4 Tdo 525/2013-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2013
o dovolání obviněného V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.
1. 2013, sp. zn. 5 To 561/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 89 T 61/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í
t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 89 T
61/2012, byl obviněný V. Š. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §
198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku (v bodě 1) a zločinem týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (v
bodě 2), kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku
dopustil tím, že
1)
v přesně nezjištěné době, nejméně však od roku 2006 do 29. 11. 2011, ve
společně obývaném bytě v B., na V., fyzicky a psychicky týral děti – D. Š., V.
Š., R. Š., D. Š., T. Š., V. Š., N. Š., Z. Š., Z. Š. a R. Š., svěřené mu do
péče, a to tím způsobem, že jim často pod vlivem alkoholických nápojů nadával,
že jsou „buzeranti, mrzáci“ a „opice“, bil je s téměř denní četností pěstí do
zad a do hlavy, kopal je, dával jim facky, s četností 4x do týdne bil
poškozeného V. Š., R. Š., D. Š. a T. Š. násadou od koštěte, čímž jim způsoboval
modřiny po těle, kdy konkrétně v červenci 2011 rozbil poškozenému D. Š. hlavu
sklenicí úderem do temene hlavy, čímž mu způsobil tržnou ránu na hlavě, dále v
květnu nebo v červnu 2011udeřil syna D. kovovou tyčí o délce 350 mm a průměru
20mm svrchu do hlavy, čímž mu způsobil tržnou ránu a krvácení, v měsíci září
2011 napadl poškozeného syna V. Š. tím způsobem, že mu zkroutil ruku, čímž mu
způsobil bolestivost a dále napadal svoji dceru D. Š. tak, že ji nenechával
spát, budil ji a nutil ji mýt WC nebo pavlač, v roce 2009 po ní hodil dětský
kočárek nebo v přesně nezjištěné době ji napadl úderem pivní láhví svrchu do
hlavy, kdy jí způsobil bouli na hlavě, přičemž žádnému z dětí nedovolil
vyhledat lékařské ošetření a děti psychicky trpěly také tím, že byly svědky
fyzického a verbálního napadání jejich matky ze strany obviněného, kdy viděly a
slyšely, jak jejich matku A. D. vulgárně uráží, jak ji bije, kope ji, zakazuje
jí různé činnosti, kdy v takovýchto případech se jí některé děti, zejména syn
V. a dcera V., snažily před jednáním obviněného chránit, děti byly v předmětném
bytě, který je relativně malých rozměrů, přímými svědky fyzického a verbálního
napadání rovněž svých sourozenců s tím, že poškozený V. Š. trpí syndromem
týraného dítěte,
2)
v blíže nezjištěné době, nejméně však od roku 2006 až do 29. listopadu 2011,
kdy došlo k poslednímu incidentu ve společně obývaném bytě v B., na ulici V.,
fyzicky i psychicky týral svoji družku A. D., kterou opakovaně, často pod
vlivem alkoholu, a to i v přítomnosti dětí, s denní četností napadal vulgárně,
vulgárně jí nadával „kurvo, buzerantko“ apod., křičel na ni, proklínal ji, aby
umřela, s denní četností ji bil pěstí do obličeje, hlavy, břicha, rukou i
nohou, opakovaně do ní kopal, kdy nezjištěného dne v srpnu 2011 ji kopl nohou
obutou v mokasíně do obličeje do oblasti úst a nosu, čímž jí vyrazil všechny
přední dolní zuby a v říjnu 2011 ji udeřil pěstí do oblasti úst a nosu, čímž jí
urazil část předního zubu vpravo nahoře, tahal ji za vlasy a nejméně třikrát
týdně ji nutil k orálnímu sexu, v průběhu kterého ji soustavně bil pěstí do
hlavy i žeber, opakovaně ji vyhazoval z bytu, ve dvou případech v březnu 2010 a
v srpnu 2011 ji i vysvlékl do naha a takto ji vystrčil vně bytu na pavlač,
nutil ji spávat na kovové lavici s koženkovým potahem v kuchyni bytu, kde ji
pak denně budil údery domácí obuví nebo jinými předměty, zakazoval jí sedět,
dívat se na televizi, bavit s návštěvou anebo sedět v kuchyni v době
přítomnosti návštěvy, vařit si kafe a další, když si ho uvařila, polil ji pak
vroucí kávou ruku, zakazoval jí navštěvovat své příbuzné, kamarádky, zakazoval
jí jíst, bral jí jídlo z rukou, zakazoval jí mýt se a převlékat bez jeho
svolení, k čemuž svolil 1x za 3 týdny, bral jí peníze, které byly zasílány jako
sociální dávky pro potřeby rodiny, tyto pak prohrál na automatech a propil,
úmyslně znečišťoval byt, např. vysypanou moukou, pokud mu tvrdila, že byt již
uklidila a nutil ji byt znovu uklízet, tímto svým jednáním poškozené A. D.
opakovaně způsoboval zejména modřiny, kdy útokem nezjištěného dne v průběhu
posledních tří let jí způsobil naražení páteře poté, co ji shodil na zem a
šlapal jí po zádech, lékařské ošetření však poškozená nevyhledala, přičemž u
poškozené byla diagnostikována anxiozně depresivní porucha, která je přímým
následkem traumat prožívaných ve vztahu s obviněným.
Za popsané jednání byl obviněný V. Š. odsouzen podle § 198 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání dvou roků a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon
uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 89 T
61/2012, podali odvolání obviněný i státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Brně. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, sp.
zn. 5 To 561/2012, z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Brně podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu
napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst.
3, 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 198 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání šesti roků a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon
tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného V. Š. bylo
podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 To
561/2012, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V rámci své dovolací argumentace namítá, že rozhodující soudy u obou
předmětných skutků nesprávně přihlédly k okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby spočívající v tom, že činy páchal po delší dobu. U zločinu týrání
svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku nevnímá obviněný ani naplnění okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že čin spáchal
nejméně na dvou osobách. Skutek měl být dle jeho názoru právně posouzen buď
jako jmenované trestné činy bez přihlédnutí ke kvalifikovaným skutkovým
podstatám nebo jako přestupek, přičemž právní posouzení přestupkem považuje
vzhledem ke svému jednání za adekvátní. Dále dovolatel zpochybnil učiněná
skutková zjištění, a to tvrzením, že děti, s výjimkou syna V., netýral, což se
podle jeho názoru nepodařilo ani prokázat. V uvedené souvislosti poukázal na
to, že na žádné z dětí, vyjma syna V., nebyl zpracován znalecký posudek, nikdy
ani ošetřující lékařka ani učitelé ve škole neviděli na dětech známky fyzického
ani psychického týrání či jiné symptomy, které by svědčily o jakémkoliv násilí,
natož pak násilí dlouhodobém. Upozornil rovněž na správu OSPOD ze dne 31. 1.
2012, ze které vyplývá, že ani pracovníci tohoto orgánu na dětech neviděli
žádná zranění ani jiné známky fyzického násilí. Obviněný vyjádřil přesvědčení,
že s uvedenými skutečnostmi se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly a že
pochybily, pokud k nim nepřihlédly. Výhrady obviněný vznesl i vůči hodnocení
důkazů, které byly provedeny ve vztahu ke zločinu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Tvrdí, že se soudy vyhnuly tomu, aby
se vypořádaly s různými výpověďmi jeho družky A. D. a syna V., kteří zásadně
změnili v hlavním líčení obsah svých výpovědí v jeho prospěch. Dovolatel
nesouhlasí s tím, aby za pravdivé a věrohodné byly pokládány výpovědi těchto
svědků z přípravného řízení a ohrazuje se proti tomu, že soudy se při hodnocení
těchto výpovědí opřely o závěry znaleckých posudků vyhotovených soudní znalkyní
PhDr. Spíškovou. Dle něj znalecký posudek této znalkyně není správný a v této
souvislosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem soudu, který odmítl jeho návrh
na vypracování revizního znaleckého posudku. Podle mínění obviněného jeho
družka A. D. vždy trpěla anxiozně depresivní poruchou a tato její porucha
nebyla vyvolána jeho údajně zlým chováním vůči ní. Domnívá se, že soudy obou
stupňů přecenily úlohu trestní represe v této trestní věci a neuplatnily
prostředky trestního práva zdrženlivě, jak jim ukládá zásada subsidiarity
trestní represe. Konstatoval, že trest, který mu byl uložen odvolacím soudem,
je velmi vysoký a tvrdý.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného
práva a písemně se vyjádřila k dovolání obviněného. Stručně v něm shrnula
dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že výhrady obviněného k
neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů (revizního znaleckého posudku), k
nesprávnému posouzení některých svědeckých výpovědí (zejména výpovědí družky A.
D. a syna V.), jsou námitkami, které se s dovolacím důvodem podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu míjejí, neboť představují pouze polemiku obviněného se
skutkovými zjištěními soudů a s tím, v jakém rozsahu provedly důkazy, jak je
hodnotily a jaká skutková zjištění z nich vyvodily.
Za právně relevantní považuje státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství toliko výtky obviněného zpochybňující naplnění zákonných znaků
skutkových podstat trestných činů týrání svěřené osoby ve smyslu ustanovení §
198 tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu ustanovení
§ 199 tr. zákoníku (zejména s odkazem na obviněným tvrzenou nedostatečnou
intenzitu prokázaného jednání) a výhrady namítající nedostatečnou společenskou
škodlivost předmětného jednání. Dle státní zástupkyně však ze zjištěných
skutkových okolností případu chování obviněného, které prezentoval dlouhodobě
jak ve vztahu ke svým dětem, tak ke své družce, nelze toto považovat za
chování, které by bylo v rámci rodiny akceptovatelné. Naopak obviněným zvolenou
formu výchovy považuje za právě takové jednání, které lze pro svůj vyšší stupeň
hrubosti i bezcitnosti a při zvážení délky doby, po níž probíhalo, podřadit pod
ustanovení § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Stejně tak ani chování
obviněného vůči jeho družce A. D. nelze podle přesvědčení státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství označit za normální vzorec partnerského
soužití. Z uvedených důvodů nebylo možno aplikovat zásadu subsidiarity trestní
represe vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak
možno formálně podřadit pouze námitky obviněného, že jeho jednáním nedošlo k
naplnění zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat projednávaných
trestných činů, resp. že oba projednávané skutky měly být posouzeny jako
přestupky, a to z důvodu nedostatečné intenzity a nedostatečné společenské
škodlivosti prokázaného jednání.
Podle ustanovení § 198 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu týrání svěřené osoby
dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Druhý odstavec
citovaného ustanovení dopadá mimo jiné i na případy, kdy pachatel spáchá takový
čin nejméně na dvou osobách /písm. c)/ nebo jej páchá po delší dobu /písm. d)/.
Podle ustanovení § 199 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu týrání osoby žijící ve
společném obydlí dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s
ním ve společném obydlí. Druhý odstavec písm. d) citovaného ustanovení dopadá
na případ, kdy pachatel páchá takový čin po delší dobu.
Dle stávající soudní judikatury je třeba za týrání považovat zlé
nakládání se svěřenou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a
bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří.
Trvalost pachatelova jednání je přitom nutno posuzovat v závislosti na
intenzitě zlého nakládání, přičemž se nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné.
Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i zlé nakládání v
oblasti psychické. Nevyžaduje se přitom, aby u týrané osoby vznikly následky na
zdraví. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1935 –
1943 s.).
Pokud jde o jednání uvedené pod bodem 1 skutkové věty výroku rozsudku
nalézacího soudu, pak z dokazování provedeného v předmětném trestním řízení
jednoznačně vyplynulo, že obviněný se dopouštěl po delší dobu -několika let-
týrání na jeho celkem deseti nezletilých dětech, které měl ve své výchově s
tím, že týrání z jeho strany zahrnovalo nejen zlé nakládání působením
psychických útrap, ale i zlé nakládání v oblasti fyzické – tj. od vulgárních
nadávek až po přímé fyzické násilí, a to dokonce i za užití různých předmětů,
jako je bití tyčí, násadou od koštěte, apod. Navíc nezletilé děti byly
dlouhodobě také svědky fyzického a psychického týrání své matky - poškozené A.
D. Je tak zřejmé, že takové jednání obviněného jeho nezletilé děti musely
pociťovat přinejmenším jako bezohledné, hrubé a bolestivé, tedy jako těžké
příkoří. V žádném případě nelze jeho chování vůči dětem považovat za chování v
rámci rodiny akceptovatelné.
Ohledně jednání popsaného v bodě 2 skutkové věty výroku rozsudku nalézacího
soudu bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný téměř denně týral
poškozenou A. D., svoji družku, se kterou dlouhodobě (opět několik let) obýval
společný byt, přičemž jeho jednání se stupňovalo od verbálních útoků až po
opakované přímé fyzické násilí na poškozené.
Dle názoru Nejvyššího soudu není proto pochyb o tom, že obviněný svým
předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky kvalifikovaných skutkových
podstat zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr.
zákoníku (v bodě 1) a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (v bodě 2).
Je zřejmé, že předmětné jednání obviněného nemohlo být posouzeno pouze jako
přestupek při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Trestněprávní řešení představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i
pro soudce, neboť trestní zákony (i trestní postih) se použijí až v případě, že
odpovědnost uplatňována v rámci základního právního odvětví motivačně ani
sankčně nepostačuje.
V projednávané trestní věci obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné
znaky zločinu týrání svěřené osoby podle ustanovení § 198 tr. zákoníku a
zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení § 199 tr.
zákoníku, z čehož jasně vyplývá, že nebylo možno dospět k závěru, že obviněným
spáchané činy nejsou trestnými činy pro nedostatek škodlivosti pro společnost.
Naopak je na tomto místě třeba zdůraznit, že obviněný zákonné znaky příslušných
skutkových podstat naplnil ve velmi vysoké intenzitě, což bylo ze strany
rozhodujících soudů zcela správně promítnuto jak v právním posouzení jeho
jednání ve smyslu kvalifikovaných skutkových podstat, tak i v rámci výroku o
trestu.
Další v dovolání deklarované námitky týkající se neprovedení revizního
znaleckého posudku a údajně nesprávného posouzení některých svědeckých
výpovědí, zejména výpovědí družky A. D. a syna V., které učinili v hlavním
líčení (v této souvislosti obviněný uvádí, že nikdy netýral své děti ani jejich
matku, incidenty v rodině označil za ojedinělé s tím, že šlo o běžné rodinné a
výchovné incidenty), je třeba považovat za námitky ryze skutkové povahy, jimiž
obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale
pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jde tak o námitky z hlediska
deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
irelevantní. Obviněný zmíněnými námitkami pouze soudům vytýká nesprávné
hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní
verzi hodnocení důkazů a vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového stavu
věci.
Na základě shora specifikovaných skutečností je třeba uzavřít, že obviněný se v
tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen
skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i
odvolacího soudu je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a žádná okolnost nenasvědčuje
tomu, že by důkazy byly provedeny procesně nepřípustným způsobem, příp. že by
některé důkazy byly nedůvodně opominuty nebo že by byl mezi provedenými důkazy
a učiněnými skutkovými zjištěními extrémní rozpor.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze
podřadit ani výhrady obviněného ohledně přílišné tvrdosti jemu uloženého
trestu. Výhrady vůči výroku o trestu je možno uplatnit jen v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být tedy
v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k
uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice
přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Dovoláním napadené rozhodnutí však zjevně netrpí vadami uvedenými v § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu, navíc obviněný takové vady v dovolání ani nenamítá.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení,
které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného V. Š.
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O
dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná