USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. F., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 4 To 397/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 81/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 29 T 81/2016, byl obviněný M. F. uznán vinným dvojnásobným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
2. Uvedených přečinů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve výroku rozsudku dopustil ve stručnosti tím, že: Ad 1) V přesně nezjištěné době od 2. 7. 2014 do 5. 7. 2014 na nástupním oddělení pro mladistvé odsouzené v budově uzavřeného oddělení XY během dozorčí služby poté, co přistihl odsouzené mladistvé AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseudonym), jak ve své cele kouří, oba mladistvé odvedl do úklidové místnosti, kde si navlékl na ruce gumové rukavice a v úmyslu je za jejich jednání potrestat a ponížit je, udeřil otevřenou dlaní do tváře nejprve AAAAA, pak i BBBBB, kterého poté ještě opakovaně udeřil několikrát pěstí do hlavy a kopl ho kolenem na levou stranu pod žebra. Po těchto úderech BBBBB upadl na zem, kde jej obviněný ještě několikrát kopnul do oblasti břicha a hrudníku.
Ad 2) V přesně nezjištěné době od 10. 7. 2014 do 13. 7. 2014 nebo od 18. 7. 2014 do21. 7. 2014 na stejném místě poté, co zjistil porušení ústrojové kázně u mladistvého BBBBB, který si ohrnul nohavice u kalhot, v úmyslu ho za jeho jednání potrestat a ponížit ho, jej několikrát udeřil rukou do obličeje a kolenem ho kopnul do oblasti žeber.
Popsanými útoky obviněný jednal v rozporu s § 6 odst. 1, 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské a justiční stráži České republiky, a § 2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, a zasáhnul do práva odsouzených nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod pod č. 2/1993 Sb. a do práva na ochranu jejich zdraví, cti a důstojnosti podle § 3 odst. 2 písm. a) a § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce a obviněný. Státní zástupce brojil výhradně proti výroku o trestu, a to v neprospěch obviněného, zatímco obviněný požadoval, aby odvolací soud zrušil výrok o vině a zprostil ho obžaloby. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) obě odvolání usnesením ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 4 To 397/2023, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
4. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný M. F. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a v tom, že se opírají o procesně nepoužitelné důkazy. Konkrétně pak soudu prvního stupně vytknul, že v odůvodnění rozsudku pouze rekapituluje obsah provedených důkazů, namísto toho, aby je hodnotil způsobem odpovídajícím § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Brojil dále proti tomu, že soud prvního stupně i soud odvolací závěr o vině obviněného staví na výpovědích poškozených AAAAA a BBBBB, ačkoli oba svědci jsou vysoce nevěrohodní, protože jsou uživateli psychotropních látek a mají sklony ke lhavosti. Jejich tvrzení jsou navíc vnitřně i vzájemně rozporná, neobsahují podrobnosti o průběhu útoku a za jejich křivým nařčením obviněného mohla stát jejich snaha o přemístění do jiné věznice. Obviněný poukázal i na obsah služebního záznamu sepsaného dozorci F. a G., z něhož je zřejmé, že poškozený AAAAA jim uvedl, že na něj byl činěn nátlak mužem, který ho vytěžoval při prověřování poměrů ve věznici. Když na jeho otázku, zda ho dozorci bijí, odpověděl negativně, začal na něj křičet. Zmíněný služební záznam nasvědčuje tomu, že v rozhodné době docházelo ve věznici k nezákonným a tendenčním výslechům mladistvých odsouzených v souvislosti s prověřováním údajného bití dozorci. Mladiství před podáním vysvětlení čekali v hloučku na chodbě, mohli se domlouvat, vzájemně si předávat informace o otázkách, a byli upláceni sladkostmi.
6. Obviněný také namítl, že nebyly k důkazu provedeny kamerové záznamy z věznice, záznamy o předání a převzetí služby nebo kniha o zdravotních prohlídkách odsouzených. Tyto důkazy přitom mohly prokázat jeho nepřítomnost na místech údajného činu v inkriminovaných dnech i to, že poškození neutrpěli žádná zjevná poranění odpovídající údajnému fyzickému napadení.
7. Obviněný rovněž zdůraznil, že soudy nedospěly k jasnému časovému vymezení doby spáchání skutků. Z časových údajů je nasnadě, že doba spáchání byla uměle vykonstruována v návaznosti na to, kdy měl obviněný ve věznici službu.
8. Kromě skutkových výhrad obviněný v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl také zásadní procesní pochybení při určení příslušnosti k rozhodování o stížnosti, ke kterému došlo už v přípravném řízení a které se promítlo i do řízení před soudem. Spočívá podle něj v tom, že trestní stíhání obviněného pro skutek pod bodem 1) bylo zahájeno usnesením GIBS ze dne 30. června 2015, č. j. GI-TC-474-167/2014, na základě úkonů Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, které svou povahou a podle svého obsahu odpovídají pokynu k zahájení trestního stíhání. O stížnosti proti tomuto usnesení mělo proto podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. rozhodovat Vrchní státní zastupitelství v Praze a nikoli státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Na podporu své argumentace obviněný poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr., a na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/2005.
9. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podřadil právní námitku, že jednání, kterým byl uznán vinným, vykazuje znaky pokračování podle § 116 tr. zákoníku a mělo být posouzeno jako jeden pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nikoli jako dva samostatné přečiny. Vada právního posouzení se podle obviněného odrazila i v uložení nepřiměřeného trestu, neboť mu byl ukládán jako úhrnný za dva trestné činy.
10. K deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uvedl, že odvolací soud usnesením zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly pro takové rozhodnutí splněny procesní podmínky stanovené zákonem, a přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 písm. g) a h) tr. ř.
11. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 4 To 397/2023-1137, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 4. 2023, č. j. 29 T 81/2016-1109, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
12. K dovolání obviněného se vyjádřil zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podáním ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 1 NZO 910/2024.
13. Skutkové námitky dovolatele jsou podle státního zástupce jen opakováním jeho obhajoby, se kterou se soudy obou stupňů řádně vypořádaly, a to při zjevném zohlednění rizika nepravdivého obvinění dozorce ze strany vězňů. K výpovědím obou poškozených soudy přistoupily s vysokou obezřetností a notnou dávkou skepse. Pokud nakonec dospěly k nepochybnému závěru o pravdivosti těchto výpovědí a o vině dovolatele, odůvodnily to způsobem zcela vyčerpávajícím a logickým. Navíc, pokud by měl být nesprávnými skutkovými okolnostmi založen některý dovolací důvod, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel však žádný konkrétní rozpor neoznačil.
14. K další variantně § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. k procesně nepoužitelným důkazům, dovolatel namítl zásadní procesní pochybení při zahájení trestního stíhání, které spočívalo v tom, že pokyn státního zástupce Mgr. Zdeňka Placha podle § 78 odst. 1, odst. 2 písm. e) zákona č. 169/1999 Sb., ze dne 10. 9. 2014 (č. l. 424 a 425 tr. spisu), který se týkal přezkoumání možného nezákonného jednání vůči mladistvým odsouzeným ve Věznici Všehrdy, měl být považován za pokyn k zahájení trestního stíhání pro skutek pod bodem 1 a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem mělo být vyloučené z rozhodování o stížnosti proti tomuto usnesení, státní zástupce uvedl, že uvedený pokyn řediteli ani další šetření týkající se přezkoumání okolností výkonu trestu odnětí svobody provedené ze strany krajského státního zastupitelství nelze považovat za pokyn k zahájení trestního stíhání dovolatele. Státní zástupce vysvětlil povahu dozoru státního zastupitelství nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává trest odnětí svobody, a odlišil ho na konkrétních ukazatelích (dozorovaným subjektem je věznice, dozor je v místě výkonu detence a při výkonu detence) od dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním. Uzavřel, že dovolatel se mýlí, pokud úkon směřující k řediteli věznice (tedy nikoli k orgánu činnému v trestním řízení), který je svým obsahem mimo trestní řízení, považuje za pokyn k zahájení trestního stíhání. O stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodl v této věci i ohledně skutku pod bodem 1 orgán k tomu oprávněný a žádný z navazujících důkazů nelze označit za procesně nepoužitelný.
15. K výhradě vůči posouzení skutků jako dvou přečinů namísto jednoho pokračujícího státní zástupce uvedl, že právní kvalifikace je zcela v souladu se zákonem. Zdůraznil, že k tomu, aby se jednalo o pokračování, nestačí, že útoky se staly v krátkém časovém období a na podobných místech, pakliže chybí jednotný záměr ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Navíc vyslovil pochybnost o tom, zda nesprávné řešení otázky vícečinného souběhu by vůbec naplňovalo některý z dovolacích důvodů. K poznámce obviněného týkající se nepřiměřenosti trestu,
státní zástupce uvedl, že právní posouzení skutků jako dvou trestných činů nemělo vliv na přísnost uložené sankce, přičemž odkázal na bod 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je explicitně zmíněno, že soud neshledal přítomnost žádných přitěžujících okolností.
16. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
IV. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde jej lze učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dané § 265f tr. ř.
V. Důvodnost dovolání
18. S ohledem na obsah dovolacích námitek Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a rozhodně neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je vždy v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo k žádné podstatné změně týkající se možnosti dovolacího soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v rozhodnutích napadených dovoláním, neboť jeho první alternativa vyjadřuje prakticky to, co v judikatuře Ústavního soudu vymezil pojem tzv. extrémního nesouladu. Ve své podstatě to znamená, že ke kasačnímu zásahu může Nejvyšší soud přistoupit pouze tehdy, pokud na podkladě námitek dovolatele shledá, že rozhodná skutková zjištění jsou do té míry vadná, že nelze trvat na nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí. Očividný rozpor musí být zřejmý, není však naplněn tím, že dovolatel vlastním hodnocením provedených důkazů dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, než která vyjádřily soudy v jím napadených rozhodnutích.
19. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjednodušeně řečeno s tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně se opírají jen o výpovědi poškozených, které z pohledu ostatních důkazů jsou zjevně nevěrohodné a vinu obviněného nemohou spolehlivě prokázat. Vyjma toho namítal procesní vadu spočívající v tom, že o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodl z pohledu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. nepříslušný orgán. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byl podle mínění obviněného z rozhodování o stížnosti vyloučen s ohledem na pokyn jiného státního zástupce téhož státního zastupitelství daný řediteli Věznice Všehrdy v souvislosti s prověřováním, zda zde nedochází k násilí na mladistvých odsouzených. Na tento i další kroky státního zástupce související se šetřením ve věznici je pro jejich povahu a obsah nutné nahlížet jako na pokyn k zahájení trestního stíhání.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nebyl výše rekapitulovanými dovolacími námitkami naplněn. Obviněný nepoukázal na žádný konkrétní, natož extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními popsanými ve výroku o vině pod body 1 a 2, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a ve věci provedenými důkazy. Fakticky se dovoláním domáhal jen jiného hodnocení výpovědí poškozených, kteří jej z protiprávního jednání podle soudů nižších stupňů s potřebnou mírou jistoty usvědčují.
Soudy obou stupňů se ale osobami poškozených pečlivě zaobíraly a k hodnocení jejich věrohodnosti přistupovaly obezřetně a s plným vědomím toho, že oba svědci v případě potřeby neváhají účelově zkreslit realitu, jsou velmi nízkého intelektu, jejich myšlení je egocentrické a mají problémy se zneužíváním návykových látek. Soud prvního stupně s ohledem na projevy poškozených u hlavního líčení opatřil i znalecké posudky ke zkoumání jejich duševního stavu (viz posudky na poškozeného AAAAA na č. l. 886 a 913 a posudek na poškozeného BBBBB na č. l.
1065) a pokud i přes znalci konstatovanou sníženou obecnou věrohodnost poškozených dospěl k závěru o tom, že děj, který ve svých výpovědích popisují v zásadě shodně, je nutné považovat za skutečný odraz jejich zážitků, svůj hodnotící závěr zcela akceptovatelně vysvětlil (viz odst. 40 odůvodnění). Problematikou věrohodnosti poškozených se pak zabýval i odvolací soud, a to v odst. 7 a 11 odůvodnění svého rozhodnutí, kde se přesvědčivě, logicky a vyčerpávajícím způsobem vyrovnal se všemi skutkovými námitkami obviněného, které opakuje nyní v dovolání, a to včetně námitek o neprovedení některých důkazů.
Nejvyšší soud nepokládá za potřebné argumentaci odvolacího soudu opakovat nebo nějak zásadně rozšiřovat, pouze stručně dodává, že poškození i přes svůj intelektový handicap jsou nepochybně schopni vnímat a posléze reprodukovat, jakým způsobem byli potrestáni za porušení kázně, přičemž z výpovědí obou je zjevné, že vůči obviněnému nechovají zášť, která by je motivovala ke křivému obvinění. Stejně jako nevyšlo najevo, že by lhali o činech obviněného pod příslibem nějaké výhody, kupř. v podobě přemístění do jiné věznice, jak o tom spekuluje obviněný.
Toliko obiter dictum k poukazu obviněného na soudy nižších stupňů opomenutý obsah služebního záznamu sepsaného P. F. dne 23. 9. 2014 (je založen na č. l. 985 tr. spisu) Nejvyšší soud uvádí, že zmíněný služební záznam nemá žádnou vypovídající hodnotu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Nejde o protokol zachycující vysvětlení nebo výpověď odsouzeného AAAAA, nýbrž o záznam, ve kterém službu konající dozorce popisuje slovní reakci odsouzeného AAAAA na eskortu dne 23. 9. 2014, jejíž důvod evidentně neznal a obával se ho.
Zda za tohoto duševního rozpoložení odsouzený dozorcům uváděl reálné skutečnosti nebo smyšlenky, není možné relevantně posoudit.
21. K výhradě obviněného vůči časovému vymezení skutků Nejvyšší soud připomíná, že určení doby spáchání činu je otázkou skutkovou, a opětovně odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, konkrétně na jeho odst. 11, ve kterém odvolací soud přiléhavě vysvětlil, proč v tomto případě nebylo možné po vyčerpání relevantních důkazů s potřebnou mírou jistoty na den přesně určit, kdy k jednání obviněného došlo, a doba obou činů musela být určena rozmezím několika dnů. Podstatné je, že oba skutky jsou dostatečně časově individualizované a stanovené časové vymezení odpovídá důkazům objektivního charakteru, jakými jsou časy výkonu služby obviněného na příslušných odděleních věznice a úředně zaznamenaná doba pobytu odsouzených na těchto odděleních.
22. Jedinou výhradou obviněného, která nebyla obsažena už v řádném opravném prostředku, je námitka procesní vady v souvislosti se zahájením trestního stíhání obviněného pro skutek pod bodem 1) usnesením ze dne 30. 6. 2015, č. j. GI-TC-474-167/2014 (viz č. l. 187 tr. spisu). I v tomto směru je ale dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, protože orgány činné v přípravném řízení postupovaly při rozhodování o stížnosti proti tomuto usnesení (viz č. l. 206 tr. spisu) v souladu s § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný závěr o procesním pochybení opírá o příkaz státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem Mgr. Zdeňka Placha adresovaný řediteli Věznice Všehrdy. Tento příkaz ze dne 10. 9. 2014, v jehož textu figuruje jméno obviněného M. F. mezi jmény dalších patnácti dozorců, je založen na č. l. 424 tr. spisu a z jeho formy i obsahu je jasné, že není úkonem směřujícím k zahájení trestního stíhání obviněného M. F. Státní zástupce v něm nevyjadřuje právní názor na postup v konkrétní trestní věci, ale pouze v reakci na nezávislou kontrolu, která byla provedena v září 2014 ve věznici z iniciace Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a shledala indicie o údajně nevhodném chování vězeňského personálu ke skupině mladistvých odsouzených (viz zpráva na č. l. 6 tr. spisu), přikazuje řediteli věznice, že jmenovaní dozorci nemají až do vyšetření věci přijít do přímého styku s mladistvými odsouzenými. Předmětný příkaz má tedy výhradně charakter dozoru nad dodržováním právních předpisů ve Věznici Všehrdy a ničím nevybočuje z mezí daných § 78 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, podle kterého je státní zástupce krajského státní zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává, oprávněn vydávat příkazy k zachovávání předpisů platných pro výkon trestu. Jak správně upozornil ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu je oddělen od trestního řízení a příkazy v jeho rámci vydané nejsou pokyny trestněprávní povahy.
23. K poukazu obviněného na skutečnost, že o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného M. F. pro skutek pod bodem 2) ze dne 9. 12. 2015, č. j. GI-TC-361-8/2015 (viz č. l. 648 tr. spisu) rozhodoval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (viz č. l. 662 tr. spisu), Nejvyšší soud uvádí, že šlo o zcela jinou procesní situaci. V tomto případě státní zástupce krajského státního zastupitelství totiž dal Generální inspekci bezpečnostních sborů přímý pokyn k zahájení trestního stíhání obviněného (viz č. l. 647 tr. spisu).
24. Obdobně tomu bylo i v případech rozhodnutí, na která obviněný v dovolání poukázal. V nálezu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/2005, Ústavní soud řešil případ, kdy dozorová státní zástupkyně v usnesení vyslovila závazný právní názor na kvalifikaci jednání stěžovatele a vydala i pokyn k zahájení jeho trestního stíhání, na jehož základě pak vyšetřující státní zástupce trestní stíhání stěžovatele zahájil. V rozhodnutí publikovaném pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr. se Nejvyšší soud vyslovil k případu, kdy dozorující státní zástupce v odůvodnění usnesení, jímž ke stížnosti poškozeného zrušil usnesení policejního orgánu o odložení věci učiněné podle § 159a odst. 1 tr. ř. a přikázal mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, výslovně uvedl, že „jediným možným a správným postupem v předmětné věci je zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř.“. V obou případech se tak na rozdíl od této trestní věci jednalo o přímý pokyn vydaný k zahájení trestního stíhání podezřelé osoby a podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. o stížnosti podané proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání vydanému z podnětu uvedeného pokynu nemohl rozhodnout dozorující státní zástupce, nýbrž jemu nadřízený státní zástupce.
25. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil námitku právního posouzení, že skutky, pro které byl odsouzen, měly být posouzeny jako jeden pokračující trestný čin, nikoliv jako dva trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu. Argumentoval tím, že mezi oběma činy, které naplňují skutkovou podstatu stejného přečinu, existovala jasná místní i časová souvislost. Nejvyšší soud ovšem i tuto právní námitku shledal zjevně nedůvodnou. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Další dílčí útoky jsou pak realizací téhož jednotného záměru. Jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat a je ho možno vyvodit nejen z možného doznání pachatele, ale i dalších objektivních podmínek provázejících realizaci takového konkrétního pokračujícího trestného činu (např. z postupu pachatele při přípravě a realizaci jednotlivých útoků, opatření si nástrojů, prostředků atd. pro jejich spáchání, způsobu provádění, např. ze stejnorodého způsobu jednání, když pachatel odcizuje stále stejné předměty, časových, ale i místních souvislostí apod.). Vždy je však třeba hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 46/1967 Sb. rozh. tr.).
26. Z výše uvedeného je zřejmé, že znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je mimo jiné i to, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí publikované pod č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Takový závěr o subjektivní stránce v posuzované věci soudy nižších stupňů ovšem učinit nemohly, protože z provedeného dokazování není patrné, že motivace obviněného byla u každého skutku stejná. Naopak vše nasvědčuje tomu, že obě jednání byla vedena samostatnou úvahou.
27. K námitce, že nesprávné posouzení souběhu mělo vliv na výrok o trestu, Nejvyšší soud už jen stručně dodává, že soud prvního stupně ani odvolací soud nezohlednily vícečinný souběh jako přitěžující okolnost (srov. bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a bod 43 a 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
28. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uvedl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, a přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z trestního spisu je ale zřejmé, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podrobil věcnému přezkumu, takže první z výše uvedených alternativ, jejíž podstata spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek, nepřichází do úvahy. Pokud jde o druhou alternativu, tj. že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v předchozím řízení byl dán jiný dovolací důvod, Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. konstatuje, že dovolání obviněného je i v tomto směru zjevně nedůvodné.
VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
29. Nejvyšší soud po podrobném přezkoumání všech námitek obviněného uzavírá, že dovolání obviněného M. F., byť formálně podané na základě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., fakticky obsahuje jen skutkové námitky, které již byly předmětem přezkumu soudů nižších stupňů, a jediná nově uplatněná procesní námitka je zjevně nedůvodná. Protože dovolání nepřináší žádné nové skutečnosti ani právní argumenty, které by zpochybnily zákonnost nebo správnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud ho odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 2. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová