4 Tdo 279/2024

4 Tdo 279/2024-176

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2024 o dovolání obviněného J. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023 č. j. 9 To 284/2023-143, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 65/2023, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023 č. j. 9 To 284/2023-143 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 7. 2023 č. j. 3 T 65/2023-128 zrušují.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Obviněný J. L. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního v Příbrami ze dne 20. 7. 2023 č. j. 3 T 65/2023-128 uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že dne 28. 3. 2023 v čase kolem 14:40 hodin vstoupil do kanceláře svého zaměstnavatele – společnosti A., s. r. o., v Příbrami a po komunikaci s administrativní pracovnicí J. H. ohledně pracovněprávních záležitostí, konkrétně své výpovědi z pracovního poměru, bez dovolení odňal z věšáku klíče od kanceláře vedení společnosti, na výzvu J. H., aby je vrátil, nereagoval, a když mu jmenovaná klíče odebrala z ruky, vzal z pracovního stolu v rozsudku specifikovaný firemní notebook i s napájecím kabelem a pokusil se s ním odejít, v tom se mu naopak J. H. pokoušela zabránit a notebook mu vzít, což se jí ovšem nepodařilo, a proto uzamkla dveře od kanceláře a telefonovala zaměstnancům do dílny, aby jí přišli na pomoc, zatímco obviněný se křikem dožadoval odemčení dveří, lomcoval klikou, kterou vytrhl, a když se mu J. H. znovu pokusila vzít notebook z rukou, otočil se na ni, odstrčil ji, dveře kanceláře odemkl a z místa i s notebookem odešel, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 20.250 Kč. Za to byl obviněný podle 205 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 67 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku, odsouzen k peněžitému trestu ve výměře sta denních sazeb po 120 Kč, tedy v úhrnné výši 12 tisíc Kč.

2. Následné odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2023 č. j. 9 To 284/2023-143 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval J. L. dovoláním , v němž formálně uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho odůvodnění předeslal, že neměl v úmyslu zmocnit se notebooku natrvalo a vůči J. H. (manželce „majitele“ společnosti) se žádného násilí s takovým záměrem nedopustil. V kritické době byl stále zaměstnancem společnosti A., s. r. o., s níž se ovšem dostal do pracovněprávního sporu. Notebook, který mu byl původně přidělen k výkonu práce obchodního zástupce bez jakýchkoli administrativních podkladů, sice nejprve dne 10.

3. 2023 na výzvu paní H. spolu s dalšími movitými věcmi vrátil, ovšem poté si uvědomil, že v něm má zadokumentovanou celou svou dosavadní pracovní činnost. Předmětná data přitom prokazovala jeho skutečné pracovní zaměření a vytížení ve firmě, které bylo svým obsahem výrazně odlišné od pozice zaměstnance administrativy, která byla pouze formálně sjednána v pracovní smlouvě a nyní měla být z důvodu údajné nutné reorganizace společnosti zrušena. Notebooku se tedy zmocnil pouze proto, aby si zajistil „důkazní materiál“ pro případný soudní spor o neplatnost výpovědi, kterou dostal od svého zaměstnavatele pro tvrzenou nadbytečnost.

V žádném případě si jej nehodlal ponechat v dispozici trvale a v tomto smyslu jej odcizit. Závěr soudů, že jeho jednání naplnilo i subjektivní stránku přečinu krádeže tak podle jeho mínění nemůže obstát. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023 č. j. 9 To 284/2023-143 v celém rozsahu zrušil a zprostil ho obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. nejprve připomněl obecně respektovaný výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a z něj dovodil, že námitka obviněného, podle níž neměl v úmyslu zmocnit se předmětného notebooku ve smyslu skutkové podstaty trestného činu krádeže, jeho obsahovému vymezení (byť s určitou dávkou tolerance) odpovídá. Tuto výhradu však zároveň označil za zjevně neopodstatněnou. Konstatoval, že z hlediska naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu není podstatné, jak pachatel krádeže s odcizenou věcí později naložil, ani to, z jakého důvodu takovou věc vědomě odejmul z dispozice vlastníka. Pokud tedy obviněný namítl, že si svým počínáním chtěl „pouze“ zajistit důkazy pro pracovněprávní spor, nijak to jeho trestní odpovědnost nezpochybňuje. Ke sledovanému cíli mohl a měl zvolit jiné a zákonné prostředky, což neučinil. Jestliže zároveň ve snaze uchovat si odcizenou věc u sebe odstrčil při odchodu z místa činu zaměstnankyni společnosti J. H., která se mu v odnesení notebooku pokusila zabránit, byla soudy zvolená právní kvalifikace takového jednání podle § 205 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku zcela namístě. Obviněný, který musel mít i poměrně jasnou představu o ceně notebooku, se uvedeného přečinu zřetelně dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Současně projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. Obviněný J. L. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a obecně vzato splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda argumentaci obviněného lze podřadit pod dovolací důvod, na který výslovně odkázal, eventuálně pod některý jiný z katalogu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

7. Úvodem k této části je třeba poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měla obhajoba ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na posouzení, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadou způsobilou založit dovolací přezkum, jak tvrdí obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud zde tedy zkoumá, zda jednání, tak jak bylo vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná.

Přezkumná povinnost se tudíž omezuje na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

9. Pokud obviněný namítl, že jeho jednání, tak jak bylo zjištěno soudem prvního stupně a popsáno ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, nemohlo být právně kvalifikováno jako přečin krádeže pro absenci subjektivní stránky daného trestného činu, konkrétně jeho úmyslu přisvojit si notebook ve vlastnictví zaměstnavatele „natrvalo“, uplatnil deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tř. ř. právně relevantně. Při posouzení opodstatněnosti dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům.

10. Předně je vhodné v obecné rovině znovu připomenout, že trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. „Přisvojením“ pachatel jednak získává možnost trvalé dispozice s cizí věcí podle své vůle a současně založí stav, kdy je její dosavadní vlastník nebo faktický držitel vyloučen z držení, užívání a nakládání s ní. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky dané skutkové podstaty, a to včetně již zmíněného přisvojení. Aby se jednalo o krádež, musí se pachatel zmocnit cizí věci nejen s úmyslem získat ji do své dispozice na nikoli přechodnou dobu, ale jeho představová a volní složka úmyslu musí zahrnovat i trvalé či dlouhodobé (nikoli však jen přechodné) vyloučení dosavadního vlastníka či držitele z dispozice s odcizenou věcí do budoucna.

11. Při správném posouzení shora naznačených otázek se zpravidla nelze obejít bez spolehlivého zjištění toho, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému jednání (činu) veden. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky) trestného činu je v trestním právu neobyčejně značný, třebaže jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Dokresluje totiž jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit také jeho příčinu (k tomu viz např. V. Solnař: Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972). To znamená, že zjišťování pohnutky, ať už je či není znakem skutkové podstaty trestného činu, je třeba věnovat stejnou pozornost jako zjišťování všech jiných rozhodných skutečností. Závěr o ní pak musí být výsledkem důsledného a logického hodnocení důkazů, a nikoli pouhou presumpcí vycházející bez dalšího ze samotného způsobu jednání pachatele, jak byl vyjádřen v obžalobě nebo v návrhu na potrestání a posléze převzat do skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Zásadně tedy nestačí pouhé zjištění, že pachatel určitým způsobem úmyslně jednal, např. že si jako zaměstnanec z pracoviště svévolně a přes nesouhlas a odpor jiného pracovníka odnesl věc ve vlastnictví zaměstnavatele s vědomím, že ten mu dal v minulosti najevo, že si nepřeje, aby s touto věcí nadále jakkoli nakládal. Aby v takovém počínání bylo možno bez důvodných pochybností dovodit „zlodějský“ úmysl, musí být objektivní okolnosti činu logicky provázány i s okolnostmi povahy subjektivní, jakými jsou typicky motiv a osobní vlastnosti pachatele (k tomu srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 3 Tdo 686/2010).

12. Obviněný J. L. své počínání, jež vyústilo v jeho trestní stíhání a pravomocné odsouzení pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, vysvětloval tím, že notebook, který mu byl původně svěřen k výkonu práce, spolu s dalšími pracovními pomůckami vracel dne 10. 3. 2023 svědkyni H. v napjaté atmosféře, kdy měl být po hlasité výměně názorů s vedením firmy (konkrétně prokuristou a zároveň manželem svědkyně H.) ihned propuštěn z práce na základě „vzájemné dohody“ nesoucí název „Ukončení pracovního poměru“.

Uvedený dokument sice nepodepsal, ale jinak respektoval výzvu svědkyně a ihned po protokolárním předání služebního vozidla svědku S. opustil areál pracoviště. Poté si uvědomil, že o odevzdání přenosného počítače nemá v rukou žádný hmotný důkaz, a zachvátila ho obava, že by to mohla společnost A., s. r. o., později zapřít, obvinit ho ze zpronevěry, anebo po něm soudně vymáhat ekvivalentní finanční úhradu. Proto se vůči zaměstnavateli dožadoval dodatečného zaslání písemného potvrzení o vrácení notebooku, avšak marně.

Další argumentační linie obhajoby dovolatele pak vycházela z geneze jeho sporu se zaměstnavatelem o platnost výpovědi z pracovního poměru z organizačních důvodů podle § 52 písm. c) zákoníku práce, která mu byla předána za přítomnosti svědků (dalších zaměstnanců firmy) na pracovišti dne 15. 3. 2023. Tuto výpověď „pro nadbytečnost“ označil za účelovou a její důvod za „fingovaný“. Zdůraznil, že ačkoli měl v pracovní smlouvě formálně sjednané pracovní zařazení na pozici administrativního pracovníka, která se měla stát s ohledem na nutnost snížit mzdové náklady firmy postradatelnou, ve skutečnosti pro společnost A., s.

r. o., po celou dobu vykonával činnost obchodního zástupce. Aby své tvrzení mohl prokázat i u případného jednání civilního soudu, bude-li nucen podat žalobu na určení neplatnosti zmíněné výpovědi, potřeboval si z pracovního notebooku stáhnout dokumenty a jiná potřebná data, která by osvědčovala pravou povahu jeho faktického zapojení do chodu firmy a pracovní náplň. Protože k tomu dříve nedostal žádný časový prostor, přijel si pro něj dne 28. 3. 2023 (tehdy stále ještě jako zaměstnanec společnosti) do kanceláře.

Nic jiného s počítačem do budoucna nezamýšlel a v žádném případě si ho nemínil ponechat „natrvalo“.

13. Tuto konstantní obhajobu dovolatele, uplatňovanou od samého počátku trestního řízení, však soud prvního stupně vyhodnotil (jeho slovy) jako „značně nelogickou“, resp. „značně nevěrohodnou“. Přitom uvažoval tak, že pokud obviněnému nebyl notebook předán písemně, žádný důvod k obavám z jeho vrácení bez písemného potvrzení nemohl mít, jelikož poškozená společnost by „…těžko mohla prokazovat, že jí tento notebook nevrátil, a požadovat po něm finanční náhradu“. Vysvětlení dovolatele, že si chtěl z notebooku vzít jen potřebná data, protože na to předtím neměl čas, pak odmítl s tím, že „… toto zabere maximálně hodiny a obžalovaným byl notebook vydán až 2 dny po činu“. Vedle toho nalézací soud akcentoval i výrok dovolatele pronesený v rámci jeho výpovědi v hlavním líčení, ze kterého dovodil, že dovolatel „… tento notebook chtěl držet ve své moci i nadále…“, a tudíž se „… nejednalo o jen přechodné užívání za účelem stáhnutí dat, nýbrž obžalovaný se zmocnil dané věci ve své podstatě trvale - odejmul ji z užívání vlastníka věci a znemožnil vlastníku věci dispoziční právo s touto věcí“ (viz body 9 a 10 písemného vyhotovení rozsudku). Ve svých „skutkových“ úvahách šel okresní soud nakonec ještě dál, když v bodě 27. odůvodnění rozsudku mimo jiné dovodil, že pokud obviněný podle svých slov počítal i s možností, že mu zaměstnanci firmy budou chtít v odnesení notebooku zabránit, a dokonce i s eventualitou, že na něho firma podá trestní oznámení, pak „… evidentně chtěl využít i toho, že mu předmětný notebook nebyl předán oproti písemnému potvrzení, tudíž měl zřejmě za to, že poškozená společnost nebude moci prokázat, že se jedná o její notebook, což však bylo prokázáno daňovým dokladem o jeho koupi ve spojení se svědeckými výpověďmi a vydáním tohoto notebooku, a při vědomí tohoto se obžalovaný této věci zmocnil a zacházel s ní jako vlastník…“.

14. Krajský soud v Praze jako soud odvolací následně akceptoval výše rekapitulovaný „hodnotící“ postup nalézacího soudu jako souladný se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Zvlášť přitom zdůraznil, že „skutkový děj je jednoduchý a nekomplikovaný, a byť obžalovaný spáchání trestné činnosti v hlavním líčení popřel, byl proveden dostatek důkazů, které vedly okresní soud ke správnému závěru o jeho vině“ (bod 10 odůvodnění napadeného usnesení). Na jiných místech písemného vyhotovení svého rozhodnutí pak paušálně konstatoval, že „… z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry… na straně druhé…“ a že „… nedošlo ze strany okresního soudu k žádným nesprávným, spekulativním či nepodloženým závěrům, které by neměly oporu v provedeném dokazování“ (body 17 a 19 odůvodnění usnesení).

15. S pochvalnými závěry soudu druhého stupně stran zákonnosti postupu nalézacího soudu při hodnocení důkazů se však Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů nemohl ztotožnit. Přestože sám nevystupuje v pozici jakési třetí soudní instance v trestním řízení, která by byla oprávněna bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.) a sama „dotvářet“ skutkový děj, i on patří do obecné soustavy soudů a jako takový je povolán k poskytování ochrany ústavně zaručeným základním právům a svobodám, mezi nimi i právu obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy. Při dovolacím přezkumu se tato role odráží v jeho oprávnění a zároveň povinnosti reagovat na situace, kdy jsou reklamovaná skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry zřetelně projevem předpojatého, tendenčního, selektivního či jinak deformativního hodnocení důkazů, jež má charakter nepřípustné libovůle. K nápravě takového nežádoucího stavu je ostatně výslovně povolán i na základě obsahového zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, jehož prostřednictvím lze mimo jiné relevantně namítat, že rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů a jsou s nimi naopak (slovy zákona) ve zjevném rozporu.

16. Z předchozích pasáží odůvodnění tohoto kasačního usnesení (bod 14) lze odtušit, že za příslovečný „kámen úrazu“ v řešené trestní věci považuje dovolací senát způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s otázkou motivu (pohnutky) jednání obviněného, resp. s otázkou jeho záměrů, které sledoval odnesením notebooku z kanceláře svého zaměstnavatele dne 28. 3. 2023 i přes verbální a fyzický odpor svědkyně H.

17. Předně je nutno namítnout, že prostý poukaz okresního soudu na „nelogičnost“ požadavku na zpětné vystavení písemného potvrzení o odevzdání inkriminované pracovní pomůcky, k němuž reálně došlo již dne 10. 3. 2023, zcela jistě nebyl pádným důvodem pro automatické vyhodnocení procesní (skutkové) obrany obviněného jako nevěrohodné. Bez ohledu na poněkud diskutabilní charakter hypotézy, podle níž by poškozená společnost sotva mohla prokazovat, že jí obviněný notebook nevrátil, jestliže mu jej na začátku pracovního poměru nepředala písemně, je nutno zdůraznit, že soud své přesvědčení o účelovosti dotčené obhajoby nepodpořil žádným relevantním důkazem.

Její nevěrohodnost naopak dovodil i navzdory dopisům ze dne 13. 3. 2023 a ze dne 16. 3. 2023, které jsou součástí spisové dokumentace a v nichž se dovolatel vystavení tohoto potvrzení vůči zaměstnavateli opakovaně domáhal ještě předtím, než přistoupil ke svémocnému odnětí počítače z faktické moci jeho vlastníka (viz č. l. 50 a 52 spisu). Nejvyšší soud k tomu podotýká, že úkolem nalézacího soudu nebylo hodnotit racionalitu vnitřního uvažování obviněného a úroveň jeho orientace v problematice náhrady škody za ztrátu svěřených pracovních pomůcek podle zákoníku práce.

Zaměřit se měl na posouzení otázky, zda obviněný jako právní laik tvrzeným způsobem uvažovat mohl a také reálně uvažoval. Pakliže provedeným dokazováním nebyl zjištěn opak, pak bylo třeba tuto dílčí skutkovou otázku zodpovědět při respektu k zásadě in dubio pro reo.

18. Úvahovou konstrukci okresního soudu, s níž jako nevěrohodný odmítl i druhý z argumentů obviněného, (tj. že si odnesením notebooku z pracoviště chtěl zajistit přístup k potřebným datům, která pro případ budoucího pracovněprávního sporu prokazovala jeho skutečnou pozici a činnost ve firmě, protože dříve k tomu neměl čas), pak nelze vnímat jinak než jako hrubě zkreslující interpretaci obsahu jeho výpovědi učiněné v hlavní líčení dne 29. 6. 2023. Pokud obviněný hovořil o tom, že „neměl čas vzít si z notebooku jen potřebná data“, zjevně tím mířil na průběh událostí ze dne 10.

3. 2023, kdy byl nečekaně a bez předchozího varování vyzván svědkyní H., aby přenosný počítač okamžitě odevzdal, čemuž v podstatě bez prodlení vyhověl. Dané tvrzení tedy mělo oporu v realitě a jeho pravdivost nelze zpochybnit jen tím, že stažení dat je otázkou několika hodin, zatímco obviněný odevzdal notebook na policii až za 2 dny po posuzovaném jednání. To totiž stále ještě neznamená, že jednal s cílem disponovat s touto věcí, nikoli jen přechodně, a především s cílem neumožnit jejímu vlastníkovi, aby se v budoucnu znovu ujal výkonu svých práv k ní.

Pořád je třeba mít na paměti onen dvojí motiv jeho jednání, kdy chtěl mimo jiné přimět zaměstnavatele k tomu, aby mu při opětovném odevzdání notebooku vystavil vytoužené písemné potvrzení o jeho vrácení. Obě pohnutky byly navzájem provázané a neexistoval žádný racionální důvod je od sebe uměle izolovat. V uvedené souvislosti je ostatně nalézacímu soudu nutno vytknout, že se nikterak nevypořádal s tvrzením obviněného, že hned druhý den po činu (tj. 29. 3. 2023) neúspěšně vyzýval vedení firmy k osobní schůzce s tím, že „jim notebook předá proti protokolárnímu převzetí“ (viz protokol o hlavním líčení na č. l.

111 spisu). Namísto toho soud směle vyrukoval s vlastní domněnkou (či lépe ryzí spekulací), podle níž obviněný evidentně chtěl využít toho, že mu přenosný počítač nebyl nikdy předán písemně, a patrně se spoléhal na to, že poškozená společnost své vlastnictví k věci ani její svěření do jeho péče nebude schopna ničím prokázat. Z toho pak dovodil úmysl a představu obviněného přisvojit si zmíněný notebook natrvalo a beztrestně. Takový svévolný postup při rekonstrukci skutkových zjištění, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu (zde subjektivní stránky přečinu krádeže), v žádném případě nelze tolerovat.

19. Nejvyšší soud dále připomíná, že kromě řešení otázky zavinění má motiv pachatele značný význam i při hodnocení společenské škodlivosti jeho činu a pro úvahy o eventuálním použití zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Společenskou škodlivost přitom nelze řešit jen v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat konkrétně u každého méně závažného trestného činu. Je nutné ji hodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, mezi která patří právě i pohnutka pachatele deliktního jednání, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu i dalším okolnostem případu (k tomu viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).

20. Výše uvedeným příkazem se soud prvního stupně důsledně neřídil. Příslušné pasáže odůvodnění jeho rozsudku nadto působí do jisté míry nelogicky a rozhodnutí jako celek činí vnitřně nekonzistentním. Tím je míněn především bod 42, kde se konstatuje, že „při posuzování trestní odpovědnosti nelze nepřípustně vyzdvihovat takové okolnosti spáchaného skutku, jako je pohnutka obžalovaného získat důkazy pro vedení pracovněprávního sporu…“. Zmíněná zobecňující úvaha působí poněkud kuriózně, pakliže ostře kontrastuje s jiným závěrem téhož soudu obsaženým v bodě 10 rozhodnutí, kde tvrzení obviněného o takové pohnutce bylo odmítnuto jako „značně nevěrohodné“. Jinými slovy, soud na straně jedné uzavřel, že obviněný si přisvojil notebook zaměstnavatele nikoli proto, aby si z něj pouze opatřil důkazy pro možný civilněprávní spor o neplatnost výpovědi, nýbrž proto, že s ním chtěl do budoucna nakládat jako vlastník (bod 27), aby vzápětí na jiném místě při řešení otázky společenské škodlivosti činu poněkud schizofrenně konstatoval, že snaze obviněného opatřit si důkazy pro uvažované občanskoprávní řízení nelze přisuzovat takový význam, aby ho zbavila trestní odpovědnosti.

21. Judikatornímu požadavku na přísně individuální posuzování společenské škodlivosti každého konkrétního činu pak odporují paušalizující závěry nalézacího soudu, podle nichž „...jednání obžalovaného se nijak výrazně nevymyká jednání jiných osob naplňujících stejnou skutkovou podstatu, … posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti ve své podstatě odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty…, naplňuje minimálně spodní hranici společenské nebezpečnosti takového jednání obžalovaného pro společnost…“ (bod 41 odůvodnění rozsudku), anebo argument, že „… problémy v pracovněprávním vztahu bývají často pohnutkou ke spáchání trestného činu, nicméně nemohou mít vliv na posuzování základů trestní odpovědnosti… (bod 43 odůvodnění rozsudku).

Obstát v tomto ohledu pak nemohlo ani konstatování, že „… soud se poměrně často setkává s tím, že nespokojení zaměstnanci odcizí svému zaměstnavateli či bývalému zaměstnavateli jeho věci, a to i své předchozí pracovní pomůcky…“ (znovu bod 41 odůvodnění rozsudku). Takové zdůvodnění o nutnosti reagovat na jednání dovolatele vyvozením trestněprávní odpovědnosti nelze vnímat než jako nedostatečné, nepřijatelně zjednodušující a nepřesvědčivé.

22. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jeho ambicí není legitimizovat ve své podstatě nepřípustnou svémoc, k níž dovolatel přistoupil ve snaze prosadit či ochránit svá subjektivně vnímaná zaměstnanecká práva, ani podporovat jeho osobitý výklad spravedlnosti, který se navenek projevil v jeho neochotě respektovat vlastnické právo svého zaměstnavatele s odůvodněním, že ten se vůči němu „zachoval podvodně a sprostě“. Omezí se pouze na připomenutí některých zvláštností nynější trestní věci, které (nejen) soud prvního stupně ponechal zcela stranou, přestože mohly mít pro účely nezbytného komplexního náhledu na případnou společenskou škodlivosti posuzovaného jednání poměrně zásadní význam.

V dané souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že pokud se v soudní praxi běžně řeší krádeže pracovních pomůcek či výrobních prostředků zaměstnancem, pak jde ve valné většině případů o „klasický“ zištný motiv, tj. „přilepšit si“ na úkor majetku jiného. Méně častěji pak půjde o situace, na které rovněž pamatuje soudní judikatura, kdy pachatel zpětně odůvodňuje své počínání realizací „zadržovacího práva“ ve snaze dosáhnout uspokojení svých mzdových nároků (ať už domnělých či skutečných) ze strany zaměstnavatele, in eventum záměrem tyto nesplněné nároky saturovat zvolenou „náhradní formou“ (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

7. 2004 sp. zn. 6 Tdo 586/2004 publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS pod č. 8/2004-T 720). Dovolatel ani jedním z těchto záměrů veden nebyl. Cíle, které svým neuváženým krokem podle vlastní, provedenými důkazy dosud nevyvrácené obhajoby sledoval, nesporně umocňují atypičnost projednávané věci. I proto bylo třeba pečlivě vážit další specifické okolnosti jeho právem reprobovaného počínání. Z nich lze namátkou zmínit už samotný základ jeho sporu s poškozenou společností, u jehož zrodu měla stát hlasitá výměna názorů s prokuristou firmy H.

ohledně plnění jeho pracovních povinností, a na ni bezprostředně navazující emotivní reakce a impulzivní kroky zaměstnavatele vůči „odbojnému zaměstnanci“, které vedly spíše k další eskalaci již tak vyhrocené situace. Zde má dovolací senát na mysli zejména předem neavizovaný nekompromisní postup svědkyně H. dne 10. 3. 2023, kterému se překvapený dovolatel podvolil, přestože jej vnímal úkorně, i pozdější zlomyslnou neochotu vedení společnosti vyhovět mu v tak obyčejné a prosté věci, jakou byl skromný a z lidského pohledu vcelku pochopitelný požadavek na vystavení písemného potvrzení o tom, že relativně hodnotnou věc, která mu byla svěřena k výkonu práce, nezašantročil ani nezpronevěřil, ale na pokyn zaměstnavatele ji odevzdal k tomu pověřené osobě.

Vedle toho je třeba upozornit i na fakt, že dovolatel se hodlal proti postupu zaměstnavatele bránit primárně s použitím dostupných právních prostředků a jestliže si dne 28. 3. 2023 „bez dovolení“ a přes protesty svědkyně H. odnesl z kancelářských prostor firmy pracovní notebook, pak podle svých slov pouze proto, že chtěl prostřednictvím v něm obsažených dokumentů posílit svoji „důkazní pozici“ při případném soudním jednání.

Netřeba snad ani dodávat, že v nynější trestní věci stanul před soudem třiašedesátiletý muž, který za svůj relativně dlouhý život nebyl nikdy soudně trestán a z jeho osobnostního profilu lze jen stěží usuzovat na to, že jde o jedince s obecnými sklony k porušování práv a právem chráněných zájmů druhých osob.

23. Pokud pak Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, v dané situaci a souvislostech zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, nesplnil důsledně svoji přezkumnou povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 254 tr. ř.

24. Nejvyšší soud proto na základě všech výše uvedených úvah a závěrů podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023 č. j. 9 To 284/2023-143, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 7. 2023 č. j. 3 T 65/2023-128. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tímto způsobem v neveřejném zasedání.

25. Věc tak byla vrácena do stadia, kdy se jí bude opětovně zabývat nalézací soud. Ten především znovu a ze všech shora popsaných hledisek posoudí, zda jednání obviněného naplnilo subjektivní stránku přečinu krádeže, přičemž též mnohem důsledněji přistoupí k hodnocení společenské škodlivosti (závažnosti) stíhaného skutku. V souvislosti s tím zváží i možnost a adekvátnost postihu obviněného podle norem jiného právního odvětví a své budoucí meritorní rozhodnutí zdůvodní způsobem respektujícím parametry uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř., jakož i pravidla formální a výrokové logiky i ústavněprávní požadavek přezkoumatelnosti. Současně bude v dalším řízení povinen respektovat právní názor, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), a zároveň i to, že jeho novým rozhodnutím nesmí dojít ke změně v neprospěch obviněného (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 4. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu