4 Tdo 299/2023

4 Tdo 299/2023-502

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 19. 4. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné A. O., roz. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2022 č. j. 6 To 42/2022-419, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 8/2020, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2022 č. j. 6 To 42/2022-419 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2022 č. j. 31 T 8/2020-344 zrušují.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněná A. O. nebere do vazby.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2022 č. j. 31 T 8/2020-344 byla obviněná A. O. (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku na skutkovém základě, že

dne 31. 3. 2020 v době kolem 17:30 hodin, v XY, na ul. XY, v 7. patře domu, v kuchyni bytu č. XY nájemce obv. A. O., po předchozí společné konzumaci alkoholu a navazující slovní a fyzické rozepři, poté co ji poškozený P. H. chytil za vlasy a udeřil hlavou o kuchyňskou linku, poškozeného P. H. bodla obloukovitě vedeným úderem kuchyňským nožem a plastovou rukojetí černé barvy zn. Fiskars o celkové délce cca 287 mm, délky čepele v místě ostří cca 165 mm a maximální šířky čepele cca 17 mm do zadní strany hrudníku a způsobila poškozenému P. H. zranění - bodnou ránu o délce 4 cm na zádech vlevo cca 5 cm pod levou lopatkou v úrovni 10. hrudního obratle s průnikem bodného kanálu do hrudní a následně břišní dutiny se vznikem pneumothoraxu (vniknutí vzduchu do dutiny hrudní), kdy se jedná o zranění těžká, naplňující kritéria poškození důležitého orgánu a s průměrnou dobou léčení v délce 4–5 týdnů,

a tohoto jednání se dopustila přesto, že byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 11. 1999 sp. zn. 1 T 1/99, který nabyl právní moci dne 14. 3. 2000, mimo jiné pro pokus trestného činu ublížení na zdraví § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu tří a půl roku.

Za tento trestný čin nalézací soud uložil obviněné podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití „§ 57 odst. 7 tr. zákoníku“, trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též trest propadnutí věci, a to v rozsudku specifikovaného kuchyňského nože Fiskars. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, na náhradě škody částku 60.198 Kč.

2. O následných odvoláních obviněné a státního zástupce (který je podal v neprospěch obviněné do výroku o trestu) rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 11. 2022 č. j. 6 To 42/2022-419 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. v tomto rozsahu nově rozhodl tak, že obviněné uložil podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 7 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr, zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň jí znovu uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s plastovou černou rukojetí zn. Fiskars. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn. Odvolání obviněné pak samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

3. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovala obviněná A. O. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. V jeho odůvodnění namítla, že obecné soudy v jejím případě nesprávně posoudily okolnost vylučující protiprávnost stíhaného jednání, jestliže dospěly k závěru, že tempore criminis nejednala v mezích nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Dovolatelka míní, že více než ze zjištěného skutkového stavu soudy vycházely při svém rozhodování z její trestní minulosti a na celou věc chybně nazíraly také optikou toho, co se odehrálo po skončení útoku a jaké z něj vzešly následky.

Neztotožnila se s jejich názorem, že její obranu je nutno hodnotit jako zjevně nepřiměřenou a neodpovídající intenzitě útoku ze strany poškozeného, jestliže ten trval v řádu jen několik vteřin, poškozený ji při něm tahal za vlasy a hlavou jí udeřil o kuchyňskou linku „málo razantně“, pokud neměla žádné viditelné zranění ani krvácení, případně se nedostala do stavu bezvědomí, a pokud si nezavolala o pomoc, šla normálně spát a na druhý den do práce. Obviněná soudí, že při takovém výkladu by se ustanovení § 29 tr.

zákoníku stalo v podstatě obsolentním. Zdůraznila, že nutnou obranou se odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Poškozený ji zcela nepochybně napadl. Dobře znala jeho osobu a věděla o něm, že se po konzumaci alkoholu chová nevyzpytatelně, agresivně a projevuje sklony k násilí. V minulosti jí ostatně fyzicky napadl již několikrát, ovšem nikdy ne tak razantním způsobem jako osudného dne. Tentokrát udeřil její hlavou o kuchyňskou linku a taháním za vlasy se o to pokoušel vícekrát.

V tu chvíli se bála o svůj život a zdraví. Měla za to, že poškozený ji chce zabít. Během celého incidentu ji držel a neměla tak žádnou možnost utéct ani si přivolat pomoc. Napadení se odehrálo v uzamčeném bytě, kde nikdo další nebyl. Byla tedy odkázána pouze sama na sebe. V době napadení držela nůž a poškozeného slovně varovala před jeho použitím. Jiným způsobem gradující útok na svou hlavu odvrátit nedokázala a k bodnutí byla přinucena. Bylo zde dáno kvalifikované nebezpečí a od ní jako bránící se osoby nebylo možno spravedlivě požadovat, aby útok či jeho další hrozbu nadále snášela a s obranou vyčkávala až do doby, kdy eventuálně nebude potřebná nebo možná.

Pokud je dovolatelce vytýkáno, že poškozeného bodla do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, pak je podle ní nutné si uvědomit, že poškozený vedl útok na její hlavu, tedy rovněž na životně důležitý orgán resp. část těla, kde jsou tyto orgány uloženy. Z mezí nutné obrany pak nemohla vybočit ani užitím prostředku, jímž trvající útok odvrátila okamžitě, rychle a definitivně, bez rizika pro ni samotnou. Jako napadená nebyla povinna v kritické chvíli, kdy jednala v tísni a v časovém presu, zvažovat, jaký způsob a intenzitu obrany může užít, aby případně nebyla vyhodnocena jako zjevně nepřiměřená, a v tomto smyslu mimo jiné i pečlivě promýšlet, do jakých tělesných partií může poškozeného zasáhnout.

Musela jednat rychle a rozhodně.

Znovu připomněla, že sáhla k účinné obraně proti úmyslnému, protiprávnímu a do té doby bezprecedentnímu násilnému jednání svého bývalého druha. Kromě toho podotkla, že podle soudní judikatury musí být nutná obrana, má-li být dostatečně účinná, z logiky věci silnější než trvající nebo bezprostředně hrozící útok. Závěry soudů v nynější trestní věci však podle ní směřují spíše k tomu, aby napadený v obavách před možným trestněprávním postihem vlastní osoby hrozbu útoku ignoroval, a když už k němu dojde, tak jej trpně a v hluboké defenzivě snášel a vyčkával, „co se bude dít dál“.

Dovolatelka shrnula, že v daném případě byly splněny všechny podmínky nutné obrany a její jednání z ní nevybočilo. Na tuto skutečnost mělo být reagováno, nikoli jen mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jak učinil odvolací soud, nýbrž rozhodnutím o zproštění obžaloby, jak původně ve věci učinil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 8. 2021 č. j. 31 T 8/2020-277. Podle jejího mínění není akceptovatelné, aby soudy hodnotily evidentní přiměřenost její obrany na základě jejích dřívějších odsouzení či skutečných nebo domnělých zkušeností s násilným jednáním, anebo na základě toho, že sama při útoku poškozeného neutrpěla žádné závažnější zranění.

Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 24. 11. 2022 č. j. 6 To 42/2022-419, tak i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2022 č. j. 31 T 8/2020-344, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na oba rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby buď ve věci sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem, anebo věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Součástí dovolání učinila také žádost, aby bylo ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. nebo § 265o tr. ř. rozhodnuto o odkladu výkonu trestu uloženého napadeným rozsudkem až do doby, než bude projednán předložený mimořádný opravný prostředek.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k podanému dovolání v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. podotkl, že obviněná v něm v podstatě pouze zopakovala svoji obhajobu uplatňovanou od samého počátku trestního řízení, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy prvního a druhého stupně. Přitom se zaštítila obecně přijímanými teoretickými východisky, které se však snaží „naroubovat“ na svůj případ při účelovém přehlížení okolností provázejících stíhaný skutek, jež naopak potvrzují správnost závěru soudů o tzv. intenzivním excesu z nutné obrany v jejím počínání.

Podle státního zástupce je třeba rozhodně odmítnout její tvrzení, že soudy obou stupňů při posouzení dané otázky nevycházely ze zjištěného skutkového stavu věci, ale omezily se pouze na vyhodnocení její trestní minulosti a faktu, že sama při útoku ze strany poškozeného žádné vážnější zranění neutrpěla. Takový přístup by pochopitelně byl vadný, ovšem soudy se k němu nesnížily. Pokud zvažovaly následek útoku poškozeného na tělesnou integritu obviněné a naproti tomu reálně vzešlý následek z její obrany na těle poškozeného, učinily tak v rámci úvah o přiměřenosti obrany, která se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí.

Při nich je nutno důkladně zvažovat všechny rozhodné okolnosti případu, v celém jeho vývoji, v konkrétním čase a na konkrétním místě. Jinými slovy, z následku nebo hrozícího následku bylo mimo jiné vycházeno při posuzování okolností, za nichž v bytě obviněné došlo nejprve k ataku ze strany P. H. vůči ní, a k jejímu následnému protiútoku vůči jmenovanému, tedy vlastně v rámci zjišťování skutkového děje. Pokud soudy zvažovaly také trestní minulost obviněné, činily tak ve vztahu k posouzení přiměřenosti její obrany pouze nepřímo, prostřednictvím vyhodnocení její osoby jako člověka s bohatými zkušenostmi s násilnickým, trestně postižitelným jednáním.

To mělo pochopitelně váhu při posouzení subjektivní stránky trestného činu v úmyslné formě. V další pasáži vyjádření státní zástupce v teoretické rovině připustil, že u nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 2 tr. zákoníku není a priori vyloučeno, aby obránce přivodil svým jednáním útočníkovi i závažnější následek, než je ten, který hrozil z podniknutého útoku osoby, která se jako první vůči němu dopustila protiprávního jednání. Nijak nerozporoval ani argument obhajoby, že pro jednání v nutné obraně není nezbytná tzv. subsidiarita a nevyžaduje se tedy, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu anebo probíhajícímu útoku, anebo použil nejprve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až v závislosti na rostoucí razanci útoku.

Dovolatelce konečně přisvědčil i potud, že pojem zcela zjevné nepřiměřenosti obrany je nutno vykládat v subjektivním pojetí, tj. z pohledu toho, jak se podmínky nutné obrany jevily zejména atakované osobě. Zároveň však podle jeho názoru nelze při posuzování dané otázky zaujímat „zcela subjektivistický přístup“, který by mohl vést k ospravedlnění evidentních pochybení obránce, resp.

jeho naprosto mylného hodnocení situace, založeného např. na „trestuhodné přecitlivělosti“. Z těchto hledisek musely soudy pečlivě hodnotit subjektivní stav obviněné v té části jejího jednání, kdy při odvracení útoku ze strany poškozeného překračovala meze nutné obrany. Této povinnosti bezezbytku dostály, když pečlivě povážily zejména intenzitu obou akcí, tj. útoku poškozeného a zvolenou obranu obviněné. Poškozený se jistě dopustil útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, ovšem ten vykazoval natolik nízkou intenzitu, že reakce dovolatelky na něj byla při zvážení všech okolností objektivní i subjektivní povahy očividně přehnaná a šla zcela zjevně nad rámec přípustné intenzity, jež by postačovala k odvrácení poměrně nedůrazného útoku.

Onu nedůraznost útoku ostatně nejprve připustila sama obviněná a jeho razanci se pokoušela v určitém smyslu „nadnést“ teprve až postupem času při opakovaných výsleších a ve vlastních písemných vyjádřeních. V uvedené souvislosti státní zástupce připomněl, že popis útoku poškozeného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně pomocí slovního spojení „udeřil hlavou poškozené o kuchyňskou linku“ nevystihuje přesně jeho intenzitu, jelikož může vzbudit dojem, že poškozený mohl s hlavou obviněné udeřit i o desku kuchyňské linky.

Fakticky se ale jednalo o naražení na dvířka horních skříněk, a to jen jednou, maximálně dvakrát po sobě. Očividně jde o diametrálně odlišné mechanismy útoku, se zcela nesouměřitelnými silovými a rychlostními poměry mezi působením útočníka na tělo napadeného na straně jedné a jeho obrannými reakcemi na straně druhé. Podle státního zástupce je nutno odmítnout alternativu, že obviněná z důkazně podloženého útoku a jednání poškozeného vůči ní v minulosti mohla mít za to, že ji chce poškozený zabít.

Skutečné situaci na místě činu neodpovídá ani její postesk, že v době útoku se v okolí nenacházel nikdo, kdo by jí přispěchal na pomoc, jestliže byl v bytě přítomen minimálně svědek M. D. Státní zástupce tak uzavřel, že způsob její obrany vůči podnapilému a neozbrojenému poškozenému, jehož útok zprvu hodnotila jako mírný, nelze považovat za nutnou obranu ve smyslu § 29 tr. zákoníku, protože se jednalo o obranu zcela zjevně nepřiměřenou. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. Obviněná A. O. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána primárně podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl samostatným výrokem zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest, a současně podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť vrchní soud z podnětu odvolání státního zástupce obviněné nově ukládal trest.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumenty, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

7. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá z obou alternativ předmětného důvodu dovolání byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání obviněné a státního zástupce ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo skutečně zatíženo vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněná rovněž uplatnila (či případně nějaký jiný z výčtu zákonných dovolacích důvodů).

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

9. Vedle toho je ovšem třeba také zmínit, že katalog dovolacích důvodů byl s účinností od 1. 1. 2022 (viz novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb.) rozšířen o důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů

10. Ve světle výše popsaných výkladových východisek hodnotil Nejvyšší soud také dovolací námitky obviněné A. O. a přitom dospěl k závěru, že jsou nejen právně relevantní, ale zároveň důvodné.

11. Úvodem vlastního odůvodnění tohoto kasačního rozhodnutí považuje dovolací senát za nutné vyjádřit znepokojení nad dlouhodobě pozorovanou tendencí zejména v postupu soudů prvního stupně, které začasté ať už bezděčně, eventuálně v úzkostlivé snaze vyvarovat se riziku možného narušení zásady zachování totožnosti skutku, anebo jen z čiré pohodlnosti doslovně přebírají do výroků o vině svých odsuzujících rozsudků znělku obžaloby, a to bez jakékoli snahy „vlastními slovy“ formulovat nebo alespoň precizovat skutek právě tak, jak byl zjištěn dokazováním provedeným v hlavním líčení.

Nejinak tomu bylo i v případě druhého rozsudku nalézacího soudu v nynější trestní věci ze dne 11. 4. 2022 č. j. 31 T 8/2020-344, z jehož skutkové věty se v naprostém souladu s obžalobou mimo jiné podává, že obviněná po předchozí společné konzumaci alkoholu a navazující slovní a fyzické rozepři a „… poté co ji poškozený P. H. chytil za vlasy a udeřil hlavou o kuchyňskou linku, poškozeného P. H. bodla obloukovitě vedeným úderem kuchyňským nožem… do zadní strany hrudníku…“. Daná formulace skutkové věty je přitom nepřesná a do značné míry zavádějící.

Může totiž vzbuzovat dojem, že obviněná bodla poškozeného až ve zlobné reakci na jeho předcházející útok proti její tělesné integritě, který v danou chvíli již nepokračoval a byl ukončen. Takový sled událostí ovšem v řízení prokázán nebyl, jak je patrno z pasáže odůvodnění téhož rozsudku v bodě 38. V něm krajský soud jednoznačně konstatoval, že obviněná se stíhaného jednání dopustila v úmyslu „… ukončit trvající násilné jednání poškozeného…“ vůči její osobě, přičemž iniciativa vedoucí ke vzájemnému střetnutí vycházela právě od poškozeného jakožto agresora.

Ačkoli tedy nalézací soud dospěl k dílčímu skutkovému zjištění, že poškozený ve svém násilném jednání vůči dovolatelce pokračoval i poté, co ho marně verbálně vyzývala, aby ji nechal být, a útok ukončil teprve až v důsledku její obranné reakce (bodnutí nožem), tuto zásadní skutečnost ve vlastním výroku o vině žádným způsobem nevyjádřil. Daný nedostatek přitom nelze hodnotit jen jako méně významnou a dovolacímu přezkumu nepodléhající procesní vadu spočívající v „pouhé“ nepřesnosti či neobratnosti popisu skutku.

Ne za situace, kdy taková nedůslednost nabývá kvality markantního nesouladu („zjevného rozporu“) mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a závěry vtělenými do tzv. skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku na straně druhé a může mít (ať už sama o sobě nebo ve spojení s dalšími zásadními okolnostmi) podstatný význam pro konečné právní posouzení skutku a tím i výsledné postavení obviněného v trestním řízení, jak předpokládá výše zmíněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinými slovy, pokud krajský soud dospěl ke zjištění, že dovolatelka z časového hlediska nevybočila z mezí nutné obrany (tzv. extenzivní exces), měl tuto skutečnost odpovídajícím způsobem promítnout do formulace skutku ve výrokové části svého rozsudku, na což rezignoval.

Tento očividný nedostatek pak po hříchu neodstranil v rámci odvolacího přezkumu ani vrchní soud, ač tak z podnětu řádného opravného prostředku obviněné učinit mohl a měl, zvláště pokud v bodě 24. odůvodnění svého rozsudku k obraně obviněné sám rovněž konstatoval, že „… jedna z podmínek pro kvalifikaci jednání v nutné obraně, tedy existence trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, v dané věci splněna byla…“.

12. Nejvyšší soud se zároveň neztotožnil s dosavadními úvahami obecných soudů, jimiž odůvodnily právní závěr, podle nějž obviněná v řešeném případě vybočila z mezí nutné obrany tím, že její obranná akce byla zcela zjevně nepřiměřená povaze útoku ze strany poškozeného. Tzv. intenzivní exces z nutné obrany u ní dovodil krajský soud jednak ze skutečnosti, že v důsledku útoku poškozeného sama neutrpěla žádné vážnější zranění, nenechala se nikde ošetřit a následující den šla do práce, dále z faktu, že použila nůž proti neozbrojenému poškozenému, a konečně s poukazem na její bohatou trestní minulost zahrnující i tři delikty násilné, případně výtržnické povahy. Vrchní soud jej pak doplnil vlastní konstrukcí, že celý incident trval v řádu vteřin a tato velmi krátká doba trvání konfliktu svědčí pro závěr, že razance útoku ze strany P. H. a tomu odpovídající míra obav obviněné z jeho případných následků nemohla být natolik intenzivní, aby ospravedlnila její protiútok na tělo poškozeného vedený nožem nejméně střední intenzitou síly a do míst, kde jsou uloženy pro život důležité orgány (viz bod 24. odůvodnění rozsudku). Předestřený náhled na jednání obviněné je podle názoru dovolacího senátu krajně zjednodušující a zčásti vychází i z deformativního hodnocení důkazní situace.

13. Předložená trestní věc je specifická tím, že obecným soudům se k detailní rekonstrukci skutkového děje nabízel v podstatě jediný důkaz, a tím byla výpověď samotné dovolatelky. Poškozený P. H. v přípravném řízení i u hlavního líčení využil svého zákonného práva odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.) a nic podstatného nepřinesla ani výpověď svědka M. D., který sice v osudnou dobu popíjel s poškozeným v bytě obviněné, ovšem k samotné potyčce mezi nimi nic uvést nedokázal, když se dušoval, že ji vzhledem ke své podnapilosti nezaregistroval, protože „měl starosti sám se sebou a asi moc nevnímal“. Lze tedy konstatovat, že žádným důkazem nebyla vyvrácena obhajoba obviněné, podle které k ní poškozený najednou „přiletěl“ z balkónu do kuchyně, s řevem a vulgárními nadávkami ji chytil a velkou intenzitou tahal za vlasy, minimálně jednou jí bouchnul hlavou o skříňku kuchyňské linky, o což se pokoušel opakovaně, a přes její prosby, ať ji nechá být, a upozornění, že má v ruce nůž, ji začal tahat za vlasy ještě silněji, snažil se ji strhnout k zemi a v tomto záměru pokračoval až do chvíle, kdy ho bodla. Stejně tak nebylo ničím zpochybněno její subjektivní hodnocení situace, kdy měla podle svých slov z poškozeného opravdu strach a jeho projevy a způsob vedení útoku v ní vzbudily obavu, že jí chce nebo může závažným způsobem ublížit.

14. Při výše rekapitulovaných skutkových zjištěních bylo třeba v prvé řadě odmítnout již zmíněnou úvahu odvolacího soudu, podle níž útok ze strany poškozeného nebyl veden s dostatečnou (kvalifikovanou) intenzitou, která by ospravedlnila obranu obviněné za použití nože, jestliže trval „jen několik vteřin“. Vrchní soud tak poněkud nelogicky na straně jedné připustil, že obviněná bodnutím odvracela pokračující (neukončený) útok proti svému tělu, aby vzápětí v souvislosti s hodnocením eventuálního intenzivního excesu z nutné obrany v jejím jednání upozornil na „velmi krátkou dobu trvání konfliktu“.

Jinými slovy, poškozené v zásadě klade k tíži, že na odhodlaný a agresivní atak ze strany poškozeného, který zjevně neochaboval a není vyloučeno, že se dokonce ještě stupňoval, reagovala „až příliš pohotově“, s účinnou obranou nevyčkávala o něco déle, poškozenému předtím neposkytla větší časový prostor k tomu, aby se na ní takříkajíc dostatečně „vyřádil“, a sama sebe tím o něco déle nevystavovala riziku, že v důsledku jeho fyzické agrese utrpí závažnou újmu na zdraví či minimálně nějaké nepříjemné a bolestivé zranění.

Takové pojetí v posuzování eventuálního intenzivního excesu z nutné obrany zcela jistě akceptovat nelze. Při hodnocení intenzity útoku poškozeného na zájem chráněný trestním zákonem nebylo ani tak rozhodující, po jak dlouhou dobu trval, než jej obviněná účinně zastavila, ale spíše prostředky nebo techniky, kterých při něm poškozený použil, a agresivita a odhodlání, s nimiž na dovolatelku tzv. „vystartoval“. To jsou obecně vzato klíčová kritéria pro určení, zda obavy napadeného z podniknutého útoku a jeho potenciálních následků jsou v konkrétním případě do té míry pochopitelné a odůvodněné, aby legitimizovaly jeho obranu vedenou třeba i za použití zbraně.

Obdobně nelze přistoupit ani na výklad soudu prvního stupně, který při řešení otázky poměru mezi intenzitou útoku poškozeného a intenzitou obrany dovolatelky v její neprospěch vyzdvihl, že neutrpěla žádný viditelný úraz, s nímž by vyhledala lékařské ošetření. Znovu je nutno zopakovat, že dovolatelka nebyla povinna vyčkávat s účinnou obranou až do doby, než se poškozenému jako útočníkovi podaří ji hmatatelně zranit. Podstatné je, zda útok svým pojetím a razancí byl způsobilý takový následek vyvolat, případně směřoval k jeho způsobení a v tomto smyslu bezprostředně ohrožoval zájem chráněný trestním zákonem.

Zde je třeba znovu připomenout obhajobu obviněné, která nebyla provedeným dokazováním vyvrácena a podle níž se jí poškozený nejprve opakovaně pokusil udeřit hlavou o dvířka kuchyňské skříňky. Že tato technika napadení podle všeho vedla jen k ojedinělému úspěchu bez většího efektu, nutně neznamená, že ji poškozený vědomě prováděl s „kontrolovanou“ silou a razancí ve snaze obviněné neublížit, a právě tak měla obviněná jeho počínání subjektivně vyhodnotit. Ve svých výpovědích opakovaně líčila, že poškozený k ní energicky přistoupil z balkónu s vulgárními nadávkami.

Vzhledem k jeho cholerické povaze a dřívějším zkušenostem ze společného soužití s ním si tedy lze docela dobře představit, že na případnou fyzickou inzultaci byla v danou chvíli podvědomě připravená. Pokud ji tedy poškozený výše zmíněnou prvotní technikou napadení nezpůsobil žádný závažnější úraz, nabízí se zde racionální vysvětlení, že obviněná vznik takového následku sama odvrátila instinktivní obranou spočívající v tenzi šíjového a trupového svalstva a zkrátka se sebou nenechala smýkat jako příslovečná „hadrová panenka“.

To ale současně neznamená, že byla povinna se této pasivní obranné strategie držet až do doby, než poškozený sám a dobrovolně od jejího dalšího napadání upustí. Zvláště ne při zjištění, že ten po marných pokusech udeřit ji hlavou o nábytek svou taktiku změnil a taháním za vlasy se ji pokoušel strhnout k zemi. V tomto momentě jí dal zřetelně najevo, že s dosavadním výsledkem svého snažení není spokojen a v útocích na její tělesnou integritu hodlá pokračovat až do doby, než ji podle vlastních představ potrestá za její předchozí „opovážlivost“, když si ho dovolila napomenout a požádat ho, aby nevykřikoval vulgarity z jejího balkónu na veřejné prostranství a nedělal jí tak ostudu před sousedy.

Bez významu zde není ani tvrzení obviněné, že podnapilý a agresivní poškozený nijak nereagoval na její varování, že má v ruce nůž. I tento dílčí aspekt celkového projevu P. H. v ní mohl oprávněně vzbudit dojem, že jmenovaný je v danou chvíli lidově řečeno „vzteky bez sebe“, a současně odůvodněný strach z toho, co bude následovat, až se mu podaří dostat ji na zem, kde budou možnosti její efektivní obrany výrazně sníženy. V natolik vypjaté situaci je vcelku pochopitelné, že poškozeného chtěla zastavit „stůj co stůj“ a k naplnění tohoto cíle zvolila jediné, nikoli přesně a s rozvahou cílené bodnutí nožem, do jeho trupu.

Zcela zjevnou nepřiměřenost takové obrany nelze automaticky dovozovat ani z toho, že poškozený sám ozbrojen nebyl, jak zdůraznil krajský soud. V uvedené souvislosti obhajoba relevantně namítala, že obviněná jako žena se slabší fyzickou konstitucí oproti poškozenému neměla k dispozici žádný jiný efektivní prostředek, jímž by trvající útok z jeho strany jistě a bez dalšího rizika pro svou osobu odvrátila. Vrchní soud ovšem i tuto výtku rezolutně odbyl, opíraje se znovu o důkazně nepodložený, spíše presumovaný závěr o nízké intenzitě útoku poškozeného a s pomocí tomu poplatné kontradiktorní úvahy (nesoucí prvky logického klamu v podobě tzv. definice kruhem), a sice že „… s ohledem na to, jakým způsobem poškozená reagovala, je zcela evidentní, že případný rozdíl v tělesné konstituci mezi ní a poškozeným nehrál žádnou, tím méně zásadní roli“.

Za další argumentační faul lze bezpochyby označit i snahu odvolacího soudu připodobnit posuzovanou obranu obviněné k příkladu s nikterak intenzivním útokem ze strany neozbrojeného útočníka, který spočíval v jediném pohlavku, a následnou „odvetou“ (sic!) napadeného s použitím střelné zbraně.

Jisté rozpaky konečně vzbuzují i pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů, v nichž shodně vyzdvihly trestní minulost obviněné, kterou povýšily na další nosný argument pro závěr, že její obrana musela být v posuzovaném případě zcela zjevně nepřiměřená k povaze a razanci útoku poškozeného. Vrchní soud šel ve svých úvahách dokonce tak daleko, že porovnal trestní minulost obou aktérů potyčky, připustil, že i poškozený byl opakovaně soudně trestán za delikty výtržnického a násilného charakteru, konstatoval, že oba mají obdobné sklony k tomuto typu jednání, a tuto komparaci završil s tím, že „nelze uzavřít, že by byl poškozený osobou výrazně agresivnější než obviněná“.

Dovolacímu soudu není jasné, jakým způsobem byly akcentovaný temperament obviněné a její obecné výtržnické sklony, které v dávnější minulosti projevila a za něž byla sankcionována, způsobilé vyvrátit její obhajobu, podle níž byla v řešeném případě napadena poškozeným s vysokou intenzitou, útok důvodně vnímala jako akutní hrozbu pro své zdraví a bodnutí nožem zvolila pouze jako nutný (jediný účinný) prostředek k tomu, aby se v danou chvíli ubránila.

15. Ze všech výše rekapitulovaných důvodů Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2022 č. j. 6 To 42/2022-419 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2022 č. j. 31 T 8/2020-344, zrušil. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Věc se tím vrací do stadia, kdy se jí bude opětovně zabývat soud prvního stupně, jenž bude v dalším řízení vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde o to, aby znovu a ze všech shora naznačených hledisek důsledně zvážil, zda obranná reakce obviněné byla vskutku „zcela zjevně nepřiměřená“ povaze a intenzitě útoku poškozeného a v tomto ohledu tak nenaplnila jednu z obligatorních podmínek okolnosti vylučující protiprávnost podle § 29 tr. zákoníku. Při novém rozhodnutí ve věci bude soud vycházet výhradně z důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, a tyto vyhodnotí v souladu s jejich obsahem. Toto hodnocení musí být prosté jakýchkoli nepodložených hypotéz. Intenzitu útoku poškozeného na obviněnou posoudí v celém kontextu jeho počínání, a nikoli pouze z toho pohledu, nakolik obviněné dokázal fakticky ublížit dříve, než ho zastavila. Pokud i tak setrvá na svém stanovisku, že reakce obviněné nesplnila všechny charakteristiky nutné obrany, relevantními argumenty vysvětlí, proč má za to, že neměla pádný důvod k tomu, aby útok poškozeného v danou chvíli subjektivně vnímala jako akutní a vážně ohrožující její život nebo zdraví. Eventuální výrok o vině obviněné by též měl doznat alespoň nezbytných změn ve formulaci skutku tak, aby z něj jednoznačně vyplýval již učiněný závěr, že bodnutím nožem odvracela trvající útok, nešlo o žádnou „nadbytečnou“ odvetu, a tudíž nejednala minimálně v extenzivním excesu z nutné obrany.

17. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku shora uvedeného zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu pozbyly dovoláním napadené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě právní moci a tudíž i vykonatelnosti. To jinými slovy znamená, že ve výkonu trestu uloženého obviněné v projednávané trestní věci nelze pokračovat, přičemž Nejvyšší soud současně rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněná A. O. do vazby nebere, neboť z předloženého trestního spisu jednak nevyplývají žádné aktuálně významné skutečnosti, jež by u ní v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby uvedených v § 67 písm. a)–c) tr. ř., a zároveň bylo zjištěno, že obviněná má ještě nařízen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku z rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ve věci sp. zn. 9 T 108/2017, do jehož výkonu bude přeřazena.

18. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. vyhlásil Nejvyšší soud své rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 19. 4. 2023

JUDr. František Hrabec předseda senátu