Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7.
července 2011 o dovolání obviněného J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 10 To 438/2010, jako soudu
odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod
sp. zn. 12 T 73/2008 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. Č. o
d m í t á .
Obviněný J. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 12 T 73/2008 uznán vinným trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb. v účinném znění
(dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že v době od konce roku 2004 do
května 2006 v D. a okolí, okres R. n. K., v rámci ústně sjednané spolupráce,
během které vypomáhal svému známému P. K., při jeho podnikatelské činnosti v
oblasti dovozu ojetých vozidel ze zahraničí a jejich prodeji v České republice,
po předchozí vzájemné dohodě dílem v jednotlivých zahraničních autobazarech či
prodejnách ojetých vozů, kde předtím P. K. vybral a zaplatil jednotlivá
motorová vozidla, popř. je zde doplatil on sám z peněz, které za tím účelem od
K. obdržel, a dílem až po dovozu jednotlivých vozidel do České republiky třetí
osobou, popř. po jejich opravě, fyzicky převzal do držení za účelem provedení
technické kontroly, měření emisí a schválení technické způsobilosti na jméno P.
K., celkem 9 různých osobních motorových vozidel majitele P. K., u kterých však
následně bez jeho vědomí při provádění technické prohlídky, měření emisí a
schválení technické způsobilosti pro provoz na pozemních komunikacích v České
republice na Městském úřadu v D. za účelem neoprávněného zisku záměrně uvedl
svoji vlastní osobu či své známé a příbuzné jako provozovatele uvedených
vozidel, načež je svým vlastním jménem anebo jejich jménem opět bez vědomí P.
K. prodal třetím osobám a peníze si ponechal pro svoje potřeby, a dále pak ve
třech případech za účelem převozu a předání peněz převzal od kupujících či
pracovníků autobazaru kupní ceny za prodej dalších vozidel P. K., která byla po
dovozu do České republiky řádně evidována na jeho jméno, avšak takto získané
finanční prostředky mu následně nepředal, neboť si je ponechal pro svoje
vlastní potřeby, čímž v konečném důsledku způsobil P. K., celkovou škodu ve
výši nejméně 1 169 767,- Kč, přičemž se uvedeného dopustil v případech v
rozsudku soudu prvního stupně blíže popsaných.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacetčtyři měsíců s
podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří roků s dohledem.
Dále mu bylo uloženo, aby ve stanovené zkušební době podle svých sil uhradil
škodu poškozenému. Obviněnému byl rovněž uložen peněžitý trest ve výši 100
000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby uhradil škodu ve výši
1 169 767,- Kč poškozenému P. K., bytem J., Č. M. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
byl poškozený P. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a
poškozený odvolání.
O věci následně jednal Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne
29. 11. 2010 sp. zn. 10 To 438/2010 podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř.
zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. nově rozhodl tak,
že obviněný v době od konce roku 2004 do května 2006 v D. a okolí, okres R. n.
K., v rámci ústně sjednané spolupráce, během které vypomáhal svému známému P.
K., při jeho podnikatelské činnosti v oblasti dovozu ojetých vozidel ze
zahraničí a jejich prodeji v České republice, po předchozí vzájemné dohodě
dílem v jednotlivých zahraničních autobazarech či prodejnách ojetých vozů, kde
předtím P. K. vybral a zaplatil jednotlivá motorová vozidla, popř. je zde
doplatil on sám z peněz, které za tím účelem od K. obdržel, a dílem až po
dovozu jednotlivých vozidel do České republiky třetí osobou, popř. po jejich
opravě, fyzicky převzal do držení za účelem provedení technické kontroly,
měření emisí a schválení technické způsobilosti na jméno P. K., celkem 9
různých osobních motorových vozidel majitele P. K., u kterých však následně bez
jeho vědomí při provádění technické prohlídky, měření emisí a schválení
technické způsobilosti pro provoz na pozemních komunikacích v České republice
na Městském úřadu v D. za účelem neoprávněného zisku záměrně uvedl svoji
vlastní osobu či své známé a příbuzné, jako provozovatele uvedených vozidel,
načež je svým vlastním jménem anebo jejich jménem opět bez vědomí P. K. prodal
třetím osobám a peníze si ponechal pro svoje potřeby, a dále pak ve třech
případech za účelem převozu a předání peněz převzal od kupujících či
pracovníků autobazaru kupní ceny za prodej dalších vozidel P. K., která byla po
dovozu do České republiky řádně evidována na jeho jméno, avšak takto získané
finanční prostředky mu následně nepředal, neboť si je ponechal pro svoje
vlastní potřeby, čímž v konečném důsledku způsobil P. K., celkovou škodu ve
výši nejméně 1 165 156,80 Kč, neboť
1. v přesně nezjištěné době počátkem roku 2005 v D. jménem P. K. jako
prodávajícího převzal od kupujícího R. A., doplatek kupní ceny ve výši 40 000,-
Kč za prodej osobního motorového vozidla zn. CITROËN Xsara, které mu koncem
roku 2003 prodal P. K., avšak takto získané finanční prostředky majiteli
následně nepředal, neboť si je ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž
způsobil P. K. škodu ve výši 40 000,- Kč,
2. v přesně nezjištěné době v průběhu prosince 2005 ve firmě A. S. v L. v B.
dle vzájemné dohody jménem P. K. jako kupujícího fyzicky převzal osobní
motorové vozidlo zn. ŠKODA Octavia Combi, v celkové nákupní ceně 4 900,- EUR,
které zde předtím vybral a zaplatil P. K., načež ho po převozu do České
republiky bez vědomí K. nechal dne 16. 12. 2005 na Městském úřadu v D. schválit
do provozu na pozemních komunikacích na jméno svého známého J. M., aby ho poté
ještě v prosinci 2005 opět bez vědomí K. prodal jménem J. M. třetí osobě za
částku 320 000,- Kč, kterou si ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž
způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 142 541,- Kč,
3. v přesně nezjištěné době od poloviny měsíce července 2005 do poloviny měsíce
září 2005 v okolí D. po předchozí dohodě převzal do držení osobní motorové
vozidlo zn. CITROËN Xsara, které krátce předtím zakoupil P. K. ve firmě A. A.
P. v obci B. ve S. r. N. za celkovou nákupní cenu 2 200,- EUR, přičemž ho dne
26. 9. 2005 na Městském úřadu v D.bez vědomí K. nechal schválit do provozu na
pozemních komunikacích na jméno svého známého R. N., aby ho dne 25. 2. 2006 v
autobazaru A. J. K. Č. v H. K. opět bez vědomí K. prodal jménem R. N. třetí
osobě za částku 109 000,- Kč, kterou si po odečtení smluvní odměny autobazaru
ve výši 3 000,- Kč ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K.
škodu ve výši nejméně 64 800,- Kč,
4. v přesně nezjištěné době ve druhé polovině roku 2005 v okolí D. po předchozí
dohodě převzal do držení osobní motorové vozidlo zn. PEUGEOT 306, které krátce
předtím zakoupil P. K. ve firmě M A. D. K. S.A. v obci P. v B. za celkovou
nákupní cenu 1 560 EUR a které pro K. dovezla do České republiky spediční
společnost CDS s. r. o. N., přičemž po provedení opravy nechal dne 22. 12. 2005
na Městském úřadu v D. vozidlo bez vědomí K. schválit do provozu na pozemních
komunikacích na jméno svého známého J. M., aby ho dne 27. 1. 2006 v autobazaru
Autoprodej ROHAN, spol. s r. o. opět bez vědomí K. prodal jménem J. M. třetí
osobě za částku 109 000,- Kč, kterou si po odečtení provize autobazaru ponechal
pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 46 222,80
Kč,
5. v přesně nezjištěné době v polovině roku 2005 v P. n. O. po provedení
opravy dle vzájemné dohody převzal do držení osobní motorové vozidlo zn.
PEUGEOT 406, které krátce předtím zakoupil P. K. ve firmě auto K. v obci
E. ve S. r. N. za celkovou nákupní cenu 4 500,- EUR a které pro K. přivezla do
České republiky spediční společnosti CDS s. r. o. N., přičemž bez
vědomí K. dne 19. 10. 2005 na Městském úřadu v D. nechal schválit technickou
způsobilost uvedeného vozidla na své vlastní jméno, aby následně dne 4. 4. 2006
v autobazaru A. J. K. Č. v H. K. opět bez vědomí K. vozidlo prodal svým jménem
třetí osobě za částku 135 000,- Kč, kterou si po odečtení provize autobazaru ve
výši 2 000,- Kč ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu
ve výši 133 402,50 Kč,
6. dne 20. 12. 2005 ve firmě A. H. v obci S. ve S. r. N. po předchozí dohodě
převzal jménem P. K. jako kupujícího po doplacení zbytku kupní ceny osobní
motorové vozidlo zn. RENAULT Megane Scenic, jehož celková nákupní cena ve výši
6 500,- EUR byla plně uhrazena z finančních prostředků P. K., následně ho
dovezl do České republiky, kde nejprve dne 9. 1. 2006 na Městském úřadě v D.
bez vědomí K. nechal schválit jeho technickou způsobilost pro provoz v České
republice na jméno své matky M. Č., aby ho poté dne 19. 5. 2006 jménem své
matky jako prodávající opět bez vědomí K. prodal třetí osobě za částku 215
000,- Kč, kterou si ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K.
škodu ve výši nejméně 188 045,- Kč,
7. dne 4. 8. 2005 ve firmě A. A. P. v obci B. ve S. r. N. po předchozí dohodě
převzal jménem P. K. jako kupujícího osobní motorové vozidlo zn. CITRÖEN
Berlingo, které zde předtím vybral a zaplatil ze svých finančních prostředků
za celkovou nákupní cenu ve výši 3 000,- EUR P. K., přičemž po jeho dovozu a
následné opravě dne 31. 8. 2005 na Městském úřadu v D. bez vědomí K. nechal
schválit technickou způsobilost uvedeného vozidla na svoje vlastní jméno, aby
ho dne 8. 9. 2005 v autobazaru Autoprodej ROHAN, spol. s r. o. v Č. S. opět
bez vědomí K. prodal svým jménem třetí osobě za částku 172 000,- Kč, kterou si
po odečtení provize autobazaru ve výši 1 500,- Kč ponechal pro svoje vlastní
potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 89 670,- Kč,
8. v přesně nezjištěné době od 4. 10. 2005 do 6. 10. 2005 ve firmě A. M. L. v
D. ve S. r. N. po předchozí dohodě převzal jménem P. K. jako kupujícího osobní
motorové vozidlo zn. PEUGEOT Partner, jehož celkovou nákupní cenu ve výši 3
200,- EUR krátce předtím hradil ze svých finančních prostředků P. K., následně
byla na vozidlo vystavena faktura na kupní cenu 2 500,- EUR se jménem
kupujícího J. M., vozidlo bylo dovezeno do České republiky, kde nejprve dne 10.
10. 2005 na Městském úřadu v D. nechal obviněný schválit jeho technickou
způsobilost na jméno svého známého K. J., prostřednictvím kterého vozidlo opět
prodal a peníze za prodej si ponechal pro vlastní potřebu, čímž způsobil P. K.
škodu ve výši nejméně 71 381,- Kč,
9. v přesně nezjištěné době od 10. 3. 2005 do 21. 6. 2005 v okolí D. po
předchozí domluvě převzal do držení osobní motorové vozidlo zn. RENAULT Laguna
Combi, které předtím zakoupil P. K. ve firmě B. A. v C. ve S. r. N. za nákupní
cenu ve výši 3 600,- EUR, bez vědomí K. pak vozidlo následně prodal
zprostředkovaně přes svého známého A. H., na jehož jméno byla dne 21. 6. 2005
na Městském úřadu v D. schválena technická způsobilost uvedeného vozidla, čímž
způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 106 182,- Kč,
10. dne 31. 8. 2005 ve firmě A. A. S. M. v obci E. ve S. r. N. po předchozí
vzájemné domluvě převzal jménem P. K. jako kupujícího osobní motorové vozidlo
zn. FIAT Punto, jehož celkovou nákupní cenu ve výši 3 000,- EUR zde krátce
předtím uhradil ze svých finančních prostředků P. K., následně byla na vozidlo
vystavena faktura na kupní cenu 2 500,- EUR se jménem kupujícího J. M., vozidlo
bylo poté dovezeno do České republiky, kde ho nejprve P. K. nechal opravit,
poté ho obviněný znovu převzal do svého držení, aby dne 30. 11. 2005 na
Městském úřadu v D. bez vědomí K. nechal schválit technickou způsobilost
uvedeného vozu na svoje vlastní jméno, a posléze ho dne 5. 4. 2006 v Autobazaru
H. v H. K. opět bez vědomí K. prodal jako své vlastní vozidlo třetí osobě za
částku ve výši 185 000,- Kč, kterou si ponechal pro své vlastní potřeby, čímž
způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 73 912,50 Kč,
11. dne 9. 1. 2006 v Autobazaru H. v H. K. jménem P. K. jako prodávajícího
převzal od pracovníka autobazaru kupní cenu ve výši 160 000,- Kč za prodej
osobního motorového vozidla zn. CITROËN Berlingo, které zde jako svoje vlastní
vozidlo prodal třetí osobě P. K., avšak takto získané peněžní prostředky, které
měl bez zbytečného odkladu předat K., si bez jeho svolení a souhlasu ponechal
pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši 160 000,- Kč,
12. dne 1. 8. 2005 v D. n. O. po předchozí vzájemné dohodě jménem P. K. jako
prodávajícího převzal od kupujícího J. V., kupní cenu ve výši 49 000,- Kč za
prodej osobního motorového vozidla zn. PEUGEOT 106, které mu jako svoje
vlastní vozidlo prodal P. K., avšak takto získané peněžní prostředky, které měl
bez zbytečného odkladu předat K., si bez jeho svolení a souhlasu ponechal pro
svoje potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši 49 000,- Kč.
V tomto jednání obviněného odvolací soud spatřoval trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a uložil mu za to
podle § 248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §
58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků s vyslovením dohledu.
Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil
uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byl obviněnému uložen
podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 100 000,- Kč, s náhradním
trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců podle § 54 odst. 3 tr. zák.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby uhradil škodu ve výši
1 965 839,- Kč poškozenému P. K., trvale bytem Z. U., D., přechodně bytem J.,
Č. M. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. K. odkázán se zbytkem svého
nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost je třeba uvést, že shora uvedený rozsudek nalézacího soudu je v
pořadí druhým rozsudkem, neboť ten předchozí byl následně Krajským soudem v
Hradci Králové jako soudem odvolacím zrušen, a věc byla soudu prvního stupně
přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11.
2010 sp. zn. 10 To 438/2010 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do
všech jeho výroků, které opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že
v dosavadním soudním řízení nebylo jeho jednání nijak prokázáno. V řízení došlo
k mnoha chybám a provedeným dokazováním došlo k porušení zásad spravedlivého
procesu. V přípravném řízení byly opatřovány výpovědi osob bez řádného pozvání
obhájce, ačkoliv zákon ukládá orgánům činným v trestním řízení obhájce k těmto
úkonům řádně pozvat. Celé přípravné řízení probíhalo formou podávání vysvětlení
podle § 158 odst. 5 tr. ř., k němuž nemusí být obhájce zván a ani zván nebyl.
Za účasti obhájce byl vyslechnut pouze obviněný. Obhájce podáním ze dne 31. 8.
2007 předložil plnou moc k obhajobě a požádal policejní orgán o vyrozumívání o
všech úkonech činěných v této věci.
Obhájce byl přizván k výslechu obviněného předvoláním ze dne 3. 9.
2007. Dne 5. 9. 2007 chtěl obhájce nahlédnout do vyšetřovacího spisu, což mu
bylo policejním orgánem odmítnuto, přestože takto mohou policejní orgány činit
pouze ze závažných důvodů. Obhájci nebyl žádný důvod sdělen, pouze byl
upozorněn, že nahlédnout do spisu mu bude umožněno po výslechu obviněného. K
žádosti o přezkum postupu bylo obhájci sděleno státním zástupcem, že důvodem je
důkazně taktický charakter, což ovšem obhajoba za žádný důvod nepovažuje.
Termín výslechu svědka M. byl obhájci sdělen faxovým podáním dne 12. 8.
2008 po 13. hodině s tím, že výslech se bude konat dne 14. 8. 2008 v 13.30
hodin. Pro obhajobu bylo technicky nemožné zajistit účast v podstatě přes noc.
Nutno podotknout, že faxové potvrzení komunikace je ve spise vytisknuto na
jednom listu společně s textem podání. Uvedené podání je podepsáno osobou
odlišnou od vyšetřujícího komisaře Ing. Bc. P.
O výslechu poškozeného nebyla obhajoba informována vůbec. Dozvěděla se o něm
až v rámci seznámení se spisem a ihned žádala doložení předvolání. Bylo
zjištěno, že ve spise je založeno zcela jiné faxové potvrzení, než je uvedeno
u předvolání k výslechu svědka M., přičemž jde o ústřižek z faxu bez textu
podání evidentně odesílaný z jiného faxu. Toto podání je podepsáno vyšetřujícím
komisařem Ing. Bc. P. Není zde ovšem doloženo, jak byl k úkonu předvoláván
zástupce poškozeného, který byl u výslechu poškozeného spolu se státním
zástupcem.
Shora uvedená bránění v provádění obhajoby považuje obviněný za znemožnění
uplatnění práva na obhajobu, které představuje jednu ze základních zásad
trestního řízení. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 i nálezu sp.
zn. II. ÚS 268/03 účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání
pachatele, protože účelem trestního řízení je rovněž fair proces. Existence
řádného procesu je totiž nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického
právního státu. Způsob opatřování důkazů proto nelze přizpůsobovat momentálnímu
přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale je třeba
striktně dbát předepsaných procesních pravidel, jakožto i jiného přípustného
prostředku k získání důkazu.
Podle dovolatele se jednalo o takovou procesní vadu, která je již jen těžko
zhojitelná následnými procesními kroky, a proto je na místě obviněného
zprostit viny.
Obě soudní instance posuzující tuto kauzu mylně interpretovaly skutková
zjištění, což vedlo k mylnému dosazení případu do hmotně právních norem
trestního zákona. Oba soudy tedy mylně dospěly k tomu, že byla naplněna
skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák. Dovolatel v této souvislosti odkázal na již dříve učiněná písemná podání
ve věci, zejména na písemné závěrečné řeči a odvolání obviněného s důrazem na
závěrečnou řeč ze dne 17. června 2010.
Pokud jde o bod 1 rozsudku, ve spise chybí důkaz, že by obviněný peníze pro
poškozeného od svědka A. přebíral či že mu je svědek A. předával. Svědek A. si
pak nepamatuje, komu částku platil, a vyvrátil tvrzení poškozeného, že volal
obviněnému na žádost poškozeného. Z pouhého tvrzení poškozeného nelze podle
názoru obviněného vycházet, neboť ten u předávání peněz logicky neměl být,
protože jinak by si peníze mohl přebrat sám. Kromě toho pokud by peníze
poškozenému skutečně chyběly, musel by jejich absenci poškozený zjistit dříve
než za rok. K události mělo totiž podle obžaloby dojít koncem roku, popř.
počátkem roku 2005, a proto je nelogické, aby se poškozený neptal po celou dobu
roku 2005 na doplatek kupní ceny, a to v situaci, kdy měl poškozený u svědka
A. cca 250 žádostí, které vyřizovali obviněný s poškozeným asi tak půl na půl.
Pokud by peníze poškozenému chyběly, určitě by podle názoru obviněného řešil
situaci dříve.
U bodu 2 rozsudku chybí ve spise důkaz k prokázání vlastnického či obdobného
práva poškozeného. Z pouhé faktury nelze takové právo dovodit. Navíc bylo
prokázáno, že dané faktury obstarával poškozený se svým otcem dodatečně.
Hodnota faktury jako důkazu je tedy nulová. Není zde nic, co by dokazovalo
vlastnictví poškozeného ( např. výpověď svědka, faktura ). Konečný uživatel
vozidla vždy komunikoval a objednával vozidlo u obviněného. Vozidlo nebylo
prodáváno prostřednictvím autobazaru a nebylo tzv. ve volném prodeji. Ze
svědectví svědka M. bylo doloženo, že dané vozidlo bylo zařizováno pouze pro
obviněného. Žádný ze svědků neuvedl nic o tom, že by poškozený měl s vozidlem
něco společného. Jediným důkazem je výpověď poškozeného. Dané vozidlo měl
poškozený koupit před vánoci 2005, tedy po roce, kdy měly začít jeho problémy s
obviněným. Z výpovědi svědků A., R., J. a Z. vyplývá, že poškozený byl s nimi
často v telef. kontaktu, aby zjistil, zda byla či nebyla nějaká auta prodána.
Proto je logické, že poškozený by musel problémy s obviněným zjistit již dávno
a vozidlo v hodnotě 320 000,- Kč by nesvěřoval obviněnému.
Pokud jde o bod 3 rozsudku, obviněný je usvědčován výpovědí svědka E. ze SRN,
že dané vozidlo dne 4. 8. 2005 prodal poškozenému, avšak daná výpověď je v
rozporu s dalšími listinnými důkazy. Svědek tvrdí, že Citroën prodal
obviněnému. Podle potvrzení autobazaru však byl tento automobil prodán
poškozenému. Na potvrzení je pak jako datum prodeje vozidla uvedeno datum 19.
7. 2005 a nikoli datum 4. 8. 2005, jak tvrdí poškozený. Jiné důkazy k
vlastnictví vozidla ve spise uvedeny nejsou s výjimkou tvrzení poškozeného.
Proto není podle obviněného vlastnické právo poškozeného k vozidlu prokázáno.
Svědek N. pak tvrdil, že si vozidlo objednával přímo u obviněného a s ním taky
řešil všechny finanční otázky. Poškozeného svědek vůbec nezná. To potvrzuje
verzi obviněného. Pokud by tomu bylo, jak tvrdí poškozený, bylo by záhadou,
proč by poškozený svěřoval po datu 4. 8. 2005 obviněnému další vozidla.
U bodu 4 rozsudku je ve spise k vlastnickému právu poškozeného doložena opět
pouze faktura. Z výpovědi poškozeného podle obviněného nelze s ohledem na výše
uvedené vycházet. Vlastnictví poškozeného tak není vůbec prokázáno. Z výpovědi
svědka M. je zřejmé, že dané vozidlo bylo zařizováno pouze pro obviněného, což
potvrzují i listinné důkazy. Poškozený měl vozidlo koupit před vánoci 2005,
tedy téměř po roce, kdy údajně měly začít jeho problémy s obviněným. Z výpovědi
svědků A., R. a J. vyplývá, že poškozený byl s nimi v kontaktu velmi často, aby
zjistil stav prodeje aut. Je proto logické, že by údajné problémy musel zjistit
již dříve a vozidlo v takové hodnotě by nesvěřoval obviněnému. Okolnosti dovozu
auta spediční firmou jsou vyvráceny výpovědí svědka H. k bodu 5 obžaloby. K
dovozu tohoto vozidla společností CDS N. není ve spise doložen ani žádný doklad
či dokument. Tato okolnost zůstává pouze v rovině tvrzení poškozeného.
Vlastnictví poškozeného je prokazováno pouze jeho tvrzením a předmětnou
fakturou. Svědek R. si nevzpomíná, zda dával peníze obviněnému či
prodávajícímu, tedy svědkovi M. Svědek K. starší vypověděl, že faktury se
obstarávaly dodatečně a pouze pro potřeby poškozeného.
Vlastnictví poškozeného k vozidlu pod bodem 5 obžaloby je opět prokazováno
pouze výpovědí poškozeného a fakturou, která je navíc za dopravu. Svědek ze SRN
Z. uvedl, že vozidlo koupil poškozený, ale svědek H. tvrdil, že ho koupil
obviněný. Svědek ze SRN ovšem vypovídal nepravdivě. Svědkyně J. ze SRN uvedla,
že na kupní smlouvě s autobazarem není její podpis a nesouhlasí cena. Tato
svědkyně nemá na rozdíl od svědka Z. žádný zájem na výsledku řízení, neboť s
poškozeným nadále nespolupracuje. Svědek Z. uvedl, že nezná smlouvu, která mu
byla předložena, a že na zadní stranu této smlouvy nenanesl razítko firmy A. –
K. Proto je nepochybné, že poškozeným doložená kupní smlouva je falzifikát.
Navíc je ekonomicky nemyslitelné, aby poškozený koupil vozidlo dne 1. 3. 2005 a
společnost CDS N. jej přivezla ze SRN až 21. 6. 2005. S tímto přístupem by
poškozený jistě rychle zkrachoval. V této souvislosti je nutno poukázat na
zcela nevěrohodný přepravní list CDS N. s. r. o.
U bodu 6 rozsudku je vlastnictví vozidla prokazováno pouze výpovědí
poškozeného. Faktura je v tomto případě zcela nepoužitelná, neboť byla
vystavena na společnost A. – K., K., K., P., a nezní tedy na poškozeného ani na
obviněného. Pokud jde o potvrzení předložené poškozeným, svědek ze SRN M. A.
zcela vyloučil pravost tohoto potvrzení, když uvedl, že jej nepodepsal ani
neorazítkoval. Navíc potvrzení je datováno 1. 12. 2005, ale svědek vozidlo
vykoupil až dne 14. 12. 2005. Proto dne 1. 12. 2005 nemohl svědek prodat, co
ještě neměl. Navíc jmenovaný svědek nevydává žádné potvrzení v češtině. Pokud
jde o lístek předložený poškozeným a podepsaný svědkem ze SRN, svědek A.
uvedl, že tento lístek podepsal, ale týká se jiného vozidla, a sice Renaultu
Modus. Verze uváděná poškozeným tudíž není pravdivá a jím doložené podklady
jsou falešné.
Svědek S. pak hovořil o Renaultu Laguna a nikoliv o Meganu Scenic, jenž do
bazaru prodal za 9 000,- Euro. Bazar jej měl opravit a následně prodat za
částku 5 900,- Euro, což je ekonomický nesmysl. Je tudíž zjevné, že se jednalo
o jiné vozidlo a že zmatečnost v identifikaci vozidla souvisí s jeho původem.
Verze obhajoby je potvrzena i výpovědí svědkyně Č., která uvedla, že si vozidlo
u syna objednala. Poškozený v souvislosti s vozidlem vůbec nevystupuje. Svědek
W. uvedl, že není pravdivé tvrzení poškozeného, že by pro něj toto vozidlo
opravoval. Z výpovědi svědků A., R. a J. vyplývá, že poškozený byl s nimi v
kontaktu velmi často, aby zjistil stav prodeje aut. Proto je logické, že
poškozený by musel problémy s obviněným zjistit již dávno a vozidlo v hodnotě
215 000,- Kč by nesvěřoval obviněnému. Tvrzení svědka M. se jeví jako zmatečná,
byť je zjevné, že svoji úlohu sehrál.
Faktura na vozidlo zní na firmu A. – K., přičemž poškozený měl svědka M.
požádat o dodatečné potvrzení v německém jazyce, a to o tom, že zde auto koupil
a zaplatil, a toto mu bylo vydáno, orazítkováno a podepsáno šéfem autobazaru.
Do soudního spisu se dostalo od poškozeného potvrzení jiné, a to falešné a v
českém jazyce. Svědek M., šéf A., na uvedeném potvrzení popřel pravost svého
podpisu.
Pokud jde o bod 7 rozsudku, i v tomto případě je vlastnictví k vozidlu
dokazováno poškozeným pouze jeho výpovědí a fakturou. Svědek E. ze SRN uvedl,
že vozidlo bylo prodáno nikoliv poškozenému, ale obviněnému. To potvrzuje verzi
obviněného, kterou soud považuje za nevěrohodnou. Svědkyně G. uvedla, že
předmětné vozidlo prodala do bazaru za 7 – 8 tis. Euro, kdežto vozidlo bylo
následně prodáno obviněnému za 3 000,- Euro. Ekonomická nesmyslnost této
transakce je zcela zjevná. Svědek E. nejprve tvrdil, že obviněnému prodal auto
a posléze, že ho nezná. Pokud jde o fakturu, kterou tento svědek vystavil dne
4. 8. 2005 poškozenému, není z ní zřejmá přesná identifikace vozidla, pouze je
zde uvedeno, že šlo o Berlingo. Z uvedeného je zřejmé, že faktury a prohlášení
ze SRN nelze považovat za věrohodné, ačkoliv je tvrzení svědka E. pro obhajobu
věrohodné.
V bodě 8 rozsudku je opět vlastnictví k vozidlu dokazováno poškozeným,
resp. jeho výpovědí a dodatečně vystaveným potvrzením. Svědek J. uvedl, že si
auto objednal u obviněného a poškozeného neznal. Pro koho měl poškozený vozidlo
dovést a proč se nezajímal o jeho umístění, zůstalo nevysvětleno. Svědek J.
vypovídal ve prospěch obviněného a byl následně vyšetřován policií kvůli svým
příjmům. Nákupní doklad zní v tomto případě na jméno J. M. Svědek L. ze SRN
vypověděl, že existuje-li doklad na jméno poškozeného, je neplatný, protože byl
u toho, když se na žádost poškozeného vystavovaly doklady na jméno J. M.
Poškozený však tvrdí, že nebyl u toho, když se vystavovaly doklady na jméno J.
M. Pokud jde o cenu, svědek ze SRN tvrdí, že se jednalo o částku 2 500,- Euro,
kdežto na předloženém potvrzení je uvedeno 3 200,- Euro. Jedná se tedy o
dodatečné potvrzení, které vydal bazar v SRN, a hlavu si s tím nelámal. Z
uvedeného je zřejmé, že autobazary v SRN vydaly poškozenému na jeho žádost
cokoli. Tímto způsobem ovšem nemůže poškozený prokázat vlastnické právo.
Záhadou pak zůstává, jak mohly takto autobazary v SRN konat, neboť jim to
muselo způsobovat problémy z hlediska daně z příjmů a DPH.
I u bodu 9 rozsudku je vlastnictví k vozidlu dokazováno poškozeným
pouze jeho tvrzením a dodatečně vystaveným česky psaným potvrzením. Svědek H.
uvedl, že si auto objednal u obviněného a poškozeného neznal. Pro koho měl
poškozený vozidlo dovést a proč se nezajímal. To kde je umístěno, zůstalo
nevysvětleno. Tento svědek jel s obviněným pro vozidlo a uvedl, že jej hradil
on a obviněný. To zcela vylučuje nákup vozidla poškozeným. Když tento svědek
vypovídal ve prospěch obviněného, byl následně vyšetřován policií kvůli svým
příjmům. Svědek ze SRN B. M., který měl poškozenému vystavit potvrzení, uvedl,
že dané vozidlo nikdy neměl a nikomu jej neprodával. Navíc vyloučil, že by jeho
firma vydávala potvrzení v češtině. Proto nezbývá, než konstatovat, že i v
tomto případě je poškozeným předložený doklad o koupi vozidla falzifikát, a
tudíž chybí jakýkoliv doklad, že vozidlo koupil poškozený.
U všech útoků pak podle obviněného chybí důkaz o tom, že předmětná
auta byla svěřena obviněnému.
V bodě 10 rozsudku je vlastnictví poškozeného k vozidlu dokazováno
poškozeným pouze jeho tvrzením a dodatečně vystaveným česky psaným potvrzením
ze dne 31. 9. 2005, ačkoliv měsíc září má pouze 30 dnů. Svědek M. A. S. ze SRN
uvedl, že u něj byly tři osoby, a to obviněný, poškozený a svědek M., ale není
si vědom, komu auto prodával. Kupní smlouva byla ovšem sepsána na jméno J. M. z
O. V září či říjnu roku 2007 se u svědka objevil poškozený s tím P. a
požadovali sepis kupní smlouvy na poškozeného, což měl svědek odmítnout. K
předloženému dokladu svědek uvedl, že se nejedná o jeho podpis a že je tam i
falešný text. Na potvrzení je pak uvedena cena 3 000,- Euro, kdežto podle
svědka S. mělo auto stát 2 500,- Euro. Svědek M. přitom tvrdí, že S.
předmětné potvrzení podepsal. I u tohoto skutku chybí podle obviněného
jakýkoliv důkaz o tom, že vozidlo koupil poškozený. Naopak byla potvrzena verze
obviněného, že vozidlo sám koupil a následně taky prodal.
U bodu 11 rozsudku nastala zvláštní situace. Obviněný uznal, že v tomto
případě prodával vozidlo za poškozeného. V autobazaru byla dvě vozidla, jedno
poškozeného a jedno obviněného. Auto poškozeného se prodalo dříve a obviněný
peníze za jeho prodej skutečně vyzvedl. Poté nastaly problémy mezi obviněným a
poškozeným, a tak obviněný ponechal peníze za prodej svého auta v autobazaru,
aby si je poškozený vyzvedl. Tuto skutečnost potvrdil i svědek Z. a uvedl, že
poškozený si peníze opakovaně odmítl vzít. Ve spise je založena dohoda o
podmínkách zastoupení mezi autobazarem a poškozeným. Nikde však není založena
plná moc na obviněného, aby pro poškozeného vyzvedával finanční prostředky.
Autobazar měl tedy vydat peněžní prostředky poškozenému a obviněnému je mohl
dát pouze na základě smlouvy uzavřené mezi poškozeným, obviněným a autobazarem.
Obviněný finance pro poškozeného nakonec vyzvedl, a to na popud obhájce, neboť
v době hospodářské krize není vyloučen krach autobazaru a ztráta peněz.
Poškozený se tedy aktivně bránil tomu, aby mu byly autobazarem
vyplaceny prostředky, o nichž tvrdí, že je zpronevěřil obviněný. Pak ovšem
nelze hovořit o spáchání úmyslného trestného činu zpronevěry. U tohoto
posledního bodu rozsudku bylo vozidlo poškozeným zakoupeno, přihlášeno a
následně i prodáno. Ostatně svědek Z. uvedl, že se tak stávalo 10 – 20 krát
za rok, že obviněný vyzvedával peníze pro poškozeného. Je logické, že pokud by
chtěl skutečně obviněný poškozeného obrat o peníze, pak by si asi horší a
naivnější způsob nemohl vybrat. I tímto je podle obhajoby logicky vylučována
subjektivní stránka trestného činu.
Pokud jde o bod 12 rozsudku, zde je situace obviněného zdánlivě
bezvýchodná. Obviněný tvrdí, že mu svědek J. peníze nedával. Svědek J. však
tvrdí, že dával, přičemž toto svědectví je jediným usvědčujícím důkazem. Svědek
J. pak potvrdil, že byl s poškozeným v telef. kontaktu tak 2 krát v týdnu a ke
skutku mělo dojít na začátku srpna 2005. Svědek J. uvedl, že auto prodal a
peníze dal obviněnému. Poškozený jej kvůli tomu nikdy nekontaktoval. Dle
obhajoby je zjevné, že pokud tedy byly peníze předány v srpnu 2005 a poškozený
byl se svědkem v pravidelném kontaktu, není možné, aby poškozený zjistil ztrátu
peněz až na konci roku, jak tvrdí. Logickým závěrem je to, že se skutek nestal,
protože jinak by poškozený nepřipustil, aby se staly následné skutky.
Z výše uvedeného je podle dovolatele zřejmé, že poškozený v bodech 1 –
10 nedoložil, že by byl vlastníkem či jinak oprávněným držitelem vozidel, o
nichž tvrdí, že byly poškozeným zpronevěřeny. Ostatně ani v jenom případě
nebyla doložena tzv. tradice, tedy převzetí vozidel poškozeným, coby nutná
podmínka k nabytí vlastnického práva. Poškozený nedoložil a ani netvrdil žádné
relevantní skutečnosti k prokázání nabytí vlastnického práva k vozidlům podle §
443 obch. zákoníku a úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží s
ohledem na její článek 69.
Shora uvedeným dokazováním bylo doloženo i to, že poškozený do dnešního
dne neví, jaká byla cena za automobily, neboť jím dodaná potvrzení o koupi
neodpovídají kupním cenám uváděným prodávajícími. Obhajoba si je vědoma
judikatury, která dovozuje, že není podmínkou spáchání zpronevěry vlastnické
právo poškozeného, avšak v této věci nebyla splněna ani další podmínka, kterou
je svěření věci. Že se nejednalo o věci cizí, bylo podle obviněného také
doloženo.
Nepominutelným pochybením soudu zůstává fakt, že nebylo prokázáno
vlastnictví poškozeného k vozidlům, když v tomto směru jasně vypovídali svědci
o procesu objednávky zákazníka u obviněného, placení zákazníkem u obviněného a
o dovozu a prodeji obviněným. Osoba poškozeného zde nikde nevystupuje fyzicky
ani finančně, a to ani jako zajišťovatel celého procesu. Naopak často lichá
snaha poškozeného o získání falešných potvrzení v zahraničí o prodeji vozidel
do jeho vlastnictví je důkazem toho, že obviněný je zcela nevinný.
Oba soudy kromě zjevného nepochopení či spíše neakceptace skutkového
stavu a jeho řádného podřazení pod hmotně právní normu trestního zákona o
zpronevěře rozhodly o vině obviněného na základě zcela nedostačujících důkazů.
Tím byla porušena zásada in dubio pro reo.
Napadeným rozsudkem krajského soudu byl obviněný rovněž uznán povinným
k náhradě škody ve výši 1 956 839,- Kč. Tato částka je významně vyšší než
okresním soudem deklarovaných 1 169 767,- Kč. Krajský soud také právně jinak
hodnotil samotnou možnost uplatňovat výši škody a určovat její výši. Krajský
soud vycházel zejména ze znaleckého posudku. K tomu dovolatel namítá, že cena
stanovená znalcem nevycházela z dostatečných podkladů, i když v napadeném
rozsudku je tvrzen opak. Okresní soud naopak vycházel z nákupních cen vozidel,
i když i tento způsob je pochybný s ohledem na způsob získávání duplikátů
nákupních dokladů k vozidlům. Navíc na str. 16 krajský soud uvádí, že
docházelo k opravě vozidel ještě před prodejem, což znemožňuje určení ceny
vozidla. Soud též přehlédl tu skutečnost, že opravy vozidel byly hrazeny i z
prostředků obviněného. V tom dovolatel shledává i nutnost rozhodnutí věci
Nejvyšším soudem za účelem ustálení judikatury a aplikace práva při výpočtu
náhrady škody v trestním řízení.
Dále dovolatel namítá, že případná pohledávka poškozeného z titulu
náhrady škody či bezdůvodného obohacení byla již při zahájení trestního stíhání
alespoň částečně promlčena.
Podle jeho názoru též nelze v trestním řízení jako náhradu škody
přiznat poškozenému i možný výnos z neuskutečněného prodeje vozidel, a to s
ohledem na neprůkaznost takovéhoto rozhodnutí a dále s ohledem na ustanovení §
229 tr. ř. Jedná se zde totiž o princip podpůrnosti adhezního řízení, kdy v
části uplatněného nároku, který jasně bez větších obtíží vyplývá ze spisu, měl
soud obecně uznat obviněného povinným k úhradě, ale v ostatní části měl být
poškozený odkázán na civilní řízení.
V projednávaném případě měl správně soud poškozeného zcela odkázat na
občanskoprávní řízení. Obviněný je nevinen a škoda podle znaleckého posudku i
dodatečně obstaraných dokladů je absolutně neprůkazná. Navíc zde byl jakýsi
kvazipracovní vztah mezi obviněným a poškozeným. Kromě toho nelze v adhezním
řízení odhadovat možný výnos z prodeje vozidel a to navíc po některých
opravách.
Dovolatel zároveň navrhl, aby byl odložen výkon napadeného rozhodnutí,
proti kterému uvedené dovolání směřuje. Důvod tohoto postupu spatřuje nejen v
tom, že se cítí nevinen a využívá svého zákonného práva na mimořádný opravný
prostředek, ale i v tom, že zájem společnosti na bezprostředním výkonu
rozhodnutí není v takové intenzitě, aby nebyl suplován nedostatek suspenzivního
účinku dovolání rozhodnutím Nejvyššího soudu, který je k tomu ze zákona
zmocněn. K tomuto závěru dospěl dovolatel především proto, že mu nebyl uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody a není tedy v zájmu společnosti jej vyřadit
uzavřením do věznice.
Neprodlený výkon rozhodnutí s ohledem na možný výsledek dovolacího
řízení totiž ohledně povinnosti finančního plnění obviněného výrazně ovlivňuje
a okamžitý výkon rozhodnutí by mohl mít výrazně nepříznivý a zcela nepřiměřený
dopad na osobu obviněného.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu
nalézacího. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud obviněného zprostil obžaloby, popř.
aby věc přikázal k novému projednání. Pokud by byla věc přikázána k novému
projednání a rozhodnutí, pak by měla být věc přikázána k novému projednání a
rozhodnutí jinému senátu, a to z důvodu citlivého tématu s vysokou možností
nekorektního jednání, což může vést ke zhoršení spravedlivého rozhodování při
kontaktu účastníků a soudců senátu.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva a k věci se vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Obviněný v dovolaní uplatnil podle jejího názoru řadu skutkových námitek
směřujících ke zpochybnění skutkových zjištění o tom, že poškozený byl
oprávněným držitelem či vlastníkem předmětných vozidel, protože poškozeným
nebyla doložena tradice, resp. akt převzetí vozidel jako nezbytná podmínka pro
nabytí vlastnického práva k nim. Na základě toho dovolatel zpochybnil naplnění
znaku věci cizí a v návaznosti na to jejich právní režim věcí svěřených.
Ze skutkových zjištění ovšem vyplývá, že obviněný byl pouze pověřen fyzickým
převzetím vozidel, a to na základě ústní dohody s poškozeným. Postavení
kupujícího totiž podle učiněných skutkových zjištění zastával pouze poškozený,
který ústní dohodou pověřil obviněného k převzetí vozidel, a popř. i k
doplacení kupní ceny za ně. Takto se vozidla dostala do držení poškozeného, aby
k nim zajistil nezbytné prohlídky technické způsobilosti, technické kontroly a
měření emisí. Osobní automobily se za popsaných okolností měly stát předmětem
dohodnutého způsobu dovolatelovy dispozice a měly tak ve vztahu k němu povahu
věcí cizích, které mu byly na dobu plnění pokynů poškozeného pouze svěřeny.
Zjištěným jednáním obviněný zmařil účel jejich svěření a učinil tak způsobem,
že předmětná auta nechal nejprve zaregistrovat na svoje jméno, popř. na jména
třetích osob a bez vědomí poškozeného je v takto vykazovaném postavení jejich
provozovatele, resp. vlastníka zpeněžil.
Pokud pak jde o výtku obviněného ohledně stanovení ceny vozidel v době jejich
prodeje, kdy podle názoru obviněného nebyly zohledněny jejich opravy po dovozu
ze zahraničí, jedná se podle názoru státní zástupkyně o námitku ve smyslu § 89
odst. 12 tr. zák. S odkazem na závěry znalce o nejnižší hranici celkové
výše škody na zpronevěřených automobilech nelze této námitce přisvědčit. S
ohledem na nedostatek podrobnější dovolací argumentace k otázce správnosti
aplikace shora uvedeného ustanovení hmotného práva pak lze plně odkázat na
odpovídající pasáž druhostupňového rozsudku, ze které vyplývá, jakými úvahami
byl soud v uvedeném směru veden při upřesnění celkové výše škody.
Pokud bylo obviněnému přikázáno, aby uhradil na náhradě škody částku vyšší, než
o jaké hovořil výrok o vině, pak nutno připomenout, že na výrok o náhradě škody
se nevztahuje zásada zákazu reformace in peius, pokud si odvolání kromě
obviněného podal také poškozený. Podle názoru státní zástupkyně pak výrok o
náhradě škody současně pokrývá možný výnos z neuskutečněného prodeje vozidel.
Tento právní aspekt adhezního rozhodování se však nijak neodráží v rozsahu
dovolatelovy platební povinnosti ve smyslu § 228 odst. 1 tr.
ř.
Nelze přisvědčit ani námitce, že případná pohledávka poškozeného měla být ke
dni jejího uplatnění podle § 43 odst. 3 tr. ř. v rámci předmětného trestního
řízení již promlčena. Na běh promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu
škody způsobené trestným činem se totiž podle § 106 odst. 2 obč. zák. vztahuje
desetiletá promlčecí lhůta.
Podané dovolání je tedy podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné a jako
takové by mělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně
bylo navrženo, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o odmítnutí dovolání za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž souhlasila podle
§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010
sp. zn. 10 To 438/2010 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b)
tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal
prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.,
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž
zákonným ustanovením.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně
je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo zapotřebí nejprve posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž
je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož
skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou
výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo
tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (
tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či
doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy
pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný
odsouzen. Dovolatel s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek
buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným
trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání obviněného či podaného v
jeho prospěch jiným dovolatelem v rámci tohoto dovolacího důvodu musí být
uplatněno tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem
nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm.
b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
Nejprve se ale Nejvyšší soud musel vyjádřit k námitkám dovolatele,
které se týkaly přípravného řízení, a to především způsobu, jakým byl obhájce o
úkonech přípravného řízení vyrozumíván, a možnosti obhájce obviněného nahlížet
v této fázi trestního řízení do trestního spisu atd.
Zde je nutné prohlásit, že takovéto námitky jsou ryze procesního
charakteru a nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod, a proto se jimi
Nejvyšší soud zabývat nemohl a také nezabýval.
Pokud pak jde o výrok o vině, zde dovolatel uplatnil dovolací námitky
ve vztahu ke všem souzeným útokům trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud se proto zabýval charakterem námitek u jednotlivých útoků a
dospěl k níže uvedeným závěrům.
Ohledně bodu 1) rozsudku obviněný v dovolání zpochybnil skutkové zjištění
učiněné ve výroku o vině, že převzal od R. A. částku 40 000,- Kč. Tato
námitka je ovšem čistě skutkového charakteru, jíž obviněný uplatnil svoji verzi
průběhu skutkového děje. Obviněný tak ve skutečnosti neuplatnil námitku
vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, ale jím vytýkaná vada má
povahu vady skutkové, kterou se snaží primárně dosáhnout změny zjištění
skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost
právního posouzení skutku. Touto námitkou se nebylo možné v rámci dovolacího
řízení zabývat.
V bodu 2) rozsudku obviněný namítl, že auto, jehož se měl útok týkat, nebylo ve
vlastnictví poškozeného a poškozený k němu neměl ani jiné podobné právo. Tuto
formálně právní námitku vztahující se obecně k jinému hmotně právnímu posouzení
ale obviněný naplnil námitkami skutkovými vztahujícími se k hodnocení důkazů,
kdy tvrdil, že auto nebylo koupeno jménem poškozeného, ale že je v B. koupil
obviněný pro svědka M., který si u něj vozidlo objednal. I tato námitka má tedy
primárně povahu vady skutkové, kterou se obviněný snaží dosáhnout změny
zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou
nesprávnost právního posouzení skutku. Touto námitkou se tudíž rovněž nebylo
možné v rámci dovolacího řízení zabývat.
I u útoku pod bodem 3) rozsudku obviněný zpochybnil skutkové zjištění soudů, že
vozidlo Citroën Xsara zakoupil v SRN poškozený, a svými námitkami se domáhal
změny tohoto skutkového zjištění v tom smyslu, že vozidlo zakoupil ve
skutečnosti obviněný pro svědka R. N., který si ho objednal přímo u
obviněného, a proto se nemohlo jednat o věc poškozeného. Tato námitka je podle
Nejvyššího soudu primárně skutkové povahy, nenaplňuje dovolatelem uplatněný
dovolací důvod a ani žádný jiný důvod dovolání, a proto k ní nebylo v rámci
dovolacího řízení přihlíženo.
Pokud se pak jedná o bod 4) rozsudku, i zde je situace obdobná jako v
předcházejících dvou případech. Obviněný se totiž i pod tímto bodem domáhá
jiného hodnocení důkazů za účelem jiného pro něj výhodného zjištění skutkového
stavu, na základě něhož teprve věc jinak právně kvalifikuje. Proto ani v tomto
případě se Nejvyšší soud námitkami obviněného spočívajícími v tom, že důkazy
byly v řízení špatně hodnoceny a že při jejich správném hodnocení by byl
správně zjištěn skutkový stav, který by byl jinak právně hodnocen, nemohl
věcně zabývat.
I v bodě 5) rozsudku se obviněný dovolacími námitkami snažil dosáhnout
zpochybnění skutkového zjištění, že to byl poškozený, kdo vozidlo koupil. Toho
se obviněný snažil docílit tvrzením o nevěrohodnosti výpovědi svědka ze SRN Z.
a o tom, že poškozeným předložená kupní smlouva je falzum a přepravní list
nevěrohodný. I zde jde tedy o námitky skutkové, kterými se není možné v
dovolacím řízení věcně zabývat.
K bodu 6) rozsudku uplatnil obviněný velmi rozsáhle formulované námitky. Po
jejich pečlivém prostudování Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i v tomto
případě se jedná o námitky ryze skutkové, podle nichž je v řízení provedenými
důkazy prokázána verze obhajoby, a nikoliv obžaloby, zejména když svědkyně Č.
sdělila, že si předmětné vozidlo u obviněného objednala. Takovými námitkami se
ale nelze v dovolacím řízení zabývat.
I ohledně bodu 7) rozsudku obviněný namítl, že vlastnictví poškozeného je
prokazováno pouze jeho výpovědí a fakturou vystavenou dodatečně v SRN, která
ovšem podle obviněného neobsahuje pravdivé údaje. Výpověď svědka E. je podle
obviněného zmatečná, a nelze z ní proto vycházet. Skutkový stav nebyl z těchto
důvodů v případě tohoto útoku řádně zjištěn, a proto nemůže být podkladem pro
následné právní hodnocení. Jak bylo uvedeno výše, v dovolacím řízení nelze
přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a proto se Nejvyšší
soud nemohl námitkami uplatněnými v tomto bodě zabývat.
Pokud jde o bod 8) rozsudku, obviněný argumentuje výpovědí svědka J., jejíž
obsah spočíval v tom, že jmenovaný svědek poškozeného neznal a automobil si
objednal u obviněného. Verze obžaloby, které soudy uvěřily, pak nemůže být
pravdivá, protože zůstalo nevyjasněno, pro koho měl poškozený auto dovést a
proč se nezajímal o to, kde je auto umístěno. Tyto námitky svým obsahem
napadají správnost soudy učiněných skutkových zjištění, a tudíž primárně
nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu
posouzení. Svým obsahem tyto námitky nenaplňují deklarovaný důvod dovolání a
Nejvyšší soud nebyl proto oprávněn se jimi věcně zabývat.
V bodě 9) rozsudku je pak podle obviněného provedenými důkazy zcela vyloučen
nákup vozidla poškozeným. To proto, že předmětné auto si u obviněného objednal
svědek H., přičemž poškozeného tento svědek vůbec neznal. Svědek H. jel s
obviněným auto koupit a v této souvislosti uvedl, že vozidlo bylo hrazeno jím
a obviněným. Poškozeným předložený doklad o koupi vozidla je podle obviněného
falzifikát. Přesto soudy dospěly k závěru, že předmětné vozidlo koupil
poškozený, a bylo tudíž jeho vlastnictvím. Takto formulované dovolací námitky
jsou podle Nejvyššího soudu ryze skutkového charakteru, a proto nenaplňují
obviněným deklarovaný, ale ani jiný důvod dovolání.
Podobná situace jako v předcházejícím případě pak nastala i ohledně dovolacích
námitek obviněného uplatněných ve vztahu k bodu 10) rozsudku odvolacího soudu.
Obviněný zde opět zpochybnil, že to byl poškozený, kdo předmětný automobil v
SRN koupil, protože kupní smlouva byla v SRN sepsána na jméno třetí osoby – J.
M., a to dokonce za přítomnosti obviněného, poškozeného a svědka M. Až
dodatečně měl u prodejce v SRN poškozený požadovat sepis kupní smlouvy na svoje
jméno, přičemž ani poškozeným předložené potvrzení nemůže obstát, neboť pochází
z neexistujícího data. Z výše uvedených důvodů nejde podle Nejvyššího soudu ani
v tomto případě o námitky, které by naplňovaly obviněným uplatněný dovolací
důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Podle skutkové věty pod bodem 11) rozsudku měl obviněný způsobit
poškozenému škodu tím, že převzal od pracovníka autobazaru peníze za prodej
jeho auta, které poškozenému nepředal a ponechal si je pro svou vlastní
potřebu. Skutečnost převzetí peněz obviněný v podaném dovolání nerozporoval.
Jako dovolací námitku pak uvedl, že po problémech vyvstalých mezi ním a
poškozeným ponechal poškozenému v autobazaru finanční částku za prodej svého
vlastního vozidla, kterou si však poškozený nevyzvedl, a vyplacení peněz
autobazarem se aktivně bránil. Nemohlo se tudíž jednat o zpronevěru a navíc
je vyloučena i subjektivní stránka trestného činu. Dále obviněný namítl, že
pokud bazar prodal auto poškozeného, měl peníze vydat poškozenému a nikoliv
obviněnému, zvláště když nebyla doložena plná moc na obviněného, aby pro
poškozeného vyzvedával finanční prostředky. Poškozený měl proto požadovat dané
částky po autobazaru. I proto se nemůže podle obviněného jednat o trestný čin
zpronevěry.
Tyto námitky obviněného Nejvyšší soud vyhodnotil jako námitky
právní směřující do nesprávného právního posouzení skutku, kterým ovšem nemohl
z níže uvedených důvodů přisvědčit.
Plná moc musí mít písemnou formu podle § 31 odst. 4 obč. zák. tehdy, pokud je
právní úkon činěn v písemné formě, popř. tehdy, netýká-li se jen určitého
právního úkonu. Pokud tedy obviněný pravidelně přebíral peníze v autobazaru,
jak vyplývá z výpovědi svědka M. Z., činil pravidelně určitý právní úkon, k
němuž není ze zákona zapotřebí písemné plné moci. Plná moc může být v takovém
případě udělena ústně a osobě, se kterou má zmocněnec jednat, také takto
oznámena.
V projednávaném případě zjevně neměli pracovníci autobazaru o zmocnění
obviněného poškozeným pochybnosti, protože podle výpovědi svědka Z. s
autobazarem spolupracoval poškozený dlouhodobě, přičemž asi po třech letech
spolupráce se s ním začal v bazaru objevovat také obviněný, který poté běžně
jezdil pro peníze za prodej vozidel. Pokud pak jde o peníze za prodej vozidla
Citroën Berlingo, ty obviněnému předal za autobazar svědek Z., a to bez
potvrzení. Teprve poté během 2-3 dnů volal svědkovi poškozený, aby peníze Č.
nevydával.
Nelze tudíž přisvědčit formálně právní námitce obviněného, že k převzetí peněz
nebyl oprávněn, když nedisponoval písemnou plnou mocí, a proto nemohl spáchat
zpronevěru. Jak bylo uvedeno výše, plná moc v tomto případě nemusela být
udělena písemně, postačila forma ústní. O zplnomocnění obviněného poškozeným k
vyzvednutí peněz z autobazaru není podle skutkových zjištění pochybnost. Z
výše uvedeného důvodu je pak formálně právní námitka obviněného o nedostatku
písemné formy plné moci v projednávaném případě zcela zjevně neopodstatněná.
Pokud se pak obviněný bránil tím, že jeho čin není trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., protože následně nechal pro
poškozeného v autobazaru peníze za prodej svého vlastního vozidla, není ani
tato jeho formálně právní námitka opodstatněná. To proto, že i pokud tomu tak
bylo, což zpochybňuje rozsudek nalézacího soudu na str. 13 v poslední větě,
mohlo by se jednat maximálně o náhradu škody způsobenou posuzovaným jednáním
obviněného a nikoliv o okolnost způsobující zánik trestnosti takového jednání
obviněného. Okolnostmi majícími za důsledek zánik trestnosti činu jsou totiž
podle ustanovení § 65 – § 67 tr. zák. pouze zánik nebezpečnosti trestného
činu pro společnost, účinná lítost (jen u vyjmenovaných trestných činů) a
promlčení trestního stíhání.
V této souvislosti nutno podotknout, že zavinění, resp. úmysl
obviněného v projednávaném případě, je v obecné rovině záležitostí psychického
vztahu obviněného k následku způsobenému jeho jednáním, a je tudíž subjektivní
stránkou jeho (trestného) činu. Problematika zavinění nemá tedy co dočinění s
případným jednáním poškozeného v reakci na případnou snahu o náhradu škody
obviněným. Proto Nejvyšší soud pokládá i námitku spočívající v tom, že úmyslné
zavinění obviněného je vyloučeno, pokud si poškozený peníze v autobazaru, které
mu tam zanechal obviněný, nevyzvedl, za zcela zjevně neopodstatněnou.
Obviněný rovněž uplatnil i dovolací námitky proti útoku popsanému pod
bodem 12) rozsudku odvolacího soudu. Jeho argumentace ale spočívala v tom, že
se útok vůbec nestal, a na podporu svého tvrzení poukázal na rozpory při
hodnocení důkazů vztahujících se k tomuto útoku. Tyto dovolací námitky jsou
podle Nejvyššího soudu ryze skutkového charakteru, nenaplňující obviněným
deklarovaný ani žádný jiný důvod dovolaní, a proto se jimi nelze v dovolacím
řízení zabývat.
S výjimkou útoků pod body 1), 11) a 12) rozsudku obviněný souhrnně ke
všem zbývajícím útokům uvedl, že automobily nebyly ve vlastnictví ani v jiném
oprávněném držení poškozeného, protože ani v jednom případě nebyla doložena
tradice věci, resp. předmětných aut, jako nutná podmínka k nabytí vlastnického
práva, a to jak podle obchodního zákoníku tak podle Úmluvy OSN o smlouvách o
mezinárodní koupi zboží. Ani tuto formálně právní námitku však Nejvyšší soud
nepovažoval za opodstatněnou. To proto, že kupní smlouvy byly podle skutkových
zjištění učiněných soudy vždycky uzavírány mimo území České republiky v
zahraničí, a to v SRN a v B., přičemž tyto státy i Česká republika jsou
signatáři úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží publikované ve Sb.
zák. pod č. 160/1991 Sb. ( dále jen vídeňská úmluva ).
Podle jejího čl. 1 tato Úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami,
které mají místa podnikání v různých státech, a) jestliže tyto státy jsou
smluvními státy; nebo b) jestliže podle ustanovení mezinárodního práva
soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu.
Podle čl. 11 pak smlouva o koupi nemusí být uzavřena nebo prokazována písemně a
nevyžadují se u ní žádné jiné formální náležitosti; lze ji prokazovat
jakýmikoli prostředky, včetně svědků.
Podle čl. 23 je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky se
stane účinným podle ustanovení této Úmluvy.
Podstatnou náležitostí kupní smlouvy je závazek prodávajícího
převést vlastnické právo k předmětu smlouvy - zboží na kupujícího. Je nutné
zdůraznit, že problematika účinku, který může mít smlouva na vlastnické právo k
prodávanému zboží, je výslovně vyňata z působnosti Vídeňské úmluvy jejím čl. 4.
Nicméně povinnost prodávajícího převést vlastnické právo ke zboží je natolik
esenciální součástí smluv o koupi zboží, že je tato povinnost uvedena v čl. 30
vídeňské úmluvy a dále je konkretizována v jejích čl. 41 až 43.
Podle čl. 30 je prodávající povinen dodat zboží, předat jakékoliv doklady,
které se k němu vztahují, a vlastnické právo ke zboží, jak vyžaduje smlouva a
tato Úmluva za podmínek stanovených smlouvou a touto Úmluvou.
Podle čl. 31 není-li prodávající povinen dodat zboží v určitém jiném místě,
jeho povinnost dodat zboží spočívá a) v předání zboží prvnímu dopravci k
přepravě pro kupujícího, jestliže smlouva o koupi zahrnuje přepravu zboží; b) u
zboží, jež je ve smlouvě určeno jednotlivě, nebo sice podle druhu, avšak má být
dodáno z určitého skladu nebo vyrobeno nebo zhotoveno a strany věděly v době
uzavření smlouvy, že zboží se nachází nebo má být vyrobeno nebo zhotoveno v
určitém místě, v umožnění kupujícímu nakládat zboží v tomto místě, jestliže se
na ně nevztahuje ustanovení písm. a); c) v ostatních případech v umožnění
kupujícímu nakládat zbožím v místě, kde má prodávající své místo podnikání v
době uzavření smlouvy.
Podle čl. 41 prodávající musí dodat zboží, které není omezeno žádným
právem nebo nárokem třetí osoby, ledaže kupující souhlasil s převzetím zboží s
takovým omezením nebo nárokem. Jestliže však takové právo nebo nárok se zakládá
na průmyslovém vlastnictví nebo jiném duševním vlastnictví, řídí se povinnosti
prodávajícího ustanovením článku 42.
Čl. 43 pak v odst. 1 stanoví, že kupující ztrácí právo dovolat se
ustanovení čl. 41 nebo čl. 42, jestliže nepodá prodávajícímu zprávu, určující
povahu práva nebo nároku třetí osoby v přiměřené době poté, kdy se dozvěděl
nebo se měl dozvědět o tomto právu nebo nároku. Podle odst. 2 téhož ustanovení
pak prodávající není oprávněn se dovolávat ustanovení předchozího odstavce,
jestliže věděl o právu nebo nároku třetí osoby a jeho povaze.
Podle čl. 53 kupující je povinen zaplatit za zboží kupní cenu a převzít
dodávku v souladu se smlouvou a touto Úmluvou.
Podle čl. 60 povinnost kupujícího převzít dodávku spočívá: a) v
provedení všech úkonů, které lze od něho rozumně očekávat k tomu účelu, aby
prodávající mohl dodat zboží, a b) v převzetí zboží.
Podle čl. 69 odst. 1 v případech, na které se nevztahují články 67 a
68, přechází nebezpečí na kupujícího v době, kdy převezme zboží, nebo, jestliže
tak neučiní včas, v době, kdy je mu umožněno nakládat se zbožím a kupující
poruší smlouvu tím, že dodávku nepřevezme.
Podle čl. 69 odst. 2 jestliže však je kupující povinen převzít zboží v
jiném místě, než je místo podnikání prodávajícího, přechází nebezpečí jakmile
nastane okamžik, v němž dodávka měla být splněna a kupující se dozví o tom,
že je mu umožněno ve stanoveném místě nakládat se zbožím.
Podle čl. 69 odst. 3 jestliže se smlouva týká zboží, které v ní není
identifikováno, má se za to, že je kupujícímu umožněno nakládat zbožím teprve,
když je jasně identifikováno pro účel této smlouvy.
Prohlášení a výhrady (výběr): Při ratifikaci Úmluvy vláda Spojených států
amerických a vláda České a Slovenské Federativní Republiky prohlásily, že se
necítí vázány ustanovením čl. 1 odst. 1 písm. b). Při ratifikaci Úmluvy vláda
Spolkové republiky Německo prohlásila, že nebude aplikovat ust. čl. 1 odst. 1
písm. b) ve vztahu k jakémukoliv státu, který prohlásil, že nebude aplikovat
čl. 1 odst. 1 písm. b).
Z výše uvedeného je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že okamžik vzniku
vlastnického práva kupujícího nespadá do obsahu regulace vídeňskou úmluvou a
sdílí tedy výlučně kolizní režim místa sudiště, přičemž kolizní úpravy
zpravidla navazují na právní řád místa polohy věci. S ohledem na absolutní
povahu vlastnického práva a také s ohledem na jeho „exkluzivitu“ z hlediska
právně politického se státy světového společenství dosud neodhodlaly k žádné
unifikační snaze v této oblasti a striktně si střeží své režimy regulace
věcných práv, které se často diametrálně odlišují. Některé právní řády k
účinnosti převodu vlastnického práva vyžadují tradici, v jiných postačuje pouze
uzavření smlouvy. Potřeby mezinárodního obchodu však vyžadovaly jasná pravidla,
neboť bylo třeba identifikovat, kdo a ve kterém okamžiku je za zboží odpovědný,
resp. kdo nese tíhu jeho náhodného poškození či zkázy. Závazkověprávní institut
přechodu nebezpečí škody tak popírá tradiční zásadu, podle které nebezpečí
škody na věci postihuje vlastníka, neboť historicky se stalo – i při použití
kolizního kritéria místa polohy věci – velmi složité určit, kdo je vlastníkem
věci, a to zejména za situace, kdy docházelo k přepravě věci přes území
několika států. I institut dodání, stejně jako přechod nebezpečí škody na
zboží, je předmětem regulace v Úmluvě. Dodání je vyjádřením splnění právní
povinnosti, která je typovou povinností prodávajícího, a navazuje na ni celá
řada účinků, např. následky předčasného dodání či částečně vadného dodání.
Převzetí zboží je akt fyzického zmocnění se zboží. Úmluva tento okamžik
výslovně nereguluje, nicméně – s vědomím určité míry nepřesnosti – lze říci, že
s tímto okamžikem nepřímo počítá a propůjčuje mu určité právní následky.
Příkladem může být čl. 38 odst. 2 Úmluvy, podle kterého lze prohlídku zboží
odložit až doby, kdy dojde do místa určení.
Z uvedeného plyne, že v dispozici smluvních stran se nacházejí okamžik
přechodu nebezpečí škody a okamžik dodání. Jedná se o kategorie abstraktní,
proto je dispozice s nimi možná „v místě i čase“. Převzetí zboží je konkrétní
akt, dispozice s ním je tedy možná v závislosti na tom, kde strany sjednají
místo převzetí. S ohledem na dispozitivnost Úmluvy pak záleží na stranách, jaké
další okolnosti s okamžikem převzetí spojí (velmi často je to okamžik počátku
běhu záruční doby). S okamžikem vzniku vlastnického práva však smluvně
manipulovat nelze; výjimku v tomto ohledu tvoří pouze sjednání výhrady
vlastnického práva, která je jedinou vesměs akceptovanou možností posunutí
účinnosti převodu vlastnického práva napříč právními řády. ( Srov. Kapitán, Z.:
Reklamace a následky porušení smlouvy podle Vídeňské úmluvy, Právní fórum, č.
8 z roku 2008, str. 321 ).
Z uvedeného je zřejmé, že otázka vlastnického práva k předmětným automobilům se
řídila právem místa, kde se předmětný automobil v jednotlivých okamžicích
převozu z ciziny do České republiky právě nacházel. Podstatou právní úpravy
vídeňské úmluvy totiž není otázka převodu vlastnického práva z prodávajícího na
kupujícího, ale právní regulace okamžiku dodání a převzetí zboží – věcí v
souvislosti s okamžikem přechodu nebezpečí škody na věci, přičemž otázky
vlastnického práva k věci se vždy řídí právem místa polohy věci.
Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný jezdil do zahraničí,
resp. do SRN a B. pro automobily na základě neformální dohody o spolupráci s
poškozeným s tím, že vlečné zařízení, které obviněný pro tyto účely používal,
bylo poškozeného a poškozený předmětné automobily vždy uhradil, přičemž
obviněný tak ani učinit nemohl, protože nedisponoval potřebnými prostředky.
Těmito prostředky nemohli podle skutkových zjištění disponovat ani svědci,
kteří si měli podle svých tvrzení auta u poškozeného údajně objednat a peníze
obviněnému dát. (Ve dvou případech pak obviněný převzal pro poškozeného
automobily až na území České republiky poté, co je do ní dopravila spediční
společnost.) Vzhledem k tomu, že obviněný byl podle skutkových zjištění pouze
„prodlouženou rukou poškozeného“ obstarávající pro poškozeného záležitosti
související s dovozem a prodejem aut, pak vůbec nezáleží na tom, ve kterém
okamžiku přešlo na poškozeného de iure vlastnické právo k předmětným
automobilům, či zda se tak vůbec kdy stalo, protože tato otázka není ve vztahu
k obviněnému z právního hlediska vůbec významná. Argumentace obviněného
obchodním zákoníkem a vídeňskou úmluvou nebyla tudíž podle Nejvyššího soudu
případná, a proto bylo třeba uvedenou námitku obviněného považovat za zcela
zjevně neopodstatněnou.
Podstatné je však z právního hlediska skutkové zjištění, že obviněný jezdil do
SRN a B., aby pro poškozeného zajistil převoz poškozeným zaplacených automobilů
do České republiky, kde měl pro poškozeného zajistit nutné úřední záležitosti s
těmito dovezenými automobily podle práva České republiky související včetně
jejich následného prodeje a předání utržených peněz poškozenému. Tomuto
závazku však obviněný podle skutkových zjištění soudů obou stupňů ve zjištěných
případech nedostál a s předmětnými automobily naložil v rozporu s dohodou
neformálně uzavřenou s poškozeným. Lze tudíž uzavřít, že poškozený pověřil
obviněného obstaráním svých záležitostí, při jejichž zařizování obviněný
přebíral předmětné automobily od autobazarů v zahraničí k transportu do České
republiky, popř. až v České republice, k jejich dalšímu prodeji. Proto bylo
podle Nejvyššího soudu důvodné konstatovat, že předmětné automobily byly
obviněnému svěřeny poškozeným za účelem jejich převzetí v cizině, dovozu do
České republiky a k obstarání jejich následného prodeje. Pokud s nimi obviněný
naložil v rozporu s dohodou, kterou uzavřel s poškozeným do té míry, že
poškozený nad předmětnými automobily zcela ztratil možnost kontroly, pak
obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst.
1 tr. zák. Proto i dovolací námitka obviněného spočívající v tom, že mu nebyly
předmětné automobily svěřeny, není
opodstatněná.
Dále obviněný uplatnil dovolací námitky stran výroku o náhradě škody, a sice v
tom smyslu, že vůbec nemělo být o náhradě škody meritorně rozhodnuto a
poškozený měl být odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Navíc
pohledávka z titulu náhrady škody, resp. alespoň její část, byla již při
zahájení trestního stíhání promlčena.
Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud zjistil, že při
správných skutkových zjištěních pochybil okresní soud při určení výše škody
způsobené trestným činem. To se pak odrazilo především ve výroku o náhradě
škody, když pouze k odvolání obviněného a poškozeného nemohlo dojít ke změně
výroku o vině v neprospěch obviněného. Ohledně výroku o náhradě škody pak není
dán zákaz reformace in peius, pokud si odvolání podá i poškozený. V
projednávaném případě poškozený včas a řádně návrhem ve smyslu § 43 odst. 3 tr.
ř. škodu uplatnil a navrhl, aby bylo obviněnému uloženo uhradit poškozenému
škodu ve výši 2 064 000,- Kč.
Dále z rozsudku krajského soudu vyplývá, že škoda měla být stanovena odborným
vyjádřením nebo znaleckým posudkem jako obvyklá cena jednotlivých vozidel v
době jejich zpronevěření, tedy v době jejich přihlášení na jiného majitele nebo
prodeje obviněným. Obžaloba v tomto směru nesprávně vycházela z nákupních cen,
navíc v době, kdy vozidla byla ještě v některých případech poškozena. Krajský
soud pak nesouhlasil s názorem, že by později opatřeného znaleckého posudku na
základě pokynu krajského soudu nebylo možno použít při stanovení výše škody.
Podle krajského soudu měl znalec k dispozici dostatečné podklady a vozidla
ohodnocoval se znalostí jejich stavu. V některých případech stanovil znalec dvě
různé ceny, a to když počet najetých km při nákupu aut v cizině byl uváděn
vyšší než při jejich prodeji. Při stanovení výše škody bylo vycházeno z ceny
nižší zohledňující vyšší počet ujetých km, protože to s větší pravděpodobností
odpovídá skutečnosti. Nebylo také možné přehlédnout, že obviněný zpronevěřil
vozidla již opravená.
Na základě dokazování ve veřejném zasedání doplňkem znaleckého posudku ohledně
obvyklé ceny vozu Škoda Octavia Combi bylo odvolacím soudem zjištěno, že
obvyklá cena tohoto vozu byla 152 100,- Kč. U vozidel pod body 3) a 8) výroku o
vině uváděl znalecký posudek ceny nižší než původní vyčíslení jejich ceny
rozsudkem nalézacího soudu. Proto krajský soud vycházel z těchto jejich nižších
cen i ve výroku o vině. Jinak je ovšem třeba podle krajského soudu uvést, že
ve skutečnosti celková výše způsobené škody činí částku vyšší, a to 1 965 839,-
Kč, což je celková částka odpovídající ceně vozidel stanovená znalcem ke dni
spáchání trestného činu sečtená s finančními částkami zpronevěřenými pod body
1), 11) a 12) rozsudku. Se zbytkem svého nároku byl pak poškozený odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních. Tolik pokud jde o odůvodnění výroku o
náhradě škody krajským soudem.
Ohledně otázky promlčení pohledávky z titulu náhrady škody způsobené
trestným činem, resp. jednotlivých pohledávek vzniklých v důsledku jednotlivých
útoků trestného činu, Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení občanského
zákoníku, kterými se promlčecí doba řídí.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 106 odst. 1, odst. 2 obč. zák. se právo na náhradu škody
promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o
škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Nejvyšší soud pak nepřiznal opodstatnění ani této hmotně právní námitce
dovolatele, která se týká otázky promlčení nároku poškozeného na náhradu škody.
Především je třeba připomenout, že soud rozhoduje v trestním řízení o náhradě
škody podle hmotného práva povahy jiné než trestní (nejčastěji podle občanského
zákoníku). V projednávaném případě obviněný odpovídá za škodu podle ustanovení
§ 420 odst. 1 obč. zák., které stanoví, že každý odpovídá za škodu, kterou
způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na
náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o
tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Podle § 106 odst. 2
obč. zák. se právo na náhradu škody nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o
škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla (tzv.objektivní promlčecí doba). Subjektivní a objektivní
promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah
je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože
poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Lze tedy dovodit, že v případech,
kdy uplynou do uplatnění práva na náhradu škody více než dva roky subjektivní
promlčecí doby a škůdce namítne v soudním řízení promlčení,
právo na náhradu škody se promlčí, i když jde o škodu způsobenou úmyslně, kdy
se jinak uplatňuje objektivní desetiletá promlčecí doba. Počátek běhu
subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. zásadně určuje ta
skutečnost, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoliv jen o protiprávním
úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Jinými slovy, při úvaze o
tom, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti
poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této
škodě.
Protože podle poslední věty § 100 odst. 1 obč. zák. nelze promlčené
právo věřiteli přiznat, dovolá-li se dlužník promlčení, musel se Nejvyšší soud
zabývat otázkou, zda v hlavních líčeních či ve veřejných zasedáních vedených
před odvolacím soudem či dříve byla námitka promlčení obviněným vznesena. Soudy
se totiž otázkou možného promlčení nároku na náhradu škody, resp. její části, z
úřední povinnosti nezabývají, a je proto výlučně na obviněném, aby případné
promlčení uplatňovaného nároku na náhradu škody účinně namítl, a to v adhezním
řízení nejpozději před rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se řízení pravomocně
skončí.
Nejvyšší soud po prozkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že obviněný v celém
řízení předcházejícím vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu
námitku promlčení nevznesl. Pokud pak obviněný Č. uplatnil námitku promlčení
nároku poškozeného na náhradu škody poprvé v řízení před dovolacím soudem,
nejedná se o námitku promlčení uplatněnou včas, a proto se Nejvyšší soud nemohl
po věcné stránce zabývat tím, zda byl nárok poškozeného na náhradu škody, resp.
jeho část, promlčen či nikoliv.
V souvislosti s výrokem odvolacího soudu o náhradě škody obviněný v
dovolání uplatnil rovněž námitku spočívající v tom, že znalec při stanovení
ceny předmětných vozidel vycházel z nedostatečných podkladů, i když je v
napadeném rozsudku tvrzen opak. Podle obviněného oprava vozidla před jeho
prodejem určení ceny vozidla jednoznačně znemožňuje. Dále obviněný namítl, že v
trestním řízení nelze jako náhradu škody přiznat obviněnému i možný výnos z
prodeje vozidel, a to vzhledem k neprůkaznosti takovéhoto rozhodnutí a dále s
ohledem na ustanovení § 229 tr. ř. V trestním řízení lze totiž podle
obviněného rozhodnout o náhradě škody pouze v té části uplatněného nároku,
který bez obtíží vyplývá ze spisu. V ostatní části by pak mělo být odkázáno na
občanskoprávní řízení. V projednávané věci tak nemělo být věcně o nároku na
náhradu škody vůbec rozhodnuto, protože výše způsobené škody nebyla dostatečně
prokázána. Navíc zde byl jakýsi kvazipracovní vztah mezi poškozeným a
obviněným.
Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí následující. Trestní zákon č.
140/1961 Sb. stanovil v § 89 odst. 12 tr. zák. legální definici, podle které je
třeba určovat výši způsobené škody. Podle § 89 odst. 12 tr. zák. č. 140/1961
Sb. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla
předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši
škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné
nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Je třeba si uvědomit, že v projednávané věci obviněný naložil jako s
věcí vlastní s automobily na území České republiky, konkrétně v obvodu
Krajského soudu v Hradci Králové, když při provádění technické kontroly, měření
emisí a schválení technické způsobilosti pro provoz na pozemních komunikacích
na Městském úřadu v D. záměrně uváděl svoji osobu či své známé jako
provozovatele předmětných vozidel bez vědomí poškozeného, načež je posléze svým
jménem nebo jménem svých známých opět bez vědomí poškozeného prodal třetím
osobám a peníze si ponechal pro svoje potřeby.
Podle skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně byly
automobily v době jejich prodeje provozuschopné, přičemž některé z nich (
celkem 4 ) byly před prodejem opraveny. Z žádných skutkových zjištění učiněných
soudy, tj. ze skutkové věty či z odůvodnění rozsudků, nevyplývá, že by některý
z posuzovaných automobilů opravovaných v České republice byl po příjezdu do ní
tzv. vrakem, který by bylo třeba pro uvedení do provozu zásadně zrekonstruovat,
což by se pak zajisté výrazněji projevilo v obvyklé ceně vozidla. Provedeným
dokazováním bylo rovněž zjištěno, že veškeré peníze investované do automobilů,
resp. do jejich oprav u některých z nich, byly peníze poškozeného, neboť
obviněný se v dané době nacházel ve svízelné finanční situaci ( str. 12 a 15
rozsudku nalézacího soudu ). O provedení oprav vozidel pak hovoří skutková věta
rozsudku odvolacího soudu pouze ve 4 případech, přičemž v bodu 10 skutkové
věty tohoto rozsudku je výslovně uvedeno, že vozidlo nechal opravit poškozený.
Tato skutková zjištění jsou pro Nejvyšší soud v dovolacím řízení při posuzování
důvodnosti dovolání směrodatná a Nejvyšší soud není v dovolacím řízení
oprávněn se zabývat jejich správností.
Za takového skutkového stavu věci bylo proto i podle názoru Nejvyššího soudu
třeba zjistit, jaká byla cena předmětných automobilů v době jejich prodeje
třetím osobám, tedy za jakou cenu se automobily stejného typu a stáří s
přihlédnutím k průměrnému běžnému opotřebení jejich provozem v souvislosti s
počtem ujetých km v době a místě útoku obviněného obvykle prodávaly. Za tímto
účelem byl zcela v souladu se zákonem přibrán v roce 2009 do řízení znalec, aby
v dané věci vypracoval znalecký posudek za účelem stanovení obvyklé ceny
vozidel v době jejich převodu, resp. prodeje třetím osobám, tj. v letech 2005,
popř. 2006.
Znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel z pokladů, které měl a
objektivně mohl mít k dispozici, a to z předložených technických průkazů,
technických protokolů a kupních smluv ohledně počtu předchozích držitelů a
ujetých km. Znalec při stanovení ceny vozidel vycházel z technického stavu
vozidel, který je obvyklý s přihlédnutím k běžnému průměrnému opotřebení s
ohledem na stáří a zjištěné ujeté km, v návaznosti na cenu nového automobilu
stejného typu prodávaného v České republice v době zpronevěry. Pokud se v
poskytnutých podkladech vyskytovaly ohledně předmětného automobilu dva
rozdílné údaje v počtu ujetých km, provedl znalec ocenění automobilu podle obou
těchto údajů a ponechal na zvážení soudu, ze kterého údaje o počtu ujetých km,
resp. z které ceny při zjišťování výše škody vyjde.
Odvolací soud se obsahem uvedeného znaleckého posudku zabýval a vyžádal
vypracování jeho dodatku, přičemž poté znalecký posudek včetně jeho dodatku
jako důkaz hodnotil a dospěl ke skutkovému zjištění, že ceny automobilů uváděné
znaleckým posudkem odpovídají jejich obvyklé ceně v době jejich zpronevěry,
resp. výši účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci,
tedy aut stejného typu a stáří i počtu ujetých km v autobazarech na území
České republiky. Pro úplnost nutno dodat, že u 4 automobilů byly uvedeny dva
údaje o počtu ujetých km, které se ve dvou případech rozcházely dokonce o cca
100 000 km, přičemž soud v takových případech vyšel vždy z ceny určené podle
vyššího počtu ujetých km, tedy z ceny pro obviněného výrazně příznivější.
Pokud jde o skutečnost, že některé automobily (celkem 4) byly v České
republice před jejich prodejem opraveny, tak ze skutkových zjištění soudů
nevyplývá, že by se mělo jednat o opravy zásadního charakteru. Tedy takové,
které by mohly mít podstatný vliv na obvyklou cenu předmětných vozidel, oproti
ceně stejně starých stejných typů aut se stejným nájezdem km, výrazným způsobem
nikdy nepoškozených a neopravovaných, jenž by bylo třeba při stanovení výše
způsobené škody nezbytně zohlednit. Čili by se jednalo o důvod ke zrušení
výroku o náhradě škody v řízení o mimořádném opravném prostředku z důvodu
pochybení v aplikaci hmotně právního ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. To
jinými slovy znamená, že Nejvyšší soud by přistoupil ke zrušení výroku o
náhradě škody v rámci dovolacího řízení pouze v případě, že by ze skutkových
zjištění jednoznačně vyplývalo, že vozidlo, resp. vozidla byla při dovozu do
České republiky zásadně poškozena ( resp. šlo by o vraky ) a poté byla následně
opravena, ale ve věci opatřeným znaleckým posudkem by byla zjištěna obvyklá
cena běžně opotřebených zásadním způsobem nikdy nepoškozených a neopravených
aut. ( Jinak řečeno, byla by oceněna věc podstatně jiných kvalit, než která
byla předmětem útoku). Nic takového ale ze skutkových zjištění v projednávané
věci nevyplývá. Proto byla tato obviněným uplatněná námitka jiného nesprávného
hmotně právního posouzení spočívajícího v údajně nesprávné aplikaci ustanovení
§ 89 odst. 12 tr. zák. Nejvyšším soudem označena za zcela zjevně
neopodstatněnou.
Pokud pak obviněný v dovolání tvrdí, že opravy vozidel byly hrazeny i z jeho
prostředků, pouze se tak snaží dosáhnout posunu ve skutkových zjištěních za
účelem zpochybnění výše celkové škody. Takovou námitkou se však Nejvyšší soud
není oprávněn v dovolacím řízení zabývat.
Dovolatel rovněž v dovolání namítl, že poškozenému nelze v adhezním řízení
přiznat i možný výnos, resp. zisk z neuskutečněného prodeje vozidel. V obecné
rovině je nutno podotknout, že takto uplatněný názor je mylný. Z hlediska
náhrady škody způsobené trestným činem může jít nejen o skutečnou škodu, ale i
o ušlý zisk, a to zisk skutečný nebo zpravidla dosahovaný při poctivém
obchodním styku. (Srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád, Komentář, II. díl, 5.
vydání, Praha: C. H. Beck 2005, str. 1773). V projednávaném případě ale soud
přiznal poškozenému jako náhradu škody pouze hodnotu zpronevěřených aut
zjištěnou v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák., jako skutečnou škodu
a otázkou ušlého zisku se vůbec nezabýval. Proto není podle Nejvyššího soudu
ani tato námitka opodstatněná.
Jestliže dovolatel poukazoval na kvazipracovní vztah mezi poškozeným
a obviněným, jako na důvod, pro který by měl být poškozený odkázán se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jelikož
odpovědnost za škodu v pracovně právních vztazích se řídí zákoníkem práce,
nemohl Nejvyšší soud ani této námitce přisvědčit. Obviněný zaměstnancem
poškozeného v žádném případě nebyl a odpovědnost za škodu mezi obviněným a
poškozeným se řídila výlučně ustanoveními občanského zákoníku. Ovšem i kdyby
obviněný zaměstnancem poškozeného byl a odpovědnost obviněného za škodu
způsobenou v souvislosti s plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
nimi poškozenému se řídila ustanoveními zákoníku práce, nebyl by důvod
odkazovat pouze z této příčiny poškozeného na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Nejvyšší soud na základě všech uvedených zjištění a poznatků dospěl
k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami formálně
podřaditelnými pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., a proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c