4 Tdo 424/2016-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o
dovolání obviněné Ing. H. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 327/2015, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 152/2013, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněné Ing.
H. S. zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2015,
sp. zn. 6 To 327/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 T 152/2013, jakož i další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad
Labem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn.
5 T 152/2013, byla obviněná Ing. H. S. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení
na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle
skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že:
„dne 7. 12. 2012 ve 14:10 hodin v Ú. n. L., v ulici M., v místech u zastávky
MHD G., při řízení vlastního osobního automobilu tov. zn. a typu Seat Altea,
ve směru jízdy z centra od ulice S. P., způsobila dopravní nehodu tím, že za
situace, kdy před ní v zastávce MHD zastavil trolejbus linky, nesnížila
rychlost jízdy a při střetové rychlosti 46,5 - 51,5 km/h přední částí svého
vozidla na úrovni přední části zastavivšího trolejbusu srazila chodce,
poškozeného nezletilého „X. Y.“*), který vystoupil z trolejbusu předními
dveřmi a po té přebíhal komunikaci před přední částí trolejbusu v úmyslu přejít
komunikaci mimo vyznačený přechod pro chodce, který je na daném místě vyznačen
vodorovnými dopravními značkami a směřuje do začátku prostor přístřešku
zastávky MHD ve směru od centra,
z místa dopravní nehody byl poškozený „X. Y“*) převezen s těžkým zraněním na
ošetření do Masarykovy nemocnice v Ú. n. L., kde bylo zjištěno, že při nehodě
utrpěl otřes mozku, mírně dopředu posunutou zlomeninu horního raménka stydké
kosti vpravo, tržně zhmožděnou ránu dásně dolní čelisti, lehké pohmoždění jater
a ledviny s průvodním přechodným zvýšením hodnot jaterních testů a
mikroskopické úrovni přítomnost krve v moči, pohmoždění nosu s průvodním
otokem, oděrku kůže brady, kůže hrotu nosu, naštípnutím kůstek, rankou sliznice
v levém nosním průduchu s vychýlením nosní přepážky doprava, otokem nosu a
přechodným krvácením z nosu, lehké pohmoždění levé tváře, pohmoždění pravé
tváře a oděrkami kůže, pohmožděninu nad pravým okem a horního víčka s krevním
výronem do podkoží a rankou kůže vnitřního konce pravého obočí, oděrku kůže
temene hlavy vel 2 cm, oděrky kůže pravé kyčelní krajiny, oděrky kůže obou
dlaní a prstu rukou, oděrku kůže nad pravým kolenem a oděrky kůže zevního
kotníku pravé nohy, zranění si vyžádalo hospitalizaci v Masarykově nemocnici v
Ú. n. L. po dobu 3 dnů, v důsledku zlomeniny horního raménka stydké kosti
vpravo nemohl po dobu 9 týdnů našlapovat na pravou dolní končetinu a mohl se
pohybovat výhradně s dopomocí berlí, zranění si vyžádalo celkovou dobu léčení 3
měsíce, z lékařského hlediska hodnoceno jako zranění těžké,
přičemž obviněná tímto nedbalostním jednáním porušila ustanovení § 4 písm. a),
písm. b), § 5 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o pozemních
komunikacích.“
Za uvedené jednání byl obviněné Ing. H. S. uložen podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2, 3, tr. zákoníku
peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 300 Kč,
tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 30.000 Kč, splatného podle § 68
odst. 5 věty druhé tr. zákoníku v nejvýše dvanácti měsíčních splátkách v
minimální výši 2.500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest
odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné stanovena povinnost zaplatit na
náhradě škody částku 10.644 Kč poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České
republiky, IČ: 47 11 49 75, sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 T
152/2013, podala obviněná Ing. H. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v
Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 327/2015 tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil
ve výroku o náhradě škody a podle § 265 tr. ř. byla poškozená Vojenská
zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 47 11 49 75, sídlem Praha 9,
Drahobejlova 1404/4 odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6
To 327/2015, podala obviněná Ing. H. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v
dovolání uvedla, že se není schopna ztotožnit s rozhodnutími obou soudů o vině
a ani je vnitřně přijmout, i když si je pochopitelně vědoma toho, že byla
účastníkem dopravní nehody, při které došlo k vážnému zranění mladého člověka.
Nemůže se však smířit se závěry obou soudů, které vyhodnotily „danou věc“ jako
její nedbalost a dovodily tak na její straně z toho vyplývající trestní
odpovědnost. Oba soudy shledaly její nedbalostní formu zavinění v nevědomém
stupni ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, když došly ke
společnému závěru, že sice nevěděla, že svým jednáním může způsobit porušení
nebo ohrožení zákona, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním
poměrům vědět měla a mohla. S takovým hodnocením jejího zavinění se nemůže
ztotožnit. Přitom poukazuje na ty výsledky provedeného dokazování, podle
kterých se místem dopravní nehody nepohybovala rychlostí, která by byla
nepovolená, a proto neporušila žádnou z povinností stanovenou jí zákonem č.
361/2000 Sb. Podle vyhodnocení soudů obou stupňů se jednalo o situaci hraniční
povahy, kdy bylo třeba pečlivě vážit přiměřenou míru opatrnosti, kterou je
možno po ní požadovat a to právě za stavu, že takovou míru opatrnosti je na
místě požadovat i od ostatních účastníků silničního provozu. V této souvislosti
poukázala na to, že poškozený se v době dopravní nehody nacházel téměř ve věku
14 let, disponoval běžným poučením jak ze strany školy, tak i od rodičů o tom,
jak si má při dopravě v prostředcích MHD počínat a byl také vybaven
každodenními zkušenostmi s cestováním uvedeného typu. Byl si tedy nepochybně
vědom toho, že při vystoupení z prostředku MHD je jeho povinností počínat si s
náležitou opatrností s tím, že jeho povinností je rozhlédnout se a přesvědčit
se, zda může bezpečně přejít vozovku na její protilehlou část. Takovým způsobem
se však nezletilý poškozený nechoval, nedodržel základní míru opatrnosti a
naopak se choval nebezpečně a neopatrně. Navíc soudy bagatelizovaly výpověď
jediného svědka dopravní nehody, kterým byl Š. L., řidič trolejbusu, dle které
poškozený vyběhl v podstatě přímo před vozidlo, které obviněná řídila. Ten
nepochybně dokázal takto vzniklou dopravní situaci vyhodnotit odpovídajícím
způsobem, když ve své výpovědi uvedl, že …. „ten kluk se rozeběhl přímo před
čumákem toho trolejbusu, podíval se jenom doprava …. ta ženská neměla šanci
prostě něco udělat, protože to bylo přímo, ten kluk jí vběhl přímo a ještě s
rozběhem….“.
Obviněná má tedy za to, že soudy obou stupňů pochybily, pokud na základě
zjištěného skutkového stavu věci dovodily její zavinění takové intenzity, jež
zakládá její trestní odpovědnost. I když si je vědoma své „objektivní
spoluodpovědnosti“, neznamená tato spoluodpovědnost vznik odpovědnosti trestní.
Její odpovědnost je dovozována „jakýmsi teoretickým postupem“, přičemž i ze
závěrů znaleckého posudku vyplývá, že poškozený vytvořil náhlou překážku a v
daných podmínkách nemohla srážce zabránit, resp. že se tak mohlo stát pouze za
situace, kdyby daným místem projížděla rychlostí 20 km/h. Nicméně jak ze
znaleckého posudku, tak i z ostatních pořízených důkazů jednoznačně vyplývá, že
kdyby poškozený nevběhl z oblasti zakrytého výhledu, mimo vyznačený přechod pro
chodce a fakticky bez jakéhokoliv rozhlédnutí a bez jakékoliv míry opatrnosti
přímo před její vozidlo, k nehodě a tím i k jeho zranění by nedošlo. Rozhodnutí
obou soudů tak spočívá na nesprávném vyhodnocení skutkového stavu věci a tím i
na nesprávném právním posouzení skutku.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 327/2015 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k
dovolání obviněné se vyjádřila následovně. Ve svém podání stručně shrnula
dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že jak je patrno z
dovolatelkou použitých důvodů ve prospěch namítané nesprávnosti právního
posouzení skutku, kvalifikovaného jako přečin těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti ve smyslu § 147 odst. 1 trestního zákoníku, tyto svou hmotněprávní
povahou odpovídají věcnému naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) trestního řádu a jsou tak způsobilé ke svému věcnému
projednání. Namítanou nesprávnost právního posouzení skutku založila
dovolatelka především na zpochybnění shodného právního závěru soudů obou
stupňů, že je dána její odpovědnost za způsobený trestný následek v nedbalostní
formě jejího zavinění za podmínek § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku i
přesto, že jí poškozený vytvořil náhlou překážku jízdy, resp. překážku na
kratší vzdálenost, než na jakou byla schopna střetu jejího vozidla s jeho tělem
zabránit. Jak dovolatelka správně připomenula, soudy se postavily na
stanovisko, že za splnění podmínek § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku
nevěděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním
poměrům vědět mohla a měla a tudíž že v předmětné dopravní situaci mohla a měla
vznik nehodového děje včetně jeho potenciálního následku předvídat. Z hlediska
zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající
z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení,
vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě
vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a
možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou
dány současně (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Z opatřených skutkových zjištění ve věci zejména pak ze znaleckého posudku z
oboru dopravy vyplynulo kromě již výše uvedené rychlosti dovolatelkou řízeného
vozidla v době střetu s poškozeným, která nepřesahovala v místě povolenou
rychlost, že dovolatelka spatřila poškozeného na vzdálenost 8-9 metrů před
místem střetu. Dále bylo zjištěno, že k dopravní nehodě došlo v místech,
kterými dovolatelka při vyzvedávání svého dítěte z mateřské školy běžně
projížděla a že se tak stalo v úseku komunikace, přiléhajícím k zastávce
městské dopravní sítě se zcela logickým výskytem osob takové služby
využívajících a z hlediska § 4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb. se
nacházejících v postavení účastníků silničního provozu. Tím byl nepochybně
poškozený, který se podle znalecky řešeného pohybu před střetem začal rozebíhat
z prostoru zastávky MHD v době cca 1,4 ? 1,5 sekund před střetem, přičemž
vozidlo řízené dovolatelkou se nacházelo ve vzdálenosti asi 19,5 m před
střetem. Za této situace jim ve vzájemném výhledu bránil na zastávce MHD
stojící trolejbus, který dovolatelka objela a chodce tak mohla spatřit v době
pouhých 0,6 – 0,65 sekund před střetem, když v téže době mohl spatřit
přijíždějící vozidlo i poškozený chodec. Přitom nelze mít v souladu s názorem
obou soudů pochyb o tom, že se na způsobení předmětné dopravní nehody podíleli
oba dva její účastníci. Z toho poškozený tím, že i přes svůj věk necelých 14
let a obecnou povědomost, danou rodinnou a školní výchovou, vběhl do vozovky,
aniž by se před tím rozhlédl, když navíc vstupoval mimo vyznačený přechod,
který však byl na straně druhé aktuálně obsazen na zastávce stojícím
trolejbusem.
Výraznější míru spoluzavinění však soudy zcela důvodně spatřovaly na
dovolatelčině straně, neboť všechny popsané okolnosti její jízdy před osudným
střetem s poškozeným vypovídají o tom, že porušila objektivně vymezenou míru
opatrnosti, danou ohleduplným chováním ve smyslu § 4 písm. a), b) zákona č.
361/2000 Sb., tedy chováním spojeným s povinností přizpůsobení jízdy tam
uvedeným zákonným kritériím, mimo jiné i předvídatelným okolnostem a s
povinností řidiče jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo
na vzdálenost, na kterou má rozhled. Takto však dovolatelka podle opatřených
skutkových zjištění nepostupovala, neboť se rozhodla k objíždění stojícího
trolejbusu MHD, aniž měla rozhled na dopravní situaci před ním a aniž tak mohla
předpokládat její vývoj, resp. vznik dopravní překážky ve svém směru jízdy.
Jestliže za takové situace nemohla jak podle znalce, tak i podle výpovědi z
její strany poukazovaného svědka Š. L. (řidiče trolejbusu), zabránit střetu s
nezletilým chodcem, pak tak mohla podle znaleckého závěru učinit pouze tehdy,
pokud by se pohybovala rychlostí max. 20 km/h. Je tedy zřejmé, že za takového
způsobu jízdy i při dodržení limitu v místě povolené rychlosti svoji jízdu
zcela evidentně nepřizpůsobila okolnostem, které byly v daném místě, jakož i
čase dopravní nehody předvídatelné.
Podle názoru státní zástupkyně soudy důvodně shledaly, že dovolatelka naplnila
všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147
odst. 1 trestního zákoníku a byť se tak stalo po stránce subjektivní za
podmínek § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku o nevědomé nedbalosti,
zůstává z hlediska dosažené míry společenské škodlivosti jejího jednání
rozhodným, že za popsané dopravní situace a v místních podmínkách nastalé
dopravní nehody zvolila poměrně riskantní a nebezpečný způsob jízdy, při kterém
potenciálně mohla ohrozit ještě další účastníky silničního provozu z řad
nezletilých osob, zvláště pak v uvedené denní době při jejich návratu ze školy,
s podobně lehkomyslným přístupem k aktuální dopravní situaci, jak bylo možno
zaznamenat na straně poškozeného, byť v elementární míře poučeného, nicméně
vzhledem k jeho věku stále ještě v silničním provozu nedisponujícího dostatkem
zkušeností. Možné zohlednění zásady subsidiarity trestní represe tak v daném
případě nebude namístě.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné Ing. H. S. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu, přezkumu
vznesených námitek a jejich podřazení pod shora uvedený dovolací důvod
konstatuje následující. Dovolatelkou uplatněná argumentace směřuje, stejně jako
to činila po celou dobu trestního řízení, tedy před soudy prvého i druhého
stupně, do otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu, v tomto případě
přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku. Je třeba připomenout, že již samotný název trestného činu předpokládá
k naplnění znaků skutkové podstaty způsobení těžké újmy na zdraví jiné osobě, a
to při nedbalostním jednání pachatele. V tomto případě oba dotčené soudy
nedbalostní zavinění konstruovaly shodně podle § 16 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, tedy jako nedbalost nevědomou spočívající ve stavu, kdy pachatel
neví, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zákonem chráněného
zájmu (zdraví jiné osoby), ač o tom vzhledem k okolnostem případu a ke svým
poměrům vědět měl a mohl.
Ačkoliv obviněná nepopírá nehodový děj, k němuž došlo, jakož i
objektivní spoluzavinění celé situace, poukazuje na nemožnost předvídat a
reagovat na chování poškozeného, který, byť stále nezletilý, již ve svém věku
přece jen mohl a měl mít zkušenosti a informace o způsobu přecházení vozovky.
Tyto však nerespektoval a porušil elementární pravidla opatrnosti, o čemž
vypovídal i svědek L., řidič trolejbusu. Obviněná zdůrazňuje, že svou jízdou
neporušila žádné z ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a
střetu s poškozeným nemohla v žádném případě předejít, pokud by nejela (jak
uvedl znalecký posudek) rychlostí 20 km/hod.
Soud prvého stupně ve svých úvahách sice připustil spoluzavinění
poškozeného, který se nedostatečně rozhlédl, než započal přebíhat vozovku,
avšak současně zdůraznil, že vzhledem k jeho věku (13 let) a skutečnosti, že
nebyl doprovázen žádnou dospělou osobou, nelze spravedlivě požadovat dokonalou
znalost dopravních předpisů a schopnost předvídat vývoj dopravní situace. V
obecné rovině však nalézací soud konstatuje, že poškozený měl vědět, že před
vstupem do vozovky se musí rozhlédnout, obzvláště činí-li tak mimo vyznačený
přechod. Pokud však dopravní situaci zkontroloval pouze z autobusu před
vystoupením, a dále se již spoléhal jen na svůj sluch, dokladuje to jeho
nezralost a nedostatečné životní zkušenosti. Za výrazné pochybení obviněné však
považuje, že nereagovala na množství faktorů v podobě denní doby (pátek kolem
14 hodiny) a místa činu (místo zastávek MHD u obytné zóny s panelovými domy),
které ji musely vést k předpokladu, že v místě kudy projíždí se vyskytuje větší
počet osob, zejména dětí vracejících se ze školy. Opírá se o znalecký posudek,
který dospěl k závěru, že v případě snížení rychlosti na 20 km/h by byla
schopna vozidlo zastavit. Danou situaci má za hraniční, a poukazuje přitom na
stávající judikatorní praxi v podobě rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 182/2001 ze dne 6.
9. 2001. S daným hodnocením se pak ztotožnil také soud odvolací, který rychlost
jízdy obviněného označil sice za povolenou, nikoli však za přiměřenou ve vztahu
ke zjištěným dopravním podmínkám.
V rámci prvostupňového rozsudku je popis skutkového děje uzavřen
konstatováním, že obviněná svým jednáním porušila ustanovení § 4 písm. a),
písm. b), § 5 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o pozemních
komunikacích (dále jen ZPP). Daná ustanovení vymezují „povinnost účastníka
provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým
jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob…své chování je
povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní
komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních
komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, řídit se pravidly
provozu na pozemním komunikacích upravených zákonem…věnovat se plně řízení
vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích…a přizpůsobit
rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu,
předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace…
povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet
jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na
kterou má rozhled“.
Dovolací soud se ztotožnil s konstatováním nalézacího soudu, jestliže
hodnotí projednávaný případ jako hraniční. O to více je však nezbytné pečlivě
posuzovat veškeré relevantní okolnosti tak, aby bylo bez důvodných pochybností
možno učinit závěr o spáchání trestného činu. V tomto ohledu se i nižší soudy,
zejména opět soud nalézací, pokusily o komparaci ve vztahu k již citovanému
rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 182/2001 ze dne 6. 9. 2001, zmiňujíce, že při
posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z
konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že
kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde
existuje i její subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je
schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít
pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
Dovolatelka projížděla kritický úsek zastávky MHD rychlostí 46,5 – 51,5
km/h, v důsledku čehož, a priori zachovala povinnost uloženou jí v § 18 odst. 4
ZPP. Je-li poukazováno, že tato faktická rychlost nebyla přiměřená okolnostem,
které mohla obviněná předpokládat (§ 18 odst. 1 ZPP), Nejvyšší soud ve shodě s
dřívější rozhodovací praxí (srov. sp. zn. 7 Tdo 358/2009 ze dne 20. 5. 2009) -
uvádí, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby
bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými
účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností,
které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že
jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od
ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel.
Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na
druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků,
jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení
pravidel silničního provozu.
Jak vyplynulo z provedeného dokazování ke střetu vozidla a chodce došlo
za situace, kdy poškozený přebíhal vozovku po vystoupení z trolejbusu na
zastávce MHD, a to tak, že před tímto stojícím trolejbusem vběhl do vozovky,
aniž se přesvědčil pohledem do její levé části, zda nepřijíždí jiné vozidlo.
Porušil tak elementární zásadu bezpečnosti, která ukládá chodci vstupujícímu do
vozovky přesvědčit se, zda se nepřibližuje v jeho směru vozidlo. Přitom pohled
do levé strany vozovky je vždy primární, neboť z dané strany se vozidlo chodci
přibližuje jako první. Dovolací soud připomíná, že již od raného dětství jsou
jedinci konfrontováni s pravidly bezpečného silničního provozu, která
zdůrazňují, že chodec přecházející vozovku tak činí vždy kolmo k její ose (tedy
nejkratší možnou trasou), když před tím se zastaví, rozhlédne a přesvědčí se,
zda mu nehrozí nebezpečí od přijíždějícího vozidla. V tomto ohledu platí
ustálený úzus, že chodec se podívá nejprve doleva, poté doprava a znovu doleva.
Jedná se o poučku, kterou se učí již děti v mateřských školách. Nelze proto
souhlasit s názorem, že po poškozeném ve věku 13 (resp. již téměř 14) let nelze
spravedlivě požadovat dokonalou znalost dopravních předpisů a dokonalou
schopnost předvídat vývoj dopravní situace v silničním provozu (str. 5 rozsudku
Okresního soudu v Ústí nad Labem), neboť shora uvedené pravidlo upravuje zcela
esenciální formu opatrnosti chodce. Ostatně v daném si nalézací soud do jisté
míry protiřečí, pokud dodává, že 13-ti leté dítě by mělo vědět,
že před tím, než vstoupí do komunikace, mělo by se rozhlédnout, navíc za
situace, kdy přebíhá před trolejbusem mimo vyznačení přechod. Posledně uvedené
je přitom porušením povinnosti chodce využít k přecházení vozovky přechodu pro
chodce, pokud se takovýto nachází blíže než 50 metrů od místa přecházení (§ 54
odst. 1 ZPP). Daná povinnost je přitom natolik zásadní, že jsou s ní opět
seznamovány již děti od raného věku. Nelze proto akceptovat názor, že téměř
14letý jedinec, který je schopen se sám a pravidelně dopravovat prostředky
hromadné dopravy a každodenně zvládat situace v silničním provozu bez pomoci
dospělé osoby, není nadán k tomu, uvědomovat si nutnost zachování základních
předpisů, coby účastník silničního provozu. Je přitom nedostatečné, že se o
dopravní situaci přesvědčil ještě v době, kdy se nacházel v trolejbuse a
následně již nikoli. Jeho jednání poté umocňuje též fakt, že do vozovky
poškozený nevstoupil běžnou chůzí, ale vběhl rychlostí cca 13 km/h.
Oproti takovému jednání a porušení zcela elementárních zásad
opatrnosti, kterou bylo vzhledem k věku poškozeného možno projevit, stojí
rychlost vozidla dovolatelky a fakt, že míjela vozidlo MHD v době – jak uvádí
oba nižší soudy – pátečního odpoledne v blízkosti obytných panelových domů,
tedy v místě a čase, kdy mohla předpokládat zvýšenou frekvenci pohybu mladších
osob vracejících se ze školy. Lze souhlasit s tím, že při jízdě, kdy vozidlo
míjí prostředek hromadné dopravy, potažmo tak činí v místě jeho zastávky, je
třeba, aby řidič vyvíjel maximální možnou opatrnost, při zohlednění všech
místních specifik, době a stavu vozovky, ovšem na druhé straně též s
přihlédnutím k jeho očekáváním na chování jiných účastníků provozu a dodržování
předpisů z jejich strany. Ze znaleckého posudku a místního šetření vyplývá, že
zastávka MHD se nenachází u kraje vozovky tak, aby v ní stojící dopravní
prostředek ostatní vozidla objížděla za nutnosti vybočení do protisměrného
pruhu, ale konstituována do silničního „zálivu“. Vozidlo obviněné tak nemuselo
(minimálně dle schématu obsaženém ve znaleckém posudku) podstatným způsobem
měnit směr, což by již samo o sobě vedlo k nutnosti zvýšené opatrnosti. Za této
situace do dráhy jejího vozidla vběhl poškozený z přední části trolejbusu, když
poprvé jej takto mohla spatřit 0,6 – 0,65 sekundy
před střetem. Za těchto okolností již střetu však nešlo zabránit. Znalec ve
svém posudku uzavírá, že nehodě mohlo předejít řádné rozhlédnutí chodce
(poškozeného), který by obviněnou musel vidět, anebo pokud by se obviněná v
daném místě pohybovala rychlostí max. 20 km/h.
V případě trestné činnosti mající svůj původ v dopravě je přitom
nezbytné důsledně zkoumat a hodnotit veškeré okolnosti silničního provozu a
chování jeho účastníků, které vedlo ke škodlivému následku, jenž má
představovat narušení zákonem chráněného zájmu a taková zjištění je pak
nezbytné dávat do souvislostí s pravidly silničního provozu a
ospravedlnitelného očekávání účastníků provozu o řádném chování jiných osob. K
závěru o vině trestným činem (těžkého) ublížení na zdraví z nedbalosti je třeba
stavět proti sobě veškeré tyto okolnosti, povinnosti účastníků a jejich
očekávání, když pachatelem trestného jednání může být, v případě současného
spoluzavinění ze strany poškozeného, toliko osoba, jejíž zaviněné jednání svou
měrou převyšuje protiprávní jednání jedince, k jehož újmě na zdraví došlo,
resp. takové zaviněné jednání pachatele je doložitelné. V případě, že se
poškozený jako účastník silničního provozu dopustil takového jednání v rozporu
s předpisy a jimi uloženými povinnosti, které svým rozsahem podstatně převyšuje
míru povinné opatrnosti škůdce, který jinak svým jednáním nevybočil ze
zákonných mezí a naopak se důvodně mohl spoléhat na řádné zachování pravidel ze
strany poškozeného, nelze činit obviněného trestně odpovědným, byť by na straně
poškozeného nastal škodlivý následek předvídaný zákonem.
Obviněná se v rámci provozu pohybovala svým vozidlem rychlostí, která
nevybočovala ze zákonných mantinelů. Znalcem stanovené rozpětí od 46,5 – 51,5
km/h nutí orgány činné v trestním řízení ke konstatování, že rychlost nemusela
přesáhnout zákonem povolený maximální limit 50 km/h. Mimo to obviněná, dle
popisu skutkového děje v rozhodnutí soudu prvého stupně, neprováděla jakýkoliv
nebezpečný vybočovací manévr při objíždění stojícího trolejbusu, kterým by
např. mohla omezit své schopnosti reagovat na vstupujícího chodce, jakož i
absentuje zmínka např. o nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky. Je tak třeba
vycházet z jejího pochybení, které soudy nižších stupňů spatřují v nesnížení
rychlosti vzhledem k době a místu nehody (páteční odpoledne na zastávce u
panelových domů, kde měla předpokládat zvýšený pohyb dětí vracejících se ze
školy domů). Nutno však poukázat na skutečnost, že znalec označil za rychlost,
která by umožnila obviněné předejít nehodě a zastavit vozidlo před střetem s
poškozeným, max. 20 km/h. Z toho je zřejmé, že ze strany obviněné by muselo
dojít k natolik výrazné změně jízdy oproti běžné situaci, která se dostává do
kolize s požadavkem, aby účastník silničního provozu byl oprávněn požadovat
také po ostatních účastnících dodržování stanovených předpisů či jiných
pravidel dotýkajících se bezpečnosti v dopravě. Mezi takové je bezpochyby
nezbytné řadit povinnost chodce přecházet po vyznačeném přechodu, pakliže se
takový v blízkosti nachází (§ 54 odst. 1 ZPP) a dbát přitom všech nezbytných
požadavků opatrnosti (zejména zastavit se před vstupem do vozovky, rozhlédnout
se na obě strany, případně navázat oční kontakt s řidičem přijíždějícího
vozidla a přecházet kolmo k ose vozovky). Ze strany poškozeného však tyto
povinnosti, stran ignorování užití přechodu pro chodce, který byl přímo u
zastávky MHD, a také přímého vběhnutí do dráhy vozidla bez jakékoliv, byť jen
letmé vizuální kontroly, zda nebude ohrožen přijíždějícím vozidlem, dodrženy
nebyly. V návaznosti na to je nezbytné posoudit, zda takové porušení, co do
významu na následek žalovaného jednání, podstatnou měrou nepřevyšovalo obecnou
povinnost obviněné přizpůsobit rychlost vozidla, resp. nebylo v rozporu s jejím
ospravedlnitelným jednáním o řádném chování ostatních účastníků silničního
provozu. Takové posouzení se pak odrazí v hodnocení subjektivní stránky
trestného činu, v podobě zavinění dovolatelky.
Pokud by dovolací soud akceptoval přístup o trestní odpovědnosti řidiče vozidla
za takovýchto okolností, vystavoval by se již jejímu nebezpečnému posunu do
pásma odpovědnosti objektivní. Lze si položit otázku, k jakému závěru by bylo
třeba dojít, pokud by obviněná jela vozidlem rychlostí 20 km/h, ovšem poškozený
by do vozovky vběhl větší rychlostí (např. takovou, jaká je v tabulce na str. 9
znaleckého posudku popsána jako sprint). V takovém případě by bylo třeba dojít
k závěru, že by trestní odpovědnost řidiče byla dána, jestliže by nesnížil
rychlost ještě výrazněji. Ad absurdum by pak bylo na místě vyžadovat, aby řidič
vždy zastavil své vozidlo za stojícím prostředkem hromadné dopravy, byť by jej
mohl bezpečně předjet. Takovou povinnost však zákonodárce neuložil. Nejvyšší
soud tímto konstatováním nehodlá vytvářet stav eliminace všech potřebných
pravidel opatrnosti, obzvláště v případě silničního provozu, který s sebou nese
vysoká rizika s četnými fatálními následky, a to zejména v případě řidičů
motorových vozidel, které představují prostředek, k jehož ovládání, právě pro
jeho destrukční povahu, je třeba zvláštního povolení a splnění zákonem
vytyčených požadavků. I v takových situacích je však třeba vyžadovat danou
obezřetnost a pozornost ze strany všech dotčených subjektů a vycházet z jejich
očekávání, že při zachování zákonných ustanovení, budou tato respektována též
jinými subjekty. Vytýkat účastníku provozu porušení obecných pravidel
opatrnosti, která jsou zakotvena v ustanovení § 4 písm. a), písm. b), § 5
odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 ZPP přichází z trestněprávního hlediska do
úvahy pouze v takovém případě, jestliže by jejich nedodržení bylo v porovnání s
jednáním poškozeného (rozuměno jeho chybným chováním v dopravě) z hlediska
vzniku škodlivého následku převažujícího charakteru a poškozený se tedy na
vzniklém následku nepodílel hrubým porušením jemu uložených povinností, jejichž
dodržování obviněný mohl důvodně očekávat. V opačném případě není možné učinit
jednoznačný závěr o existenci požadované formy zavinění, coby obligatorního
znaku subjektivní stránky trestného činu.
Pro shora uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se
závěrem, který vyslovil jak odvolací soud, tak soud prvého stupně a zrušil
proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 327/2015, i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 T 152/2013,
jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. K tomuto závěru
dospěl na základě nutnosti přisvědčit dovolatelkou uplatněnému důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku, v podobě existence takové míry zavinění, která
umožňuje učinit závěr o trestní odpovědnosti obviněné. Věc pak § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal k projednání Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, coby soudu
nalézacímu. V rámci nového projednání bude třeba, aby se soud zabýval
podrobněji otázkou subjektivní stránky trestného činu ve světle míry porušení
povinnosti ze strany obviněné a jejího porovnání s porušením povinností
vyplývajících z účasti na silničním provozu u poškozeného, resp. možných
očekávání obviněné, že tyto bude poškozený zachovávat. Dané se odrazí v otázce
existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem na
zdraví poškozeného. Ačkoliv tato může být zachována i s přihlédnutím ke
spoluzavinění druhého účastníka dopravní nehody, je nezbytné zdůraznit, že
příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem není přerušena,
jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke
vzniku následku, ovšem toliko za předpokladu, že jednání pachatele zůstává
takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb.
rozh. tr.). K takovému konstatování bude třeba, aby se soud zaobíral otázkou
míry a povahy porušení povinností účastníků silničního provozu (tedy zejména
zda se jednalo ze strany kteréhokoliv z dotčených subjektů o obecné porušení
nezbytné opatrnosti nebo naopak specifického zákonného pravidla, jaká byla
ospravedlnitelná očekávání daného účastníka ve vztahu k druhým osobám, tedy
chodce vůči řidiči a naopak, a na straně kterého z nich mělo dojít k výraznému
omezení jeho chování v dopravě právě ve vztahu k takovému očekávání o řádném
plnění pravidel jinými účastníky provozu). Je na zvážení, zda například
přistoupit k doplňujícímu výslechu znalce z oboru doprava k upřesnění údajů o
průběhu jízdy obviněné, přesnému postavení trolejbusu a způsobu jeho objíždění,
potažmo stavu vozovky. Teprve po takovém objasnění je možné dovodit, zda se
obviněná dopustila jednání v intencích trestněprávních předpisů, či je u ní
dána odpovědnost mimotrestní, potažmo, zda má být žalobního návrhu zproštěna.
Shora uvedené rozhodnutí pak dovolací soud učinil v rámci neveřejného zasedání,
plně v intencích § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Danuše
Novotná
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek,
Ph.D.
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.