4 Tdo 290/2022-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 4. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2021 č. j. 3 To 289/2021-66, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 86/2021 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. U. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 9. 2021 č. j. 2 T 86/2021-37 byl obviněný M. U. uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „poté, co již odsouzení M. H. narozený XY a V. D., narozený XY, po předchozí vzájemné dohodě, v přesně nezjištěné době od 17:35 hodin dne 12. 2. 2020 do 10:00 hodin dne 13. 2. 2020 v XY, na ulici XY č.p. XY, z budovy bývalé kotelny, odcizili ke škodě poškozeného R. L., IČ: XY, mimo jiné celkem 22 ks výfukových potrubí s katalyzátory na dodávkové automobily převážně značek Mercedes, Renault, Nissan a Opel, v celkové hodnotě 96.500 Kč, tyto odcizené věci od již odsouzeného M. H. na základě kupní smlouvy připravené na jeho žádost M. Ř., narozenou XY, uzavřené v nočních hodinách dne 13. 2. 2020 v místě jeho bydliště, za částku 2.000 Kč zakoupil jako „kovový šrot z výfukového potrubí“, když předtím byl za účelem zajištění odvozu těchto věcí od místa činu kontaktován již odsouzenými H. a D., kdy s tímto souhlasil pod podmínkou uzavření kupní smlouvy, takto jednal přesto, že si byl vědom, že se jedná o odcizené věci“. Za to byl obviněný podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 12. 2021 č. j. 3 To 289/2021-66 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný M. U. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. V jeho odůvodnění předně namítl, že v řízení nebyla dodržena zásada totožnosti skutku vyplývající z ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. Připomněl, že podle znění obžaloby měl spolu s obviněnými M. H. a V. D. spáchat přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, a to tak, že všichni tři společně vnikli přes porušené oplocení na pozemek užívaný poškozeným R.
L., kde měli po odštípnutí visacího zámku od vstupních vrat odcizit z budovy bývalé kotelny celkem 22 kusů výfukových potrubí s katalyzátory na dodávkové automobily a další v obžalobě označené věci a tím poškozenému způsobit škodu v celkové výši 100.500 Kč. Soud prvního stupně ho však nakonec uznal vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku za jeho údajné jednání spočívající v tom, že poté, co již odsouzení H. a D. po provedeném vloupání do objektu užívaného R.
L. tomuto poškozenému odcizili zmíněné výfuky s katalyzátory v celkové hodnotě 96.500 Kč, je od nich odkoupil na základě předem připravené kupní smlouvy jako „kovový šrot z výfukového potrubí“ za částku 2.000 Kč a zajistil jejich odvoz od místa činu, přestože věděl, že jde o odcizené věci. V rozsudku se však - na rozdíl od obžaloby - netvrdí, že by se dovolatel na odvozu ukradených věcí podílel přímo v návaznosti na jejich předcházející krádež. Tvrdí se v něm pouze, že byl ze strany ostatních obviněných za účelem jejich odvozu kontaktován až poté, co byly vyneseny z objektu.
Podle dovolatele tak mezi popisem skutků v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku naprosto absentuje alespoň částečná shoda v popisu jednání či v jeho následku. Dále namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, zejména co se týče určení druhu, počtu a finanční hodnoty odcizených katalyzátorů. Jejich celková cena byla po jeho výtce stanovena jen na základě vágní výpovědi poškozeného, přestože šlo o údaj, který měl zásadní význam mimo jiné i pro řešení otázky společenské škodlivosti činu.
Dostatečně nebyl prokázán ani jeho úmysl převést na sebe věc, která byla výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky jinou osobou. Dovolatel trvá na tom, že o předcházející krádeži nakupovaného materiálu nic nevěděl a vědět ani nemohl. Zdůraznil, že obvinění H. a D. podnikli svůj plán vloupat se na pozemek jiného a tam krást teprve poté, co se od nich odpojil. Pokud od nich následně odkoupil něco kradeného, lze mu přičítat maximálně zavinění ve formě nedbalosti. V dané souvislosti nalézacímu soudu vytýká, že z odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé, proč této jeho obhajobě neuvěřil a naopak preferoval výpovědi výše zmíněných spoluobviněných.
Těmi ve skutečnosti nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka údajného trestného činu dovolatele.
Závažné nedostatky v rozsahu a následném hodnocení důkazů nenapravil k jeho odvolání ani krajský soud, kdy ani on kromě jiného nijak blíže nerozvedl, v čem přesně měla být v průběhu řízení alespoň částečně zachována totožnost žalovaného skutku. Z výše rekapitulovaných důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil dovolatel i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V rámci podání také navrhl, aby mu byl vzhledem k jeho majetkovým poměrům podle § 33 odst. 2 tr. ř. přiznán nárok na bezplatnou obhajobu v dovolacím řízení.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkl, že obviněný v něm prakticky pouze zopakoval svoji konstantní obhajobu založenou na tezi, že o původu nakoupených věcí nic nevěděl a už vůbec neměl důvod předpokládat, že byly předtím ukradeny. V tomto směru se ovšem soudy obou stupňů s jeho tvrzením vypořádaly naprosto přesvědčivě, kdy dostatečným způsobem vysvětlily, proč je měly za ryze účelovou snahu vyhnout se trestní odpovědnosti. K úvaze obviněného, že v průběhu řízení nebyla zachována totožnost skutku, státní zástupce připomněl, že se jedná o typicky procesní otázku, která svou materií nespadá pod žádný z dovolacích důvodů. Relevanci by příslušné námitce bylo možno přiznat jen za předpokladu, že by reklamované
porušení totožnosti skutku mělo bezprostřední dopad na konečné hmotněprávní posouzení skutku, což se ovšem v posuzovaném případě nestalo. Soudy posuzovaly alespoň z určité podstatné části totéž jednání dovolatele a tentýž následek, pro které byla podána obžaloba. Šlo o naložení výfuků s katalyzátory do přistaveného motorového vozidla v místě, kam je předtím navozili spoluobvinění H. a D., kdy za účelem jejich odvozu kontaktovali právě dovolatele, který s tím souhlasil za podmínky sepisu kupní smlouvy, ačkoli věděl, že jde o odcizené věci. Za odůvodněný označil státní zástupce i závěr soudů o zavinění dovolatele ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ten byl podle jeho mínění dostatečně podložen výsledky dokazování. Z okolností objektivní povahy, které byly zdůrazněny v odůvodněních obou napadených rozhodnutí, bylo podle zásad logického myšlení možno usuzovat na vnitřní vztah dovolatele k porušení zájmů chráněných trestním zákonem a na jeho srozumění s tím, že věci pocházejí z trestné činnosti. K námitce, že v řízení nebyla dostatečně prokázána hodnota výfukových potrubí s katalyzátory, státní zástupce úvodem podotkl, že základní skutková podstata trestného činu podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje, aby hodnota věci, která je výnosem z trestné činnosti a předmětem legalizace, dosáhla nějaké minimální výše. Z pohledu naplnění znaků objektivní stránky tohoto přečinu tak daný údaj není určující. Význam by mohl mít teoreticky pouze pro posouzení míry společenské škodlivosti činu a při ukládání trestu. V daném případě bylo navíc vzhledem k charakteru legalizovaných věcí a jejich počtu evidentní, že jejich hodnota přibližně musela odpovídat částce vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku a jistá odchylka by rozhodně nemohla mít vliv na závěr, že protiprávní jednání obviněného bylo natolik společensky škodlivé, že je na ně třeba zareagovat uplatněním trestněprávní represe. Ani v tomto směru tedy závěr soudů nelze považovat za rozporný s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání současně vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. U. byl podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkaly. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v dané věci vyloučena, neboť Krajský soud v Brně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo skutečně zatíženo některou z vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výhradně o výtky procesního charakteru, kdy mimo jiné brojil vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových zjištění a teprve na tomto půdorysu namítal, že svým jednáním nenaplnil minimálně subjektivní stránku přisouzeného trestného činu. Žádnou kvalifikovanou argumentaci stran nesprávné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině rozsudku okresního soudu v dovolání ani náznakem nenabídl a jeho odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak postrádal jakoukoli relevanci.
Námitky obviněného ale bylo možno s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Podle názoru dovolacího senátu je zároveň třeba i nadále vykládat nově formulované ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž naplnění dovolacích důvodů nelze posuzovat formalisticky a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14 aj.). Protože ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ignorovat požadavek na zabezpečení ochrany základních práv jednotlivce, bude při dovolacím přezkumu nutno věnovat pozornost také dalším procesním vadám, které svou závažností mohou založit neústavnost pravomocného soudního rozhodnutí. Mezi ně lze jistě zařadit i obviněným namítané porušení zásady zachování totožnosti skutku během trestního řízení. I do budoucna však nadále platí, že v každé konkrétní věci bude třeba současně vyhodnotit, zda vytýkané procesní pochybení mělo nebo alespoň mohlo mít podstatný význam pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku) a tím i konečné postavení obviněného. Jedině tehdy bude možno připustit, že skutkové námitky odůvodňují mimořádný průlom do právní moci napadeného rozhodnutí.
Optikou výše rozvedených interpretačních pravidel dovolací senát hodnotil také příslušné námitky vznesené obviněným M. U. a přitom dospěl k závěru, že nemají žádné opodstatnění.
Předně nebylo možno přisvědčit jeho názoru, že v řízení došlo k porušení zásady zachování totožnosti skutku. Vyjadřující se státní zástupce v tomto ohledu případně poznamenal, že obhajoba při své argumentaci k řešené otázce zaměňuje či částečně směšuje pojem „skutku“ s kategorií „popisu skutku“ jakožto slovní formy, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je přitom významný skutek, ohledně nějž se vede řízení, a nikoli jeho popis.
V obecné rovině je vhodné dále připomenout, že zachování totožnosti skutku nepředpokládá naprostý soulad mezi popisem skutkových okolností v žalobním návrhu a skutkových okolností, které jsou nakonec vylíčeny ve výrokové části rozhodnutí soudu. Plně zde postačí alespoň částečná shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují či naopak zhoršují postavení obviněného.
Některé skutečnosti tak mohou v rozhodnutí soudu oproti obžalobě přibýt a jiné zase odpadnout. Zachování totožnosti skutku v každém případě vyžaduje, aby jednání pachatele a jím způsobený následek zůstaly alespoň částečně shodné, nebo aby existovala minimálně částečná shoda v jeho jednání při rozdílném následku či částečná shoda v následku při rozdílném jednání. Nejvyšší soud konstatuje, že tento imperativ v posuzované věci respektován byl. Obviněný byl obžalován za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že po přechozí vzájemné dohodě s dalšími obviněnými M.
H. a V. D. společně vnikli přes porušené oplocení na pozemek užívaný poškozeným R. L., kde se násilím vloupali do budovy bývalé kotelny, odkud odcizili celkem 22 ks výfukových potrubí s katalyzátory na dodávkové automobily, malou vrtačku, gola sadu a další nářadí a drobné věci, které následně vynosili za oplocení areálu do přistaveného motorového vozidla, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 100.500 Kč. V tomto skutku obžaloba spatřovala přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr.
zákoníku (viz č. l. 399 a násl. procesního spisu). Výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení však následně vedly nalézací soud k závěru, že jednání obviněného popsané v obžalobě, kdy se měl osobně zúčastnit vloupání do objektu užívaného poškozeným a přímo participovat na odcizení jeho věcí, prokázáno nebylo. Co však soud za prokázané měl a nakonec vyjádřil (byť ne úplným a dostatečně výstižným způsobem) i ve výroku odsuzujícího rozsudku, byla skutečnost, že poté, co již odsouzení H. a D. provedli vloupání, reagoval obviněný na jejich prosbu o zajištění odvozu ukradených výfuků dál od místa činu tak, že jim vyhoví, pokud mu je na základě promptně připravené kupní smlouvy prodají jako kovový šrot za cenu 2.000 Kč. Z odůvodnění rozsudku dále vyplývá, že po předchozí prohlídce obviněný osobně realizoval odvoz takto „zakoupených“ věcí, přestože si byl vědom, že jde o materiál získaný krádeží.
Právě onen transport odcizených věcí automobilem, který obviněný osobně zajistil, lze považovat za „styčný bod“ mezi popisy skutku v obžalobě na straně jedné a ve výroku o vině a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně druhé, tak aby bylo možno uzavřít, že v průběhu řízení před soudem byla alespoň částečně zachována totožnost jednání dovolatele. Pokud jde o zachování totožnosti ve způsobeném následku, je třeba zdůraznit, že trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku i trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr.
zákoníku patří mezi majetkové delikty. Předmětem ochrany obou zmíněných zákonných ustanovení (tzv. objektem trestného činu) je tedy v obou případech cizí majetek resp. ústavně garantované vlastnické právo. Z tohoto hlediska tak není podstatné, zda se dovolatel v nynějším případě zmocnil cizí věci krádeží, jak mu kladla za vinu obžaloba, nebo ji na sebe s vědomím všech rozhodných skutečností převedl coby výnos z trestné činnosti spáchané na území České republiky jinou osobou, jak bylo nakonec zjištěno v řízení před soudem.
V obou variantách porušuje takové počínání pachatele tentýž společenský vztah, a to vlastnické právo jiného ke konkrétnímu objektu (předmětu) spáchaného trestného činu, v daném případě k odcizeným výfukům s katalyzátory. Jinými slovy, jestliže zjištěné jednání dovolatele v průběhu řízení doznalo částečných změn, ale i nadále (byť jiným způsobem) porušovalo tentýž společenský vztah, na podstatě způsobeného následku se tím nic nezměnilo. Ani potud tedy zásada zachování totožnosti skutku (resp. zásada obžalovací) nijak atakována nebyla.
Narušena nebyla ani následnou změnou jeho právní kvalifikace oproti obžalobě (k tomu srov. přiměřeně například rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1979 nebo R 17/1993).
Žádné pochybení neshledal dovolací senát ani v otázce posouzení subjektivní stránky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku v jednání obviněného. Závěr o formě jeho zavinění (zde nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) nepovažuje za produkt selektivního, tendenčního či nekritického hodnocení důkazů. Dovolatel setrvale argumentuje odlišnou a pro sebe příznivější verzí skutkového děje, podle níž neměl ani tušení o nelegálním původu zakoupeného „materiálu“, a teprve na tomto půdorysu prosazuje právní kvalifikaci stíhaného skutku maximálně jako přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr.
zákoníku. S touto jeho obhajobou přitom byly v předcházejících fázích trestního řízení konfrontovány již soudy prvního a druhého stupně, které v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně podrobně a v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř. resp. § 134 odst. 2 tr. ř.) vysvětlily, proč ji měly za bezpečně vyvrácenou (viz body 13 až 15 písemného vyhotovení rozsudku obvodního soudu a body 6 až 8 odůvodnění usnesení krajského soudu). Jejich úvahám není z hlediska formální logiky co vytknout a pro stručnost lze na ně v plném rozsahu odkázat.
Nejvyšší soud nemá za to, že by reklamované skutkové a na ně navazující právní závěry o úmyslném zavinění dovolatele byly projevem nepřípustné soudní libovůle. Dostatečně pádným důvodem pro případnou kasaci napadených pravomocných rozhodnutí nemohla být ani námitka obviněného, podle níž soudy v rámci dokazování patřičně neobjektivizovaly skutečnou hodnotu odcizených výfuků s katalyzátory, které na sebe převedl, a tudíž nemohly zodpovědně posoudit míru společenské škodlivosti jeho činu. Nejvyšší soud zde připomíná, že otázku možného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je třeba zvažovat v každém jednotlivém případě z hlediska širší škály kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, přičemž cena věci, vůči níž směřoval konkrétní útok, není zdaleka jediným a ani nejvýznamnějším aspektem, jímž by se soud měl bezvýhradně řídit. Povaha, závažnost a stejně tak i společenská škodlivost činu jsou určovány mimo jiné i osobou pachatele, mírou jeho zavinění, pohnutkou, záměrem nebo cílem. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, pak přichází v úvahu pouze výjimečně tam, kde posuzovaný skutek - ani po komplexním vyhodnocení všech zmíněných kritérií – neodpovídá z hlediska spodní hranice trestnosti ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Teprve tehdy se u pachatele může uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Takovými mimořádnými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z rámce běžně se vyskytujících trestných činů přisouzené skutkové podstaty, však úmyslné protiprávní jednání dovolatele zcela jistě charakterizováno nebylo. Ba právě naopak.
Předně nelze ignorovat jeho bohatou trestní minulost, kdy pro majetkovou trestnou činnost nestanul před soudem ani zdaleka poprvé. Stejně tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že k posuzovanému deliktnímu jednání přistoupil ve zkušební době podmíněného odsouzení mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 330/2011 Sb. S dobrodiním v podobě uloženého trestu nespojeného s přímým výkonem tedy naložil tak, že znovu jako již poněkolikáté projevil lhostejnost k závazným právním normám a bez ostychu poškodil majetkové právo jiné osoby, které je pod ochranou zákona i ústavněprávních předpisů.
Přitom jednal relativně promyšleně, bez rozpaků a s jasným záměrem dosáhnout snadno a rychle vlastního neoprávněného obohacení na úkor cizího majetku v řádu alespoň několika tisíců, ne-li desítek tisíc Kč. Tato zevrubně rekapitulovaná zjištění sama o sobě jeho trestněprávní postih plně ospravedlňují. K úvaze o vyvození jeho odpovědnosti za přestupek podle norem správního práva v daném případě vskutku žádný prostor nebyl.
Závěrem lze tedy shrnout, že námitky obviněného M. U. dílem vůbec nerespektovaly věcné zaměření důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a dílem z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínky podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání.
O návrhu obviněného, aby mu byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu v dovolacím řízení (§ 33 odst. 2 tr. ř.) rozhodováno nebylo, neboť k tomu nebyl žádný důvod. Nárok na bezplatnou obhajobu byl totiž obviněnému přiznán již usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 5. 2021 č. j. 19 T 154/2020-479, jehož účinky lze s ohledem na oprávnění obhájce podat za obviněného i po skončení trestního stíhání dovolání (viz § 41 odst. 5 tr. ř.) vztáhnout též na řízení před dovolacím soudem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. František Hrabec předseda senátu