4 Tdo 398/2015-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015
o dovolání obviněného S. S. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 13. 10. 2014, sp. zn. 7 To 235/2014, v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 50/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 6. 2014, sp. zn.
4 T 50/2014, byl obviněný S. S. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného
zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním
uvedeným ve výroku daného rozsudku.
Za toto jednání a za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku a za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1
alinea první tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne
15. 1. 2014, sp. zn. 4 T 281/2013, pravomocného téhož dne, byl obviněný S. S.
P. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu
vyhoštění z území ČR na 5 let.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 4 T 281/2013,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SPCGMAX, s. r. o.,
odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto též o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c)
tr. ř. obviněného B. T.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 4 T
50/2014, podali obviněný S. S. P. a státní zástupce Okresního státního
zastupitelství ve Frýdku-Místku odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v
Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 7 To 235/2014, tak, že podle
§ 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve vztahu k
obviněnému S. S. P. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak,
že byl obviněný S. S. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku
o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 13. 11. 2013 v době od 22.10
hodin do 22.15 hodin ve F.-M. na ulici S., před domem, po předchozí společné
domluvě a přípravě s dosud neznámou osobou, v úmyslu zmocnit se motorového
vozidla a v něm uložených věcí, přistoupil obviněný S. S. P. a neznámý
maskovaný pachatel, kterého obviněný k tomuto účelu předem sjednal, k
poškozenému J. H. L. ve chvíli, kdy z vozidla Kia Ceed, po příjezdu z M.
vyhazoval odpadky do popelnice, obviněný S. S. P. poškozeného J. H. L. oslovil
a neznámý spolupachatel jej napadl za použití elektrického paralyzéru, který mu
předtím za tím účelem obviněný svěřil, v oblasti krku a dále jej společně
napadali údery rukou do hlavy a obličeje a snažili se jej natlačit do
zavazadlového prostoru vozidla Kia Ceed, avšak z důvodu aktivní obrany
poškozeného J. H. L. a přítomnosti svědka od svého jednání upustili, nasedli do
motorového vozidla Kia Ceed vlastněného společností SPCGMAX, s.r.o. a s tímto
odjeli do katastru městské části L., kde vozidlo odstavili, tímto jednáním
způsobil obviněný společně s neznámým pachatelem poškozenému J. H. L. zranění
spočívající v tržné ráně na hlavě vpravo vzadu parietálně délky 2 centimetry
zasahující do podkoží, v tržné ráně na hlavě v horní části středu čela délky
2,5 centimetru rovněž zasahující do podkoží a bolestivosti pravé poloviny dolní
čelisti s dobou léčení nejméně 10 dnů a škodu odcizením osobních dokladů,
navigace a finanční hotovosti ve výši 10 Euro a dále způsobili škodu zmocněním
se motorového vozidla zn. Kia Ceed, rok výroby 2009, barvy šedé tmavá,
společnosti SPCGMAX, s. r. o., ve výši nejméně 120.000 Kč.“
Za uvedené jednání a za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d)
tr. zákoníku a za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst.
1 alinea první tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne
15. 1. 2014, sp. zn. 4 T 281/2013, pravomocného téhož dne, byl obviněný S. S.
P. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §
56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu
vyhoštění z území ČR na 5 let.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 4 T 281/2013,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SPCGMAX, s. r. o.,
odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku
ve vztahu k obviněnému B. T. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2014, sp. zn.
7 To 235/2014, podal následně obviněný S. S. P. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání namítl, že jedním ze základních znaků skutkové podstaty
trestného činu loupeže je, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí musí
být spáchána v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tato podmínka dle názoru dovolatele
nebyla splněna, neboť neoslovoval poškozeného s úmyslem mu odcizit automobil,
přičemž v této souvislosti poukázal na znění skutkové věty, ze které následně
dovozuje, že až poté, co skončila šarvátka, nasedli (spolu se spolupachatelem)
do automobilu a použili jej toliko k opuštění místa incidentu. Tím se však
mohli dopustit maximálně trestného činu neoprávněného užívání cizí věci. Soudy
obou stupňů tak nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání, neboť fyzické
násilí nesměřovalo k získání cizí věci. Dále obviněný polemizoval s některými
argumenty soudu druhého stupně a tím i s hodnocením některých důkazů a soudem
druhého stupně učiněnými skutkovými zjištěními, když podstatou těchto úvah
obviněného je tvrzení, že nebylo jeho úmyslem zmocnit se vozidla. Vozidlo
použil pouze k opuštění místa incidentu, neboť nemohl použít vozidlo, kterým
přijel, a zpanikařil. Obviněný dále namítl, že došlo k extrémnímu nesouladu
mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Namítl rovněž, že ve výroku
napadeného rozhodnutí byla nesprávně uvedena výše škody, přičemž už jen s
ohledem na případné občanskoprávní řízení je podle něj třeba, aby byla výše
škody ve výroku rozhodnutí uvedena správně.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadené rozhodnutí ve výroku I. zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a
k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že zásah do skutkových zjištění je možné
připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně
jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění
soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich
hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem
dokazování apod. K takové situaci však v této věci nedošlo, neboť mezi
skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně a právními závěry těchto
soudů není dán nesoulad, natož nesoulad extrémní. Za právně relevantní lze
považovat námitku obviněného, že jeho jednáním nebyly naplněny zákonné znaky
skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl zjištěn jeho úmysl zmocnit se cizí věci. Tuto jeho
námitku však nelze považovat za důvodnou, neboť na základě skutkových zjištění
soudů prvního a druhého stupně je možno učinit spolehlivý závěr, že obviněný
užil vůči poškozenému násilí v přímém úmyslu zmocnit se cizí věci. S
problematikou úmyslu obviněného zmocnit se cizí věci se přesvědčivě vypořádal
zejména soud druhého stupně na straně 8 rozsudku a s jeho argumentací se lze
ztotožnit. Uvedený soud vzal za prokázaná skutková zjištění, že obviněný se
snažil poškozeného natlačit do vozidla, že si zajistil odvoz svého vozidla B. T., že se poškozenému nepředstavil svým jménem, že vozidlem poškozeného nakonec
skutečně odjel. Tato skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, a to
zejména ve výpovědích poškozeného a Mgr. M. V., jakož i ve výpovědi B. T. z
přípravného řízení. Na základě uvedených skutkových zjištění nepochybně lze
učinit závěr, že obviněný měl již od počátku celého incidentu, tedy i v době
přistoupení k poškozenému, v plánu zmocnit se vozidla poškozeného, kterým
hodlal z místa odjet. Tím je ovšem naplněna subjektivní stránka zvlášť
závažného zločinu podvodu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétními
námitkami obviněného ohledně jeho úmyslu se není třeba blíže zabývat, neboť
obviněný jimi brojí proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním soudů
prvního a zejména druhého stupně. Námitky tohoto charakteru však z pohledu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou relevantní. Pouze
k argumentaci obviněného popisem skutku považuje za vhodné zmínit, že soud
druhého stupně skutečně hovoří o upuštění obviněného od svého jednání, obviněný
však soudem použitou formulaci vykládá v rozporu s obsahem popisu skutku jako
celku. Je totiž zřejmé, že soud má v tomto případě jednáním na mysli fyzický
útok proti poškozenému, nikoliv upuštění obviněného od úmyslu zmocnit se cizí
věci.
K námitce obviněného ohledně způsobené škody pak lze uvést, že úvahy
obviněného ohledně výše škody v případě zmocnění se cizí věci za účelem
přechodného užívání jsou správné, nikoliv však relevantní. Je totiž třeba
konstatovat, že způsobení škody není zákonným znakem skutkové podstaty zvlášť
závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a uvedení nesprávné
výše škody v popisu skutku za této situace nemá žádný vliv na právní
kvalifikaci skutku. Stejně tak tato okolnost nemá vliv ani na správnost výroku
o náhradě škody, když bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného S. S. P.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný S. S. P. sice podal dovolání z důvodu
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části
dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy
učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal
nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného a výpovědi
obviněného) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno
považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení
provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se v této části
dovolání pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným
způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze
podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle
kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková
zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, z nichž v
napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.
Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké
výpovědi poškozeného a dalších svědků (Mgr. M. V., J. L., J. K., H. M.) a
rovněž v listinných důkazech. Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi
poškozeného si soudy vytvořily odpovídající podklad v poměrně širokém okruhu
dalších důkazů, které vyzněly tak, že podpořily věrohodnost tvrzení
poškozeného. Soudy hodnotily usvědčující důkazy v souladu s jejich obsahem, své
hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily.
Soudy se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Relevantní námitkou, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, je námitka, že
jeho jednáním nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného
zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl zjištěn jeho
úmysl zmocnit se cizí věci. Námitce, jíž obviněný vyjádřil názor o nedostatku
subjektivní stránky tohoto trestného činu, však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Zločinu loupeže podle § 173 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti
jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci.
Skutkem uvedeným ve výroku o vině byly znaky uvedeného zločinu naplněny, a to i
z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslu pachatele zmocnit se
cizí věci. Úmysl pachatele směřuje k tomu, aby si zajistil dispozici s věcí,
která mu nepatří a kterou nemá ve své moci. Přitom není rozhodné, z jakého
důvodu pachatel chce cizí věc dostat do své dispozice, tj. zda chce trvale
rozmnožit svůj majetek, přechodně užívat věc, následně zničit či odstranit věc,
pouze poškodit vlastníka či držitele věci apod.
Ohledně námitky obviněného, že nebyl zjištěn jeho úmysl zmocnit se cizí věci
Nejvyšší soud konstatuje, že k této námitce se vyjádřil jak soud nalézací, tak
soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s veškerou
argumentací nalézacího soudu, a dále uvedl, že vzal za prokázaná skutková
zjištění, že obviněný se snažil poškozeného natlačit do otevřeného kufru
vozidla Kia Ceed, čemuž se poškozený aktivně bránil, a tohoto jednání zanechal
až ve chvíli, kdy v důsledku volání o pomoc poškozeného začali přibíhat lidé,
že si zajistil odvoz svého vozidla B. T., že se poškozenému nepředstavil svým
jménem, i to, že vozidlem poškozeného nakonec skutečně odjel. Zcela správně pak
odvolací soud uvedl, že uvedená skutková zjištění mají oporu v provedeném
dokazování, a to zejména ve výpovědích poškozeného a Mgr. M. V., a rovněž ve
výpovědi B. T. z přípravného řízení (viz s. 8 rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 7 To 235/2014). Nejvyšší soud se s
názorem odvolacího soudu a s jeho argumentací plně ztotožňuje. Na základě
uvedených skutkových zjištění lze dospět k závěru, že obviněný měl již od
počátku celého incidentu (tedy i v době přistoupení k poškozenému) v plánu
zmocnit se vozidla poškozeného, kterým hodlal z místa odjet. Právní posouzení
skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. l tr. zákoníku je tedy evidentně
správné. Pro úplnost zbývá dodat, že pokud soud druhého stupně ve skutkové větě
použil formulaci „…. od svého jednání upustili….“, je z obsahu popisu skutku
jako celku zřejmé, že soud měl v tomto případě jednáním na mysli fyzický útok
proti poškozenému, nikoliv upuštění obviněného od úmyslu zmocnit se cizí věci.
Co se týká námitky ohledně výše škody, Nejvyšší soud podotýká, že znakem
skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není určitá
hodnota věci, resp. způsobení majetkové škody v určité výši (viz č. 1/1980 Sb.
rozh. tr.). Ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství nelze než konstatovat, že uvedení nesprávné výše škody v popisu
skutku za této situace nemá žádný vliv na právní kvalifikaci skutku. Rovněž
nemá tato okolnost vliv ani na správnost výroku o náhradě škody, neboť bylo
rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř., takže toto pochybení nelze považovat za
nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení a
naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez
jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný S. S. P. svým předmětným jednáním
naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku,
příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil
odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným
kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění
svého rozhodnutí odvolací soud.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného S. S. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2015
Předseda senátu
JUDr.
Jiří Pácal