4 Tdo 475/2024-605
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. 6. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023 č. j. 4 To 77/2023-524, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 3/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 2023 č. j. 4 T 3/2023-471 byl obviněný L. V. uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (skutek ad 1) a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (skutek ad 2), jichž se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
1) v přesně nezjištěné době letních a podzimních měsíců roku 2020 ve svém pokoji v domě čp. XY v XY okr. XY, Liberecký kraj, zneužívaje své fyzické převahy a v úmyslu vykonat na něm blíže nezjištěný pohlavní styk povalil nezletilého poškozeného AAAAA (pseudonym), jehož věk mu byl jakožto jeho strýci znám, na postel obličejem směrem do matrace a drže mu jednou rukou ruce za zády, přes jeho snahu kroucením se vymanit z úchopu se snažil svléknout mu kalhoty, přičemž od dalšího jednání upustil poté, co zaslechl přicházet svoji matku;
2) v přesně nezjištěné době v letních a podzimních měsících roku 2020 ve svém pokoji v domě čp. XY v XY, okr. XY, Liberecký kraj, za účelem vlastního sexuálního uspokojení a zneužívaje jeho zjevně nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky níž jeho jednání nerozuměl, nechápal jeho význam a důsledky a nedokázal posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, v přesně nezjištěném počtu případů osahával nezletilého poškozeného BBBBB (pseudonym) přes oblečení a pod ním na hýždích a na přirození, na které mu také dával pusy, když nejméně v jednom případě ho přesvědčil, aby mu dal také pusu na penis, penis mu vsunul do úst a nejméně jednou přiložil k análnímu otvoru.
2. Za to byl obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, § 40 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let s dohledem. Podle § 85 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. b), d), f) tr. zákoníku, byla obviněnému v rámci dohledu uložena přiměřená omezení a povinnosti spočívající v povinnosti podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství, omezení zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozených nezletilých AAAAA a BBBBB, zejména jakkoli je kontaktovat a nevstupovat do jimi užívaného obydlí a do jeho bezprostředního okolí bez předchozího souhlasu oprávněné osoby a to, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil nemajetkovou újmu požadovanou poškozenými nezletilými AAAAA a BBBBB, aby tak odčinil jim způsobenou nemajetkovou újmu. Podle § 99 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické ambulantní léčení. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena též povinnost poškozeným AAAAA a BBBBB uhradit nemajetkovou újmu k rukám jejich opatrovníka A. K., a to každému v částce 50 000 Kč.
3. Následné odvolání obviněného L. V. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2023 č. j. 4 To 77/2023-524 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Na rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný dovoláním, v němž formálně uplatnil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V jeho odůvodnění nejprve kromě rekapitulace předchozích soudních rozhodnutí namítl, že se stíhaných skutků nedopustil. Současně trvá na tom, že závěry soudů o jeho vině neměly dostatečnou oporu v provedených důkazech ani zjištěných skutečnostech. Soud prvého stupně především pochybil, pokud uvěřil nezletilým poškozeným AAAAA a BBBBB, že se takového jednání dopustil. Správně měl být v souladu s právní zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby, jelikož kromě něj a nezletilých nebyl tvrzenému jednání nikdo jiný přítomen. Proti sobě tak stojí dvě verze událostí, jeho a nezletilých, přičemž ohledně jejich osob existují pochybnosti o jejich věrohodnosti. Podle znaleckého posudku PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., je jejich obecná věrohodnost mírně snížena a u BBBBB je snížena i věrohodnost specifická. Dovolatel dále poukázal na výpověď svědkyně J. V., opatrovnice a jeho matky, podle níž byl vztah mezi ním a nezletilými poškozenými kladný a současně dokládá, že sdělení nezletilých nejsou pravdivá, jelikož ona sama nikdy nebyla svědkem jednání dovolatele, které je mu kladeno za vinu. Dále dovolatel poukazuje, že když bydlel u své sestry, matky nezletilých poškozených, nevlastnil žádný funkční počítač, takže žádné hry hrát nemohl. Nelogické je i tvrzení AAAAA, že pokoj byl zamčený, jelikož podle tvrzení sestry dovolatele byl klíč ztracený a pokoj tak nešel zamknout. Praktická lékařka nezletilých uvedla, že na nich žádné známky sexuálního zneužití nezpozorovala. Dovolatel tudíž opětovně nesouhlasí s hodnocením důkazů a skutkovým stavem, jak jej učinil soud prvého stupně a po něm jej aproboval i soud odvolací a znovu poukázal na již výše zmíněné nesrovnalosti. Pokud jde o soudy přiznanou náhradu nemajetkové újmy poškozeným, tak dovolatel zdůraznil nezdůvodnění ze strany soudů, proč vůbec byla taková náhrada nezletilým přiznána. Nebylo totiž postaveno najisto, že jednání dovolatele mělo vliv na nezletilé poškozené, a že by tak nějakou újmu vůbec utrpěli, či že by pociťovali nějaké následky související s jednáním obviněného. Nezletilí nemají žádné trauma, psychické problémy ani známky na těle, svědčící o jednání dovolatele. Soudy pouze konstatovaly, že bylo zasaženo do osobní sféry každého nezletilého poškozeného. Ve skutečnosti ale skutky kladené obviněnému za vinu nebyly dostatečně prokázány a jsou v rozporu s provedenými důkazy, což se vztahuje i na přiznanou náhradu nemajetkové újmy, čímž je naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle dovolatele tak byla porušena též zásada materiální pravdy vyplývající z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
Pokud jde o dovolatelem tvrzené nesprávné právní posouzení skutku, tak to odvíjí od nesprávných skutkových zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, které vzaly soudy za prokázané, ačkoli jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Kdyby soudy správně posoudily provedené důkazy a učinily na jejich základě rozhodná skutková zjištění, muselo by jim být zřejmé, že dovolatel skutky kladené mu za vinu nespáchal, takže měl být obžaloby zproštěn.
V závěru podaného dovolání proto obviněný navrhl, aby napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byly zrušeny a aby Nejvyšší soud rozhodl o zastavení jeho trestního stíhání.
5. Opis dovolání obviněného byl soudem prvého stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, přičemž mu byl doručen dne 20. 5. 2024. Do doby konání neveřejného zasedání však žádné vyjádření k podanému dovolání Nejvyššímu soudu nebylo doručeno.
6. Obviněný L. V. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjela od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
7. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
8. Úvodem k této části je nutno zdůraznit, že vzhledem k existující procesní situaci mělo být dovolání vůči usnesení odvolacího soudu v prvé řadě uplatněno na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepokládal za překážku, která by automaticky zabránila v dalším postupu dovolacího soudu, popř. aby trval na předchozím formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na posouzení, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo některou z vad ve smyslu deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jak tvrdí obviněný.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale zároveň také důvodně, musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu zároveň splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
10. Na základě těchto zásad a principů pak Nejvyšší soud také nahlížel na konkrétní procesní námitky obviněného L. V. a dospěl přitom k následujícím závěrům. Podle výše rozvedených interpretačních pravidel nemají vznesené výhrady žádné opodstatnění, neboť jsou pouhým opakovaným zpochybňováním provedeného dokazování a z něj vzešlých skutkových zjištění učiněných předchozími soudy nižších stupňů. Těmito soudy zjištěné a dovolatelem reklamované skutkové závěry přitom rozhodně nelze označit za produkt tendenčního či nekritického hodnocení důkazů.
Dovolatel v zásadě setrvale argumentuje tím, že stíhané skutky nespáchal a že tvrzení poškozených nezletilých nelze brát v úvahu, jelikož jsou obecně, případně i specificky nevěrohodní a žádná jiná přímá svědectví nejsou k dispozici. S touto jeho obhajobou se přitom v předcházejících fázích trestního řízení důsledně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně, které v odůvodněních svých rozhodnutí v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř. resp. § 134 odst. 2 tr. ř.) podrobně vysvětlily, proč jí nepřisvědčily.
V daných souvislostech se oba soudy věnovaly též otázce věrohodnosti výpovědí nezletilých poškozených, a to i na základě znaleckého posudku PhDr. Záhorské Ph.D., která byla vyslechnuta v hlavním líčení, ale i dalších důkazů. Soudy dostatečně podrobně vysvětlily, proč i přes některé nepřesnosti pokládají tvrzení nezletilých poškozených za věrohodná a přesvědčivá, a tudíž v důsledku toho obhajobu obviněného za vyvrácenou. Dá se říci, že otázce věrohodnosti poškozených byla celkově věnována nadstandardní pozornost, neboť soudy si byly vědomy, že jde o zásadní důkaz pro zodpovědné posouzení věci.
Takže tyto, ale i veškeré ostatní provedené důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, když byly posouzeny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Úvahám obou soudů obsaženým v písemných vyhotoveních napadených rozhodnutí přitom není z hlediska pravidel formální logiky co vytknout a Nejvyšší soud zároveň nemá důvod k nim cokoli doplňovat. Proto se i požadavek dovolatele na užití zásady in dubio pro reo v předchozím řízení jeví jako zcela nepřípadný. Rozhodně pak nelze sdílet ani názor dovolatele, že skutková zjištění, která byla podkladem pro následné právní posouzení žalovaných jednání, jsou ve zjevném (či dokonce extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů, nebo že by byla produktem předpojatého, selektivního a deformativního hodnocení provedených důkazů a obviněný se tím stal obětí nepřípustné soudní libovůle.
Prostý nesouhlas té či oné procesní strany s hodnocením důkazů soudem, které nekonvenuje jejím vlastním představám, obecně vzato za kvalifikovaný důvod pro případný dovolací přezkum a za eventuální mimořádný průlom do právní moci napadeného meritorního rozhodnutí brát nelze. Je třeba si uvědomit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1.
2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jej obviněný dovolával v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., jak se také v posuzovaném případě obviněného V.
stalo, a to i ve vztahu k výroku ohledně přiznání náhrady nemajetkové újmy poškozeným nezletilým. Zároveň nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že by soudy (zejména soud prvého stupně) v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlily, proč k tomuto satisfakčnímu opatření bylo přistoupeno. Dovolatel by si v této souvislosti měl uvědomit, že výše přiznané náhrady byla spíše symbolická, a to právě proto, že u nezletilých nebyly zjištěny žádné zjevné škodlivé důsledky jeho jednání mající dopad do jejich osobnostní sféry.
Pokud by tomu bylo jinak, výše přiznané náhrady nemajetkové újmy by jistě byla podstatně vyšší.
11. Pokud jde o další z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě dovolatel sice formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako pokusu zločinu znásilnění podle 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a dokonaného zločinu znásilnění § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku založil výhradně na výtkách vůči způsobu, jakým soud prvého stupně hodnotil ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění skutkových zjištění učiněných předchozími soudy, domáhal se zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady soudních rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To ale znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil námitkami na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. S těmito jeho procesními námitkami se ale Nejvyšší soud vypořádal v rámci již shora uvedených částí odůvodnění tohoto usnesení. Lze tak konstatovat, že dovolatel ve skutečnosti žádnou hmotněprávní námitku vůči aplikované právní kvalifikaci jeho jednání nevznesl, a tudíž Nejvyšší soud nemohl, ale ani zároveň neměl důvod v tomto ohledu jakkoli reagovat.
12. Jelikož námitky obviněného L. V. postrádaly z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezbytnou intenzitu i relevanci, a pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak pod ten nebylo možno vznesené výhrady vůbec podřadit, takže Nejvyšší soud jím podané dovolání musel v konečném výsledku odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu