4 Tdo 516/2017-49
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o
dovoláních obviněných Z. K., M. S., a M. T., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 5 To 63/2016, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 56/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. K., M.
S. a M. T. odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 1 T
56/2015, byl obviněný Z. K. uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže ve
spolupachatelství podle § 23, § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a
obvinění M. S. a M. T. byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu krádeže ve
spolupachatelství podle § 23, § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku
dopustili tím, že
„Z. K., M. S. a M. T.:
po předchozí dohodě v úmyslu obohatit se na úkor Schnellecke Bohemia Services,
s. r. o., se sídlem Dobrovice, Husova 623, IČO 28170326, v období od 14. 12.
2012 do 21. 1. 2013 v D., okres M. B.,
Z. K. jako řidič nákladní soupravy Volvo majitele Autodoprava J. K. postupně z
objektu uvedené společnosti v D., okres M. B., vyvezl
- v přesně nezjištěný den od 14. 12. 2012 jednu paletu se 60 (šedesáti) kusy
klimakompresorů v hodnotě 1.044.480 Kč (17.408 Kč/1 kus),
- v přesně nezjištěný den od 20. 12. 2012 dvě palety s 200 (dvěstě) kusy
klimakompresorů v hodnotě 3.569.000 Kč (17.845 Kč/1 kus),
- v přesně nezjištěný den od 7. 1. 2013 jednu paletu se 100 (jednosto) kusy
klimakompresorů v hodnotě 1.784.500 Kč (17.845/1 kus),
M. S. jako zaměstnanec Schnellecke Bohemia Services, s.r.o., neoprávněně vzal
ze skladu a naložil Z. K. do shora uvedené nákladní soupravy
- v přesně nezjištěný den od 14. 12. 2012 jednu paletu se 60 kusy
klimakompresorů v hodnotě 1.044.480 Kč a
- dohodl a instruoval M. T., ekonoristu Schnellecke Bohemia Services, s.r.o,
v přesně nezjištěný den od 20. 12. 2012 k odcizení dvou palet s 200 kusy a
- v přesně nezjištěný den od 7. 1. 2013 jedné palety se 100 kusy
klimakompresorů v hodnotě 3.569.000 Kč a 1.784.500 Kč,
M. T. neoprávněně vzal ze skladu a naložil Z. K. na nákladní vozidlo Volvo
- v přesně nezjištěný den od 20. 12. 2012 dvě palety s 200 kusy klimakompresorů
v hodnotě 3.569.000 Kč,
- v přesně nezjištěný den od 7. 1. 2013 jednu paletu se 100 kusy
klimakompresorů v hodnotě 1.784.500 Kč,
Z. K. klimakompresory postupně po vyvezení předal na parkovací ploše poblíž
vlakového nádraží v D. V. Z., čímž způsobili Z. K. a M. S. škodu ve výši celkem
nejméně 6.397.980 Kč, M. T. celkem nejméně 5.353.500 Kč,
a to přesto, že M. S. byl odsouzen Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp.
zn. 3 T 5/2009 dne 28. 1. 2009 pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1
písm. b), 2 zákona č. 140/1961 Sb. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře
400 hodin, které mu byly přeměněny dne 18. 6. 2009 na trest odnětí svobody ve
výměře 200 dnů, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal 9. 3. 2010 a
M. T. byl odsouzen Okresním soudem v Mladé Boleslavi trestním příkazem sp. zn.
3 T 36/2007 ze dne 20. 2. 2007 za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2
zákona č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody o výměře 12 měsíců se zařazením
do věznice s ostrahou, který vykonal 27. 1. 2010.
V. Z.:
v úmyslu obohatit se na úkor cizího majetku v období od 14. 12. 2012 do 21. 1.
2013 na parkovací ploše poblíž vlakového nádraží v D., okres M. B., převzala od
Z. K. postupně
- v přesně nezjištěný den od 14. 12. 2012 jednu paletu se 60 kusy
klimakompresorů v hodnotě 1.044.480 Kč,
- v přesně nezjištěný den od 20. 12. 2012 dvě palety s 200 kusy klimakompresorů
v hodnotě 3.569.000 Kč,
- v přesně nezjištěný den od 7. 1. 2013 jednu paletu se 100 kusy
klimakompresorů v hodnotě 1.784.500 Kč,
ač věděla, že byly odcizeny ve Schnellecke Bohemia Services, s. r. o., naložila
je do svého osobního vozidla a z místa odvezla na přesně nezjištěné místo“.
Za uvedené jednání a za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 ods.
1, odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v
Hradci Králové sp. zn. 3 T 131/2013 ze dne 12. 10. 2013, byl obviněný Z. K.
odsouzen podle § 205 odst. 5 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon
tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 4 let.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 131/2013 ze dne 12. 10.
2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za uvedené jednání a za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196
odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé
Boleslavi sp. zn. 2 T 258/2012 ze dne 24. 1. 2013, byl obviněný M. S. odsouzen
podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 258/2013 ze dne 24. 1.
2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazují, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za uvedené jednání byl obviněný M. T. odsouzen podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným K., S. a T. uložena
povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Schnellecke Bohemia Servis,
s. r. o. částku 535.508 Kč a obviněným S. a K. dále společně a nerozdílně
částku 91.526 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Schnellecke Bohemia Servis, s. r.
o. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 1 T
56/2015, podali obvinění Z. K., M. S. a M. T. odvolání, o kterých rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 5 To 63/2016, tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání
obviněného M. S. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst.
3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. S. byl odsouzen podle § 205 odst. 5
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 10 měsíců. Podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s
dozorem. Odvolání obviněných Z. K. a M. T. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 5 To
63/2016, podali následně obvinění Z. K., M. S. a M. T. prostřednictvím svých
obhájců dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c),
g) a l) tr. ř.
Obviněný Z. K. v dovolání odkázal na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř., přičemž z textu dovolání lze dovodit, že zmíněný dovolací důvod
uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
(neboť konstatuje, že „neměl v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona měl
mít“). Obviněný namítl, že obhájce mu byl ustanoven až dne 14. 5. 2015, tedy „v
průběhu trestního řízení téměř rok po zahájení trestního stíhání“, v důsledku
čehož se obhájce nemohl účastnit úkonů trestního řízení provedených před
ustanovením, zejména prvního výslechu po sdělení obvinění dne 10. 7. 2014, kde
se obviněný ke spáchání trestné činnosti doznal s tím, že předpokládaná výše
škody byla 491.708 Kč, posléze však byla stanovena na 5.353.500 Kč. V důsledku
nesprávně stanovené výše škody byla nesprávná i právní kvalifikace jednání
obviněného a v závislosti na tom byl obhájce obviněnému ustanoven až s
podstatným zpožděním, kdy po celou dobu uplatnění nesprávné právní kvalifikace
obviněný obhájce neměl.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 1 T 56/2015, a aby přikázal
věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. S. v dovolání odkázal na dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm.
c), g) a l) tr. ř., a v jejich rámci obviněný namítl existenci několika skupin
vad uvedených soudních rozhodnutí. První skupinu vytýkaných vad tvoří pochybení
z oblasti hmotněprávní. V poměrně obsáhle zpracovaných námitkách obviněný
vyjádřil názor, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku „protiprávního jednání
neboli porušení povinnosti“, provedly nesprávné posouzení „otázky zavinění
jakožto pojmového znaku trestného činu“ a učinily též nesprávné hodnocení
otázky příčinného vztahu.
Druhá skupina námitek se týká porušení práva na spravedlivý proces. V jejím
rámci obviněný uvedl, že došlo k výrazným porušením jeho procesních práv, neboť
předložil řadu důkazů a tvrzení, se kterými se soudy nevypořádaly, např. co do
nesrovnalostí v množství odcizených kompresorů, nakládky palet či jízd
obviněného. Podle názoru obviněného došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
Obviněný rovněž uvedl, že byl zastupován obhájcem, který zároveň hájil
spoluobviněného T., přičemž jejich zájmy byly v kolizi. Dále uvedl, že „neměl
od počátku trestního řízení obhájce, tento mu byl ustanoven až v květnu 2015,
přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 27. 4. 2015. V
důsledku toho se nemohl obhájce účastnit úkonů trestního řízení“.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 1 T 56/2015, a aby přikázal
věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby ho
zprostil obžaloby.
Obviněný M. T. své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, z
rozhodnutí nevyplývají skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že
způsobil škodu velkého rozsahu. Dovolatel vyjádřil názor, že „popis skutku...
neobsahuje skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že byl naplněn
zákonný znak spočívající ve způsobené škodě velkého rozsahu podle ustanovení
dle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku“. Mimo to „z důkazů
nevyplývá způsobení škody velkého rozsahu“. Dále obviněný uvedl, že skutek
nebyl prokázán bez pochybností, uznání viny je za stávající důkazní situace
porušením práva na spravedlivý proces, v souladu se zásadou in dubio pro reo
mohl být uznán vinným krádeží maximálně 260 kusů kompresorů, což by snížilo
výši způsobené škody pod hranici velkého rozsahu.
Dále obviněný namítl nepřiměřenost uloženého trestu, neboť soudy podle jeho
názoru dostatečně nezohlednily polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr.
zákoníku ani hlediska významná pro ukládání trestu dle § 39 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby přikázal věc
odvolacímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám ve
věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva
a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že nastíněné námitky obviněného Z. K.
nepovažuje za důvodné. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
dopadá v zásadě na situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě
(srov. především § 36 tr. ř.). V daném případě však ustanovení o nutné obhajobě
porušeno nebylo, neboť v době, která je obviněným vytýkána, právní kvalifikace
důvod nutné obhajoby nezakládala, přičemž nebyl dán ani jiný z důvodů nutné
obhajoby. Obhájce byl obviněnému správně ustanoven až poté, co došlo ke změně
právní kvalifikace na přísnější skutkovou podstatu, která důvod nutné obhajoby
zakládá. Do doby změny právní kvalifikace důvod nutné obhajoby nebyl dán,
přičemž orgány činné v trestním řízení nemohou bez dalšího předvídat, že v
budoucnu dojde ke zpřísnění právní kvalifikace, jež vyvolá potřebu ustanovení
obhájce.
K námitkám obviněného M. T. uvedl, že je lze pod uplatněný dovolací důvod
přiřadit pouze částečně, a to v té části, kde obviněný tvrdí, že došlo k
nesprávnému právnímu posouzení skutku, kdy skutek podle něj nevykazuje znak
škody velkého rozsahu. Domnívá se, že daná výtka, ač formálně přiřaditelná pod
uplatněný dovolací důvod, není opodstatněná. Má za to, že tzv. skutková věta
odsuzujícího rozsudku vykazuje veškeré znaky příslušného zločinu, a to včetně
obviněným zpochybňovaného znaku škody velkého rozsahu ve smyslu § 205 odst. 5
písm. a) tr. zákoníku a § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Z tzv. skutkové věty je
jednoznačně patrné, že obviněnému lze přičítat k tíži škodu o výši 5.353.500
Kč, tedy škodu velkého rozsahu ve smyslu výše zmíněných zákonných ustanovení.
Není pravda, že by tzv. skutková věta příslušný údaj neobsahovala. Zároveň se
jedná o údaj mající podklad v provedeném dokazování, zejména ve znaleckém
posudku Ing. Milana Jaroše. Stran výtek, dle kterých mělo dojít k porušení
zásady in dubio pro reo, resp. dle nichž je důkazní stav nedostatečný, skutek
není prokázán a za vinu lze obviněnému klást pouze menší počet odcizených
kompresorů atd., uvádí, že se nejedná o námitky, které by primárně směřovaly
vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těmito námitkami obviněný směřuje do oblasti
skutkových zjištění a hodnocení důkazů, nicméně k výtkám tohoto typu nelze v
dovolacím řízení zásadně přihlížet.
Námitky obviněného, které směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu,
nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu podřadit. Nadto
lze jen stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu – trest
odnětí svobody, který byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby dané
ustanovením § 205 odst. 5 tr. zákoníku, a to dokonce na její spodní hranici,
přičemž takový trest již z povahy věci nemůže být označen za nepřiměřeně
přísný, a už vůbec ne za extrémně přísný.
Ohledně dovolání obviněného M. S. konstatoval, že námitky týkající se
nesprávného vyhodnocení otázky „protiprávního jednání neboli porušení
povinnosti“, nesprávného posouzení „otázky zavinění jakožto pojmového znaku
trestného činu“ a nesprávného hodnocení otázky příčinného vztahu lze pod
uplatněný dovolací důvod přiřadit pouze s výhradami, neboť obviněný při
formulaci těchto námitek z velké části vychází ze své vlastní představy o
skutkovém ději, nikoliv ze skutkových zjištění, které učinily soudy dříve ve
věci činné. Takováto argumentace je však v dovolacím řízení bezpředmětná,
protože podkladem dovolacího přezkumu je zásadně skutkový děj, který byl
zjištěn soudy, a který je vyjádřen zejména v tzv. skutkové větě odsuzujícího
rozsudku, nikoliv skutkový děj, který prosazuje obviněný. Jednání popsané v
tzv. skutkové větě rozsudku krajského soudu je zjevně protiprávní, neboť
obviněný společně s dalšími osobami bez jakéhokoliv právního podkladu zasáhli
vlastnické právo poškozené společnosti. Zavinění v podobě úmyslu z tzv.
skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá též. Pokud byla základem spáchané
trestné činnosti dohoda obviněného a dalších osob, přičemž cílem bylo
neoprávněné obohacení (srov. formulaci obsaženou v tzv. skutkové větě „po
předchozí dohodě“), pak se jedná bez jakékoliv pochybnosti o čin úmyslný.
Pochybnosti nelze mít s ohledem na obsah tzv. skutkové věty ani o existenci
kauzálního vztahu. Námitky, že došlo k výrazným porušením jeho procesních práv,
že předložil řadu důkazů a tvrzení, se kterými se soudy nevypořádaly, nelze
přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, ledaže by bylo možno dovodit
z nich existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními. Uvedená situace však podle jeho názoru v přezkoumávané
věci nenastala.
Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že byl zastupován obhájcem, který
zároveň hájil spoluobviněného T., přičemž jejich zájmy byly v kolizi. K tomu
uvádí, že existence kolize byla objektivně zjištěna, v tom se obviněný nemýlí.
Na druhou stranu soudy na ni reagovaly zcela adekvátně, jak je vysvětleno na
str. 4-5 rozsudku vrchního soudu, tudíž ani v tomto ohledu dotčená rozhodnutí
netrpí žádnou vadou, která by mohla mít vliv na jejich správnost. Dále obviněný
uvedl, že „neměl od počátku trestního řízení obhájce, tento mu byl ustanoven až
v květnu 2015, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne
27. 4. 2015. V důsledku toho se nemohl obhájce účastnit úkonů trestního
řízení“. K tomu uvádí, že má za to, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pod který lze danou námitku formálně
přiřadit. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že tento dovolací důvod je dán
jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení přes existenci důvodu nutné
obhajoby v době absence obhájce skutečně prováděly úkony trestního řízení
směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani
existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly
zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují
požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně
přezkoumatelná, navrhuje všechna dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm.
b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
K dovolání obviněného M. T.
Obviněný M. T. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný směřuje velkou část svých
námitek do oblasti skutkových zjištění. Tím, že namítl nesprávné hodnocení
důkazů (konkrétně výpovědi dovolatele a výpovědi obviněné V. Z.) a vytýkal
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, obviněný napadl skutková zjištění
učiněná soudy obou stupňů, jimiž je dovolací soud vázán. Tyto námitky však
nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.
Obviněný rovněž v této souvislosti soudům vytýkal, že při zjišťování skutkového
stavu porušily zásadu in dubio pro reo (která vyplývá z ustanovení § 2 odst. 2
tr. ř.). Z toho je zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti
poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesních ustanovení, které
pod tento dovolací důvod nespadá.
Námitka obviněného, že z vymezení skutku v tzv. skutkové větě
nevyplývá naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobené škodě velkého
rozsahu podle ustanovení dle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní.
Zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí-li uvedeným činem
škodu velkého rozsahu. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého
rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Nejvyšší soud se zabývá otázkou správnosti právního posouzení
skutku zásadně jen ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy
prvního a druhého stupně. Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
vyplývá, že obviněný se trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že neoprávněně vzal ze skladu a
naložil Z. K. na nákladní vozidlo
- v přesně nezjištěný den od 20. 12. 2012 dvě palety s 200 kusy klimakompresorů
v hodnotě 3.569.000 Kč,
- v přesně nezjištěný den od 7. 1. 2013 jednu paletu se 100 kusy
klimakompresorů v hodnotě 1.784.500 Kč,
přičemž Z. K. klimakompresory postupně po vyvezení předal na parkovací ploše
poblíž vlakového nádraží v D. V. Z., tímto jednáním způsobil poškozené
společnosti škodu ve výši nejméně 5.353.500 Kč.
Tzv. skutková věta rozsudku vyjadřuje skutková zjištění, k nimž dospěly soudy
obou stupňů na základě dokazování. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako
vyložení myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí. Obviněný v řízení o
dovolání uplatnil totožnou námitku, týkající se škody velkého rozsahu, jako v
řízení o odvolání, přičemž odvolací soud se s ní vypořádal v odůvodnění svého
rozhodnutí tak, že uvedl: „Poškozená společnost postrádala v daném časovém
úseku celkem sedm palet klimakompresorů, které jí byly odcizeny, provedeným
dokazováním ale bylo zjištěno, že obviněným je možno bezpečně klást za vinu
odcizení pouze těch čtyř, jejichž obaly byly nalezeny na místě překládky,
označené obviněnými K. a Z. Z pozůstatků kartonových krabic včetně
identifikačních štítků, z nichž bylo možno vyčíst celkové množství
klimakompresorů, jejich přesný typ a datum dodání na sklad, a z výpovědi
obžalované Z. v přípravném řízení vyplynulo, že obvinění odcizili celkem čtyři
palety, a to jednu menší o obsahu 60 kusů klimakompresorů a tři velké o obsahu
100 kusů klimakompresorů. Akce proběhla třikrát a v jednom případě, kdy byly
vyvezeny dvě velké palety, kromě Z. přebíraly odcizené díly i další osoby a
odvezly je jiným vozidlem. Z doby dodání jednotlivých palet do skladu poškozené
společnosti pak bylo možné ve shodě s výpovědí svědkyně J. a listinnými důkazy
vyvodit pořadí jednotlivých útoků, jak jsou uvedeny ve výroku rozsudku a jak je
prvý soud zdůvodňuje na str. 10 – 12 jeho odůvodnění, včetně závěru, že po dvou
byly z areálu odvezeny právě ony velké palety, dodané do společnosti dne 20.
12. 2012. …... Výše škody, jíž lze přičítat jednotlivým obviněným, se opírá o
znalecký posudek Ing. Jaroše, který i v hlavním líčení vysvětlil, jak ke svým
závěrům došel. ……. U všech obviněných pak způsobená škoda přesahuje hranici
škody velkého rozsahu“.
Jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud je v řízení o dovolání vázán
skutkovými zjištěními, ke kterým došly soudy nižších stupňů, přičemž z tzv.
skutkové věty rozsudku jednoznačně vyplývá naplnění všech znaků trestného činu
krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy i
zákonný znak škody velkého rozsahu. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud tuto
námitku obviněného nedůvodnou.
Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřené přísnosti uloženého trestu
je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou
trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy
jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr.
zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na
němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen
jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky
druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom,
zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný
trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).
Nejde-li o případ, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o
vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotněprávních pozic zásadně
jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo
zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to
ani nepřicházelo v úvahu, protože za trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1,
odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku mu byl rozsudkem Krajského soudu v Praze
uložen podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Obviněnému byl tento trest uložen jako přípustný druh trestu ve
výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v § 205 odst. 5 tr.
zákoníku v rozpětí od pěti let do deseti let odnětí svobody.
Namítaná nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem, a
to ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě vymezené jako „jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení“, tj. jiné, než je právní posouzení skutku (k
tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vyplývá to již ze vzájemného vztahu obou
uvažovaných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem, zatímco dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem
stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že
má-li být samotný výrok o uložení trestu dovoláním napaden pro rozpor s hmotným
právem, může se tak stát jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento závěr platí, i když jinak je přiměřenost
trestu záležitostí aplikace hmotného práva (zejména ustanovení § 38 – § 39 tr.
zákoníku). Výklad, podle kterého by nepřiměřenost trestu byla dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl v rozporu s povahou dovolání jako
mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě jen těch
nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí, a činil by ustanovení § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. nadbytečným, bezpředmětným a nefunkčním. Jestliže by byl
přijat naznačený výklad, bylo by uložení nepřípustného druhu trestu a uložení
trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu vždy „jiným nesprávným
hmotněprávním posouzením“ podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V takovém
případě by ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl.
K dovolání obviněného Z. K.
Obviněný Z. K. ve svém dovolání odkazuje na dovolací důvod dle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. [když z obsahu dovolání lze dovodit, že tento důvod uplatnil ve
spojení s dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Naplnění
zmíněných dovolacích důvodů přitom obviněný dovozuje v podstatě z toho, že
obhájce mu byl ustanoven až dne 14. 5. 2015, tedy „v průběhu trestního řízení
téměř rok po zahájení trestního stíhání“, v důsledku čehož se obhájce nemohl
účastnit úkonů trestního řízení provedených před ustanovením, zejména prvního
výslechu po sdělení obvinění dne 10. 7. 2014, kde se obviněný ke spáchání
trestné činnosti doznal s tím, že předpokládaná výše škody byla 491.708 Kč,
posléze však byla stanovena na 5.353.500 Kč. V důsledku nesprávně stanovené
výše škody byla nesprávná i právní kvalifikace jednání obviněného a v
závislosti na tom byl obhájce obviněnému ustanoven až s podstatným zpožděním,
kdy po celou dobu uplatnění nesprávné právní kvalifikace obviněný obhájce neměl.
Výše uvedené námitky nelze považovat za důvodné. Důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá v zásadě na situace, kdy došlo k porušení
ustanovení o nutné obhajobě. V posuzovaném případě však ustanovení o nutné
obhajobě porušeno nebylo, neboť v době, která je obviněným vytýkána, právní
kvalifikace důvod nutné obhajoby nezakládala, přičemž nebyl dán ani jiný z
důvodů nutné obhajoby. Obhájce byl obviněnému v souladu se zákonem ustanoven až
poté, kdy vyvstal důvod nutné obhajoby v souvislosti se změnou právní
kvalifikace na přísnější skutkovou podstatu. Do doby změny právní kvalifikace
důvod nutné obhajoby nebyl dán. Dovolání obviněného, pokud bylo podáno s
odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je tedy zjevně
neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné
zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V posuzované věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto nebo odmítnuto z
procesních důvodů podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního
přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po
meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení
předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Z konstrukce této
varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá
vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý.
Pokud je tedy dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K dovolání obviněného M. S.
Obviněný M. S. ve svém dovolání odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. c), g) a l) tr. ř.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím
skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho
prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti
odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy,
nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné
vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo
dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel
snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy,
tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí
skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Z podnětu dovolání podaného s odkazem
na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou
správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému
stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám
proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání
jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění
soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Také ta
varianta dovolacího důvodu, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“, se týká aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy
prvního a druhého stupně a zásadně nepřipouští přezkum skutkových zjištění
soudů.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný M. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v dovolání však z velké části nenamítá nesprávnost právního
posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně
výpovědi obviněné V. Z., listinných důkazů - výpisů jízd zaměstnavatele
obviněného Z. K., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie
MUDr. Ladislava Melichara, výpovědí obviněných M. T. a Z. K.) a vytýkal
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky
skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Obviněný pojal dovolání jako polemiku s tím, jak soudy hodnotily důkazy, z
nichž vyvodily zjištění, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, byl za
takový čin v posledních třech letech potrestán a činem způsobil škodu velkého
rozsahu. Obviněný se snažil svými námitkami prosadit svou vlastní verzi
skutkového stavu založenou na tvrzení, že obviněný předmětný trestný čin
nespáchal. Touto koncepcí dovolání se obviněný ocitl mimo rámec zákonného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak nelze za
relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se
zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do
skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je
tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny
zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.
ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Je tudíž zjevné, že pravidlo
má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není
způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný založil dovolání pouze na opakování své obhajoby, s čímž se ale soudy
obou stupňů již přesvědčivě vypořádaly. Skutkový stav zjištěný oběma soudy
odpovídá zákonným znakům uvedeného trestného činu, a to z důvodů, které ve
svých rozhodnutích pečlivě vysvětlily. Uplatněná námitka obviněného, podle níž
zjištěný skutkový stav nemá znaky tohoto trestného činu pro nedostatek
protiprávnosti, jeho zavinění a příčinného vztahu, je evidentně bez jakéhokoli
opodstatnění.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního
stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného
dokazování vyplývá, že obviněný M. S. neoprávněně vzal ze skladu a naložil Z.
K. do shora uvedené nákladní soupravy palety s klimakompresory, čímž způsobili
Z. K. a M. S. škodu ve výši celkem nejméně 6.397.980 Kč. Předmětné jednání
popsané je evidentně protiprávní, neboť obviněný společně s dalšími osobami bez
jakéhokoliv právního podkladu zasáhli vlastnické právo poškozené společnosti. Z
tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá rovněž zavinění v
podobě úmyslu. Pokud byla základem spáchané trestné činnosti dohoda obviněného
a dalších osob, přičemž cílem bylo neoprávněné obohacení (viz formulace „po
předchozí dohodě“ obsažená v tzv. skutkové větě), pak se jedná bez jakékoliv
pochybnosti o čin úmyslný. Pochybnosti nelze mít s ohledem na obsah tzv.
skutkové věty ani o existenci kauzálního vztahu. Pokud by nebylo jednání
obviněného a dalších osob, ke škodlivému následku na majetku poškozené
společnosti by nikdy nedošlo. Předmětné jednání tedy bylo jednoznačně podmínkou
následku, tudíž je příčinný vztah v právním smyslu dán.
Obviněný M. S. ve svém dovolání relevantně uplatnil dovolací důvod dle § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř., když uvedl, že byl zastupován obhájcem, který zároveň
hájil spoluobviněného T., přičemž jejich zájmy byly v kolizi, a dále, že „neměl
od počátku trestního řízení obhájce, tento mu byl ustanoven až v květnu 2015,
přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 27. 4. 2015. V
důsledku toho se nemohl obhájce účastnit úkonů trestního řízení“.
Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Je třeba uvést, že s námitkou týkající se kolize zájmů obviněných se již
vypořádal odvolací soud (str. 4 jeho rozhodnutí), který konstatoval, že střet
zájmů obviněných S. a T. vyšel najevo teprve po výpovědi S. u hlavního líčení a
soud prvého stupně na tuto situaci ihned reagoval tak, že obhájce
vykonávajícího společnou obhajobu povinnosti obhajovat zprostil a oběma
obžalovaným ustanovil obhájce jiné. Kolize zájmů těchto obžalovaných v
přípravném řízení zjevná nebyla, jelikož obviněný S. se rozhodl nevypovídat a
nedal tak najevo své stanovisko k věci. Zatímco obviněný T. se v zásadě
doznával a usvědčoval S., obviněný S. svou vinu ani nedoznal ani nepopřel,
pouze sdělil, že se vyjádří „až co vypovědí ostatní spoluobvinění“. Za takového
stavu nebylo možné rozpor zájmů, který by bránil společné obhajobě, dovozovat,
neboť pouhé odepření výpovědi S. (s tím, že bude vypovídat později) nelze ještě
považovat za kolizi. Navíc ne každou kolizi mezi spoluobviněnými, například
eventuální drobné odchylky v jejich výpovědích, by bylo nutné hodnotit jako
natolik významnou, aby spoluobvinění nemohli být zastoupeni společným obhájcem.
Ke skutečně podstatné kolizi došlo právě až u hlavního líčení, kdy obviněný S.
svou vinu zcela popřel. Na tuto situaci prvý soud správně zareagoval a žádné
procesní pochybení mu tak nelze vytknout. Nejvyšší soud se s tímto závěrem
odvolacího soudu ztotožňuje.
K námitce obviněného, že neměl od počátku trestního řízení obhájce, lze uvést,
že v posuzované věci šlo o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř.
Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne
27. 4. 2015. Obviněnému byl dne 19. 5. 2015 jako obhájce ustanoven JUDr. Marek
Jansta, advokát, který vykonával obhajobu obviněného v přípravném řízení, dále
pak v řízení před Krajským soudem v Praze jako soudem prvního stupně (až do
hlavního líčení dne 22. 12. 2015, kdy byl obhajoby zproštěn).
Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve
svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí.
Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl
mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním
řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání
meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb.
rozh. tr.). Obviněný však konkrétně neuvedl, že by v době, kdy neměl obhájce,
ač ho podle zákona mít měl, byly provedeny takové úkony, které by jako důkaz
byly použity ke konstrukci skutkových zjištění soudů. Z obsahu trestního spisu
je zřejmé, že podkladem rozhodnutí soudů byly úkony provedené za účasti obhájce
v řízení. Dovolání obviněného, pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř., je tedy zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože
byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V případě druhé alternativy je podmínkou jejího úspěšného uplatnění, že
odvolání nebylo vyhověno, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí
byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř.
V posuzované věci nebylo odvolání obviněného M. S. zamítnuto nebo odmítnuto z
procesních důvodů podle § 253 odst. 1, 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání
rozsudku, ale z podnětu odvolání obviněného M. S. byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen ve výroku o trestu. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že odvolání nebylo
vyhověno, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý
z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., tj. v
dané věci důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Z
konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž
je závislý. Logickým důsledkem tohoto vztahu je, že pokud je dovolání zjevně
neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr.
ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. Zároveň to znamená, že nejsou-li uplatněné námitky
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Pro úplnost je třeba uvést, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových
zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně,
pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto,
aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy,
když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v
Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně
jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní
rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ ve svědeckých výpovědích
obviněných Z. K., M. T. a V. Z., kteří popsali okolnosti, za kterých došlo k
páchání trestné činnosti, a to i obviněným M. S., přičemž tyto výpovědi byli v
souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především protokol o
ohledání místa činu a pořízená fotodokumentace a další listinné důkazy, a dále
znalecký posudek z oboru ekonomika, strojírenství, doprava Ing. Milana Jaroše.
Soudy si byly vědomy jak tvrzení obviněného M. S., že se předmětného jednání
nedopustil, tak i tvrzení obviněných M. T. a V. Z., že odcizili menší množství
klimakompresorů, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů s potřebnou mírou
opatrnosti a obezřetnosti. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky
vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a
ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se
neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez
jakýchkoli pochybností prokázáno, že obvinění Z. K., M. S. a M. T. svým
předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu krádeže ve
spolupachatelství podle § 23, § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,
resp. zločinu krádeže ve spolupachatelství podle § 23, § 205 odst. 1, odst. 2,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (obvinění M. S. a M. T.), příslušný skutek byl
bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní
kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud
souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněných Z. K., M. S. a M. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr.
Jiří Pácal
předseda senátu