4 Tdo 295/2020-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného B. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 14 To 144/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 128/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 3 T 128/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný B. K. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 24. 9. 2018 kolem 15.20 hodin a dne 15. 10. 2018 kolem 13.00 hodin, se v obou případech pokoušel telefonicky kontaktovat svou bývalou družku M. G., nar. XY, která jeho hovory nepřijala, načež v obou případech vnikl do domu č. p. XY v obci XY, okres Tábor, kde setrval až do příjezdu hlídky Policie ČR, a výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 9. 2018, č. j. 8 Nc 5102/2018-14, bylo vydáno předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, jímž mu bylo uloženo, aby opustil, nezdržoval se a nevstupoval do společného obydlí s navrhovatelkou M. G., a to domu na adrese XY, jakož i do jeho bezprostředního okolí do vzdálenosti 200 metrů, a aby se zdržoval setkávání s navrhovatelkou M. G., jejího sledování a obtěžování jakýmkoli způsobem, přičemž toto rozhodnutí je vykonatelné jeho vydáním, a jelikož mu předcházelo vykázání podle § 44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 8. 9. 2018 na 10 dnů, podle § 408 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“), trvalo výše uvedené předběžné opatření do 18. 10. 2018, a jelikož dne 8. 10. 2018 podala navrhovatelka M. G. návrh na prodloužení doby trvání předběžného opatření, došlo ze zákona (podle § 410 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních) k prodloužení doby trvání předběžného opatření do doby, než soud o návrhu na prodloužení rozhodne, tj. do 22. 11. 2018, kdy byla usnesením Okresního soudu v Táboře č. j. 8 Nc 5201/2018-76 doba trvání předběžného opatření prodloužena do 12. 1. 2019.“
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 12 měsíců.
Obviněný si proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře tak, že rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 14 To 144/2019, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že obviněného podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 12 měsíců.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 14 To 144/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“), obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřoval v tom, že oba soudy nižších stupňů se náležitě nevypořádaly s provedenými důkazy a jeho tvrzeními. Z učiněných skutkových zjištění podle jeho názoru nelze spolehlivě uzavřít, že by došlo k naplnění skutkové podstaty přisouzeného trestného činu a především, že by k učiněnému skutkovému závěru směřovaly provedené důkazy. Skutkové a právní závěry neodpovídají provedeným důkazům, neboť na jejich základě nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že se dopustil daného jednání. Následně obviněný v dovolání podrobně rozepsal skutečnosti, které se podle něj podařilo prokázat, a poté uvedl, že pokud mu je kladeno za vinu, že ve dnech 24. 9. 2018 a 15. 10. 2018 vstoupil do předmětného domu, o vydání usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 Nc 5102/2018, se dozvěděl až dne 17. 10. 2018, tudíž nemohl vědomě mařit výkon úředního rozhodnutí. Závěr soudu prvního stupně, že se měl sám informovat „na soudu“, zda předběžné opatření trvá, resp. byla-li doba trvání prodloužena, shledal obviněný v rozporu s tím, že v případě prvého telefonátu se svědkyní I. H. ze dne 12. 9. 2018, kdy byl informován o nařízení předběžného opatření, se měl spolehnout na pravdivost a úplnost poskytnutých informací (ačkoliv ani obsah tohoto telefonátu nebyl prokázán) a v případě druhého telefonátu ze dne 15. 10. 2018, kdy mu mělo být svědkyní I. H. sděleno, že dne 15. 10. 2018 doba trvání předběžného opatření končí a o jejím prodloužení není svědkyni nic známo, se na pravdivost a úplnost poskytnutých informací spolehnout neměl a měl si tyto informace sám ověřit. Dále uvedl, že podle jmenované svědkyně a také podle svědkyně V. G. bylo prokázáno jeho tvrzení, že na dveřích vedoucích do jeho bytu, kde by vylepení oznámení bylo očekáváno, nic vyvěšeno nebylo. Předmětný objekt č. p. XY v obci XY je velmi členitý, přičemž bylo prokázáno, že ne na všech vstupních dveřích bylo oznámení o vydání předběžného opatření vylepeno.
Podle názoru obviněného se měly soudy zabývat i důvody vedoucími k policejnímu vykázání a následnému nařízení předběžného opatření. Nebylo totiž prokázáno, že by poškozenou M. G. jakkoliv ohrožoval. Navíc do objektu vstoupil za účelem vyzvednutí si svých osobních věcí, nikoliv za účelem kontaktování, natož pak ohrožování jmenované poškozené, která nebyla ani v objektu přítomna. Uvedl, že pokud by jednal ve zlém úmyslu a současně v přímém či nepřímém úmyslu porušit úřední rozhodnutí, pak by se ani nesnažil kontaktovat poškozenou telefonicky. Způsob, jakým do objektu vstoupil, přitom neodpovídal úmyslu mařit úřední rozhodnutí a kohokoliv ohrožovat. Závěru, že přelezl plot, neodpovídá žádný z provedených důkazů. Nadto v té době měl nohu v ortéze, přičemž za stavu, kdy měl problém při běžné chůzi, nemohl v žádném případě přelézat plot.
Obviněný uzavřel, že postup a závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu se závěry vyslovenými v konstantní judikatuře stran problematiky nepřímých důkazů. Soudům vytkl rovněž porušení zásady in dubio pro reo. Z provedeného dokazování naopak podle jeho názoru vyplývá, že respektoval obsah a dobu trvání policejního vykázání a následně i obsah usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 Nc 5102/2018. S ohledem na vše v dovolání uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 265k tr. ř. zrušil a s ohledem na řádně zjištěný skutkový stav věci nově rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že ho zprostí obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“) využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a dovolání obviněného a následně uvedla, že jeho dovolací námitky jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v té části, v níž namítal nenaplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu z toho důvodu, že se o vydání usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 Nc 5102/2018, jímž bylo nařízeno předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, dozvěděl až dne 17. 10. 2018, kdy mu bylo doručeno. Státní zástupkyně provedla výklad k právní úpravě předběžných opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, konkrétně k ustanovení § 400 až § 414. Dále uvedla, že z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku postačí, pokud s rozhodnutím o jeho nařízení a s povinnostmi z něj vyplývajícími byl obviněný soudem seznámen, byť neformálním způsobem, ovšem nevzbuzujícím pochybnosti o znalosti jeho obsahu, a to příkladmo i na základě telefonního hovoru. Jestliže pachatel i přesto poruší za splnění dalších podmínek povinnosti uložené předběžným opatřením, dopouští se uvedeného trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 11 Tdo 353/2013). V nyní posuzované věci přitom byl obviněnému soudní vykonavatelkou Okresního soudu v Táboře, svědkyní I. H., telefonicky dne 12. 9. 2018 prokazatelně sdělen obsah předběžného opatření, stejně tak jej seznámila s tím, že do objektu může vstoupit jedině se svědkyní a členem justiční stráže. Upozorněn jí byl rovněž na to, že lhůta stanovená pro vykázání není konečná a že si musí ověřit, zda nedošlo k jejímu prodloužení. Vzhledem ke všemu uvedenému proto státní zástupkyně dospěla k závěru, že nelze přistoupit na dovolací argumentaci obviněného ohledně absence subjektivní stránky, a to i přesto, že mu bylo citované rozhodnutí o nařízení předběžného opatření doručeno později, neboť výkon rozhodnutí není závislý na jeho doručení ani na jeho právní moci.
Státní zástupkyně následně uvedla, že s obviněným nelze souhlasit ani v tom, že ho soudy nemohly uznat vinným, pokud se nezabývaly zákonností vykázání. V tomto směru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 173/2016.
Pro úplnost závěrem doplnila, že nepřihlížela k těm námitkám, jež směřovaly proti tomu, jak soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, neboť tyto spadají do kategorie námitek skutkových, které pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Nespadá pod něj ani námitka o porušení zásady in dubio pro reo.
S ohledem na vše ve vyjádření uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 14 To 144/2019, je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitku obviněného, v rámci níž namítal absenci subjektivní stránky, resp. zavinění ve formě úmyslu ve vztahu k vytýkanému jednání lze s jistou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, byť svou argumentaci obviněný postavil spíše z převážné části na námitkách zpochybňujících učiněná skutková zjištění. Nejvyšší soud však jeho námitce nemůže přesto přisvědčit.
K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině ve stručnosti uvádí, že přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání provedené podle jiného právního předpisu nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání. Pachatelem je osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká. Aby jednání pachatele bylo trestným činem, musí se úmyslně dopustit závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání nebo předběžné opatření soudu. Musí tedy jít o jednání, které zasahuje samotný účel těchto opatření, jímž je zabránit ohrožení života, zdraví, svobody nebo lidské důstojnosti ohrožené osoby. Opakovaným jednáním směřujícím ke zmaření vykázání nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu je jednání, ke kterému došlo alespoň podruhé, nemusí se však jednat o totožná jednání, například drobný fyzický útok a podruhé verbální útok. Ani v jednom případě nemusí jít o závažný útok. Stejně tak není nutné, aby ke zmaření vykázání nebo předběžného opatření soudu skutečně došlo (arg. „aby zmařil“). (K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3186 a 3195).
Z učiněných skutkových zjištění v nyní posuzované věci je zřejmé, že obviněný vstoupil do objektu č. p. XY v obci XY, a to opakovaně ve dnech 24. 9. 2018 a 15. 10. 2018, přestože mu byla usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 Nc 5102/2018, uložena povinnost opustit, nezdržovat se a nevstupovat do společného obydlí s navrhovatelkou, poškozenou M. G., a to do domu na adrese XY, jakož i do jeho bezprostředního okolí do vzdálenosti 200 metrů, a dále zdržovat se setkávání s poškozenou M. G., jejího sledování a obtěžování jakýmkoliv způsobem. Takové jeho jednání směřovalo ke zmaření zmíněného rozhodnutí soudu o předběžném opatření. Není přitom pochyb ani o tom, že obviněný jednal úmyslně, neboť obsah rozhodnutí mu byl znám, přestože to popírá s tím, že se o vydání tohoto usnesení dozvěděl až dne 17. 10. 2018, kdy mu bylo doručeno.
Nejprve je třeba uvést, že vykonatelnost předběžného opatření soudu vydaného podle § 405 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, nastává dnem jeho vydání. Z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku postačí, když s rozhodnutím o jeho nařízení a s povinnostmi z něj vyplývajícími byl obviněný soudem seznámen, byť neformálním způsobem, ovšem nevzbuzujícím pochybnosti o znalosti jeho obsahu (např. na základě telefonního hovoru se soudním vykonavatelem). Pokud poté poruší povinnosti předběžným opatřením mu uložené, tak za splnění dalších podmínek se dopustí uvedeného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 11 Tdo 353/2013 či usnesení ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1466/2009).
V nyní posuzované věci přitom bylo prokázáno, že soudní vykonavatelka, svědkyně I. H., obviněnému telefonovala, přičemž soud prvního stupně učinil závěr, že obsah citovaného usnesení byl obviněnému sdělen a byl s ním tedy seznámen. Zároveň sám obviněný vypověděl, že dne 24. 9. 2018 si všiml, že u vstupu do bytu M. G. bylo oznámení o nařízeném předběžném opatření vylepeno. Nic mu tedy nebránilo v tom, aby si ho přečetl, tím spíše, pokud byl již předtím soudní vykonavatelkou kontaktován stran nařízeného předběžného opatření. Podle zjištění soudu prvního stupně je obviněný vysoce inteligentní člověk, a nedělalo by mu tudíž jistě potíže pochopit obsah vylepeného oznámení či se s ohledem na něj informovat u soudní vykonavatelky či přímo dotazem na soud nebo také například na obvodní oddělení Policie ČR Soběslav, a ověřit si, zda do objektu může již vstoupit, do kdy povinnosti uložené v předběžném opatření trvají apod. Ani skutečnost, že toto oznámení nebylo vylepeno na opačné straně objektu, kde se nacházel rovněž vstup do daného objektu, resp. na dveřích od jeho bytu, nemůže zvrátit závěr o tom, že o předběžném opatření nevěděl či že si myslel, že se na jeho byt s ohledem na členitost objektu povinnosti uložené v předběžném opatření nevztahují. Obviněný věděl, že oznámení o nařízeném předběžném opatření je na domě vylepeno, a i přes předchozí telefonát se soudní vykonavatelkou si nepočínal obezřetně a do domu vstoupil. O ignoraci nařízeného předběžného opatření z jeho strany pak svědčí i fakt, že i poté, co věděl, že jeho první vstup do objektu nebyl oprávněný, přesto vstoupil do domu i po druhé a ani v tomto případě druhém se nepoučil z předchozích událostí a opakovanému maření výkonu rozhodnutí o předběžném opatření se žádným způsobem nevyvaroval. Nejvyšší soud se v tomto ohledu ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně vyjádřeným v jeho rozhodnutí, podle něhož při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu nelze formalisticky posuzovat obdobné ostentativní ignorování povinností v rámci „neformálního“ procesu ochrany obětí domácího násilí. S ohledem na nutnost operativního a rychlého rozhodování, jemuž je podřízena i procesní úprava v zákoně o zvláštních řízeních soudních, se pachatelům tohoto trestného činu nabízí řada „vytáček“, přičemž nekritickým podřizováním se jim, by mohlo paralyzovat efektivitu ochrany obětí domácího násilí.
Námitky, podle nichž bylo vykázání a následné nařízené předběžné opatření neoprávněné, resp. nezákonné, se míjejí s tím, jak jsou konstruovány znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení poskytuje ochranu nerušenému průběhu vykázání, ke kterému došlo podle § 44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“), a řádnému výkonu rozhodnutí soudu o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním.
V řízení o tomto přečinu se zásadně nepřezkoumává zákonnost vykázání. V nyní posuzované věci si obviněný podle § 44 odst. 5 zákona o Policii ČR podal námitku proti vykázání, která byla zamítnuta. Ochrany podle ustanovení § 337 odst. 2 tr. zákoníku by vykázání nemohlo požívat, pokud by bylo zatíženo tak zásadními vadami, že by postrádalo základní atributy, např. proto, že by ho učinil někdo jiný než policista, týkalo by se jiného prostoru než společného obydlí vykázané osoby a ohrožené osoby a bezprostředního okolí tohoto obydlí, směřovalo by k ochraně jiné osoby než osoby bydlící společně s vykázanou osobou, byly by při něm uloženy jiné povinnosti, než které stanoví zákon, apod. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 173/2016). O nic takového se v posuzované věci nejednalo, když toto ani obviněný nenamítal.
V řízení o tomto trestném činu se nepřezkoumává ani důvodnost rozhodnutí soudu o předběžném opatření. To je totiž záležitostí soudu, který o návrhu podle § 402 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, rozhoduje. Pro vyhovění návrhu a tedy pro nařízení předběžného opatření přitom postačuje, pokud jsou rozhodné skutečnosti ve smyslu zmiňovaného ustanovení osvědčeny. Osvědčení je míra zjištění skutkového stavu spočívající v dosažení závěru o pravděpodobnosti tvrzeného stavu, tedy nikoliv plného poznání či jistoty ohledně skutkového stavu. Osvědčeny musejí být takové skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení konkrétní povinnosti předběžným opatřením. Pro účely rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření nelze trvat na předchozím dokazování skutkového stavu. K dokazování dochází za dodržení formalizovaného postupu při jednání. Institut předběžného opatření však sleduje účel rychlého a efektivního poskytnutí zatímní ochrany právům. Soud zde jednání nenařizuje, ale vyhodnotí splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření právě na základě informací získaných z podaného návrhu a přiložených listin (Křiváčková in Svoboda, Šínová, Hamuľáková a kol. 2014 s. 129). Pokud soud vyhoví návrhu, tj. nařídí předběžné opatření, doručuje se toto rozhodnutí všem účastníkům řízení a k podání odvolání bude oprávněna osoba odpůrce, ale i osoba, na jejíž ochranu bylo předběžné opatření vydáno. S vydaným předběžným opatřením totiž nemusí souhlasit a může jím být zasaženo do jejího práva. V rámci odvolacího řízení tedy může být přezkoumána věcná správnost rozhodnutí o nařízeném předběžném opatření. Nutno podotknout, že v nyní posuzované věci se obviněný jako odpůrce proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 Nc 5102/2018, ani neodvolal.
Nejvyšší soud proto ani těmto námitkám obviněného nemohl přisvědčit.
Ve zbytku směřovaly námitky obviněného výlučně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný v dovolání oběma soudům nižších stupňů předně vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, jakož i s tím související nedodržení zásady in dubio pro reo. Tato zásada se přitom vztahuje k procesu dokazování a k učiněným skutkovým zjištěním, a jako taková proto ani není, s ohledem na výše uvedená východiska, způsobilá naplnit uplatněný [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a ani jiný dovolací důvod. Nadto je třeba na tomto místě podotknout, že obviněný ani nevznesl námitku tzv. extrémního nesouladu.
Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné uvést, že podle § 2 odst. 6 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného § 2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].
Nejvyšší soud konstatuje, že průběh dokazování před soudem prvního stupně nenesl znaky libovůle. Naopak, provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině obviněného, když soud prvního stupně náležitě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům a v dostačujícím rozsahu též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který rozhodoval o odvolání obviněného, se se závěry skutkovými a na to navazujícími závěry právními učiněnými soudem prvního stupně ztotožnil. Odvolací soud se zabýval mj. provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že o vině obviněného není pochyb.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že především soud prvního stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. Nejvyšší soud proto konstatuje, že neshledal ve věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Závěrem lze s ohledem na dovolací argumentaci obviněného snad jen poznamenat, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku je bez významu, jakým způsobem do objektu obviněný vstoupil. Podstatným totiž zůstává, že do objektu vůbec vstoupil, a to opakovaně, přestože věděl, že má zakázáno do něj (jakýmkoliv způsobem) a do jeho bezprostředního okolí do vzdálenosti 200 metrů vstupovat, stejně jako to, že nemá žádným způsobem obtěžovat a setkávat se s poškozenou M. G. Z toho důvodu je také lichá jeho argumentace, že do domu vstoupil, aby si vyzvedl své osobní věci, neboť ani za tímto účelem nemohl do předmětného objektu vstoupit, aniž by u toho byla současně přítomna soudní osoba. Stejně tak nelze jeho jednání omluvit tím, že měl poškozenou M. G. před vstupem do domu telefonicky kontaktovat, neboť ani toto neměl podle nařízeného předběžného opatření učinit.
Vzhledem ke všemu uvedenému Nejvyššímu soudu nezbývá, než uzavřít, že učiněná skutková zjištění svědčí o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to včetně naplnění subjektivní stránky.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného B. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2020
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu