4 Tdo 445/2017-38
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2017 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné N. W., proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 6 To 512/2016, v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 25/2016,
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 20. 12. 2016 sp. zn. 6 To 512/2016 zrušuje.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují i další rozhodnutí
na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 3 T 25/2016
byla obviněná N. W. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1,
odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010
/dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že
„v blíže nezjištěné době od 12. 3. 2012 v P., ulici D. nejprve převzala na
základě předběžného opatření soudní komisařky, notářky JUDr. Lucie Foukalové v
rámci dědického řízení do opatrování následující předměty: obraz Krajina autora
Panušky, obraz Pastevci (dobytek na pastvě), obraz Jedová chýše (autora Kozáka)
a vzpomínkové předměty, které dne 18. 2. 2015 vydala JUDr. K. J., roz. Z.,
doklady k hrobovému příslušenství na hrobě, tyto předala poškozené PhDr. H. Z.,
dne 27. 6. 2016, obraz krajina - strom (autora Šímy), obraz Ležící žena,
šestiramenný lustr (řezbářská práce), šestiramenný mosazný lustr s madonou,
koberec, kovotepeckou práci - strom, sousoší padající ženy, 2 sošky chlapců,
kamenné sousoší - utrpení - postava u náhrobku, kovotepeckou mísu - z období
první republiky, malovanou dózu z porcelánu, plochou vázu s uchem, broušený
popelník, čirou broušenou vázu, zlaté hodinky - kapesní cibule, řády a
vyznamenání (řád Francouzské akademie), rezortní vyznamenání Rumunského
království, stříbrné rybí příbory, perletí zdobené divadelní kukátko, broušené
granáty, bibli vykládanou perletí s křížkem, 5 kusů křížků z různých materiálů,
vyšívané a háčkované předměty, sochu torzo ženy z černého kamene, drobnosti v
podobě malé slámky, kávového servisu se zeleným motivem, hřbitov Strašnice,
Praha 10, tyto předměty však po uplynutí 4 měsíců od nabytí právní moci
usnesení Obvodního soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 34 C 86/2014, s právní
mocí dne 23. 12. 2014, ani po výzvách k předání věcí do současnosti nevydala a
ponechala si je pro vlastní potřebu, nebo je prodala, čímž způsobila poškozené
PhDr. H. Z., a Mgr. N. H., škodu ve výši 111.166 Kč s ohledem na výměru
podílového spoluvlastnictví v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 27
D 1914/2011, ze dne 30. 3. 2012“.
Za to byla podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v
trvání patnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou a půl
roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo zároveň uloženo, aby ve zkušební
době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu
způsobenou trestným činem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil
povinnost zaplatit poškozené Mgr. N. H. na náhradě škody částku 2.520 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 11. 4. 2016 do zaplacení, a poškozené PhDr.
H. Z. na náhradě škody částku 111.166 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od
11. 4. 2016 do zaplacení, a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 50.000
Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená PhDr. H. Z. podle § 229
odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku podaly odvolání obviněná N. W., poškozená PhDr. H.
Z. a ve prospěch i v neprospěch obviněné též státní zástupkyně Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 10. Obviněná je zaměřila do všech výroků
rozsudku, poškozená PhDr. H. Z. do výroku o náhradě škody a státní zástupkyně
do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Městský soud v Praze jako soud
druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne
20. 12. 2016 sp. zn. 6 To 512/2016 tak, že z podnětu odvolání obviněné podle §
258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a
podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 1 ZT 139/2015 pro tam
popsaný skutek kvalifikovaný jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst.
3 tr. zákoníku, když dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není
trestným činem. Odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 10 a poškozené PhDr. H. Z. pak samostatným výrokem podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně dovoláním nejvyšší
státní zástupce. Učinil tak v neprospěch obviněné N. W. s odkazem na důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce
(dovolatel) předně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, jakož i
úvahy, které vedly odvolací soud k vydání zprošťujícího rozsudku ve věci. S
jeho závěrem, že u obviněné nebyly splněny podmínky pro vyvození trestní
odpovědnosti, nesouhlasí. Dovolatel připomněl, že obviněné bylo kladeno za vinu
defraudační jednání ve vztahu k movitým věcem pocházejícím z pozůstalosti po
jejím zemřelém manželovi JUDr. J. W., které jí byly s jejím souhlasem svěřeny v
rámci protokolárního soupisu dědických aktiv zůstavitele. Přitom byla poučena,
že s nimi není oprávněna jakkoliv disponovat, je odpovědná za škodu, která by
na tomto majetku jejím zaviněním či neoprávněnou dispozicí vznikla, a je
povinna takto svěřený majetek po pravomocném skončení dědického řízení vydat
dědicům. Takto založený svěřitelský vztah se podle protokolu o jednání před
soudním komisařem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 27 D
1914/2011 vztahoval k položkám soupisu majetkových aktiv zůstavitele pod bodem
A/ 11 až 92. Obviněné přitom bylo obžalobou kladeno za vinu jednání vůči věcem,
které jsou v rámci předběžného soupisu majetku zůstavitele zaprotokolovány pod
body 20, 21, 25, 68, 28, 29, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 55, 56, 58, 59,
61, 62, 63, 64, 65, 66, 69, 70, 74, 87, 91 a 92. Dědické řízení po zůstaviteli
pak bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
30. 3. 2012 sp. zn. 27 D 1914/2011, na jehož podkladě nabyly obviněná N. W. a
dále Mgr. N. H. a PhDr. H. Z. věci do podílového spoluvlastnictví. K dílčímu
vypořádání podílového spoluvlastnictví (v převažujícím rozsahu) poté došlo na
podkladě žaloby PhDr. H. Z. ze dne 16. 3. 2014, kterou se proti obviněné
(žalované) N. W. domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve
vztahu k tam vyjmenovaným věcem s tím, že na základě současně přiložené
darovací smlouvy ze dne 20. 2. 2014 došlo k převedení dědického podílu Mgr. N.
H. na žalobkyni PhDr. H. Z. Ta se tak stala podílovou spoluvlastnicí zděděných
věcí v rozsahu 64 % spoluvlastnického podílu oproti 36 % spoluvlastnického
podílu obviněné N. W. Předmětné řízení o vypořádání jejich spoluvlastnického
vztahu ke zděděným movitým věcem bylo následně ukončeno usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 34 C 86/2014, ve znění opravného
usnesení ze dne 27. 11. 2014, s právní mocí dne 23. 12. 2014. Tímto usnesením
byl schválen smír, podle kterého se podílové spoluvlastnictví žalobkyně PhDr.
H. Z. a žalované N. W. k věcem, jenž jsou specifikovány v usnesení soudní
komisařky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. 27 D
1914/2011 zrušuje a jejich výlučnou vlastnicí se stává žalobkyně PhDr. H. Z.
Dále se touto smírnou cestou obviněná (žalovaná) N. W. zavázala vydat věci
specifikované v první části výroku žalobkyni oproti závazku, že žalobkyně jí na
vypořádání spoluvlastnického podílu zaplatí částku 23.202 Kč, to vše do čtyř
měsíců od právní moci tohoto usnesení.
Pokud obviněná svoji povinnost vydat zděděné movité věci jejich výlučné
vlastnici PhDr. H. Z. v termínu vyplývajícím z posledně označeného rozhodnutí o
schválení smíru a ani později nesplnila, mohla se podle názoru nejvyššího
státního zástupce dopustit neoprávněného přisvojení si toliko těch cizích věcí,
které jí byly svěřeny ve smyslu jejich protokolárního přijetí v rámci
předběžného soupisu majetku v dědickém řízení a na které se současně vztahovala
povinnost obviněné předat je fyzicky do dispozice oprávněné PhDr. H. Z. v
souladu s jejím nově nabytým výlučným vlastnickým právem. Potud odvolací soud
uvažoval správně. Souhlasit lze podle nejvyššího státního zástupce i s názorem,
že Obvodní soud pro Prahu 10 při úvahách o stanovení výše způsobené škody,
pokryté úmyslným zaviněním obviněné, pochybil, pokud u těchto věcí vycházel ze
znaleckého posudku z oboru ekonomiky, vypracovaného pro účely trestního řízení,
a zcela přitom pominul ty jejich cenové relace, na kterých se účastnice
dědického řízení samy dohodly a jimiž se také řídily při uzavření soudního
smíru. Celková hodnota svěřených věcí, které se staly předmětem zažalované
nesplněné povinnosti obviněné N. W. vydat je oprávněné PhDr. H. Z., vycházející
ze souhlasu všech účastníků dědického řízení, tak představovala částku 35.850
Kč. Přestože odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že na základě takto
souhlasně stanovené hodnoty věcí byl vypočítán i podíl obviněné při vypořádání
zaniklého podílového spoluvlastnictví ve výši 23.202 Kč, nelze podle názoru
dovolatele na straně druhé přehlédnout, že smírnou cestou přijatý závazek
oprávněné PhDr. H. Z. uhradit tuto částku obviněné N. W. odpovídal 36 % výši
jejího spoluvlastnického podílu (viz odůvodnění žaloby o vypořádání podílového
spoluvlastnictví ze dne 16. 3. 2014) a vztahoval se na celý souhrn svěřených
zažalovaných věcí; nikoliv tedy pouze na tu jejich část, která se stala
předmětem smíru. Proto platební povinnost poškozené oproti vydání věcí se
souhlasně prohlášenou celkovou cenou ve výši 35.850 Kč mohla představovat
toliko poměrnou částku 12.906 Kč. Zohlednění této částky v rámci stanovení
celkové výše způsobené škody, pokryté úmyslným zaviněním obviněné, však dle
poukazu dovolatele nepřichází do úvahy za stavu, že obviněná svoji povinnost
vydat poškozené věci podle pravomocného usnesení o schválení smíru ve stanovené
lhůtě ani později nesplnila, a tudíž jí žádný právní nárok na vyplacení jejího
spoluvlastnického podílu v této části dědických aktiv nevznikl.
Pro posouzení možné trestní odpovědnosti obviněné pokládá nejvyšší státní
zástupce za rozhodné, že si svěřené věci ponechala ve své dispozici a nakládala
tak s nimi způsobem, který svědčil jejich výlučné vlastnici PhDr. H. Z. Pokud
poškozenou takto vyloučila z držení těchto věcí, z jejich užívání a nakládání s
nimi, pak si je přisvojila podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. To vše za stavu,
kdy s poškozenou uzavřela soudní smír a v jeho rámci se zavázala k vydání v něm
vyjmenovaných věcných položek, mezi nimi i těch, k nimž se vztahoval výše
popsaný vývoj jejich právního režimu. Věci poškozené neoprávněně zadržovala s
vědomím, že se změnil její právní vztah k nim, a to i poté, co souhlasila se
zánikem spoluvlastnictví s poškozenou. Zároveň měla jasnou představu o jejich
celkové hodnotě (35.850 Kč), stanovené souhlasným prohlášením účastníků
dědického řízení, která více než sedminásobně převyšuje zákonnou hranici škody
nikoli nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že již v
tomto rozsahu vytýkaného jednání založila obviněná podmínky pro vyvození své
trestní odpovědnosti za přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku,
spáchaný v předepsané formě úmyslného zavinění, minimálně pak v úmyslu nepřímém
ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce dále nijak nezpochybnil skutečnost, že okolnosti
posuzovaného jednání se odvíjí ze soukromoprávního rámce vztahů mezi
znesvářenými účastníky dědického řízení, jak zdůraznil odvolací soud. Na straně
druhé však připomněl smírný způsob jeho ukončení a z toho vyplývající povinnost
obviněné vydat poškozené věci, k níž se zavázala naprosto srovnatelným způsobem
jako kterýkoliv z pachatelů běžně se vyskytujících trestných činů zpronevěry,
vědomě držících cizí věc ke škodě jejího vlastníka i poté, co zanikl právní
důvod jejího svěření. Z argumentace odvolacího soudu podle dovolatele zároveň
rozhodně nevyplynulo, že by v daném případě nastala situace v duchu výkladového
stanoviska Nejvyššího soudu, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek po č. 26/2013 tr., podle nějž úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Právní názor odvolacího
soudu o absentující společenské škodlivosti jednání obviněné podle názoru
dovolatele nelze akceptovat tím spíše, že se týkalo věcí individuálně určených,
které byly upomínkou na zesnulého zůstavitele s charakterem rodinné památky;
tj. věcí zvláštní obliby poškozených ve smyslu § 492 odst. 2 občanského
zákoníku, které nepředstavovaly výhradně majetkovou hodnotu. Tyto věci se
přitom k době vydání napadeného rozhodnutí stále nedostaly do sféry dispozice
jejich oprávněné vlastnice PhDr. H. Z. (popř. její právní nástupkyně JUDr. K. J.), ačkoliv poškozená vyvinula z hlediska prostředků civilního práva
dostatečnou iniciativu k tomu, aby napravila předmětný nežádoucí stav. I když
uzavřený soudní smír s účinky pravomocného rozsudku (§ 99 odst. 3 věta prvá
občanského soudního řádu) představuje legitimní právní titul pro zahájení
exekučního řízení vůči obviněné o vydání věcí, popř. o náhradě způsobené škody,
nelze podle mínění nejvyššího státního zástupce zásadu subsidiarity trestní
represe u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce, aby to
vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně
majetku. To, že se poškozená domáhala svého práva u příslušného soudu v rámci
občanskoprávního řízení, ještě není bez dalšího důvodem pro použití pravidla
ultima ratio. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení je totiž pouze
prostředkem k zajištění náhrady škody. Dovolatel k tomu zdůraznil, že pokud
došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve
všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně
oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci
institutů občanského práva či jiných právních odvětví. Jestliže tedy Městský
soud v Praze na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované
jednání obviněné N. W. není trestným činem a že jsou dány důvody zprošťujícího
výroku podle § 226 písm. b) tr.
Závěrem dovolatel doplnil, že výše dovozenou vadou nesprávnosti právního
posouzení skutku trpí napadené rozhodnutí i přesto, že u zbývající části
svěřených věcí, které sice byly zahrnuty do podané obžaloby, nicméně se nestaly
předmětem uzavřeného soudního smíru, je obviněná i nadále jejich
spoluvlastníkem. Takové právní postavení totiž podle jeho poukazu nelze klást
na roveň výlučnému vlastnickému právu, jak mylně dovodil odvolací soud a v
návaznosti na tom uzavřel, že předmětné věci nebyly ve vztahu k obviněné věcmi
cizími ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Soud druhého
stupně se tak měl zabývat otázkou, zda se i tyto protokolárně svěřené věci
staly předmětem svévolného nakládání obviněné, popř. prodeje, zašantročení,
znehodnocení. Zároveň se měl důsledněji vypořádat i se zvláštním režimem
poslední zažalované položky „kávový servis se zeleným motivem“, která nebyla
obviněné ani svěřena, ani se nestala předmětem uzavřeného smíru s poškozenou
PhDr. H. Z., a tudíž se nemohla stát ani předmětem její zpronevěry.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud 1) podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 6 To 512/2016
zrušil, a dále zrušil i případná rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 2)
poté aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a to 3) v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil dovolatel i pro případ jiného
rozhodnutí Nejvyšší soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila
prostřednictvím svého obhájce obviněná N. W. Ve své replice označila trestní
stíhání své osoby za kampaň vedenou dcerami a vnučkami zůstavitele s cílem ji
utiskovat a ponížit, a to i poté, co její svěřenecký závazek, který měla
porušit a tím se dopustit trestného činu, již zanikl uzavřením smíru, resp.
vypořádáním spoluvlastnictví podle občanského zákoníku. To, že následně některé
věci z pozůstalosti dobrovolně nevydala, porušení svěřeneckého závazku
neznamená. Zprošťující rozsudek tak podle ní netrpí vadou spočívající v
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, jak tvrdí dovolatel, nýbrž právě naopak. Odvolací soud pouze
korigoval chybné předpoklady a právní závěry obsažené v obžalobě. Obviněná
proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze v
plném rozsahu „potvrdil“ a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
neprospěch obviněné a to v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1
tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť
směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně
rozhodnuto ve věci samé a jímž byl odmítnut řádný opravný prostředek (odvolání)
obviněné proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.,
kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které nejvyšší
státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená,
že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je jeho právní
posouzení v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
uvažovaného trestného činu.
S ohledem na výše uvedená výkladová východiska je zřejmé, že pokud nejvyšší
státní zástupce odvolacímu soudu vytkl nesprávnou interpretaci hmotněprávní
zásady subsidiarity trestní represe a její použití na posuzovaný případ ku
prospěchu obviněné N. W., uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. právně relevantně.
Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal důvody pro odmítnutí dovolání,
přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku
rozhodnutí, proti kterému bylo podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm
byly relevantně uvedeny. Dospěl přitom k závěru, že uplatněné námitky jsou
důvodné.
Na tomto místě je úvodem vhodné připomenout zásadu, podle níž je trestným činem
takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy
platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v
trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za
jeho spáchání. Uvedené formální pojetí trestného činu je u méně závažných činů
korigováno zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň pravidelně
zdůrazňuje, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného
stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této
normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestněprávních
institutů. Nadále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana
společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných
činů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 1508/2010,
sp. zn. 3 Tdo 1150/2012, sp. zn. 3 Tdo 126/2015, sp. zn. 7 Tdo 616/2015, sp.
zn. 3 Tdo 955/2016, sp. zn. 6 Tdo 1750/2016, aj.). Jinými slovy, byl-li spáchán
trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, stát
nemůže rezignovat na svou roli garanta účinné ochrany oprávněných zájmů
fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutů jiných
právních odvětví (např. občanského práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem
trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby
trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě
potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je pak třeba zvažovat v každém
jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného
deliktu. Těmito kritérii jsou povaha a závažnost trestného činu, které jsou
určovány způsobem jeho provedení a následky a dále osobou pachatele, měrou jeho
zavinění, pohnutkou k činu a záměrem nebo cílem, který činem sledoval. Přitom
se obecně vychází z pojetí, podle nějž se úvaha o tom, zda jde o čin, který by
pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, uplatní pouze
výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty. Teprve tehdy lze uvažovat o uplatnění odpovědnosti podle
jiné (netrestní) právní normy.
V každém konkrétním případě je však nezbytné, aby se soud důsledně zabýval
nejen skutečnostmi svědčícími pro závěr, že se o trestný čin nejedná, ale i
okolnostmi, které by mohly svědčit o opaku. Ty pak musí vždy odpovědně a ve
vzájemných souvislostech zhodnotit a takové zhodnocení musí pojmout i do
odůvodnění svého rozhodnutí (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh.
tr.). Jinými slovy, při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným
činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení (soud)
nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále
učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky
trestného činu, a teprve poté se případně vypořádá s tím, zda je namístě se
zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip
„ultima ratio“ uplatnit trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr.
zákoníku).
Výše uvedenými judikatorními východisky se Městský soud v Praze v projednávané
trestní věci důsledně neřídil.
Podstatnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí věnoval kritice způsobu, jakým
provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně, a v návaznosti na tom i
zpochybnění jeho skutkových a právních závěrů. Obvodnímu soudu pro Prahu 10
především vytkl, že se dostatečně nevypořádal s otázkou vlastnických vztahů k
jednotlivým věcem uvedeným v obžalobě a neujasnil si tak, které z nich byly ve
vztahu k obviněné skutečně věcmi cizími ve smyslu § 206 tr. zákoníku. Nesprávně
resp. nedostatečně měla být vymezena i doba, v níž se obviněná měla dopouštět
protiprávního jednání, a určeny osoby, k jejichž škodě měla jednotlivé věci
zpronevěřit. Chybně byla po výtce odvolacího soudu zjištěna i výše škody, která
měla být stíhaným skutkem způsobena poškozené PhDr. H. Z. Městský soud v Praze
zároveň zdůraznil, že majetkové spory stran některých věcí pojatých do obžaloby
si obviněná s poškozenou PhDr. Z. vyřešily občanskoprávní cestou. Zdůraznil
nepřátelskou povahu vztahů mezi obviněnou a poškozenými po smrti zůstavitele
JUDr. W. a poměrně dramatické okolnosti průběhu dědického řízení, doprovázeného
vzájemnými spory o nároky na pozůstalost po zemřelém. Z nich pak dovodil, že
charakter projednávané věci z hlediska typové závažnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a na obviněnou
tak není zapotřebí působit prostředky trestněprávní represe.
Takové zjednodušující a jednostranné hodnocení společenské škodlivosti jednání
obviněné však akceptovat nelze.
Odvolacím soudem akcentovaný soukromoprávní základ projednávané trestní věci,
špatné mezilidské vztahy mezi obviněnou a poškozenými jakožto znesvářenými
účastníky dědického řízení ani skutečnost, že se poškozená PhDr. H. Z. v zájmu
ochrany svých vlastnických práv obrátila na soud v rámci občanskoprávního
řízení, bez dalšího závěr o mimořádně nízké společenské škodlivosti jednání
obviněné neodůvodňují. Soukromoprávní základ trestných činů proti majetku
rozhodně ničím výjimečným není. Nic mimořádného nelze spatřovat ani v tom, že
se oběť takové trestné činnosti domáhá zajištění náhrady vzniklé škody u
civilního soudu. To samo o sobě obviněnou trestní odpovědnosti zbavit nemůže.
Nejvyššímu státnímu zástupci je nutno přisvědčit potud, že Městský soud v Praze
se dostatečně nevypořádal s ostatními okolnostmi významnými pro posouzení
právní otázky míry společenské škodlivosti činu obviněné, resp. je vůbec při
svém rozhodování nezohlednil. To se týká zejména hodnoty věcí, které si
obviněná neoprávněně přisvojila v rozporu se svou povinností vydat je
oprávněnému vlastníkovi, tj. poškozené PhDr. Z., a která podle jeho vlastních
hodnotících závěrů činila téměř 36.000 Kč, tj. sedminásobek hranice škody
nikoli nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Dále opomněl charakter
zpronevěřených věcí a jejich upomínkový význam pro poškozenou, kdy se jedná o
rodinné památky. Nijak se nezabýval ani tím, že obviněná svým postojem k
řádnému splnění svých povinností opatrovatelky inkriminovaných věcí do značné
míry zkomplikovala, ne-li znemožnila spravedlivé vypořádání pozůstalosti v
dědickém řízení. Nejpodstatnější nedostatek je však nutno spatřovat v tom, že
odvolací soud zcela rezignoval jednak na zjištění skutkového stavu věci, o němž
by sám neměl důvodné pochybnosti, a v návaznosti na to i na přesvědčivé
posouzení otázky naplnění formálních znaků trestného činu zpronevěry podle §
206 tr. zákoníku, ať už v základní či kvalifikované skutkové podstatě, jednáním
obviněné. Jak již bylo zmíněno výše, právě to je základním předpokladem pro
zodpovědnou úvahu o míře společenské škodlivosti posuzovaného trestného činu.
Proto Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání podle § 265k odst. 1
tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 6 To
512/2016 zrušil. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i
všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a
rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve
veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy soud druhého stupně bude muset znovu projednat
a rozhodnout o řádných opravných prostředcích státní zástupkyně Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 10 a obviněné N. W., ale i poškozené PhDr. H.
Z. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve
svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o
to, aby se znovu a důsledněji vypořádal s následujícími otázkami. Které ze
svěřených věcí vyjmenovaných v obžalobě lze ve vztahu k obviněné označit za
věci „cizí,“ v souvislosti s tím pak komu a jakou výši škody obviněná způsobila
nesplněním své povinnosti vydat tyto věci oprávněným osobám. Teprve poté bude
možné si ujasnit i to, zda jednání obviněné naplnilo formální znaky trestného
činu zpronevěry, a to případně i v jeho kvalifikované podobě. Při posuzování
společenské škodlivosti činu pak bude třeba přihlédnout se stejnou pozorností
ke všem, a nikoli pouze k některým vybraným specifikům daného případu. Po
jejich důsledném a komplexním zhodnocení pak odvolací soud ve věci opětovně
rozhodne.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 7. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu