U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
16. dubna 2013 o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 7 To 71/2012, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 8/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 47 T
8/2011, byl obviněný M. H. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví
z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle
skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 11. 2. 2011
v době kolem 21.30 hod. v P., ulice K., navštívil po předchozí telefonické
dohodě poškozeného R. S., v jeho rodinném domku, kde si od něho chtěl koupit
marihuanu tak, jak to dělal v minulosti, poškozený s ním odešel do sklepních
prostor, ve kterých pěstoval rostliny konopí a kde jej poškozený začal slovně
urážet a udeřil ho rukou do tváře a následně jej obviněný pod vlivem silného
rozrušení, ponížení a podráždění za výrazného městnání a narůstání afektu
fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil kladivem a dřevěnou latí velkou
silou do hlavy a dalších částí těla a při potyčce se oba dostali ke dveřím ze
sklepa do domu, kde poškozeného obviněný přidržel na krku plátem pily na
železo, od dalších útoků upustil za situace, kdy do sklepa se snažila vejít
přítelkyně poškozeného A. S. (provdaná S.) společně s I. J. M., neboť slyšeli
volání poškozeného o pomoc, přičemž obviněný napadením poškozenému R. S.
způsobil 2 vpáčené zlomeniny klenby lební v levé temenně-týlní krajině průměru
asi 3 cm s trhlinou tvrdé mozkové pleny, 1 vpáčenou tříštivou zlomeninu ve
spánkové krajině vpravo o průměru asi 2 cm s výhřezem mozkové tkáně a
pohmožděním mozku, úrazový otok mozku, 7 tržných ran ve vlasaté části hlavy, 2
tržné rány pravého ucha, tržné rány na krku, tržné rány na zápěstí a předloktí
vpravo, tržnou ránu na zevní ploše pravého kolene, brýlový krevní výron vlevo,
luxaci-vyražení 3. a 4. zubu vpravo nahoře a pohmoždění krční páteře, když v
důsledku vpáčených zlomenin klenby lební s trhlinou tvrdé mozkové pleny,
výhřezu mozkové tkáně a pohmoždění mozku a následného úrazového otoku mozku,
když tato poranění vznikla v důsledku útoku obviněného vedeného velkou silou na
hlavu poškozeného, byl bezprostředně ohrožen život poškozeného a pouze vzhledem
k poskytnutí včasné vysoce odborné lékařské pomoci nedošlo ke smrti poškozeného.
Za tento trestný čin byl obviněný M. H. odsouzen podle § 146a odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 40 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo
ochranné protitoxikomanické ambulantní léčení.
Podle § 228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Odborové
zdravotní pojišťovně, se sídlem P., R. na náhradě škody částku 81.303,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 47 T 8/2011,
podali odvolání městský státní zástupce i obviněný M. H. O podaných odvoláních
rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 7 To 71/2012,
tak že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém
rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný M. H.
uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst.
1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku
dopustil tím, že dne 11. 2. 2011 v době kolem 21.30 hod. v P., ulice K.,
navštívil po předchozí telefonické dohodě poškozeného R. S., v jeho rodinném
domku, kde si od něho chtěl koupit marihuanu tak, jak to dělal v minulosti,
poškozený s ním odešel do sklepních prostor, ve kterých pěstoval rostliny
konopí a kde jej poškozený začal slovně urážet a udeřil ho rukou do tváře a
následně jej obviněný pod vlivem silného rozrušení, ponížení a podráždění za
výrazného městnání a narůstání afektu v úmyslu usmrtit fyzicky napadl tak, že
jej opakovaně udeřil kladivem a dřevěnou latí velkou silou do hlavy a dalších
částí těla a při potyčce se oba dostali ke dveřím ze sklepa do domu, kde
poškozeného obviněný přidržel na krku plátem pily na železo, od dalších útoků
upustil za situace, kdy do sklepa se snažila vejít přítelkyně poškozeného A. S.
(provdaná S.) společně s I. J. M., neboť slyšeli volání poškozeného o pomoc,
přičemž obviněný napadením poškozenému R. S. způsobil 2 vpáčené zlomeniny
klenby lební v levé temenně-týlní krajině průměru asi 3 cm s trhlinou tvrdé
mozkové pleny, 1 vpáčenou tříštivou zlomeninu ve spánkové krajině vpravo o
průměru asi 2 cm s výhřezem mozkové tkáně a pohmožděním mozku, úrazový otok
mozku, 7 tržných ran ve vlasaté části hlavy, 2 tržné rány pravého ucha, tržné
rány na krku, tržné rány na zápěstí a předloktí vpravo, tržnou ránu na zevní
ploše pravého kolene, brýlový krevní výron vlevo, luxaci-vyražení 3. a 4. zubu
vpravo nahoře a pohmoždění krční páteře, když v důsledku vpáčených zlomenin
klenby lební s trhlinou tvrdé mozkové pleny, výhřezu mozkové tkáně a pohmoždění
mozku a následného úrazového otoku mozku, kdy tato poranění vznikla v důsledku
útoku obviněného vedeného velkou silou na hlavu poškozeného, byl bezprostředně
ohrožen život poškozeného a pouze vzhledem k poskytnutí včasné vysoce odborné
lékařské pomoci nedošlo ke smrti poškozeného.
Za uvedené jednání byl obviněný M. H. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku
za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků.
Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo
obviněnému uloženo protitoxikomanické ochranné léčení ve formě ambulantní.
Podle § 228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Odborové
zdravotní pojišťovně, se sídlem P., R. na náhradě škody částku 81.303,- Kč.
O odvolání obviněného M. H. rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že ho podle § 256
tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 7 To 71/2012,
podal následně obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající
se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho
názoru rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném hmotně právním
posouzení skutku. V rozsáhle zpracovaných námitkách pak obviněný vyjádřil
názor, že ohledně jeho jednání byla nesprávně hodnocena otázka příčetnosti a
dále podrobně uvedl své vlastní hodnocení předmětného jednání, jeho příčin a
stavů, ve kterých se měl tohoto jednání dopustit, závěrů znalců, otázky
naplnění znaků úmyslu, příčetnosti, omluvitelné pohnutky a významu zmenšené
příčetnosti. Vzhledem k výše uvedenému pak vytknul, že nesprávně právně
hodnocena byla otázka naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy
podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, když poukázal na to, že skutečností, kterou
jsou mu možné objektivně klást za vinu, je pouze počáteční jednání, avšak po
nepřiměřené a zavrženíhodné reakci poškozeného již jednal v afektu
vystupňovaném do té míry, že nebyl schopen své jednání ovládnout. K otázkám
afektu obviněný uvedl obsáhlé citace odborné literatury. Dále v dovolání
namítl, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval zjištěný stav, když dovodil, že
je ve věci naplněna skutková podstata trestného činu vraždy, byť ve stádiu
pokusu. Závěrům odvolacího soudu pak vytknul, že tento vycházel toliko ze
znaleckých zjištění psychiatra, ačkoliv dle jeho názoru jsou podstatné i závěry
psychologa.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Vrchnímu soudu v
Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva
a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že argumentace obsažená v dovolání již z
velké části byla obsahem jeho odvolání, kterým se jmenovaný dovolával své
nepříčetnosti a zproštění obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř. Po přezkoumání
napadeného rozhodnutí je však možné konstatovat, že tato nemá právní relevanci
a nemůže zpochybnit správnost a zákonnost rozhodnutí odvolacího soudu v dané
trestní věci. Pokud se jedná o hodnotící pasáže rozhodnutí soudu druhého
stupně, tento ve svém odůvodnění velmi podrobně rozvádí důvody svých závěrů o
tom, že obviněný jednal maximálně ve zmenšené příčetnosti, přičemž rezolutně
odmítl závěry nalézacího soudu a obhajoby, že by se na straně obviněného mělo
jednat o omluvitelnou pohnutku. Vzhledem k tomu, že se vrchní soud věnoval
tomuto hodnocení velice podrobně, státní zástupce pouze uvedl, že v daném
případě jednoznačně na straně obviněného nešlo o jednání z jiného omluvitelného
hnutí mysli, ani nebylo důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání ze strany
poškozeného, přičemž je možné plně odkázat na přiléhavou argumentaci odvolacího
soudu na stranách 6 až 9 rozsudku. Vrchní soud vyhodnotil závěry znalců o
snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností na straně obviněného
konstatováním jeho zmenšené příčetnosti, která pak našla vyjádření přesně tam,
kde je možné k ní přihlédnout, a to při ukládání trestu, když použil
moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a obviněnému uložil trest pod
dolní hranicí zákonné trestní sazby.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby
tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak
možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky
se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v
předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení
jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným
skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS
449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora
uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem
určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v
jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak
hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci
dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového
stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného
dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti
dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu
zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována
v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného M. H.
Nejvyšší soud České republiky se po prostudování předloženého spisového
materiálu ztotožnil s názorem odvolacího soudu i státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství, že jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové
podstaty zločinu vraždy spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 140
odst. 1 tr. zákoníku a že u obviněného M. H. byla vyloučena aplikace tzv.
omluvitelného hnutí mysli či předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného,
které má trestní zákoník na mysli v ustanoveních § 141 a § 146a.
Zločinu zabití se podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo
jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného
omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání
poškozeného.
Podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na
zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného
hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Posouzení skutku podle § 141, příp. § 146a tr. zákoníku je namístě za
předpokladu, že je splněna alespoň jedna za dvou alternativních podmínek, jimiž
je silné rozrušení pachatele nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného.
Silné rozrušení pachatele musí vyplývat ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného
omluvitelného hnutí mysli. V posuzovaném případě však nebyla splněna žádná z
uvedených podmínek.
Vztah obviněného M. H. k poškozenému R. S. byl založen na tom, že za poškozeným
docházel a kupoval od něj marihuanu. Kritického dne se obviněný sešel s
poškozeným v jeho rodinném domku, kde si od něho chtěl koupit marihuanu, a
poškozený s ním odešel do sklepních prostor, ve kterých pěstoval rostliny
konopí a kde jej poškozený začal slovně urážet a udeřil ho rukou do tváře. Na
to obviněný M. H. reagoval tak, že pod vlivem silného rozrušení, ponížení a
podráždění za výrazného městnání a narůstání afektu napadl poškozeného tak, že
jej opakovaně udeřil kladivem a dřevěnou latí velkou silou do hlavy a dalších
částí těla a při potyčce se oba dostali ke dveřím ze sklepa do domu, kde
poškozeného obviněný přidržel na krku plátem pily na železo, od dalších útoků
upustil za situace, kdy do sklepa se snažila vejít přítelkyně poškozeného A. S.
společně s I. J. M.
V případě projednávané věci byl znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, MUDr. Ladislavem Procházkou vypracován znalecký posudek, ze
kterého vyplynulo, že u obviněného pod vlivem rozezlení, ponížení, podrážděné
nálady a pod vlivem toho, že si chtěl zakouřit marihuanu, nastalo na počátku
potyčky s poškozeným výrazné městnání a narůstání afektu, které na svém vrcholu
vedlo k tzv. zúžení vědomí, tj. stavu, kdy se postižená osoba dokáže věnovat
jen předmětu útoku či vlastního rozrušení či ponížení a ostatním, byť
podstatným věcem či okolnostem nevěnuje pozornost a proto si je následně
nepamatuje. Okolí si začne uvědomovat až v okamžiku silnějších a obvykle i
odlišných podnětů, v daném případě bouchání dveří do zad. Poté si již vše
pamatuje a nejeví žádné chorobné příznaky, tzn. že by byl ve stavu kvalitativní
poruchy vědomí, tj. patického afektu. Na charakter městnavého afektu měla
nepochybně vliv i ta skutečnost, že si toužil zakouřit marihuanu, na které byl
závislý. Ze znaleckého posudku dále vyplývá, že rozpoznávací schopnosti
obviněného na počátku konfliktu s poškozeným byly zachované, následně po útoku
poškozeného na obviněného byly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v
důsledku prudce narůstajícího městnání afektu potencovaného touhou po marihuaně
snížené podstatnou měrou, nebyly však vymizelé. Touha po marihuaně byla pouze
jedním z provokantů narůstajícího městnání afektu a to vedle zloby a ponížení.
Touhu po marihuaně však nelze opominout a je třeba u obecně forenzního
psychiatrického hlediska neobvykle přiznat podstatně snížené rozpoznávací a
ovládací schopnosti u tohoto typu afektu. Znalec MUDr. L. Procházka se rovněž
seznámil s námitkami obhajoby a zcela jednoznačně vyloučil, že by se jednalo o
patický afekt. Při výslechu při hlavním líčení dne 15. 2. 2012 (čl. 431) znalec
uvedl, že „patický afekt tam nebyl“ a dále konstatoval, že patický afekt má své
symptomy, které u obviněného nezjistil, jsou tam nakonec i rozpory v tom, co si
pamatuje a co si nepamatuje. Pak jsou tam i další příznaky jako je ospalost po
patickém afektu, malátnost, stereotypičnost pohybu, zatímco útok byl barvitý za
použití různých předmětů, které spíše svědčily pro takové chaotické jednání,
které není typické pro patický afekt. Ve spisové dokumentaci je uvedeno, že
obviněný po inkriminovaném jednání byl bílý, seděl, klepal se a říkal
„zavolejte policii“. Už tato věta dle znalce vylučuje patický afekt.
V daném případě bylo dokazováním zjištěno, že obviněný M. H. se za výše
popsaných okolností ocitl ve stavu silného rozrušení, avšak původ tohoto
rozrušení nespočíval ve strachu, úleku, zmatku ani v jiném omluvitelném hnutí
mysli, které by bylo srovnatelné se strachem, úlekem nebo zmatkem. Omluvitelná
hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti,
protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele. Nejedná se o pouhé silnější
emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují
příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho
zábran.
Jak správně uvedl soud druhého stupně, jednání obviněného vůči poškozenému
evidentně nemělo obranný nebo zmatečný charakter a nebylo důsledkem zátěžové,
zcela zjevně sociálně a psychicky náročné či vyhrocené a obviněného ohrožující
situace, tj. nebylo vyvoláno strachem, úlekem nebo zmatkem či jiným
omluvitelným hnutím mysli. Jak bylo uvedeno výše, muselo by se jednat o
mimořádně intenzivní podnět, obviněný by musel být něčím mimořádně ohrožen – v
podstatě na stupni obavy o svůj život, vzhledem k tomu, jaké intenzity bylo
jeho následné jednání. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že došlo k tomu, že obviněný požadoval po poškozeném drogu a není zřejmé, o
jaké morálně akceptovatelné jednání by se mělo jednat, přičemž měl u
poškozeného dluh, který chtěl poškozený zaplatit. Když se tak nestalo,
poškozený nazval obviněného feťákem a dal mu facku. Osoba, která je závislá na
drogách a která nemá navíc na zaplacení, se rozčiluje, že ji poškozený nechce
drogu poskytnout, a facka, kterou opětuje ranou pěstí, ho natolik urazí, že
poškozeného vzápětí brutálně napadne kladivem a dalšími věcmi – je absurdní, že
by takovéto pohnutky obviněného měly být podřazeny pod pojem „jiného
omluvitelného hnutí mysli“. S tímto názorem vrchního soudu se Nejvyšší soud
plně ztotožnil. Porovná-li se předmět sporu na straně jedné a stav zlosti
obviněného demonstrovaný navenek napadením poškozeného údery kladivem a dalšími
předměty do hlavy na straně druhé, pak se reakce obviněného jeví jako
neadekvátní v takové míře, že je vyloučeno považovat za omluvitelné to hnutí
mysli, které obviněného podnítilo k posuzovanému činu.
Posuzovanému činu předcházelo jednání poškozeného, jehož podstatou byly slovní
urážky a úder rukou do tváře obviněného M. H. Toto jednání bylo sice
nekorektní, avšak není možné ho pokládat za „zavrženíhodné“ ve smyslu
ustanovení § 146a, resp. § 141 tr. zákoníku. Způsobení těžké újmy na zdraví je
důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže pachatel
jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně
považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální
zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním
osobám nebo společnosti. Musí tedy jít o jednání zlé, zraňující, ponižující
nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech, což v daném případě nebylo
naplněno. Je tedy možno uzavřít, že obviněný M. H. svým jednáním naplnil
všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst.
1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené
rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto
dovolání obviněného M. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2013