4 Tdo 443/2024

4 Tdo 443/2024-652

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 o dovoláních obviněných 1. M. D., a 2. D. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2024 č. j. 10 To 203/2023-598, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 30/2022, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2024 č. j. 10 To 203/2023-598 zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Obvinění M. a D. D. (dále také jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) byli rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 6. 2023 č. j. 2 T 30/2022-536 uznáni vinnými pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, za jednání spočívající v tom, že

dne 3. července 2020 v době od 13:35 do 14:15 hodin v prostorách restaurace v hotelu XY č. p. XY, ve XY, okr. XY, po předchozím vzájemném fyzickém napadení obviněný M. D. vyhrožoval řediteli hotelu P. S., že ho zabije, vulgárně nadával jemu i provoznímu hotelu P. H., a při tom ze stolu shazoval věci a ze sklenic rozléval nápoje na podlahu a rozbíjel sklenice, čímž společnosti Š., s. r. o., způsobil škodu ve výši 1.380 Kč, a následně, když před barem restaurace začal D. D. z blízkosti natáčet mobilním telefonem obličej P. S., který se mu snažil telefon vzít, obviněný M. D. k nim přiběhl s dřevěnou židlí, kterou P. S. udeřil do horní části těla, a když jmenovaný i s D. D. upadl na zem, obvinění M. a D. D. ho opakovaně kopali do oblasti žeber a hlavy, čímž mu způsobili zranění spočívající v oděrce kůže, otoku měkkých tkání a krevním výronu v podkoží levé spánkové krajiny, pruhovitou oděrku kůže na levé polovině hrudníku v rozsahu 6 - 10. žebra a pruhovité zhmožděniny kůže zadní plochy pravé poloviny hrudníku, tedy zranění, která lze ze soudně lékařského hlediska považovat za poškození zdraví nepatrného významu, vyžadující základní lékařské ošetření a obvykle omezující poškozeného podstatným způsobem v obvyklém způsobu života po dobu jen nevýrazně přesahující dobu jednoho týdne.

Za to byli oba obvinění podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, odsouzeni k úhrnným peněžitým trestům, M. D. konkrétně ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výši 30.000 Kč, a D. D. ve výměře 100 denních sazeb po 200 Kč, tj. v celkové výši 20.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud oběma obviněným též uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému P. S. na náhradě škody částku 597 Kč a obviněnému M. D. pak zvlášť povinnost zaplatit poškozené společnosti Š., s. r. o., na náhradě škody částku 1.380 Kč. Poškození P. H. a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, IČ: 47672234, byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. K následným odvoláním obou obviněných a odvoláním jejich rodinných příslušnic D., M. a R. D. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 1. 2024 č. j. 10 To 203/2023-598 shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k České průmyslové zdravotní pojišťovně. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Proti předmětnému rozhodnutí soudu druhého stupně podali oba obvinění dovolání. Učinili tak formou společného podání vypracovaného jejich obhájcem JUDr. Michalem Bortelem s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítli, že již soud prvního stupně rozhodl o jejich vině na podkladě skutkových zjištění, která byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a tím porušil jejich právo na spravedlivý proces. Podotkli, že zatímco v jejich prospěch popsalo inkriminovanou událost shodně deset dospělých osob (členů jejich rodiny), soud proti jejich výpovědím postavil jednak několik vzájemně se rozcházejících tvrzení slyšených svědků z řad tehdejšího personálu restaurace a dále naprosto chybné vyhodnocení kamerových záznamů.

Trvají na tom, že část skutku popsaného ve výroku rozsudku se vůbec nestala, další část pak pokrývala jednání, které nedosáhlo potřebné společenské škodlivosti, a v poslední části mohlo jít maximálně o čin jinak trestný, kdy pouze adekvátně reagovali na fyzické útoky ze strany P. S. a také svědkyně R. Š. na D. D. Dovolatelé tedy jednali v nutné obraně podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Okresní soud po jejich výtce v úvodní pasáži popisu skutku pouze konstatoval předchozí vzájemné fyzické napadení mezi obviněným M.

D. a ředitelem hotelu P. S., aniž by zjistil, kdo z obou aktérů zaútočil na toho druhého jako první. Pokud tuto iniciativu přičetl obviněnému M. D., neměl pro takový dílčí závěr žádné důkazy. Ty svědčily spíše pro opačné zjištění, tj. že prvotním agresorem byl údajně poškozený P. S. po rozhovoru s do té doby neochotnou servírkou, která si mu patrně na něco stěžovala. Teprve po něm přistoupil zezadu k sedícímu M. D. Na půdorysu takto nastíněné perspektivy počátku konfliktu provedli dovolatelé vlastní obsáhlou analýzu důkazů se závěrem, že z jednotlivých videozáznamů nelze dovodit, že právě oni byli prvotními útočníky.

Naopak z nich zřetelně vyplynula jejich „trvalá“ snaha zamezit dalším útokům ze strany poškozeného a zmírnit tak pocit ohrožení, který důvodně vnímali jak oni sami, tak i ostatní přítomní členové jejich rodiny. Obviněný M. D. připustil, že se po prvotní fázi konfliktu choval „nevhodně“, ovšem tomuto jednání podle jeho přesvědčení nelze přisuzovat trestněprávní rozměr pro jeho nízkou společenskou škodlivost. Šlo možná o neadekvátní reakci, ovšem ta byla s ohledem na čerstvě prožité traumatizující události, tj. fyzické útoky ředitele hotelu a servírky na něho a na jeho syna, do jisté míry pochopitelná.

Stejně dobře mohlo jít z jeho strany i o snahu verbálně odstrašit oba agresory od dalších pokusů o napadání, ať už jeho samého nebo některého jiného člena rodiny. Pokud měl být útok poškozeného S. na jeho syna D. D. pouhým přestupkem, pak jeho vulgarismy a slovní výhrůžky pronášené na adresu poškozeného a rozlévání nápojů ze sklenic rozhodně nemělo být posuzováno jako trestný čin.

Pozornost Nejvyššího soudu by se podle obhajoby měla obrátit na časově navazující sekvence videozáznamu, na kterém je u dovolatele patrná celková rezignovanost a stav otřesení v důsledku předchozího napadení ze strany poškozeného a jeho snaha opustit prostory restaurace, v čemž mu bylo opět fyzicky zabráněno P. S. Poškozený ho impulzivně odstrčil směrem zpět do lokálu s direktivním slovním komentářem „Já vám říkám, že nikam nepůjdete“. I z toho je patrné, kdo byl ve skutečnosti od počátku agresorem snažícím se vyvolávat fyzické potyčky a kdo obráncem důvodně se obávajícím o zdraví své i zdraví svých blízkých.

Dovolatel v dané souvislosti soudu prvního stupně vytkl, že videozáznamy hodnotil jednostranně v jeho neprospěch, způsobem poplatným izolované výpovědi poškozeného, a vybral si z nich pouze jednotlivosti bez potřebného zasazení do celkového kontextu. Zcela pak pominul video pořízené servírkou K. S. před posledním konfliktem u baru. Na něm je právě dovolatel zachycen, jak po většinu času unaveně sedí na židli. Ze záznamu je patrná i bezprostřední autentická reakce dalšího z dovolatelů D. D., který hovoří o tom, že jejich rodina byla napadena.

I to je tedy důkaz o tom, že jejich obhajoba nebyla účelová. Dovolatelé se podle svých slov nemohou smířit ani s tím, že oba soudy paušálně nahlížely na výpovědi všech rodinných příslušníků jako na nevěrohodné. K tomu zdůraznili, že příbuzenský poměr sám o sobě neznamená, že dotčení svědci nutně museli záměrně předkládat zkreslený popis celé události, tj. křivě svědčit ve prospěch obhajoby. Podle dovolatelů je nesmyslné, aby výpovědi deseti lidí, kteří popsali začátek konfliktu naprosto shodně, neměly žádnou „skutkovou váhu“.

Takový postup soudů při rekonstrukci skutkového stavu označili za „zcela unikátní“ a postrádající oporu v trestním řádu. Jako další příklad zjevného rozporu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu pak poukázali i na hodnocení výpovědi svědka J. F., který uvedl, že muž, který měl nadávat servírce, byl potetovaný. To ovšem vylučuje závěr, že by celou potyčku vyvolal M. D., neboť ten žádné tetování nemá. Jediným z přítomných, kdo měl viditelné tetování na rukou, byl spoluobviněný D. D.

4. K druhé fázi střetu s ředitelem hotelu dovolatelé znovu zopakovali, že pouze bránili svědka D. D. a snažili se ho dostat ze sevření poškozeného. Šlo tedy o „učebnicový“ příklad nutné obrany. Útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, který odvraceli, v danou chvíli trval, a byl do té míry razantní, že čtyřem dospělým lidem trvalo poměrně dlouhou dobu, než D. D. ze sevření fyzicky i bojově zdatného poškozeného vymanili. Za dané situace se tedy úder židlí do útočníka, který navíc nebyl ani natolik intenzivní, aby ho okamžitě zastavil, jevil jako zcela přiměřený zákrok. Zranění, která poškozený utrpěl, nebyla nijak závažná a podle výpovědi znalce MUDr. Miroslava Šafra dokonce ani s jistotou nebylo možno určit, že k nim došlo právě při řešené události. Dovolatelé se ohradili proti způsobu, jakým soudy popisovaly intenzitu samotného útoku poškozeného na D. D. Oba podle jejich mínění záměrně zlehčily fakt, že poškozený zcela jednoznačně zápasnickým chvatem svědkovi zkroutil ruku v rameni, čímž ho dostal do předklonu, a druhou rukou ho začal v tzv. „kravatě“ škrtit. Rozhodně nešlo jen o držení kolem krku, jak nepochopitelně z pořízených videozáznamů dovodily soudy. Stejně tak je z pořízených kamerových záběrů evidentní, že poškozený ke svému útoku na D. D. neměl žádný rozumný důvod, i kdyby se mu nelíbilo, že mu dotyčný držel těsně před obličejem mobilní telefon. V pohybu totiž nijak omezen nebyl a mohl se klidně přesunout v rámci restaurace někam jinam. Důležité pak je i to, že D. D. začal obličej poškozené zblízka nahrávat až poté, co ho poškozený strčil do zad. Nešlo tedy o žádné svévolné nebo provokativní jednání, ale opět o vcelku pochopitelnou reakci. D. D. totiž v danou chvíli nevěděl, co poškozený zamýšlí a zda se znovu nechystá zaútočit. Proto si logicky vytáhl mobilní telefon, aby tento případný útok nahrál.

5. Z kamerových záznamů podle dovolatelů nevyplývá ani skutkový závěr soudů, že poškozený P. S. po úderu židlí D. D. pustil a upadl na zem, kde ho měli začít kopat do oblasti žeber a hlavy. Poškozený totiž spolu se svou obětí upadli do míst mimo záběry kamer. Ze záběrů lze toliko vypozorovat, že P. S. někdy poté, co nedobrovolně pustil D. D., znovu zaútočil na obviněného D. D. tím, že ho na zemi zalehl.

6. Právo obviněných na spravedlivý proces soudy podle názoru obhajoby porušily i tím, že neprovedly důkazy výslechem svědkyně A. S. a přestupkovým spisem, jehož předmětem bylo jednání poškozeného P. S. vůči D. D., dále tím, že nenechaly zpracovat znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k povaze zranění D., D. a D. D., a konečně tím, že nevyzvaly MUDr. Šafra k doplnění znaleckého posudku o odpověď na otázku, zda mechanismus a povaha zranění poškozeného odpovídaly důkazům provedeným v hlavním líčení. Soudům je vytýkáno, že se s těmito navrženými důkazy dostatečně nevypořádaly a v tomto smyslu je opomněly.

7. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2024 č. j. 10 To 203/2023-598 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 6. 2023 č. j. 2 T 30/2022-536 zrušil a poté věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

8. Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovoláním v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkl, že obvinění v nich pouze zopakovali námitky, které uplatňovali již v předchozích stadiích řízení a s nimiž se dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů. Sám následně vyložil skutkový děj v celé jeho šíři s tím, že první fází konfliktu mezi obviněným M. D. a poškozeným P. S. se soudy důvodně nezabývaly. Ohledně zavinění této první konfrontace žádné skutkové závěry nečinily a podkladem pro jejich rozhodnutí se stala až ta část jednání obviněných zachycená na kamerových záznamech, která spočívala v poškozování majetku restaurace a v kopání do těla poškozeného. Právě ohledně zmíněného kopání, které zároveň popřeli, pak dovolatelé předložili vlastní alternativní verzi skutkového děje, podle níž se pouze snažili poškozenému zabránit v tom, aby pokračoval ve škrcení dalšího člena jejich rodiny D. D. Z toho dovozují, že jednali v podmínkách nutné obrany. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu označil státní zástupce za podstatné, že obvinění blíže nevysvětlili, proč je posouzení jejich pohybu na kamerovém záznamu jako kopání „zjevně rozporné“. Zvolili volnější argumentaci založenou na pouhé nejistotě, co se mimo záběr kamery dělo, a v tomto smyslu se opřeli spíše o zásadu in dubio pro reo. Tu je však třeba aplikovat jen tehdy, jestliže soud má po vyhodnocení provedených důkazů o určité skutkové okolnosti důvodné pochybnosti, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. K této části tedy státní zástupce shrnul, že námitky obviněných proti skutkovým zjištěním o prvotním konfliktu a o kopání do těla poškozeného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Řízení před soudy podle jeho mínění nebylo zatíženo ani tvrzenou vadou spočívající v opomenutí důkazů, neboť odmítnutí důkazních návrhů obhajoby soudy řádně odůvodnily. Námitky obviněných vůči právnímu posouzení skutku bez použití zásady subsidiarity trestní represe a zohlednění údajné okolnosti vylučující protiprávnost činu (nutné obrany) vyhodnotil státní zástupce jako zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud jejich „společné dovolání“ podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání i pro případ předpokládaný v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

9. Obvinění M. D. a D. D. jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost se odvíjela od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť směřovala proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, jímž krajský soud vyhověl řádným opravným prostředkům obviněných pouze v marginální části týkající se dílčího výroku o náhradě a tím fakticky založil obdobný procesní stav, jako kdyby jejich odvolání směřující zejména proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně zamítl.

10. Dále bylo zapotřebí zkoumat, zda námitky obviněných lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

11. Úvodem k této části Nejvyšší soud podotýká, že vzhledem k existující procesní situaci, tak jak byla reálně pojmenována v bodě 9 tohoto usnesení, mohli obvinění zvažovat i uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Absenci příslušného odkazu nicméně dovolací senát nepovažoval za natolik zásadní nedostatek předložených dovolání, aby trval na jejich formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v nich obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které obvinění výslovně uplatnili.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí.

Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Při výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. navíc Nejvyšší soud i nadále respektuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž naplnění dovolacích důvodů nelze posuzovat ryze formalisticky a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Jestliže tedy Ústavní soud v minulosti jasně deklaroval, že ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ignorovat požadavek na zabezpečení ochrany základních práv jednotlivce, lze z této kautely nepochybně dovodit, že při dovolacím přezkumu je nutno věnovat pozornost v zásadě každé procesní vadě, která svou povahou a závažností může v principu založit neústavnost napadeného soudního rozhodnutí a zároveň negativně ovlivnit konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.

13. Optikou výše rozvedených výkladových východisek posuzoval dovolací senát i skutkové námitky obviněných M. a D. D., k nimž úvodem zdůrazňuje, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze bez dalšího kvalifikovaně reklamovat jen prostým popíráním nebo bagatelizací vlastní trestné činnosti, nabízením různých jiných hypotetických verzí skutkového děje, ani obyčejnou polemikou se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Právě tak lze přitom charakterizovat poměrně obsáhlou část dovolací argumentace, v jejímž rámci byl obviněný M. D. prezentován jako nevinná oběť nečekaného a nevyprovokovaného fyzického útoku ze strany ředitele ubytovacího zařízení, při němž měl údajně utrpět otřes mozku spojený s dezorientací, kterou se zároveň pokoušel vysvětlit či spíše ospravedlnit své následné vulgární nadávky a výhrůžky zabitím směřované nejen k poškozenému P. S., ale i k hotelovému zaměstnanci P. H., doprovázené průběžným ničením vybavení restaurace a znečišťováním jejího interiéru. Dlužno podotknout, že dovolatelé tuto obhajobu uplatňovali již v předchozích stadiích trestního řízení, takže s ní byly konfrontovány i soudy prvního a druhého stupně. Ty se s ní přitom vypořádaly v dostatečné míře a přesvědčivě vysvětlily, proč ji měly za bezpečně vyvrácenou (viz bod 35 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 14 až 16 odůvodnění usnesení krajského soudu). Z pohledu dovolacího přezkumu je pak podstatné, že onen prvotní fyzický střet mezi obviněným M. D. a poškozeným P. S. nebyl předmětem trestního řízení, jak správně ve svém rozhodnutí konstatoval již krajský soud. Ve vztahu k otázce, kdo a jakým způsobem jej odstartoval, tedy soudy nepřijaly žádné podstatné skutkové závěry, které by byly zároveň „určující pro naplnění znaků“ žalovaných trestných činů, jak má výslovně na mysli uplatněný dovolací důvod. Obvinění se domáhali de facto rozšíření skutkového stavu o nová zjištění svědčící v jejich prospěch a teprve v návaznosti na tom i přehodnocení závěru o jejich trestní odpovědnosti za posuzované jednání. Souvztažnými námitkami tak zřetelně vybočili z hranic právní relevance použitého mimořádného opravného prostředku.

14. Posledně uvedené neplatí pouze k té části dovolání, v níž se obvinění zaměřili na finální fázi celého konfliktu s poškozeným a na posouzení jejich jednání, které se naopak stalo předmětem trestního stíhání a které nakonec vedlo i k jejich pravomocnému odsouzení. Tím je míněn jednak úder dřevěnou židlí do horní části těla poškozeného, který inkasoval od obviněného M. D., a jednak kopání do oblasti žeber a do hlavy již ležícího poškozeného, k němuž společně přistoupili oba dovolatelé.

15. Řešená věc je specifická tím, že obvinění se hájili nutností okamžitě a účinně vystoupit na obranu člena rodiny D. D., kterému měl poškozený v danou chvíli nejen páčit a lámat ruku ve snaze odebrat mu mobilní telefon, ale zároveň ho měl silně škrtit tak, že jmenovanému prakticky znemožňoval volně dýchat. Obvinění zároveň zdůrazňovali, že úder židlí jakožto legitimní obranný zákrok nebyl ani dostatečně razantní a účinný na to, aby poškozený v útoku na jejich chroptícího syna, resp. bratra nadále nepokračoval. Kopání do ležícího poškozeného pak svorně popřeli a poukazovali na to, že nic podobného na opatřených kamerových záznamech vidět není. Tyto námitky vtělili také do svých řádných opravných prostředků a rozsah odvolacího přezkumu tím vymezili mimo jiné i na tuto klíčovou část projednávaného skutku. Na svém stanovisku, podle nějž okresní soud hodnotil příslušný videozáznam deformativním způsobem a skutkový stav rekonstruoval zjevně v rozporu s tím, co na něm bylo zachyceno, pak ústy svých tehdejších obhájců setrvali i ve veřejném zasedání o odvoláních dne 4. 1. 2024, kde současně opakovaně navrhovali, aby krajský soud videozáznamy z baru přehrál znovu a sám tak posoudil, nakolik v nich mají (či naopak nemají) skutkové závěry formulované ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku potřebnou oporu. Krajský soud však této iniciativě nebyl nakloněn a přímo při jednání lakonicky vyhlásil, že dokazování v požadovaném směru „doplňovat“ nebude (viz protokol na č. l. 590 a násl. procesního spisu). Svůj negativní postoj poté stručně vysvětlil v odvodnění napadeného usnesení tím, že „… opětovné přehrávání videozáznamů, a to v jakékoli formě, nic nového objektivně přinést nemůže“ (viz bod 18).

16. Nejvyšší soud ani v této trestní věci nemíní zpochybňovat fakt, že rozsah dokazování, který žádná zákonná norma podrobněji neupravuje, je výhradně na zvážení procesního soudu, jehož výsostným právem je posoudit, jaké důkazy je třeba provést a nakolik se případné další důkazní návrhy stran jeví důvodnými, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Na straně druhé je však nutno připomenout, že tato „volnost“ při uvážení nesmí hraničit s nepřípustnou libovůlí, ani atakovat právo každého na účinnou soudní ochranu a spravedlivý proces podle Hlavy paté Listiny základních práv a svobod.

17. Dovolací senát dospěl k závěru, že k takovému nežádoucímu zásahu do základních práv obviněných v řešeném případě došlo, a to v důsledku nedůsledného až ležérního postupu soudu druhého stupně při plnění jeho přezkumné povinnosti. Tato nedůslednost se vztahuje především k vyhodnocení záznamu z kamerového systému, kterým byl bar restaurace opatřen. Jedná se totiž o důkazní prostředek, jehož objektivita při hodnocení v něm obsaženého důkazu je za běžných okolností v zásadě nezpochybnitelná. Tudíž, jestli byl skutkový děj zachycený na takovém kamerovém záznamu soudem prvního stupně určitým způsobem vyhodnocen a toto jeho hodnocení našlo svůj odraz i v jeho konečných skutkových (a potažmo i právních) závěrech, a jedna ze stran řízení vznesla vůči takovému hodnotícímu postupu a jeho závěrům stěžejní námitky, pak jediným možným způsobem, jak bylo možné rozhodnout o případné důvodnosti takových námitek, bylo přehrání tohoto kamerového záznamu ve veřejném zasedání v rámci odvolacího řízení před krajským soudem. V tomto, ale i v obdobných případech pořízení soukromých videozáznamů jde o důkazní prostředek, který obsahuje důkaz, např. o proběhlém skutkovém ději, který lze nejenom provést, ale zároveň i vnímat a tím ho i následně hodnotit pouze jeho přehráním. Tím se takový záznam liší např. od záznamu pořízeného policejním orgánem v rámci postupu podle § 158d tr. ř. či podle § 88 tr. ř., kdy k použití takového záznamu coby důkazu musí být pořízen příslušný písemný protokol, z něhož pak lze samostatně určité podstatné údaje k posouzení obsahu důkazu zjistit či ověřit.

18. Pokud se tedy krajský soud v posuzovaném případě neseznámil s obsahem reklamovaného důkazu (videa), jak již bylo naznačeno jediným v úvahu přicházejícím způsobem, a sice jeho přehráním a shlédnutím, nastoluje se zde logická otázka, jak mohl v odvolacím řízení zodpovědně posoudit důvodnost námitky obviněných, podle níž okresní soud tento důkaz hodnotil selektivně, tendenčně a deformačně v jejich neprospěch a vyvodil z něj skutkové a právní závěry, které v něm zkrátka neměly reálný podklad, resp. byly dokonce v příkrém rozporu s ním. Kuriózní rozměr celé věci pak dodává i vyznění samotného odůvodnění napadeného usnesení, v němž odvolací soud označil právě videozáznamy, které ovšem sám patrně ani neviděl (opak z předloženého spisu rozhodně nevyplývá), za stěžejní důkazy o vině obviněných a v bodech 17 a 26 z nich dokonce sám vyvozoval skutkové závěry o důvodech, povaze a razanci útoku poškozeného P. S. na D. D., jakož i o oprávněnosti a adekvátnosti reakce obou obviněných na něj. V návaznosti na tom pak ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že protiútok obviněných na poškozeného pro tzv. intenzivní a současně extenzivní exces nenaplnil podmínky nutné obrany, jakožto okolnosti vylučující

protiprávnost činu, a právní posouzení jejich skutku v odsuzujícím rozsudku tak aproboval jako správné.

19. Z výše uvedeného je evidentní, že takto provedené řádné opravné řízení nemohlo naplnit svůj základní účel a smysl, jímž je zaručit právo procesních stran nechat přezkoumat výroky o vině a trestu (a odvozeně i eventuální výrok o náhradě škody) soudem vyššího stupně. Z něj vzešlé rozhodnutí krajského soudu v posuzované trestní věci je proto nutno hodnotit jako předčasné, netransparentní, obtížně přezkoumatelné a každopádně nenaplňující požadavky vyplývající mj. z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř.

20. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2024 č. j. 10 To 203/2023-598 zrušil, podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

21. Věc se tím vrací do stadia, kdy se jí krajský soud bude zabývat znovu a v dalším řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby v případě, že obhajoba bude nadále trvat na svých námitkách a v důsledku toho i na přehrání videozáznamu zachycujícího projednávanou událost, jejímu požadavku ve veřejném zasedání vyhověl, a to v rozsahu týkajícím se závěrečné fáze celého konfliktu mezi obviněnými a poškozeným. Právě ta totiž byla podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 38) zejména předmětem navazující právní kvalifikace stíhaných skutků. Dovolací senát znovu opakuje, že vzhledem k zvláštní povaze dotčeného důkazu jde o jedinou efektivní cestu, jak se řádně a spolehlivě vypořádat s odvolací argumentací obviněných, podle níž okresní soud z tohoto důkazu vyvodil takové skutkové závěry, které v něm neměly potřebnou oporu, a v důsledku toho žalované jednání nesprávně posoudil i po stránce hmotněprávní. Teprve poté bude možné spolehlivě rozhodnout, zda vznesené námitky obviněných jsou v uvedeném směru opodstatněné, či nikoli.

22. Pokud pak jde o odkaz obviněných na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud k němu pouze v obecné rovině a nad rámec důvodů tohoto kasačního usnesení podotýká, že jeho prostřednictvím lze brojit pouze proti hmotněprávním vadám rozhodnutí ve věci samé. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje pouze na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Je-li namítáno tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak se jeho pozornost zaměřuje na zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

23. V projednávaném případě sice dovolatelé formálně reklamovali i nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, ovšem tuto námitku založili primárně na již výše zmíněném zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů, kdy zdůrazňovali, že zejména v závěrečné fázi potyčky vystoupili na legitimní a adekvátní obranu svého rodinného příslušníka, který byl poškozeným v danou chvíli poměrně silně škrcen, a tudíž jednali za okolnosti vylučující protiprávnost činu ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Dovolací senát v této souvislosti obviněným „pro příště“ připomíná, že podobně koncipované námitky pod hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Fakticky totiž nejde o relevantní výhrady vůči chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nýbrž o snahu nejprve dosáhnout revize skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom i požadované změny v jejich právním posouzení. Takovou argumentační konstrukci však z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu nelze mít za právně relevantní a pokud by mimořádný opravný prostředek spočíval jen na ní, pak by jej bylo namístě odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně.

24. Usnesení o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí vyhlásil Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 7. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu