4 Tdo 516/2025-2036
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. L., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 To 115/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 16/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 16 T 16/2024, byl A. L. (dále také jen „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 16 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. Skutková zjištění soudu prvního stupně lze shrnout takto: Obviněný A. L. spolu s obviněnými F. J., a T. K., dne 24. 1. 2024 v přesně nezjištěné době od 17:40 do 24:00 hodin v XY v provizorním obydlí zřízeném v technické místnosti uvnitř pilíře mostu přes řeku XY po předchozích slovních útocích na M. Š., jimiž mu vyčítali jeho údajně sobecké jednání, které mělo spočívat v tom, že jim neoplácí jejich štědrost a nedělí se s nimi o získané peníze, alkohol a tabák, jak je v bezdomoveckých kruzích zvykem, a že s nimi nekomunikuje odpovídajícím způsobem, vedeni úmyslem poškozeného exemplárně potrestat, M. Š. společně fyzicky napadli a po dobu nejméně jedné a půl hodiny ho s několika různě dlouhými prodlevami střídavě bili do hlavy a hrudníku tak agresivním a surovým způsobem, že všem třem bylo zřejmé, že mu svým společným jednáním mohou způsobit smrtelná zranění. Fyzické útoky na M. Š. doprovázeli opakovanými slovními ataky motivovanými snahou vymoci si od něj solidární dělbu peněz, které měl obdržet jako dávku státní sociální podpory, a odebrali mu láhev s vodkou a tabák. Všichni obvinění se přitom vzájemně utvrzovali a potencovali v dalších útocích. Společným jednáním způsobili M. Š. sériovou zlomeninu 1. až 10. žebra vpravo mezi přední až střední podpažní čárou s krevními výrony v okolí, s porušením pohrudnice s posunem, sériovou zlomeninu 2. až 8. žebra vpravo při páteři s krevními výrony v okolí, sériovou zlomeninu 3. až 8. žebra vlevo ve střední klíčkové čáře s krevními výrony do okolí, zlomeninu 2. žebra vlevo v přední podpažní čáře s krevním výronem v okolí, zlomenin 8. žebra vlevo při páteři s krevním výronem v okolí a ložiskové zhmoždění středního laloku pravé plíce. Po zjištění, že M. Š. nejeví známky života, jej ponechali ležet v technické místnosti, kterou F. J. podpálil se záměrem spálit jeho tělo a tím zahladit stopy po vykonaném násilí. Poškozený M. Š. zemřel v důsledku dechové nedostatečnosti při sériových zlomeninách žeber a intoxikaci oxidem uhelnatým.
Konkrétně zjištěný podíl jednotlivých obviněných na společně vedeném útoku byl následující. Obviněný F. J. udeřil M. Š., který seděl opřen zády o zeď, několikrát otevřenou dlaní do obličeje, několikrát sevřenou pěstí do obličeje a dvakrát během inkriminované doby jej po několik minut napadal sérií kopů velké intenzity pravým kolenem do obličeje a do hrudníku. Obviněný A. L. ho udeřil několikrát pěstí do obličeje a několikrát jej napadl kopy nohou, a to botou s podrážkou, do hlavy směrem proti zdi, čímž došlo k nárazům hlavy M. Š. o zeď. Dohromady se jednalo o minimálně deset úderů a kopů. A v době, kdy měl M. Š. již viditelná krvácející zranění v obličeji, mu na hlavu vysypal sůl, polil mu ji vodkou a obsahem nádoby sloužící jako plivátko v domnění, že jde o moč, a přinutil M. Š., aby se vysvlékl ze svrchního oblečení, přičemž jej sám částečně vysvlékl. Obviněný T. K. několikrát udeřil M. Š. do obličeje loktem, vnitřní i vnější stranou otevřené dlaně a sevřenou pěstí.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni jmenovaní obvinění odvolání, přičemž dovolatel A. L. ho směřoval proti všem výrokům rozsudku, které se ho týkaly. Zásadně namítal, že provedené důkazy podporují jeho verzi o nižší intenzitě jeho útoků vůči poškozenému, než je mu soudem prvního stupně přičítána. Nesouhlasil s právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, protože jeho jednání nebylo v příčinné souvislosti s úmrtím poškozeného a se vznikem takového fatálního následku ani nebyl srozuměn. Smrt poškozeného způsobil exces v jednání spolupachatele F. J. a tento škodlivý následek tak má být přičítán jen jemu a nikoli všem spolupachatelům, jejichž společný úmysl směřoval nanejvýš k ublížení na zdraví. Vrchní soud v Praze odvolání dovolatele i spoluobviněných podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 To 115/2024, zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
4. Usnesení odvolacího soudu napadl dovolatel A. L. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Kocourka dovoláním s tím, že napadá nejen výrok o zamítnutí odvolání, ale také výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., přičemž v úvodu odcitoval jejich úplné zákonné znění.
5. Následně upřesnil, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. reálně spatřuje v existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která jsou rozhodná pro právní posouzení věci, a provedeným dokazováním. Konkrétně zpochybnil správnost skutkového závěru soudu prvního stupně, který odvolací soud akceptoval, že se vůči poškozenému dopustil násilí vysoké intenzity. Podle dovolatele je předmětné zjištění v rozporu s provedeným dokazováním, zejména s výpovědí spoluobviněného T. K., kterého soudy a státní zástupce označili za nejvíce věrohodného ze všech tří obviněných. T. K. jako brutální popsal jen útoky spoluobviněného F. J., zatímco ohledně dovolatele v přípravném řízení vypověděl, že poškozeného udeřil dvakrát pěstí do obličeje a několikrát mu do něj i šlápl, u čehož se poškozenému hlava odrazila do zdi. Současně ale dodal, že to nebyly „nějaké velké kopy“. V hlavním líčení T. K. sice vypověděl, že úderů pěstí ze strany dovolatele bylo asi deset, ale opět dodal, že poškozeného napadal „jako zlehka, aby ho upozornil“.
6. Dovolatel uvedl, že i z dalších důkazů – konkrétně z protokolu o vyšetřovacím pokusu ze dne 25. 4. 2024 a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství včetně jeho doplňku vypracovaného znalci MUDr. Evou Tomáškovou a MUDr. Zdeňkem Šenkýřem – vyplývá, že na obličej poškozeného působilo tupé násilí malé intenzity, neboť pitvou a tomografickým vyšetřením nebyly zjištěny žádné úderové změny skeletu v oblasti obličeje, klenby a spodiny lebeční.
7. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolatel jej uplatnit v jeho první alternativě nesprávného hmotně právního posouzení skutku námitkou chybějící příčinné souvislosti mezi jeho jednáním, které bylo menší intenzity, a smrtí poškozeného a námitkou absence subjektivní stránky. Soudy podle něj pominuly, že dovolatel údery pěstí a kopy vedl netechnickým způsobem a málo razantně, zatímco spoluobviněný F. J. útočil na poškozeného s velkou brutalitou, a v rozporu s faktickým stavem věci dovodily, že i dovolatel je spoluzodpovědný za smrt poškozeného a že byl srozuměn s tím, že společným jednáním s ostatními spolupachateli mohou poškozenému způsobit zranění vedoucí k tomuto fatálnímu následku. Dovolatel zopakoval, že společné jednání směřovalo pouze k „vychování“ poškozeného za jeho z jejich pohledu nepřijatelné chování v rámci „bezdomoveckých kruhů“, a až exces ze společného záměru, kterého se dopustil F. J., byl příčinou vzniku fatálního následku – smrti poškozeného. Jak dovolatel, tak T. K. se s jednáním F. J. neztotožnili. Podle nich se „choval jak magor“, nepoznávali ho, a dokonce z něj měli strach, proto také v danou chvíli neměli odvahu zavolat sanitu. Této verzi podle dovolatele přispívá i závěr soudní znalkyně psychiatričky MUDr. Lenky Fiedlerové, která uvedla, že strach L. a K., že by sami mohli být F. J. napadeni, mohl oprávněně stát v cestě tomu, aby se pokusili jednání spolupachatele zamezit. Po ukončení fyzického útoku pomoc nevolali, protože měli za to, že je poškozený mrtev. Zapálení pilíře se dovolatel snažil J. vymluvit a nijak se nepodílel na přípravě ohniště ani na zastírací smyšlené historce. S důrazem na rozhodnutí publikované pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr. dovolatel konstatoval, že kvalifikace jeho jednání podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku je nesprávná, neboť v případě, že v důsledku jednání spolupachatelů dojde k těžké újmě na zdraví či smrti poškozeného, musí být zavinění jednotlivých pachatelů zkoumána samostatně a jeho úmysl ke smrti poškozeného nesměřoval.
8. Odkazem na argumentaci, kterou prezentoval skrze dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., dovolatel shledal naplnění i dovolacího důvodu podle písm. m) téhož ustanovení v jeho druhé variantě, neboť odvolací soud jako soud druhého stupně po provedeném přezkumu neodstranil vytýkané vady rozsudku soudu prvního stupně.
9. Nejvyššímu soudu dovolatel navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 To 115/2024, i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 16 T 16/2024, a aby podle § 265l odst.1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
10. K dovolání obviněného A. L. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
11. Argumentace, kterou se dovolatel poukazem na výpovědi spoluobviněného T. K. a výňatky ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství pokouší zmírnit svůj podíl na útoku vůči poškozenému a za hlavní příčinu smrti poškozeného označuje jednání spoluobviněného F. J., podle státního zástupce nepřekročila rámec běžné polemiky s rozsahem a způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatel navíc ani neidentifikoval údajné flagrantní vady důkazního řízení. Státní zástupce upozornil, že námitky dovolatele týkající se míry jeho zapojení do násilného napadení poškozeného se prolínaly celým trestním stíháním a že obdobným způsobem se po celou snažili zbavit trestní odpovědnosti za smrt poškozeného i zbylí dva obvinění. Podle státního zástupce mezi skutkovými závěry o podílu jednotlivých spolupachatelů a provedeným dokazováním nejsou žádné rozpory, natož extrémní. Ze strany nižších soudů byla této otázce věnována zvláštní pozornost a soudy pečlivým rozborem důkazní situace logicky uzavřely, že obvinění po předchozí dohodě napadli poškozeného společně, přičemž reálně nejbrutálněji útočil F. J., značnou intenzitou se vyznačovaly útoky dovolatele a nejméně intenzivně útočil T. K., což soudy správně reflektovaly při ukládání trestů.
12. Státní zástupce připomenul, že dovolatel útočil nejen pomocí úderů pěstí a kopů, v jejichž důsledku došlo k nárazům poškozeného hlavou do zdi, ale také následně na poškozeného, přesto, že si byl vědom toho, že již utrpěl vážná zranění, vysypal sůl, polil ho tekutinou, o které si myslel, že jde o moč, a donutil ho, aby se vysvlékl, čímž ho vystavil ještě utrpení v důsledku nízké teploty. Ke znaleckým posudkům z odvětví soudního lékařství, z nichž podle dovolatele nevyplývá, že by poškozený byl bit do obličeje velkou intenzitou, státní zástupce uvedl, že znalci nic takového ani zjistit nemohli, neboť v důsledku ohoření těla byla měkká tkáň poškozeného znehodnocena – tj. došlo k „zahlazení“ stop po fyzickém napadení, přičemž každý úder pěstí a kop do hlavy vedený takovou intenzitou, která byla prokázána výpovědí spoluobviněného T. K., může vést k vážnému poškození zdraví .
13. Následně se vyjádřil k námitce týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, kterou dovolatel opíral o to, že ze strany F. J. došlo k excesu ze spolupachatelství, neboť F. J. překročil rámec společného úmyslu, kterým bylo jen vystrašení a potrestání poškozeného za to, že nedodržuje pravidla „bezdomovecké komunity“, a trestní odpovědnost za smrt poškozeného tak měl nést jen on sám, zatímco jednání dovolatele a T. K. mělo být právně posouzeno jen jako ublížení na zdraví. Státní zástupce připomenul teoretická východiska spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a konstatoval, že soudy nižších stupňů správně usoudily na společný úmysl obviněných z jejich zjevné součinnosti při fyzickém napadání poškozeného, kdy se v útoku na něj, který nebyl jednorázového charakteru, ale trval více než hodinu, střídali, vzájemně se slovně podporovali a jejich jednotlivé útoky postupně gradovaly. Podle státního zástupce je ze skutkových zjištění patrné, že došlo k faktickém splynutí individuálních aktivit obviněných v jeden celek směřující k fyzickému napadení poškozeného. Zmíněná forma spolupráce založená na vnímání průběhu událostí a vědomém přispívání k jejímu výsledku i podle státního zástupce naplnila podmínky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
14. Nad rámec vyjádření k argumentaci dovolatele státní zástupce poznamenal, že relativně marginálnější podíl na jednání vedoucím k usmrcení poškozeného byl důkazně podložen jen u T. K. Ale ani v jeho případě tím nebyla vyloučena trestní odpovědnost za spolupachatelství na trestném činu vraždy a soudy správně zjištěnou skutečnost zohlednily až v rámci individualizace trestu mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst.1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
16. Vyjádření státního zástupce k dovolání bylo Nejvyšším soudem zasláno dovolateli prostřednictvím jeho obhájce, aby na něj, bude-li chtít, ve stanovené lhůtě reagoval, což dovolatel neučinil.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a je povinen dbát na to, aby konkrétní námitky obviněných uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem odpovídaly (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje toto restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, který rozhodně není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
19. V této věci dovolatel, jak bylo shora reprodukováno, uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1písm. g), h) a m) tr. ř. První z dovolacích důvodů v jeho alternativě tzv. zjevných rozporů mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů poukazem na to, že soudy nedostatečně uvážily obsah některých z provedených důkazů. Druhý námitkou vadného právního posouzení skutku, přičemž de facto navázal na svá skutková tvrzení, protože nedostatek příčinné souvislosti mezi svým jednáním a způsobeným následkem i chybějící zavinění k trestnému činu vraždy primárně dovozoval z méně intenzivnějšího útoku vůči poškozenému, než jakým byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. dovolatel použil v jeho druhé alternativě s odkazem na opodstatněnost shora vylíčených dovolací důvodů a skutečnost, že odvolací soud rozhodl o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítavým postupem podle § 256 tr. ř.
20. Porovnáním dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dovolací argumentace obviněného A. L. je téměř doslovným opakováním námitek, které tento obviněný vznesl v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud proto požaduje za účelné připomenout, že jestliže obviněný v dovolání opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Dále je namístě poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ve kterém se mimo jiné ztotožnil se stanoviskem Evropského soudu pro lidská práva, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
21. K námitkám, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že dovolání je určeno k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto naplněn jen tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal. Nezaznamenal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Naopak má za to, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu, coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. V projednávané věci se přes značně komplikovanou důkazní situaci soudu prvního stupně podařilo spolehlivě objasnit, jaký byl konkrétní podíl každého z trojice pachatelů při společném útoku na poškozeného, co je k tomuto napadení vedlo a jaký byl jejich individuální subjektivní vztah ke způsobenému fatálnímu následku. Jeho hodnocení důkazní situace je přesvědčivé, logické, nenese stopy svévole či manipulativního zkreslení některého z důkazů. Soud prvního stupně důkazy uvážil individuálně i v jejich souhrnu, žádný z důkazů zákonně provedených v hlavním líčení neopomenul vzít v potaz a žádnému nepřiřkl důkazní sílu, která by mu zjevně nenáležela (viz body 31 až 67 velmi pečlivě pojatého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutkovou verzi obviněného A. L. o jeho nižším zapojení do fyzického útoku na poškozeného a jeho tvrzení, že nebyl v žádném okamžiku v průběhu společného útoku srozuměn s tím, že poškozeného mohou i usmrtit, shledal soud prvního stupně ve světle skutkových zjištění nevěrohodnými, neboť fakticky se útoky dovolatele proti poškozenému vyznačovaly narůstající razancí, brutalitou a zjevnou bezohledností ke způsobeným následkům.
24. Nejvyšší soud nepokládá za potřebné vyčerpávající argumentaci soudu prvního stupně opakovat nebo ji parafrázovat (viz již citované rozhodnutí ESLP ve věci García Ruiz proti Španělsku). K námitkám, kterými dovolatel argumentoval s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodná skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu týkající se jeho podílu na smrti poškozeného jsou v rozporu s provedenými důkazy, Nejvyšší soud jen stručně dodává, že zjevným nebo také extrémním rozporem ve smyslu citovaného dovolacího důvodu se má na mysli příkrý nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu, přičemž příčinou tohoto rozporu bývá zřejmý věcný omyl anebo očividně logická chyba v procesu hodnocení důkazů, v důsledku kterých se skutkové závěry obecného soudu prima facie jeví jako zcela neudržitelné.
V této věci žádné takové rozpory mezi důkazy, na které dovolatel poukázal, a skutkovými zjištěními soudu popsanými ve výroku o vině, nejsou. Spoluobviněný T. K. v přípravném řízení při svém výslechu, v rámci vyšetřovacího pokusu i u hlavního líčení opakovaně vypověděl, že spoluobviněného J. „chytil rapl“ a několikrát udeřil poškozeného kolenem do hlavy, kterou mu držel rukama, načež na něj zaútočil spoluobviněný L. několika ranami pěstí a tzv. šlapáky, při kterých hlava poškozeného narážela za zeď za ním.
Také ho polil a posypal solí. Poté na něj znovu útočil spoluobviněný J., který ho zhruba 5 minut kopal kolenem do hlavy a hrudníku. Následoval další časový úsek, po jehož uplynutí obvinění zjistili, že poškozený nevykazuje známky života, a spoluobžalovaný J. navrhl, aby to tam zapálili. U toho už K. nebyl, protože z místa činu utekl. Po chvíli ho zbylí dva doběhli a šli s ním na chatu, kde se zdržoval L., který jim cestou vyhrožoval, že pokud něco řeknou „zakope je lopatou“. Z tohoto zestručněného popisu událostí je zřejmá nejen brutalita útoku spoluobviněného J., ale i dovolatele, který se k poškozenému choval zjevně bezohledně, ponižoval ho a bil ho značnou intenzitou, a to s plným vědomím toho, že poškozený je současně vystaven i drakonickému fyzickému útoku ze strany spoluobviněného J.
Při hodnocení výpovědi T. K. soud prvního stupně vzal do úvahy skutečnost, že K. uvedl, že ze strany L. se podle jeho mínění nejednalo o „velké kopy“, avšak logicky vycházel nikoli ze subjektivního pocitu K., ale z toho, že jmenovaný obviněný opakovaně vypověděl, že dovolatel poškozeného atakoval s takovou intenzitou, že došlo k opakovaným nárazům hlavy poškozeného o zeď, z čehož bezesporu vyplývá, že útok nebyl veden malou intenzitou. Tento závěr koresponduje i s výpovědí F. J., který jednání dovolatele popsal podobně.
Ostatně i sám dovolatel v přípravného řízení přiznal, že poškozeného opakovaně udeřil pěstmi do obličeje a zasáhl jej kopem, a připustil rovněž akt značného ponížení a intenzivního psychického týrání poškozeného, když mu na krvácející zranění vysypal sůl a polil jej vodkou (o které měl za to, že jde o moč).
25. Soud prvního stupně se v rámci svého hodnocení vypořádal také s námitkou, kterou nyní dovolatel opakuje, totiž, že na obličeji poškozeného nebyly zjištěny zlomeniny obličejového skeletu ani poškození měkkých tkání, z čehož vyvozuje, že závěry o velké intenzitě jeho kopů a úderů do hlavy poškozeného nejsou prokázané. Závěry posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, který zpracovali soudní znalci MUDr. Eva Tomášková a MUDr. Zdeněk Šenkýř, jednoznačně svědčí o surovém a trýznivém způsobu usmrcení poškozeného. Dovolatelem účelově izolovaná skutečnost, že znalci tomografickým vyšetřením nezjistili zlomeniny obličejového skeletu, na uvedený závěr nemá žádný vliv, přičemž o vysoké intenzitě útoku dovolatele vůči poškozenému svědčí nejméně pravostranné zlomeniny žeber, které dokonce protnuly pohrudnici a jejichž vznik lze nejlépe vysvětlit právě šlapáním na hrudník, která výslovně zmínil spoluobviněný K. při popise útoku dovolatele na poškozeného. Soud prvního stupně rovněž správně poukázal na to, že podle znalců opakované údery pěstmi a kopy do hlavy, zvláště v situaci, kdy hlava naráží do pevného povrchu, představují útok způsobilý způsobit závažné zdravotní komplikace, včetně vnitřních poranění mozku (např. otřes mozku či krvácení).
26. Podle výsledků pitvy poškozený zemřel v důsledku dechové nedostatečnosti způsobené primárně kumulací mnohačetných sériových zlomenin žeber, které mu svými útoky způsobili spolupachatelé, a podružně i intoxikací oxidem uhelnatým. Pokud jde spolupůsobení intoxikace oxidem uhelnatým, znalci při pitvě těla poškozeného zjistili, že plíce poškozeného nejsou „zčernalá“, a byť tělo poškozeného bylo částečně intoxikováno oxidem uhelnatým (srov. úřední záznam na č. l. 438 tr. spisu a pitevní protokol na č. l. 456 tr. spisu) tak se jednalo o relativně nízkou míru intoxikace - 23 % koncentrace COHb v těle poškozeného – která jej spíše nebyla sto sama o sobě usmrtit (znalci uvedli, že k ohrožení intoxikací je nutné vystavení alespoň 30 % koncentraci po dlouhou dobu, spíše však 40 % a více).
27. Uvedené závěry aproboval po vlastním přezkumu i odvolací soud, (srov. body 9 až 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), který ke skutkovým námitkám obviněného A. L. uvedl, že obsah i hodnocení důkazních prostředků jednotlivě i v jejich souhrnu byly soudem prvního stupně v bodech 3 až 33 odůvodnění jeho rozsudku popsány natolik srozumitelně, logicky, přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem, že nepovažoval za potřebné jeho skutkové a právní závěry jakkoli modifikovat či doplňovat.
28. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné dovolatelem s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné.
29. Pokud jde dovolací námitky uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolatel namítá nesprávnou kvalifikaci svého jednání jako jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ovšem opírá se přitom o vlastní skutkovou verzi, tj. o malou intenzitu svého útoku a excesivní jednání spoluobviněného J., jemuž ze strachu nebránil, která, jak bylo výše vysvětleno, byla soudem prvního stupně vyhodnocena jako účelově zkreslená ve snaze dovolatele zbavit se trestní odpovědnosti za smrt poškozeného. Takové námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože ve skutečnosti nejde o výhrady proti aplikaci trestního zákoníku na zjištěný skutkový stav, ale o snahu nejprve změnit skutková zjištění ve prospěch dovolatele a teprve následně i jejich právní hodnocení.
30. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle písmene h) § 265b odst. 1 tr. ř. se vztahuje výhradně na hmotněprávní vady rozhodnutí ve věci samé. Při jeho posuzování se dovolací soud zaměřuje pouze na to, zda právní kvalifikace skutku odpovídá skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů – tímto skutkovým stavem je Nejvyšší soud vázán. V projednávané věci nebylo zjištěno, že by námitky, kterými obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění, byly důvodné, lze tedy uzavřít, že výhrada obviněného vůči hmotněprávnímu posouzení skutku postavená na jiném závěru o intenzitě použitého násilí, než který je uveden ve výroku o vině, postrádá relevanci.
31. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za přínosné připomenout, v čem soud prvního stupně shledal naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného zločinu. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že dovolatel svými útoky aktivně přispěl k dlouhodobému, více než hodinu trvajícímu fyzickému napadání poškozeného, které se odehrávalo ve vzájemné součinnosti s dalšími dvěma spolupachateli (v podrobnostech lze opět odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně zároveň vyloučil, že by jednání F. J. bylo možné považovat za exces ze spolupachatelství (viz bod 53 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
32. Odvolací soud hmotněprávní posouzení skutku zvolené soudem prvního stupně akceptoval jako správné. Doplnil nad jeho rámec jen to, že explicitní dohoda na způsobu provedení útoku nebyla nutná. Rozhodující je zjištění, že si každý z obviněných musel být s ohledem na průběh fyzického napadání poškozeného, do kterého se aktivně průběžně střídavě zapojovali, vědom možnosti, že jejich společné jednání směřuje ke spáchání trestného činu vraždy, a pro ten případ s tím byl srozuměn. Při splnění těchto podmínek není rozhodně nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na vzniku smrtelného následku stejnou měrou a postačuje i jen částečné přispění z jejich strany (srov bod 17 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
33. Nejvyšší soud k právní argumentaci soudů nižších stupňů nemá výhrady. V obecné rovině připomíná, že podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
34. Exces ve spolupachatelství znamená vybočení z domluveného nebo společného jednání při páchání trestného činu. Jeden ze spolupachatelů se dopustí něčeho, co nebylo obsahem společného úmyslu ani dohody a co přesahuje rámec původního plánu. Tímto vybočením se pachatel dopouští další trestné činnosti, za kterou odpovídá samostatně.
35. V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že společnému útoku obviněných předcházela konkludentní dohoda o tom, že poškozeného exemplárně fyzicky potrestají za to, že nedodržuje pravidla „bezdomovecké komunity“, která neobsahovala konkrétní ujednání, jak daleko ve svém počínání zajdou. Situace se vyvinula dynamicky, útoky gradovaly postupně, zapojovali se do nich všichni obvinění, byť různou měrou, a vzájemně se přitom podněcovali k dalšímu napadání poškozeného bez ohledu na jeho zubožený stav. Z pohledu společného úmyslu a zavinění dovolatele je rozhodující právě to, že se tak dělo i za stavu, kdy všichni obvinění museli jasně vidět, jak je poškozený zdevastovaný, a museli si být vědomi toho, že pokračování v jejich společně více než hodinu vedeném surovém a trýznivém útoku může vyústit v usmrcení poškozeného. Přesto v útocích na poškozeného neustali, žádný z nich se od dalšího napadání nedistancoval a poškozenému nepřivolal odbornou pomoc. V okamžiku, kdy byli přesvědčeni o tom, že poškozený zemřel, spoluobviněný K. utekl a dovolatel přihlížel tomu, jak spoluobviněný J. zahlazuje stopy tím, že objekt místnosti s tělem poškozeného zapálil. Tvrzení dovolatele, že se obával spoluobviněného J., je zjevně účelové, neboť jím by bylo možné vysvětlit jen to, proč mu aktivně nebránil v dalším napadání poškozeného, nikoli to, proč poškozeného sám dál fyzicky napadal. Jednání všech tří útočníků tvořilo jeden kontinuální brutální násilný děj, jehož intenzita se postupně stupňovala, přestože poškozený se nijak nebránil, a dovolatel k jeho eskalaci aktivně a úmyslně přispěl, posilován stejně jako ostatní obvinění vědomím, že jde o společně páchaný útok s odstupňovaným podílem jednotlivých obviněných, ale bez zjevného excesu z rámce konkludentně pojatého úmyslu společným jednáním poškozeného surově a trýznivě potrestat, v čemž neustali ani poté, co jim bylo zřejmé, že poškozenému mohou přivodit smrt. Tento následek si všichni uměli představit jako možný a byli s ním evidentně srozuměni, protože neučinili nic, co by mu mohlo zabránit. Za tohoto stavu věci je závěr o úmyslné formě zavinění dovolatele, pokud jde o usmrcení poškozeného společným jednáním s odsouzenými J. a K., důvodný, a právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu vraždy spáchaného ve spolupachatelství zcela namístě.
36. Pokud jde o třetí obviněným A. L. použitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy že odvolací soud sice věc přezkoumal, ale nezjednal nápravu vytýkaných vad, je s ohledem na shora uvedené zjevné, že nebyl naplněn.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
37. Nejvyšší soud zjistil, že skutková zjištění soudu prvního stupně aprobovaná soudem odvolacím nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, a navíc jde o opakování námitek, se kterými se soudy nižších stupňů pečlivě, logicky a úplně vypořádaly. Očividně nedůvodnými shledal i výhrady vůči právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Dovolání obviněného A. L. proto odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení přípustný.
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně