USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 2. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného J. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 25. 8. 2020 č. j. 8 To 214/2020-264 v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 39/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 6. 2020 č. j. 1 T 39/2020-249 byl
obviněný J. V. uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě 1/ výroku o
vině a dále přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem
dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě
popsaném v bodě 2/ výroku o vině. Jeho trestná činnost podle skutkových
zjištění nalézacího soudu spočívala v tom, že:
1/ dne 1. 6. 2019 v době okolo 18:30 hodin v bytě užívaném společně s bývalou
manželkou P. V., nar. XY, v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okr. Jihlava, s
cílem vlastního sexuálního uspokojení, poté, co P. V. vyšla z koupelny, ji se
slovy „když můžeš šukat jinde, tak můžeš šukat i doma!“ v prostoru chodby
uchopil za ruku a odtáhl ji do ložnice, zde ji povalil na postel a začal jí
stahovat tepláky, čemuž se poškozená snažila aktivně bránit, kdy svírala nohy k
sobě a rukama se ho snažila odstrčit, kdy jí však z důvodu větší fyzické
převahy roztáhl nohy, stáhl jí tepláky a kalhotky a svým tělem zamezil tomu,
aby poškozená sevřela nohy k sobě, následně vnikl prsty do pochvy poškozené, na
což poškozená reagovala tím, že mu opakovaně říkala, ať ji nechá být, a poté,
co zjistila, že její dosavadní snaha se bránit obžalovanému nezabránila v jeho
počínání, a v důsledku vědomí, že kdyby se nadále aktivně bránila, tak by jí
způsobil vlivem překonání jejího odporu podstatně závažnější a bolestivější
zranění, upustila od své obrany, kdy následně obžalovaný zasunul svůj penis do
pochvy poškozené a takto s ní souložil až do svého vyvrcholení, které provedl
do pochvy poškozené, když poškozená už jen odevzdaně ležela, a
2/ dne 28. 6. 2019 kolem 22:00 hodin nejprve v kůlně nacházející se na zahradě
u domu č. p. XY v obci XY, okr. Jihlava, která slouží jako soukromá klubovna,
pod vlivem alkoholu a po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl také alkoholem
ovlivněnou bývalou manželku P. V., nar. XY, kterou nejprve na lavici chytil
rukou z přední části za krk a tlačil ji do lavice, na které seděla, v důsledku
čehož byla poškozená nucena lehnout si zády na podsedák této lavice, a zde ji
po dobu několika sekund rdousil, kdy toto rdoušení poškozená pociťovala jako
silné, neboť nemohla dýchat a volat o pomoc, přičemž se bránila mácháním obou
rukou před sebou, v důsledku čehož obžalovanému způsobila drobná zranění v
obličejové části a na pažích, kdy při rdoušení na P. V. křičel „podříznu tě
jako svini“, kdy tato výhrůžka vzbudila u P. V. důvodnou obavu, že ji usmrtí či
jí způsobí těžkou újmu na zdraví, poté, co přestal poškozenou rdousit, tak ji
uchopil za její ruku a se slovy „potáhni domů“ ji bez jejího souhlasu a proti
její vůli táhl silou přes zahradu do domu, což je několik desítek metrů, po
dobu cca jedné minuty, kde ji v prvním patře domu strčil na schodiště vedoucí
do druhého patra a zde po ní opakovaně požadoval, aby šla nahoru, přičemž
poškozená říkala, že nikam nepůjde, a tímto svým jednáním způsobil P. V.
pohmoždění krku a blokaci krční páteře, se kterou byla ošetřena v Nemocnici XY,
přičemž zranění poškozenou omezila v běžném způsobu života nejméně tím, že
nemohla otáčet hlavou a měla omezené možnosti spánku v důsledku nošení krčního
límce, a to po dobu přesahující 7 dní, a následně u schodiště vedoucího do
druhého patra zpočátku slovně a poté fyzicky napadl J. D., nar. XY, a J. Z.,
nar. XY, kteří se P. V. zastali, přičemž v důsledku fyzické potyčky se dostali
do ložnice D. Z., kdy obžalovaný začal pěstmi oba napadat do oblasti hlav a
trupů a přitom nejméně jednou udeřil uzavřenou pěstí J. D. do oblasti hlavy pod
pravé oko, v důsledku čehož poškozený upadl na postel, kde ho obžalovaný
zaklekl jedním kolenem, jednou rukou ho držel a několikrát ho druhou rukou
udeřil do horní části trupu a břicha a snažil se ho opakovaně udeřit do oblasti
obličeje, což se mu pro aktivní odpor poškozeného nepodařilo, a tímto svým
jednáním způsobil J. Z. kontuzi obličeje, krční páteře, hrudníku, hematom na
pravém oku a oděrky na obou loktech, přičemž J. Z. byl pro uvedená zranění
ošetřen v Nemocnici XY a ta ho dále omezovala nejméně bolestivostí poraněných
oblastí po dobu nepřesahující jeden týden, a J. D. způsobil drobný hematom u
vnějšího koutku pravého oka a bolestivost svalu z vnitřní strany levého lokte,
kdy jeho zranění ho omezilo nejméně bolestivostí poraněných oblastí po dobu
nepřesahující jeden týden, přičemž ale s ohledem na způsob a razanci útoku a s
vědomím svojí fyzické převahy musel být nejméně srozuměn s tím, že může dojít k
vážnějšímu zranění, které by poškozené podstatně omezovalo v běžném způsobu
života po dobu přesahující jeden týden, kdy ke vzniku tohoto následku nedošlo
jen shodou okolností nezávislých na jeho vůli.
Za to soud prvního stupně obviněného podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, částku 4.388,71 Kč a poškozené
Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178,
Praha 3, částku 3.496 Kč.
Odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 25. 8. 2020 č. j. 8 To 214/2020-264 podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný J. V. následně
dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l
) tr. ř. V něm namítl, že se krajský soud v potřebném rozsahu nevypořádal s
jeho odvolacími námitkami, když věnoval pozornost jen několika z nich. Ve
zbylém rozsahu odvolacího přezkumu zůstalo jeho rozhodnutí absolutně
nepřezkoumatelné. Při svém rozhodování vycházel pouze z argumentů obžaloby,
zatímco argumenty obhajoby ponechal zcela bez povšimnutí. Své myšlenkové
postupy v odůvodnění usnesení blíže nevysvětlil a namísto toho se „snížil k
argumentačním faulům“, přičemž údajně nepodložená tvrzení obviněného měl za
pouhé spekulace, zatímco stejně nepodložená tvrzení poškozené vzal za jasná
fakta. Obviněný nadále trvá na tom, že bylo zcela namístě vypracovat znalecký
posudek k posouzení věrohodnosti poškozené P. V. i jeho samotného. Pouze oni
dva totiž měli být na místě činu, jejich tvrzení o skutku, který byl
kvalifikován jako zločin znásilnění, jsou zcela protichůdná a žádné jiné přímé
důkazy k němu provedeny nebyly. Jeho návrh byl tedy zcela logický a odůvodněný.
Obviněný pokládá za nepřípustné, že soudy tento důkazní návrh neakceptovaly se
zdůvodněním, že v minulosti páchal trestnou činnost podvodného charakteru, a
proto je pro ně osobou nevěrohodnou, zatímco poškozená je pro ně naopak osoba
zcela věrohodná. Takové pojetí neznamená nic jiného, než že ho do budoucna může
kdokoli obvinit z čehokoli a on nebude mít reálnou možnost se proti takovému
křivému obvinění bránit. Tvrzení poškozené o údajném znásilnění a násilném
napadení přitom byla nejen nepodložená, ale přímo vyvrácena celou řadou
nesrovnalostí. Podle dovolatele je minimálně s podivem, že poškozená při činu
nevolala o pomoc a ani následně na ní nikdo nic nepozoroval, dál s ním žila a
jezdila nakupovat a celou událost oznámila až s výrazným časovým odstupem. Tyto
skutečnosti měly soudy vést spíše k rozhodnutí v duchu zásady „v pochybnostech
ve prospěch obviněného“. Pokud trestní stíhání dospělo k pravomocnému
odsuzujícímu verdiktu, bylo tím porušeno jeho ústavně garantované právo na
spravedlivý proces. V řízení nemohl prokazovat negativní skutečnosti, tj. že se
skutek nestal. Pokud však soudy vůbec nepřipustily, že by jeho tvrzení mohla
být pravdivá, a zároveň odmítly vypracování navrhovaného znaleckého posudku,
fakticky mu účinnou obhajobu zcela znemožnily. Dovolatel uzavřel, že byť na
svoji trestní minulost není hrdý, nemůže jí být determinován do konce života a
v důsledku svých dřívějších činů odsuzován i za to, co nespáchal. Z výše
rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2020 č. j. 8 To 214/2020-264, tak
i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 6. 2020 č. j.
1 T 39/2020-249, a poté ho podané obžaloby zprostil. Součástí dovolání učinil i
návrh, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí do doby, než
bude o tomto opravném prostředku rozhodnuto.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h odst. 2
tr. ř. úvodem podotkla, že obviněný v něm v zásadě zopakoval argumentaci,
kterou uplatňoval v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a kterou
vtělil i do řádného opravného prostředku (odvolání). Jeho trestná činnost však
byla prokázána především výpověďmi J. D., J. Z. a P. V. Posouzení obecné a
specifické věrohodnosti posledně jmenované poškozené přitom bylo úkolem soudu a
nikoli znalce. K případnému doplnění dokazování o požadovaný psychologický a
psychiatrický posudek by bylo nutno přistoupit pouze tehdy, pokud by poškozená
své výpovědi v průběhu řízení podstatně měnila a tím by vznikly pochybnosti o
její schopnosti vnímat inkriminovanou událost, uložit si ji do paměti a
následně ji reprodukovat. To se však v projednávaném případě nestalo. Její
výpověď byla navíc podporována i výpověďmi dalších svědků, a to T. a M. Z. a V.
a B. S. Újma na zdraví u všech poškozených byla objektivizována i lékařskými
zprávami. Z hlediska dovolacího přezkumu vyzdvihla státní zástupkyně skutkovou
(procesní) povahu opakovaných námitek obviněného s tím, že takové výhrady
žádnému ze zákonných důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídají. Přesto podotkla,
že oba soudy se s nimi vypořádaly dostatečně podrobně a dospěly k závěrům,
které jsou logické a které plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování.
Výhrady obviněného tak nepovažuje za důvodné ani z věcného hlediska. Proto své
vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v
zákoně, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v
neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila
i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. V. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti
pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut
řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel,
lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na
které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek
pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i
odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v dané trestní věci vyloučena,
neboť Krajský soud v Brně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a
rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném
případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející
napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo skutečně zatíženo namítanou
vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se
naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud
vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To
znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště
dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního
posouzení stíhaných skutků, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel
výhradně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu jeho
hodnocení oběma soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil
na zpochybnění jejich skutkových zjištění, domáhal se zásadní revize skutkového
stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vadu rozhodnutí
předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ale znamená, že
předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a nikoli
hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod
žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury
Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a
restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli
především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp.
zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své
rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně.
Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za
následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení
zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném
opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv
jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním
vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková
flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých,
dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci
tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní
pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla
nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení
stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit
dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala
extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na
obhajobu, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.
K výtce obviněného, že byl odmítnut jeho návrh na doplnění dokazování o
zpracování znaleckého posudku k posouzení jeho věrohodnosti i věrohodnosti
poškozené, je v obecné rovině zapotřebí zdůraznit, že trestní řád neurčuje
žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné
skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu
zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné
dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již
provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy
procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového
stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Z hlediska ústavně garantovaného
práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení
navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích musí rozhodnout a – pokud jim
nevyhoví – důvody svého odmítavého postoje vyložit alespoň v písemném
vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tyto postuláty „fair procesu“ Okresní soud
v Jihlavě v dané trestní věci bezezbytku respektoval. O zamítnutí návrhů
obviněného na doplnění dokazování rozhodl přímo v hlavním líčení dne 3. 6.
2020, a to procesním usnesením, jež není třeba písemně odůvodňovat (viz
protokol na č. l. 243 verte spisu). Proč jim nevyhověl, pak ústavně konformním
způsobem vysvětlil na str. 4 písemného vyhotovení rozsudku. Navrhovaný důkaz
tedy neopomněl a obviněného v právu na obhajobu svým procesním postupem
nikterak nezkrátil.
Z podrobného a pečlivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria
požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by soud
prvního stupně dospěl k obviněným zpochybňovaným skutkovým zjištěním po
neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce
založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se
vypořádal s jeho obhajobou spočívající na popírání své trestné činnosti (viz
bod 2/ odůvodnění rozsudku), není z hlediska principů formální logiky co
vytknout. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil
i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1
tr. ř.) dostatečně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem
zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci
odůvodnil v bodech 6 až 10 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s
požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší
soud tedy nemá za to, že by napadená rozhodnutí byla projevem nepřípustné
soudní libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno.
Námitky obviněného J. V. věcnému zaměření žádného ze zákonných dovolacích
důvodů neodpovídaly. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b
tr. ř., aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených
v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného k odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, předseda
senátu Nejvyššího soudu žádné důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1
tr. ř. v předložené trestní věci neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu