4 Tdo 329/2016-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o
dovolání obviněného PaedDr. E. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
24. 9. 2015, sp. zn. 7 To 321/2015, v trestní věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 80/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 92 T
80/2015, byl obviněný PaedDr. E. S. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové
věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 5. 5. 2014 v B. na
základě smlouvy o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu DRUŽBA,
stavební bytové družstvo, se sídlem Brno, Kapucínské náměstí č. 100/6, IČ:
00047708, ze dne 5. 5. 2014, převedl bez vědomí a souhlasu své manželky PaedDr.
T. S., členský podíl v tomto bytovém družstvu, když s družstevním podílem je
spojen nájem družstevního bytu o velikosti 3+1 v budově na ulici S. v B.-B.h,
který oba získali na základě Smlouvy o převodu členských práv a povinností ze
dne 15. 5. 1996 již za manželství v uvedeném roce 1996, na nabyvatelku V. K., a
to za úplatu 1.890.000 Kč, jenž mu byla V. K. následně vyplacena, když Smlouvu
o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu poškozená PaedDr. T. S.
nepodepsala, rovněž na předmětné Smlouvě nepodepsala ověřovací doložku pro
legalizaci na České poště, s. p., když byl k ověření totožnosti osoby předložen
jako doklad totožnosti její cestovní pas, jenž v té době ona neměla v držení,
neboť jej ponechala v bydlišti jmenovaného PaedDr. E. S., které v březnu 2014
opustila, výše uvedeným jednáním se tak na úkor své manželky PaedDr. T. S.
obohatil o částku ve výši minimálně 945.000 Kč (odpovídající podílu jeho
manželky v předmětném bytovém družstvu)“.
Za uvedené jednání byl obviněnému podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku
uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1
tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 4 roků.
Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku
byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné
sazby se stanoví na částku 1000 Kč, tedy celkem 200.000 Kč. Podle § 69 odst. 1
tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest
vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 92 T 80/2015,
podal obviněný PaedDr. E. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 7 To 321/2015, tak, že podle § 258
odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný PaedDr. E. S. uznán vinným ze spáchání
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o
vině daného rozsudku dopustil tím, že „v souvislosti s očekávaným rozvodem
manželství a vypořádáním společného jmění manželů, v úmyslu zkrátit společné
jmění manželů dne 5. 5. 2014 v B. na základě smlouvy o převodu družstevního
podílu v bytovém družstvu DRUŽBA, stavební bytové družstvo, se sídlem Brno,
Kapucínské náměstí č. 100/6, IČ: 00047708, ze dne 5. 5. 2014, převedl bez
vědomí a souhlasu své manželky PaedDr. T. S., členský podíl v tomto bytovém
družstvu, když s družstevním podílem je spojen nájem družstevního bytu o
velikosti 3+1 v budově na ulici S. v B.-B., který oba získali na základě
Smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 15. 5. 1996 již za
manželství v uvedeném roce 1996, na nabyvatelku V. K., a to za úplatu 1.890.000
Kč, jež mu byla V. K. vyplacena postupně dne 12. 5. a 3. 7. 2014 na účet vedený
u Raiffeisenbank, a. s., k němuž poškozená PaedDr. T. S. neměla dispoziční
právo, když Smlouvu o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu poškozená
PaedDr. T. S. nepodepsala, rovněž na předmětné Smlouvě nepodepsala ověřovací
doložku pro legalizaci na České poště, s. p., kdy byl k ověření totožnosti
osoby předložen jako doklad totožnosti její cestovní pas, jenž v té době ona
neměla v držení, neboť jej ponechala v bydlišti jmenovaného PaedDr. E. S.,
které v březnu 2014 opustila, výše uvedeným jednáním se tak na úkor své
manželky PaedDr. T. S. pokusil obohatit o částku ve výši minimálně 945.000 Kč
(odpovídající podílu jeho manželky v předmětném bytovém družstvu), přičemž
pouze díky bdělosti poškozené PaedDr. T. S., která již 31. 3. 2014 požádala SBD
o informace o dispozici s bytem a poté, co 21. 7. 2014 byla družstvem o smlouvě
o převodu družstevního podílu informována, namítla její neplatnost, v důsledku
čehož SBD Družba převod neprovedla a obviněný následně již dříve vyinkasované
peníze V. K. postupně v srpnu a v září 2014 vrátil.“
Za uvedené jednání byl obviněnému podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest
odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku
byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku
byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné
sazby se stanoví na částku 1000 Kč, tedy celkem 200.000 Kč. Podle § 69 odst. 1
tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest
vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 7 To
321/2015, podal následně obviněný PaedDr. E. S. prostřednictvím své obhájkyně
dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání namítl, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by jednal
v úmyslu zkrátit společné jmění manželů v souvislosti s očekávaným rozvodem
manželství a vypořádáním společného jmění manželů. Úmysl obviněného ponechat si
finanční prostředky a vyvést je ze společného jmění manželů nelze dle názoru
dovolatele dovodit z toho, že veškeré finanční prostředky z převodu členského
podílu byly na žádost obviněného zasílány na jeho účet u Raiffeisenbank, a.
s., k němuž poškozená PaedDr. T. S. neměla dispoziční právo. To, že jak
obviněný, tak poškozená mají své samostatné účty, ke kterým nemá druhý z
manželů dispoziční právo, ještě neznamená, že finanční prostředky uložené na
tomto účtu a získané za trvání manželství, nejsou předmětem společného jmění
manželů. V řízení nebylo (a ani nemohlo být) prokázáno, že by obviněný vyvedl
členský podíl nebo finanční prostředky získané prodejem členského podílu ze
společného jmění manželů, čímž by došlo ke snížení rozsahu společného jmění.
Dále obviněný rozebírá dispozici s majetkem ve společném jmění manželů a cituje
ustanovení § 714 občanského zákoníku. Obviněný v rámci svého dovolání vyjádřil
názor, že jednání, které je mu soudy kladeno za vinu, nemůže být trestným
činem, neboť nebyla naplněna objektivní stránka a nebyl prokázán úmysl
obviněného. V daném případě chybí znak trestného činu podvodu „způsobení škody
na cizím majetku“, který nemůže být obviněným ve vztahu ke společnému jmění
manželů naplněn. Ohledně pojmu „cizí majetek“ pak odkazuje na odbornou
literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu. Právní závěr odvolacího soudu znamená
dle názoru dovolatele nepřípustnou ingerenci norem trestního práva do vztahů
mezi manžely, aniž byla respektována zásada „ultima ratio“. V daném případě
nebylo účelné řešit vzniklou situaci trestním stíháním vůči obviněnému, neboť
šlo tuto situaci jednoznačně řešit občanskoprávní cestou.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému
projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozhodl a obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 8. 2. 2016
Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a
současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek
uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného PaedDr. E. S.
Nejvyšší soud rovněž zjistil, že obviněný PaedDr. E. S. sice podal dovolání z
důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší
části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy
učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal
nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi poškozené
PaedDr. T. S., výpovědi svědkyně V. K. a listinných důkazů) a vytýkal
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky
skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Obviněný tedy založil dovolání z velké části na námitkách zaměřených proti
skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto
zjištěním došly. Tyto námitky ovšem pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí
mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice
formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky,
které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným
považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Námitka obviněného, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž dovolatel
namítá absenci zákonného znaku „způsobení škody na cizím majetku“, je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
námitkou právně relevantní.
Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na
cizím majetku značnou škodu.
Přestože je v odborné literatuře vykládající znaky trestného činu podvodu podle
§ 209 tr. zákoníku nutno pod pojmem „cizí majetek“ rozumět majetek, který
nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jen jemu, tedy i majetek, který je ve
spoluvlastnictví, nelze tak činit v případě, kdy jde o majetek ve společném
jmění manželů. Je zřejmé, že uvedený právní závěr musí dopadat i na pojem „cizí
majetek“ u trestného činu podvodu, neboť i v tomto případě je vzhledem k povaze
institutu společného jmění manželů každý z manželů úplným vlastníkem celého
takového majetku. Uvedený výklad znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr.
zákoníku však neznamená, že by žalovaný skutek obviněného nebyl trestným činem.
Podstatné z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je, že podvodné jednání
bylo provedeno v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním
společného jmění manželů S. Podle skutkových zjištění soudů podrobně
rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz č. l. 8-9 rozsudku odvolacího
soudu) podvodné jednání obviněného směřovalo ke způsobení následku, který měl
nastat až rozvodem manželství a vypořádáním majetku ze společného jmění
manželů. Odčerpání majetku ze společného jmění manželů bylo jen jakýmsi
mezistupněm vyplývajícím z právního stavu v době podvodného jednání. Konečným
cílem obviněného PaedDr. E. S. bylo zachovat majetek ve společném jmění manželů
pouze pro sebe, aby manželka - poškozená PaedDr. T. S. nabyla menší podíl ze
společného jmění, než by nabyla bez podvodného jednání obviněného. Zjištěné
jednání obviněného PaedDr. E. S. pak naplňuje znaky trestného činu podvodu ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, byť vznik následku relevantního
z hlediska trestního práva byl časově vzdálen. Pachatel totiž již vykonal
jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1
tr. zákoníku - zamlčel poškozené podstatné skutečnosti, a snížil tak hodnotu
majetku ve společném jmění manželů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková
zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v
Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně na straně
jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní
rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v listinných
důkazech dokumentujících průběh uzavírání smlouvy o převodu družstevního podílu
v bytovém družstvu a zejména pak ve výpovědích V. H. a V. K., které v procesním
postavení svědků zcela jednoznačně, dostatečně konkrétně a bez jakýchkoli
podstatnějších nesrovnalostí popsaly okolnosti, za nichž byla smlouva o převodu
družstevního podílu uzavřena a za kterých byla manželkou obviněného podepsána
předmětná smlouva. Soudy si pro odpovědné hodnocení výše uvedených výpovědí
vytvořily náležitý podklad v poměrně širokém okruhu dalších důkazů, jimiž byly
jednak výpověď poškozené PaedDr. T. S. a zejména pak listinné důkazy (záznamy a
sdělení stavebního bytového družstva, smlouva o převodu členských práv a
povinností ze dne 15. 5. 1996 atd.). Soudy jasně, srozumitelně a zejména
logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace
důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
sám hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. To, že obviněný nesouhlasí se
způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými
zjištěními, není dovolacím důvodem.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že námitka dovolatele, týkající se
subsidiarity trestní represe a s ní spojeného principu ultima ratio (byť právně
relevantně uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem), je námitkou zjevně
neopodstatněnou. Obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky jemu
přisuzovaného zločinu a intenzita jeho jednání významně překročila rámec
běžných občanskoprávních vztahů a bylo již zcela namístě uplatnit prostředky
trestní represe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp.
zn. 3 Tdo 1054/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 7
Tdo 988/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo
1035/2010), když v tomto směru nevznikají žádné pochybnosti. Rovněž je třeba
uvést, že se s touto námitkou již řádně vypořádaly soudy dosud v této trestní
věci činné. Z výše uvedeného je zřejmé, že za daných okolností jednání
obviněného zjevně zasáhlo do sféry zájmů chráněných trestním zákoníkem. Proto
také svým jednáním nepochybně naplnil všechny znaky označeného trestného činu
tak, jak je předpokládá trestní zákoník, přičemž jeho argumentace občanským
zákoníkem postrádá právně relevantního významu.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného PaedDr. E. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu