí ve
věci. V tomto ohledu lze odkázat na velmi podrobné a obsáhlé odůvodnění jeho
rozhodnutí, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, jak
to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud soud zamítl provedení
některých obviněným navrhovaných důkazů, nejednalo se rozhodně o projev nějaké
jeho libovůle, nýbrž o opodstatněný postup soudu, který vysvětluje na str. 7
svého rozhodnutí. Je třeba poznamenat, že soud není povinen provést jakýkoli
důkaz navrhovaný stranou řízení, zde obviněným, ale pouze takový, který je pro
rozhodnutí soudu podstatný, ale také proveditelný a objektivně přínosný. Soud
též ve svém rozhodnutí musí vysvětlit, proč návrhu nevyhověl, což se v
projednávaném případě stalo.
Dále pak je třeba zmínit, že výhrady dovolatele obsažené v dovolání jsou v
podstatě jejich opakováním, když v předchozím řízení byly vzneseny již v
podaném odvolání a odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí velice podrobně
zabýval. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení reaguje na jednotlivé
výhrady obviněného a v jejich souvislosti se vyjadřuje nejen k neakceptovaným
důkazním návrhům, ale i k celkové důkazní situaci a dospívá k závěru, že soud
prvního stupně dospěl zákonným hodnocením provedených důkazů k opodstatněným
skutkovým zjištěním, která jsou vyjádřena ve skutkových větách odsuzujícího
rozsudku. Jim pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání
obviněného v podobě přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, jež z
hmotně právního hlediska podaným dovoláním zpochybňována nikterak nebyla.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost z pozice dovolacího soudu třeba dodat,
že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů
učinily, a právním posouzením věci, není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své
skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených
důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků
vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi
skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru
neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tak o
případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí
nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu
s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným
prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů
striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž
lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní
námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a
rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude
věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.
Závěrem je proto možné prohlásit, že obviněný se svým pojetím dovolání v jeho
celém komplexu ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí
jej obsahově nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i
odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Mgr. P. L. podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2013
Předsedseda senátu:
JUDr. František H r a b e c