4 Tdo 311/2020-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného O. P., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 7 To 385/2019-130, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 46/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. P. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 7. 2019, č. j. 3 T 46/2019-89, byl obviněný O. P. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v období ode dne 30. 3. 2018 do 15. 4. 2018 v XY, na ulici XY, pod záminkou krátkodobého zapůjčení finančních prostředků, vylákal od L. V., nar. XY, dne 30. 3. 2018 finanční hotovost ve výši 4.600 Kč, kterou se zavázal vrátit do 6. 4. 2018, toto neučinil, ale dále od ní takto získal dne 6. 4. 2018 2.000 Kč a dne 15. 4. 2018 2.000 Kč, které se zavázal vrátit, jakmile během dvou měsíců vyřídí důchod pro svou osobu, ačkoli věděl, že tomuto nebude schopen s ohledem na svou špatnou finanční situaci dostát, neboť žádný důchod nevyřizoval a nikdy neměl v úmyslu půjčené peníze vracet, přestal být pro jmenovanou kontaktní a peníze jí dodnes nevrátil, čímž způsobil L. V., nar. XY, škodu ve výši nejméně 10.600 Kč“.
Za to byl podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil i povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. V. částku 12.217 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 7 To 385/2019-130, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. v tomto rozsahu znovu rozhodl tak, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit poškozené na náhradě škody částku ve výši 10.600 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný O. P. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V něm namítl, že závěr soudů obou stupňů o existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu v jeho jednání je v extrémním rozporu jednak s důkazy provedenými, ale i s listinami, které na svou obhajobu předložil ve veřejném zasedání a které krajský soud pouze konstatoval, aniž by je provedl jako důkazy. Tím podle dovolatele porušil jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces.
Postupem v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. tak soudy dospěly k neúplným a nesprávným skutkovým zjištěním, které se projevily v následné chybné právní kvalifikaci skutku. Dovolatel zdůraznil, že dluh splatit chtěl, ale zabránily mu v tom okolnosti nezávislé na jeho vůli. V důsledku protiprávního jednání zaměstnavatele, který mu dluží mzdu, totiž nedisponoval potřebnými finančními prostředky. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11.
2019, č. j. 7 To 385/2019-130, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 7. 2019, č. j. 3 T 46/2019-89, zrušil, současně zrušil všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Kromě toho dovolatel navrhl, „aby mu byly uhrazeny náklady řízení“.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který podotkl, že obviněný valnou částí svých námitek brojil proti způsobu, jakým soudy realizovaly proces dokazování. Uplatnil tedy výhrady procesního (skutkového) charakteru, které neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Procesní námitky sice mohou být způsobilé založit dovolací přezkum, ovšem pouze za předpokladu, že výsledná skutková zjištění jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V nynější trestní věci však takový nesoulad podle mínění státního zástupce dovodit nelze, neboť soudy spolehlivě dovodily skutková zjištění ze svědecké výpovědi poškozené L. V. i z provedených listinných důkazů, konkrétně z potvrzení dokladujícího samotnou půjčku, dále z četných marných urgencí poškozené adresovaných obviněnému směřujících k vrácení peněz, a konečně ze zprávy, sdělení a lustrace k osobě obviněného dokumentujících jeho naprostou nemajetnost, absenci významnějších příjmů a zadluženost. Již z nich je zřejmé, že obviněný v době, kdy si peníze půjčoval, věděl, že je poškozené nevrátí, a v tomto smyslu jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K námitce obhajoby, že odvolací soud údajně opomněl doplnit dokazování o obviněným předložené listiny, státní zástupce poukázal na protokol o veřejném zasedání, z nějž dovozuje, že takový důkazní návrh obviněný ve skutečnosti nepřednesl. Výslovně souhlasil pouze se založením listin do spisu. Nadto šlo o dokumenty, které se vztahovaly k období po dokonání a dokončení trestné činnosti a nijak s ní nesouvisely. K porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. tedy v řízení před soudy nedošlo. Z výše rekapitulovaných důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný O. P. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť krajský soud z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl pouze v tomto rozsahu, když zároveň výroky o vině a trestu po jejich přezkoumání označil za souladné se zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1480/2003, publikované pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Brně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (ve vztahu k výrokům o vině a trestu) bylo skutečně zatíženo namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzovaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky trestného činu v jeho jednání (podvodného úmyslu), ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů předchozími soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se podstatné revize skutkového stavu ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ale znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, řízení před soudy nižších stupňů v posuzované trestní věci zatíženo nebylo. Dovolateli předně nelze přisvědčit potud, že by odvolací soud ignoroval jím předložené listiny a v tomto smyslu mu upřel možnost navrhnout důkaz, jehož provedení pokládal za potřebné k prokázání svých tvrzení. Z protokolu o veřejném zasedání (viz č. l. 124 a násl. procesního spisu), který svým obsahem koresponduje s pořízeným zvukovým záznamem z jednání, je patrné, že krajský soud se s těmito listinami podrobně seznámil, konstatoval jejich obsah a obviněného navíc sám vyslechl mimo jiné i ke skutečnostem, které v nich byly uváděny. Svůj postup tedy vadou spočívající v opomenutí důkazu rozhodně nezatížil.
Zároveň nelze dovodit, že by soudy dospěly k reklamovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedeného dokazování, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Nutno zdůraznit, že již okresní soud se analýze obsahu těch důkazů, které mohl provést v hlavním líčení, věnoval s maximální pečlivostí, přičemž způsobu, jakým je hodnotil, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz str. 3 a 4 odůvodnění rozsudku). Pokud odvolací soud po následném doplnění dokazování o procesně použitelný výslech obviněného i jím předložené listiny dospěl k závěru, že okresní soud zjistil skutkový stav správně, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil na str. 3 a 4 napadeného rozsudku plně v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nezjistil, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjištěn nedostatečně či povrchně a rozhodnutí obecných soudů byla potud projevem nepřípustné libovůle. Jeho tvrzení o tom, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neodpovídá realitě.
Pro úplnost zbývá dodat, že okresním soudem rekonstruovaný skutkový stav našel odpovídající vyjádření i v použité právní kvalifikaci jednání obviněného. Zákonem požadovanou formu zavinění (zde ve formě podvodného úmyslu) u něho soudy zcela důvodně dovodily především ze zjištění, že poškozenou při prvotních půjčkách balamutil nepravdivými legendami, včetně té, podle níž si vyřizuje starobní důchod a během dvou měsíců, kdy začne tento pravidelný měsíční příjem pobírat, bude schopen zapůjčené peníze vrátit, což také učiní. Naproti tomu se jí záměrně nezmínil o tom, že se dlouhodobě nachází a nadále bude nacházet ve svízelné finanční situaci, protože na jeho majetek je vedena řada exekucí. Vědomě tedy poškozené předestíral, resp. tajil významné skutečnosti, které zásadně ovlivnily její rozhodnutí mu krátkodobě finančně vypomoci. Že od počátku jednal se záměrem takto získané peněžní prostředky nevrátit, ilustruje i fakt, že jakmile vůči němu poškozená otevřeně projevila jistou nedůvěru, přerušil s ní na dlouhou dobu jakýkoli kontakt. Ochotu zaplatit ji alespoň minimální symbolickou část dluhu pak neprojevil ani s odstupem několika měsíců, kdy ho poškozená sama osobně konfrontovala na pracovišti bezprostředně poté, co si vyzvedl výplatu. Za daných okolností jeho obhajoba, podle níž poškozenou nikdy podvést nechtěl, vskutku nemohla obstát.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného O. P. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. František Hrabec předseda senátu