USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání P. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. 61 To 144/2024, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 Nt 2603/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání P. M. odmítá.
1. V řešené věci byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 1. 2024 č. j. 2 Nt 2603/2020-321 podle § 353 odst. 2 tr. ř. zamítnut návrh „posuzovaného“ P. M. na propuštění z výkonu ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě, které mu bylo uloženo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2018 sp. zn. 1 Nt 4001/2018. 2. Jeho následnou stížnost proti shora citovanému rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. 61 To 144/2024 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. 3. Usnesení stížnostního soudu napadl P. M. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. V jeho odůvodnění označil obě dotčená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně za nezákonná a protiústavní. Soudům vytkl, že při posuzování oprávněnosti a důvodnosti jeho návrhu na ukončení ambulantního psychiatrického léčení postupovaly ryze formalisticky a nevzaly dostatečně v úvahu skutečnosti svědčící pro závěr, že uložené léčení již naplnilo svůj účel a není třeba v něm nadále pokračovat. Nepřihlédly například ke kladnému vyjádření jeho matky a zejména nezohlednily fakt, že si sám plně uvědomuje povahu svého onemocnění a vnímá nezbytnost dalšího užívání předepsané medikace i do budoucna, tak aby se jeho zdravotní stav nezhoršil. Že je v tomto směru disciplinovaný pacient, potvrdil při výslechu i jeho ošetřující lékař (psychiatr) P. P., k němuž pravidelně docházel na terapii a který se již v roce 2022 stavěl k možnému ukončení jeho ambulantní léčby veskrze pozitivně. Dovolatel pak nechápe, proč stejný lékař v řízení o nyní posuzovaném návrhu svůj dřívější odborný náhled na věc radikálně změnil a ukončení léčení překvapivě nedoporučil s krajně nepřesvědčivým odůvodněním, že posuzovaný s ním v poslední době přestal navazovat oční kontakt a podání dalšího návrhu k soudu s ním předem nezkonzultoval. Obhajoba míní, že takové důvody k zamítnutí návrhu nepostačovaly. Pacient totiž nepochybně není povinen navazovat se svým lékařem oční kontakt a stejně tak mu žádný právní předpis neukládá, aby s ním předem konzultoval svůj úmysl podat návrh na ukončení ochranného léčení. Dostatečně nevysvětlená změna názoru P. se pak podle dovolatele naprosto zásadně odrazila na výsledku řízení, neboť s jeho kladným stanoviskem spojoval možnost doporučení ukončení výkonu ochranného opatření i MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., jako zpracovatel ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl ve věci „stěžejním důkazem“. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. 61 To 144/2024 zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. V rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. byl opis dovolání zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, kterému byl doručen dne 30. 4. 2024. Za Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u tohoto orgánu. V něm poukázala na obsah podaného dovolání i na znění ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. upravujícího případy rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné. V dané souvislosti vyjádřila názor, že proti rozhodnutí stížnostního soudu, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o nevyhovění žádosti o propuštění z ochranného ambulantního léčení, mezi taková rozhodnutí nepatří. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
5. Dovolací senát předně zkoumal splnění procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že P. M. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají, že dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a že splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Zároveň však musel konstatovat, že (opět) není přípustné.
6. V dané souvislosti je třeba připomenout, že to není poprvé, co se jmenovaný v předložené trestní věci pokusil zvolenou cestou zvrátit nepříznivá rozhodnutí obecných soudů o jeho návrhu na propuštění z výkonu ochranného psychiatrického ambulantního léčení, které mu bylo uloženo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2018 sp. zn. 1 Nt 4011/2018. Nejvyšší soud již v minulosti rozhodoval o jiném jeho dovolání, které směřovalo proti typově stejným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze učiněným ve vykonávacím řízení, jako jsou ta nynější. Usnesením ze dne 15. 2. 2023 sp. zn. 4 Tdo 57/2023 přitom zmíněné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. V písemném odůvodnění svého usnesení tehdy zdůraznil, že dovolání je specifickým a relativně úzce specializovaným mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadat pouze vybraná meritorní rozhodnutí soudů druhého stupně, která zákonodárce zařadil do taxativního výčtu obsaženého v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jimi se konkrétně rozumějí:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) tr. ř.
7. Z nadepsaného uzavřeného výčtu je zřejmé, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. 61 To 144/2024 svou povahou ani obsahem do okruhu rozhodnutí, proti nimž zákon připouští dovolání, nespadá. Tak jako v předcházejícím případě dovolací senát zdůrazňuje, že Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 1. 2024 sp. zn. 2 Nt 2603/2020 dovolateli ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě neukládal. Nešlo tedy o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., a proto ani následné zamítavé usnesení Městského soudu v Praze nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., které by podléhalo případnému dovolacímu přezkumu. Dané stanovisko vychází z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (k tomu srov. přiměřeně např. jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 3 Tdo 523/2013, publikované pod č. 19/2014 Sb. rozh. tr.; nebo usnesení ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 7 Tdo 934/2014 aj.), kterou v minulosti nezpochybnil ani Ústavní soud (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení ze dne 2. 4. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 3951/14).