4 Tdo 484/2023-1284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání obviněného F. Š., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 67 To 250/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 115/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 14 T 115/2021, byl obviněný F. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v době od 5. 5. 2017 jako jediný jednatel již odsouzené spol. K., IČ XY, jejímž předmětem činnosti je hostinská činnost, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona a prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin, provozující tuto podnikatelskou činnost v nebytové jednotce č. XY o podlahové ploše 44,76 m2, nebytové jednotce č. XY o podlahové ploše 244,38 m2, nebytové jednotce č. XY o podlahové ploše 52,76 m2, které se nacházejí v domě č. p. XY na adrese XY, XY, po svém zvolení do funkce jednatele již odsouzené spol.
K. rozhodnutím jediného společníka ze dne 5. 5. 2017 neučinil žádné kroky, aby již odsouzená spol. K. specifikované nebytové jednotky vyklidila, přestože věděl, že již odsouzené spol. K. byla již dne 20. 12. 2013 doručena výpověď z nájmu nebytových prostor, dne 30. 1. 2014 jí uplynula výpovědní lhůta, ve které nebytové jednotky nevyklidila, a věděl, že výpověď z nájmu nebytových prostor byla dána již odsouzené spol. K. po právu, neboť v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 395/2013 bylo rozhodnuto, že odsouzené společnosti nenáleží sleva na nájmu, jelikož si závadnost prostor sama způsobila, a výše uplatněné slevy nebyla adekvátní, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23.
12. 2015, č. j. 20 C 395/2013-471 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 70 Co 209/2016-540 bylo rozhodnuto, že již odsouzená spol. K. je povinna uhradit žalobcům částku ve výši 214 549 Kč představující dlužné nájemné, dále byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 4C 443/2017 zamítnuta žaloba již odsouzené spol. K. proti žalovaným L. A. a spol. o určení neplatnosti výpovědi z nájmu pozemků parc. č. XY a XY, s tím, že nájem zanikl již na základě výpovědi ze dne 18.
12. 2013 jako u nebytových jednotek, následně obžalovaný nerespektoval ani další rozhodnutí civilních soudů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 552/2016, sp. zn. 12 C 83/2019, sp. zn. 21 C 268/2019, sp. zn. 6C 49/2019, kde bylo opakovaně konstatováno, že již odsouzená spol. K. užívá předmětné nebytové jednotky neoprávněně, a bylo jí uloženo uhradit pronajímatelům bezdůvodné obohacení, přičemž přestože v neoprávněně užívaných prostorách již odsouzená spol. K. provozovala svoji podnikatelskou činnost, ze které jí plynul zisk, nehradila od září 2016 nájemné, kdy ani obžalovaný nezačal hradit nájemné poté, kdy se stal jednatelem společnosti, přestože je obžalovaným tvrzeno, že nájemní poměr stále trvá, a od listopadu 2020 přestal hradit i zálohy na služby ve stanovené výši 12 250 Kč, čímž způsobil, že se již odsouzená spol.
K. za dobu od 5. 5. 2017 do 8. 3. 2021 bezdůvodně obohatila o částku 4 012 475 Kč na úkor spoluvlastníků nebytových jednotek, poškozených: L. A., narozené XY, K. B., narozené XY, R. B., narozené XY, L. C., narozeného XY, L. D., narozené XY, E. H., narozené XY, M. K., narozeného XY, F. K., narozeného XY, Z. N., narozené XY, V. P., narozeného XY, R. R., narozené XY, Š. T., narozené XY, P. T., narozeného XY a B. T., narozené XY“.
Za uvedené jednání byl obviněný F. Š. odsouzen podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku a § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 3 (tří) roků.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 14 T 115/2021, podal obviněný F. Š. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 67 To 250/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku, jímž byl obviněnému uložen podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku a § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 3 (tří) roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 67 To 250/2022, podal následně obviněný F. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že o tom, že byla společnosti K. již dne 20. 12. 2013 doručena výpověď z nájmu nebytových prostor a že jí dne 30. 1. 2014 uplynula výpovědní lhůta, ve které nebytové jednotky nevyklidila, nevěděl. Nevěděl ani o tom, že v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 395/2013 bylo rozhodnuto o zaplacení částky 214.549 Kč. Uvádí, že uvedené soudní řízení bylo vedeno dlouho před tím, než se stal jednatelem společnosti K. a ani poté neměl důvod se uvedeným řízením, které bylo pravomocně skončeno a společností bylo rozhodnutí dobrovolně vykonáno před vznikem jeho funkce jednatele, zabývat. Dodává, že z uvedeného sporu navíc nevyplývá povinnost společnosti nebytové prostory vyklidit. Je naprosto evidentní, že se obviněný uvedeného přečinu v žádném případě nemohl dopustit a vzhledem k tomu, že se v předmětném řízení civilní soudy meritorně otázkou platnosti či neplatnosti výpovědi z nájmu vůbec nezabývaly a odkázaly na řešení této otázky na řízení o vyklizení vedené pod sp. zn. 7 C 59/2014, které nebylo skončeno, je naprosto evidentní, že nemůže být naplněna subjektivní stránka daného trestného činu. Právě skutečnost, že řízení o vyklizení vedené Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 59/2014 nebylo v průběhu trestního řízení pravomocně skončeno, je třeba považovat za zcela zásadní pro posouzení, zda se vůbec nějaký trestný čin stal.
Obviněný dále nesouhlasí s právním posouzením soudů, týkajícím se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio, kdy soudy mají za to, že i přes to, že civilní soud doposud o vyklizení k žalobě pronajímatelů nerozhodl, nejde o porušení zásady trestní represe. Jednání obviněného, popsané ve skutkové větě, dle jeho názoru nenaplnilo zejména po subjektivní stránce znaky trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným a při rozhodování o jeho vině měla proto být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio.
Subjektivní stránka trestného činu nebyla naplněna, zejména proto, že obviněný nebyl ani srozuměn s tím, že by společnost K. užívala nebytové prostory neoprávněně, jelikož vyčkával na rozhodnutí civilního soudu o žalobě poškozených o vyklizení prostor. Nemůže mu být dáváno k tíži, že civilní soud ve věci včas nerozhodl. Neexistuje žádné rozhodnutí, které by ukládalo společnosti K. dané nebytové prostory vyklidit. Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 250/2022 ze dne 30.
8. 2022 z důvodu dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby v plném rozsahu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že způsob uplatněné dovolací argumentace vypovídá o tom, že z hlediska namítané nesprávnosti právního posouzení skutku jako přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku není založena na důsledném respektu k těm rozhodným skutkovým okolnostem, které se staly podkladem shodného právního závěru obou soudů, že jeho skutková podstata naopak byla naplněna právě ve smyslu dovolatelova zavinění.
Po stránce formální sice zcela správně zdůraznil, že se stal jednatelem společnosti K. od 5. 5. 2017, tedy se tak stalo až poté, co byla této společnosti ještě za trvání téže statutární pozice ze strany jeho předchůdkyně I. B. doručena výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor ze dne 20. 12. 2013. Stalo se tak současně až poté, co jmenovaná podala určovací žalobu ohledně právního nároku na slevu z nájmu z důvodu nevyhovujícího stavu nebytových prostor, jež byla do data jeho nástupu do funkce pravomocně zamítnuta.
Na straně druhé nelze přehlédnout, že se taková platba, jakož i její právní titul, bezprostředně dotýkaly aktuálního právního režimu těch nebytových prostor, ve kterých se odehrával výkon podnikatelské činnosti dovolatelem zastupované společnosti i přesto, že dosavadní právní důvod nájmu již zanikl uplynutím výpovědní lhůty do data 30. 1. 2014, ve které jí bylo uloženo vyklizení těchto prostor. Takový protiprávní stav dovolatel zcela vědomě udržoval, a to až do data 22. 4. 2022, kdy došlo k vyklizení.
Bylo tomu tak především bez ohledu na další rozhodnutí výše označeného civilního soudu v řízeních, která jsou ve výroku o jeho vině citována. Vzhledem k celkové době, po kterou užívání předmětných nebytových prostor trvalo, je dále zřejmé, že dovolatel nikterak nereflektoval na další rozhodnutí v souvisejících civilních věcech u téhož soudu (pod sp. zn. 19 C 552/2016, 12 C 83/2019, 21 C 268/2019 a 6 C 49/2019), kde bylo opětovně konstatováno, že jím zastupovaná společnost užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu.
O absenci právního titulu k užívání předmětných nebytových prostor tedy dovolatel dobře věděl nejméně z výše označených informačních zdrojů autoritativní povahy a nelze tak přijmout jeho námitku, že do doby rozhodnutí v řízení o vyklizení nebylo postaveno na jisto, zda měl nájemce předmětné nebytové prostory vyklidit a pokud ano, tak do kdy, a to, aniž by takové prostory mohly být užívány protiprávně. Byl-li skutkem popsaným ve výroku o jeho vině ve spojení s přisouzenou větou právní uznán vinným, že protiprávně užíval nebytový prostor jiného, pak k vyvození jeho trestní odpovědnosti rozhodně nedošlo z důvodu dlužného nájemného, jak namítá, ale z důvodu užívání těchto prostor i přes absenci tomu odpovídajícího právního titulu, jenž zanikl při splnění výpovědního důvodu prokázaného dluhu na nájemném (viz závěry Obvodního soudu pro Prahu 3 v rozsudku ze dne 31.
5. 2018 sp. zn. 4 C 443/2017).
Do opozice s výše uvedenými závěry se pak nestaví ani dovolatelův odkaz na použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Státní zástupkyně uvádí, že k vyvození trestní odpovědnosti dovolatele došlo z důvodu užívání nebytových prostor, aniž by k takovému užívání měl právní titul. Na těchto místech státní zástupkyně dodává, že princip subsidiarity trestní represe, tedy trestní postih jako prostředek ultima ratio, nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, pokud se pachatel sice dopustil společensky škodlivého (resp. závažného) jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem. Sama její existence totiž ještě nezakládá nutnost postupovat s odkazem na citovanou zásadu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. V opačném případě by totiž došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Aplikace uvedené zásady je proto namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. S odkazem na bod 30 odůvodnění nalézacího soudu státní zástupkyně dodává, že za takový případ však trestní věc dovolatele považovat nelze. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného F. Š. tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný F. Š. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného F. Š.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že jeho jednání nenaplnilo zejména po subjektivní stránce znaky trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným.
Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě nebo bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu.
Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že společnost K. užívala nebytové jednotky č. XY, č. XY a č. XY na základě nájemní smlouvy ze dne 12. 1. 2012, kterou za společnost uzavřela tehdejší jednatelka společnosti D. K. Mezi spoluvlastníky nebytových jednotek a společností K., poté vznikl spor o výši nájemného v souvislosti s vadami pronajatého nebytového prostoru, když si společnost K. nárokovala slevu z nájmu ve výši 17 561 Kč, a to počínaje dnem 21. 12. 2012, kdy učinila oznámení o potřebě oprav a nemožnosti řádného užívání předmětu nájmu.
Počínaje června 2013 proto přestala hradit nájemné v plné výši a uplatnila 20% slevu na nájemné zpětně za 6 měsíců a takto snížené nájemné také začala platit. Tato sleva z nájmu ovšem nebyla pronajímateli přiznána, a proto dne 18. 12. 2013 byla společnosti K. udělena výpověď z nájmu nebytových prostor, která jí byla doručena 20. 12. 2013, a to s ohledem na dluhy na nájemném od června 2013. Spoluvlastníci nebytových prostor z důvodu dlužného nájemného podali na společnost žalobu o dlužné nájemné.
Nejpozději od okamžiku rozhodnutí Městského soudu v Praze, konkrétně od vyhlášení rozsudku ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 70 Co 209/2016, tehdejší jednatelka společnosti K., I. B. věděla, že společnost nemá nárok na slevu z nájemného. Jestliže výpověď z nájmu byla společnosti dána z důvodu neplacení nájmu a soudem bylo rozhodnuto, jak je uvedeno výše, že sleva na nájmu společnosti nenáleží, musela být I. B. srozuměna s tím, že výpověď byla společnosti K. dána po právu a že společnost tak užívá nebytové prostory neoprávněně.
I. B. nejenže na rozhodnutí soudů nereagovala vyklizením prostor, ale dokonce i přes závěry soudních rozhodnutí přestala nájemné počínaje zářím 2016 platit nájemné úplně a od listopadu 2020 neplatila ani za služby, vodné a stočné. Spoluvlastníci nebytových prostor pak ještě podali žalobu o vyklizení a několik žalob o dlužné nájemné, v nichž bylo pravomocně rozhodnuto v jejich prospěch. V únoru 2021 byla zahájena exekuce na dlužné nájemné a teprve na základě dohody s insolvenčním správcem došlo dne 22. 4. 2022 k vyklizení nebytových prostor.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu uvádí, že výše popsaný protiprávní stav byl pak dále udržován i poté, kdy se jednatelem společnosti K. stal na základě rozhodnutí jediného společníka ze dne 5. 5. 2017 obviněný F. Š. Dle výpisu z obchodního rejstříku byl jediným jednatelem společnosti a také z výpovědi svědkyně B. vyplývá, že se na její činnosti a vedení aktivně podílel. Musel proto vědět, že společnosti byla dána výpověď z nájmu nebytových prostor a rovněž mu musel být znám rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 12. 2015, sp. zn. 20 C 395/2013, ve spojení s výše zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 70 Co 209/2016. Tuto vědomost ostatně dokládá i platba ze dne 16. 6. 2017, kdy byla doplacena částka 17 561 Kč jako doplatek nájemného za leden 2014. Lze navíc dodat, že v době, kdy byl obviněný již jednatelem společnosti, bylo opakovaně a průběžně v dalších soudních řízeních konstatováno, že společnost K. užívá nebytové prostory neoprávněně (viz např. řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 552/2016, sp. zn. 12 C 83/2019, sp. zn. 21 C 268/2019, sp. zn. 6 C 49/2019). Je třeba poukázat zejména na rozsudek ve věci téhož soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 4 C 443/2017, z jehož odůvodnění se podává, že bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že tam uvedený dluh na nájemném je dán, dále že se současně jedná o důvod výpovědi ze dne 18. 12. 2013 a že je tak dán i výpovědní důvod s právními účinky zániku nájemního vztahu. Obviněný ovšem tato rozhodnutí nikterak nereflektoval, nebytové prostory dál užíval, ačkoli musel být přinejmenším srozuměn s tím, že tak činí neoprávněně. Obviněný v dovolání namítl, že se uvedeného přečinu nemohl dopustit vzhledem k tomu, že se civilní soudy meritorně otázkou platnosti či neplatnosti výpovědi z nájmu vůbec nezabývaly a odkázaly na řešení této otázky na řízení o vyklizení vedené pod sp. zn. 7 C 59/2014, které nebylo doposud skončeno. Podle obviněného je proto naprosto evidentní, že nemůže být naplněna subjektivní stránka daného trestného činu. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že skutečnost, že soudem nebylo dosud rozhodnuto o žalobě na vyklizení, nemůže nic měnit na tom, že obviněný věděl, že užívá nebytové prostory neoprávněně, neboť zde existovala jiná soudní rozhodnutí, na jejichž základě mu muselo být zřejmé, že společnost K. nemá k užívání předmětných nebytových prostor oprávnění. Lze například opětovně připomenout již zmíněné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 4 C 443/2017. Nelze proto než souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že obviněný, jako jediný jednatel předmětné společnosti, nereflektoval četná rozhodnutí civilních soudů, čímž zásadním způsobem a po dlouhou dobu narušil vlastnická práva majitelů dotčených nemovitostí. Tímto svým jednáním naplnil znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný je dále toho názoru, že při rozhodování o jeho vině měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio.
Nejvyšší soud uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Nejvyšší soud zde konstatuje, že zjištěné jednání obviněného je zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení § 208 tr. zákoníku. V posuzovaném případě trval zásah do vlastnického práva poškozených více než osm let, z toho za doby působení obviněného docházelo k udržování jeho předchůdkyní nastoleného protiprávního stavu po dobu pěti let, aniž by byly respektovány výsledky souběžně probíhajících civilních řízení. V důsledku této dlouhodobosti se pak násobila i škoda, která poškozeným z důvodu neplacení nájemného vznikla. S odkazem na bod 30 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 Nejvyšší soud dodává, že poškození se účinně nedomohli obnovení výkonu svého vlastnického práva ani úhrady dlužného nájemného a po celá dlouhá léta tak byli nuceni přihlížet nelegitimnímu výkonu podnikatelské činnosti ve svých nebytových prostorách a v konečném důsledku nést tíhu způsobeného dluhu na neuhrazeném nájemném ve výši přesahující částku 4 mil. Kč. Nejenže tedy uplatněná občanskoprávní řízení nevedla k dosažení cíle, ale dle vyjádření poškozených byla i poznamenána značnými civilními obstrukcemi ze strany společnosti K. Lze proto uzavřít, že v případě obviněného nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný F. Š. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného F. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu