4 Tdo 311/2023-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněné A. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022 č. j. 9 To 371/2022-252, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 96/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. M. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2022 č. j. 58 T 96/2021-221 byla obviněná A. M. (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) výrokem v bodě I. zproštěna podle § 226 písm. d) tr. ř. návrhu na potrestání Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 27. 12. 2021 sp. zn. 2 ZK 93/2021 pro skutek popsaný takto:
„dne 9. 12. 2021 v době kolem 14:25 hod., v objektu Polikliniky P. M. na adrese XY na XY, jako doprovod k ošetření nezletilé osoby v uvedeném zdravotnickém zařízení, bezdůvodně křičela na J. K., nar. XY a L. K., nar. XY, že si tu roušku nenasadí a ať jí nechají na pokoji, následně stupňovala křik a vytáhla ze svého batohu tzv. útočného "boxera" s tím, že mu rozmlátí i to druhé koleno a začala se k nim přibližovat, následně křičela na L. K., že je tlustá kráva a ať se vzpamatuje a na dotaz, zda je v pořádku podezřelá křičela „počkej, až vyjdeš ven, někdo si na tebe počká a zbije tě" a uvedeného jednání se dopustila přesto, že byla trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2T 89/2021, s datem nabytí právní moci dne 09. 11. 2021, odsouzena pro spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců, tedy do 09. 11. 2024, tedy že měla veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustit výtržnosti tím, že napadla jiného a čin spáchala opětovně, čímž se měla dopustit přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku.
Tímto výrokem bylo současně konstatováno, že obviněná není pro nepříčetnost trestně odpovědná.
Následným výrokem pod bodem II. pak bylo obviněné podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ústavní formě.
2. Následné odvolání obviněné proti výroku ad II. shora uvedeného rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2022 č. j. 9 To 371/2022-252 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovala obviněná A. M. dovoláním, v němž odkázala na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť je přesvědčena, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněná připomněla, že již v rámci svého odvolání poukazovala na to, že uložené ochranné léčení je pro obviněnou nepřiměřeně přísné a soud měl při ukládání formy tohoto opatření pečlivě zvažovat povahu nemoci, léčebné možnosti a povahu a závažnost trestné činnosti a nebezpečí, které ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem.
Z tohoto důvodu obviněná navrhovala v rámci odvolání uložit ochranné léčení v ambulantní formě, čemuž ovšem odvolací soud nevyhověl a plně se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dovolatelka setrvala na názoru, že ústavní forma není přiměřená a nesplňuje základní předpoklad, a to ten, že by byl její pobyt na svobodě nebezpečný. V této souvislosti připomněla § 96 odst. 1 tr. zákoníku a komentářovou literaturu, přičemž akcentovala přiměřenost zvolené formy ochranného léčení a proporcionalitu mezi zájmem na ochraně před hrozbou nebezpečí ze strany pachatele a zásahu do jeho osobní svobody.
Soud se při hodnocení nebezpečnosti pobytu obviněné na svobodě omezil pouze na jediný důkaz, a to znalecký posudek MUDr. Léblové, která její pobyt na svobodě shledala nebezpečným, avšak bez adekvátního vyjádření, z čeho plyne hrozba opakování agresivních incidentů. Soud nezkoumal stupeň duševní poruchy obviněné a pouze konstatoval, že její protiprávní jednání není ojedinělé. Obviněná připustila, že může vybočovat z mantinelů přijatelného chování pro soud či společnost, což ovšem neznamená nebezpečnost pro společnost a potřebu omezení osobní svobody.
Bylo na úvaze soudu toto posoudit v kontextu všech důkazů, a nikoliv stroze odkázat na výslech znalkyně. Dále se měl soud zabývat otázkou, zda by v případě, kdyby čin jinak trestný byl trestným činem, byl uložen trest nepodmíněný nebo podmíněný. K tomu připomněla jiné své odsouzení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 89/2021 pro přečin výtržnictví, kdy jí byl uložen trest podmíněný. Proto vyjádřila domněnku, že by jí byl býval v nyní posuzované věci uložen trest podmíněný.
S odkazem na komentář k § 96 tr. zákoníku pak analogicky vyvodila, že podmíněné uložení trestu odnětí svobody je v rovnováze s ambulantní formou ochranného léčení a nepodmíněný trest odnětí svobody pak s formou ústavní. S ohledem na shora uvedené pak uvedla, že i v rámci zmiňovaného řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 89/2021 pro přečin výtržnictví nebyla z časového hlediska pro nepříčetnost trestně odpovědná a po obnově řízení by měla být zproštěna obžaloby i v této věci. Dále připomněla lékařské zprávy J., podle kterých se snaží aktivně léčit a snaží se svůj zdravotní stav řešit.
S ohledem na shora uvedené tedy navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022 sp. zn. 9 To 371/2022, jakož i navazující výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10.
2022 sp. zn. 58 T 96/2021 zrušil a rozhodl tak, že obviněné uloží ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ambulantní formě, nebo přikáže soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) poskytl k dovolání obviněné své vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.). V něm se ztotožnil s argumentací nalézacího i odvolacího soudu a na tuto odkázal. Námitky obviněné lze podle něj rozdělit do dvou směrů – ústavní forma léčení neodpovídá povaze a závažnosti spáchaného činu a nesprávný závěr soudu o nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě. K prvně jmenované námitce státní zástupce uvedl, že bezpochyby naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř., avšak je zjevně neopodstatněná. Připomněl skutkové okolnosti případu, kdy obviněná zaútočila na poškozené v doprovodu jejích nezletilých dcer a svého nezletilého syna, učinila tak na místě, které lze považovat za bezpečné (čekárna lékaře) a fakt, že obviněná dovozuje neproporcionalitu ústavní formy uloženého ochranného léčení mimo jiné z toho, že v případě, že by se jednalo o trestný čin, byl by jí uložen podmíněný trest odnětí svobody. K tomu ovšem poukázal na skutečnost, že se činu jinak trestného dopustila ve zkušební době jiného podmíněného odsouzení za obdobnou trestnou činnost, na hrubost jejího útoku i skutečnost, že obdobné konflikty musely být v souvisejícím časovém období řešeny za asistence Policie, a to vždy na místech relativně bezpečných – úřad a mateřská školka.
Okolnosti případu nesvědčily tomu, že by předchozí podmíněné odsouzení mohlo být ponecháno v platnosti. Ani státní zástupce při podání obžaloby nepředpokládal uložení podmíněného trestu odnětí svobody a navrhoval trest nepodmíněný. Všem shora uvedeným okolnostem odpovídá ústavní forma ochranného léčení, když v případě příčetnosti obviněné by byl namístě spíše trest nepodmíněný. K tomu připomněl i judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu (nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 502/02 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
3. 2014 sp. zn. 7 Tdo 167/2014), podle které proporcionalita mezi možností nepodmíněného trestu a ústavní formou ochranného léčení není zcela striktní. Konečně pak k této námitce poukázal na výpověď obviněné z hlavního líčení ze dne 22. 2. 2022, ve které uvádí, že o dobrovolné léčbě neuvažuje, ví, co jí je a u mí s tím žít. Z hlediska povahy skutku a osoby dovolatelky byly tedy podle názoru státního zástupce dány všechny podmínky pro ústavní ochranné léčení. K výhradě obviněné vůči závěru o nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě státní zástupce uvedl, že tato je založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu, přičemž však žádnou vadu skutkových zjištění neshledal a v této části tak dovolání obviněné nenaplnilo žádný dovolací důvod.
Závěrem tedy státní zástupce shrnul, že námitky obviněné dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou opakováním námitek uplatněných obviněnou v předcházejícím řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné A. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
5. Obviněná A. M. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkaly. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranného opatření definují § 99 a násl. tr. zákoníku, § 21 a násl. zákona o soudnictví ve věcech mládeže a § 15 odst. 2 a násl. zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. V dané věci je třeba akcentovat především § 99 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého soud uloží ochranné léčení tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení tehdy, jestliže pachatel spáchal čin jinak trestný, přičemž není pro nepříčetnost trestně odpovědný, a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vyplývá, že jeho prostřednictvím lze namítat, že při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy nižších stupňů, nebyly splněny zákonné (hmotněprávní) podmínky pro uložení příslušného druhu ochranného opatření (v tomto případě ochranného léčení).
Proto z podnětu dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se Nejvyšší soud zabýval otázkou splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy nižších stupňů, a nemůže přihlížet k námitkám směřujícím proti správnosti skutkových zjištění soudů nebo jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1567/2010, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 72/2011-T 1356).
Současně z argumentace obviněné vyplynulo, že její výtky směřovaly vůči závěrům Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy nalézacího soudu, ačkoliv formálně napadaly „toliko“ usnesení Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího, který však napadené závěry „pouze“ potvrdil. Takto formulované námitky by odpovídaly a měly být uplatněny pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněné zamítl, avšak obviněná setrvala na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě - ačkoliv nebylo sporu o tom, že jeho neuplatnění je formálním pochybením – jako jediný dovolací důvod umožňuje v řízení před dovolacím soudem napadnout i rozhodnutí prvostupňového soudu, a to právě ve spojení s jiným dovolacím důvodem jakožto nositelem samotné dovolací argumentace určující rozsah dovolacího přezkumu. Z důvodu takového nedostatku by ale odmítnutí projednání takto podaného dovolání bylo přepjatým formalismem s potencionálním dopadem do právního postavení obviněné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud i přes toto pochybení přistoupil k posouzení napadeného usnesení Městského soudu v Praze a potažmo i prvostupňového rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 v rozsahu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
8. Optikou zde uvedených výkladových východisek nahlížel dovolací senát i na námitky obviněné a dospěl k názoru, že tyto jsou zcela neopodstatněné.
Z jejího dovolání vyplynulo, že nebrojí proti uložení ochranného léčení podle § 99 tr. zákoníku jako takovému (byť svým dovolání zpochybňuje i základní podmínku pro uložení ochranného léčení obecně), ale pouze proti jeho ústavní formě, když mimo jiné již v řízení před odvolacím soudem navrhovala (bezúspěšně) změnu výroku o uložení ochranného léčení na ambulantní formu. Nejvyšší soud konstatuje, že i takto formulované dovolací námitky formálně splňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 8 Tdo 823/2017).
9. Ukládání ochranného opatření (tedy i ochranného léčení) se musí vždy řídit zásadou přiměřenosti podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku, který negativně vymezuje okolnosti, za nichž nelze ochranné opatření uložit, tedy není-li přiměřené (a) povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a (b) nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i (c) osobě pachatele a jeho poměrům.
Obviněná toto zákonné ustanovení připomněla včetně komentářové literatury s konstatováním, že „bylo na úvaze odvolacího soudu, aby se zabýval otázkou přiměřenosti uložení formy ochranného léčení.“ V tomto sice dal Nejvyšší soud obviněné za pravdu, přičemž má ale zároveň za to, že všem těmto požadavkům odvolací soud, resp. již před ním soud nalézací, který ochranné opatření ukládal, plně dostál. Obviněná byla trestně stíhána za skutek spočívající ve své podstatě v bezdůvodném agresivním verbálním útoku s výhružkami směřovanému vůči jí neznámým osobám, které doprovázely nezletilé děti, přičemž incidentu byl přítomen i její nezletilý syn. Tohoto se dopustila i přesto, že již byla za obdobnou trestnou činnost odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody. Na základě dokazování pak vyplynulo, že obviněná jednala ve stavu nepříčetnosti vyvolaném duševní chorobou, přičemž sama obviněná si závažnost svého onemocnění vůbec nepřipouští a bagatelizuje jej. Nalézací, potažmo odvolací soud, se zásadě přiměřenosti nikterak nezpronevěřily, neboť veškerá kritéria definovaná shora uvedeným ustanovením, i dalšími (§ 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku viz níže) vzaly v potaz, řádně vyhodnotily a odůvodnily svůj závěr o nutnosti uložení ochranného opatření. Obviněná nadto nevznesla žádnou konkrétní námitku, která by odůvodňovala porušení této zásady, a Nejvyšší soud sám v dané věci žádné pochybení neshledal. Lze tedy konstatovat, že zásada přiměřenosti byla v dané věci reflektována a dodržena.
10. Dalším dotčeným ustanovením je pak § 99 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého soud uloží ochranné léčení také v případě, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podmínky pro uložení ochranného léčení jsou tedy následující: (a) skutek se stal, (b) tento skutek má znaky trestného činu, (c) obviněný je pachatelem tohoto skutku, (d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, (e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný. Všechny shora uvedené body musí být splněny kumulativně.
Není sporu o tom, že první čtyři podmínky byly v nyní posuzované věci splněny, což konečně nezpochybňuje ani obviněná. Ta vyjádřila nesouhlas s hodnocením pátého předpokladu, tedy nebezpečnosti svého pobytu na svobodě. S touto námitkou se ovšem Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Již soud nalézací se nebezpečím, které od obviněné hrozí, zabýval a své závěry náležitě odůvodnil (bod 13 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6). Stejně tak odvolací soud věnoval tomuto posouzení náležitou pozornost a zcela se vypořádal se všemi okolnostmi, včetně důkazů lékařskými zprávami z psychoterapeutické a psychosomatické kliniky provedenými ve veřejném zasedání (bod 6 až 11 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze).
Na obě tato rozhodnutí lze v podrobnostech plně odkázat. Nelze přisvědčit obviněné, že by soudy braly v potaz pouze znalecký posudek MUDr. Léblové. Naopak z uvedených rozhodnutí vyplývá, že tento byl pouze jedním ze sumy důkazů, které vedly nalézací, potažmo odvolací soud k závěru o nutnosti nařídit obviněné ochranné léčení v ústavní formě. Vedle zmíněného znaleckého posudku byly opatřeny i úřední záznamy Policie ČR, zprávy z MŠ M., MÚ Městské části XY, FN K. V., protokoly o jednáních opatrovnického soudu, přičemž tyto všechny svědčily o stupňující se agresivitě obviněné a tím i její nebezpečnosti pro sebe a své okolí.
Na straně obviněné se totiž nejedná o vybočení z parametrů přijatelného chování, jak se vyjádřila ve svém dovolání, ale o hrubé útoky na své okolí se stoupající agresivitou (použití boxera, útoky v přítomnosti malých dětí), přičemž obviněné zcela evidentně chybí reálný náhled na situaci, kdy své onemocnění bagatelizuje, jak je patrno z vyjádření v hlavním líčení ze dne 22. 1. 2022: „Umím s tím žít, v podstatě mi nic není.“. Shora uvedené důkazy, ale hovoří zcela jednoznačně o opaku. Na tom nejsou způsobilé nic změnit ani lékařské zprávy předložené obviněnou k důkazu ve veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem, které tento soud náležitě provedl a vyhodnotil v bodě 9 a 10 odůvodnění svého rozhodnutí, a kterému nelze ničeho vytknout.
Obviněná lékařce nesdělila, že již byla znalecky zkoumána, k jaké diagnóze dospěl znalec, ani že je trestně stíhána. Lékařské zprávy byly tedy vypracovány bez dostatečných podkladů a znalosti všech okolností na straně obviněné. Z těchto důvodů a s přihlédnutím ke všem ostatním důkazům, nelze těmto lékařským zprávám přiznat takovou váhu, aby narušily logickou konzistentnost skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování, na jejichž základě soudy uzavřely, že pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný.
11. Neobstojí ani připodobnění ústavní formy ochranného léčení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud si je vědom, že takto formulovaná námitka vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 502/02, avšak obviněná zcela přehlíží, že se jedná o jedno z vodítek pro posouzení nutnosti, respektive přiměřenosti ústavní formy ochranného léčení. Závěry v tomto nálezu nelze absolutizovat natolik, že by zde byla dána rovnost mezi nepodmíněným trestem a ústavní formou ochranného léčení a na druhé straně trestem podmíněně odloženým a formou ambulantní. Ačkoliv je trest i ochranné opatření následkem protiprávního trestního jednání, sledují oba zcela odlišné zájmy a cíle, a není proto možné mezi ně či jejich formy klást rovnítko, jak zjednodušeně činí obviněná. Konečně i sám Ústavní soud ve shora uvedeném rozhodnutí připouští, že skutkové okolnosti mohou výjimečně odůvodnit uložení ústavního ochranného léčení i v případě spáchání trestného činu, jehož typová a konkrétní nebezpečnost je nižší, tedy i v případech, kdyby za normálních okolností připadaly do úvahy alternativní tresty. To ovšem není tento případ. Jak je uvedeno shora, nebezpečí, které od obviněné v budoucnu hrozí, je s ohledem na gradaci a frekvenci jejího protiprávního jednání vysoké a ústavní forma ochranného léčení je tak zcela namístě. Vedle toho současně nelze nechat bez povšimnutí i skutečnost, že i v případě, kdyby obviněná bývala odsouzena za trestný čin, nelze automaticky očekávat uložení alternativního trestu nebo trestu s podmíněným odkladem, když obviněná se dopustila předmětného jednání ve zkušební době podmíněného odsouzení pro obdobnou činnost a i zprávy oslovených orgánů veřejné moci a institucí nesvědčí o ojedinělém „selhání“.
12. Obviněná ve svém dovolání zmínila i úvahu o tom, že jednání, za které byla odsouzena v jiném časově předcházejícím trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 89/2021, spáchala taktéž ve stavu nepříčetnosti a měla by být i v této věci po obnově řízení obžaloby zproštěna. Nejvyšší soud k takovému argumentu v daných souvislostech neměl důvod jakkoli přihlížet, neboť vznesená poznámka žádným potencionálním dopadem pro posouzení důvodnosti podaného dovolání nedisponuje.
13. Lze tedy prohlásit, že v daném případě byla soudy řádně posouzena všechna kritéria pro nařízení ochranného léčení, a to i pokud jde o jeho ústavní formu, neboť hrozba nebezpečí ze strany obviněné vůči zájmům chráněným trestním zákoníkem je s přihlédnutím ke všem okolnostem natolik vysoká, že převáží i zájem na zachování její osobní svobody. Nalézací i odvolací soud se všemi okolnostmi i vzájemným vztahem proporcionality mezi výše uvedenými zájmy náležitě a pečlivě zabývaly, při svém rozhodování nikterak nepochybily, naopak na odůvodnění jejich závěrů ve vyhlášených rozhodnutích lze beze zbytku odkázat. Zároveň se Nejvyšší soud ztotožnil s Městským soudem v Praze i v tom, že ústavní forma ochranného léčení je v případě dovolatelky nejen nutným preventivním zásahem na ochranu veřejného zájmu před nebezpečím, které v budoucnu od její osoby hrozí, ale také je ve výsostném zájmu jí samotné.
14. Nejvyšší soud proto ze všech shora uvedených důvodů dovolání obviněné A. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť bylo zjevně neopodstatněné. To pak učinil za splnění podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. František Hrabec předseda senátu