4 Tdo 527/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. června 2010 v neveřejném
zasedání o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch i
neprospěch obviněné K. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9.
2009, sp. zn. 11 To 357/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 18/2009, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To 357/2009, zrušuje.
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 1 T
18/2009, byla obviněná K. F. uznána vinnou trestným činem týrání svěřené osoby
podle § 215 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31.
12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustila tím, že „nejméně od měsíce
června 2008, v bytě, v domě , v T. ulici, v B., dále dne 2. 7. a 3. 7. 2008
přivazovala k dětské postýlce nezletilého syna D. F., proto, aby mu znemožnila
volný pohyb takovým způsobem, že mu dávala kolem krku psí obojek a ten vodítkem
přivázala k dětské postýlce, čímž nezletilému znemožnila volný pohyb“. Za to
byla obviněná odsouzena podle § 215 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák.
zařazena do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně podala v zákonné lhůtě
odvolání obviněná, její matka I. F. a státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v neprospěch obviněné. O dovolání bylo rozhodnuto usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To 357/2009, a to tak,
že odvolací soud podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek nalézacího soudu
zrušil a věc postoupil k projednání Městskému úřadu v Berouně.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání nejvyšší státní
zástupkyně, a to ve prospěch i neprospěch obviněné K. F. V dovolání uplatnila
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že pokud Krajský
soud v Praze zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu v Berouně a věc
obviněné K. F. postoupil k projednání Městskému úřadu v Berouně, potom tak
zcela evidentně učinil na základě odvolání obviněné směřujícího proti všem
výrokům rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv však na základě odvolání státní
zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně, které bylo podáno v
neprospěch obviněné proti výroku o vině a trestu z výše uvedeného rozsudku
soudu prvního stupně, tedy že ve skutečnosti nebylo výroky (respektive jediným
výrokem) rozhodnutí Krajského soudu v Praze rozhodnuto o odvolání státní
zástupkyně podaném v neprospěch obviněné proti výrokům o vině a trestu z
rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší státní zástupkyně je toho názoru, že
odvolací soud je povinen rozhodnout samostatným výrokem o odvolání státního
zástupce podaném výlučně v neprospěch obviněného. Dále pak, že ve smyslu § 134
odst. 1 tr. ř. je nutné, aby ve výrokové části rozhodnutí o postoupení věci
jinému orgánu podle § 171 odst. 1 tr. ř., popř. § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř.
nebo § 222 odst. 2 tr. ř. byl uveden také popis skutku, jehož se postoupení
věci týká, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným, což nebylo
odvolacím soudem dodrženo.
Nejvyšší státní zástupkyně napadla usnesení odvolacího soudu též na
základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nelze
zcela vyloučit závěr odvolacího soudu ohledně toho, že provedenými důkazy
nebyla prokázána „trvalost“ protiprávního jednání obviněné, přesto lze mít
tento resultát za sporný, neboť vzhledem k absenci výrokové části dovoláním
napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně nelze učinit jednoznačný závěr o
tom, jaký skutek vzal odvolací soud za prokázaný. Podrobně rozvedla důvody,
které ji vedly k závěru, že při právním posouzení skutku, který je předmětem
trestního řízení, nelze souhlasit se závěry soudu druhého stupně, že
provedené důkazy vylučují „zlý úmysl“ obviněné K. F. v posuzované věci a že
její jednání bylo motivováno obavou a strachem matky, aby se jejímu dítěti nic
nestalo, a tedy že se v posuzovaném případě nejednalo o trestný čin.
Dále nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že při právním posouzení
skutku, který je předmětem trestního řízení, nelze souhlasit se závěry
odvolacího soudu, že provedené důkazy vylučují „zlý úmysl“ obviněné. Jednání
obviněné bylo jednáním, které zjevně překročilo běžný způsob péče o dítě a ve
své podstatě naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §
235 odst. 1 tr. zák., popř. minimálně trestného činu omezování osobní svobody
podle ustanovení § 231 odst. 1 tr. zák., přičemž na straně obviněné nebyly dle
názoru nejvyšší státní zástupkyně žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly
takový způsob jednání, nebo které by bylo možno považovat za okolnosti
vylučující protiprávnost jejího jednání ve smyslu ustanovení § 14 tr. zák.
Závěr odvolacího soudu se omezeně vztahoval pouze ve vztahu k nenaplnění znaků
skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák., tj.
zejména s ohledem na délku doby protiprávního jednání k tíži dítěte a
intenzitou použitých prostředků, nikoli však již ve vztahu k možnému posuzování
otázky naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání nebo trestného
činu omezování osobní svobody, kdy součástí objektivní stránky těchto trestných
činů není déletrvající doba protiprávního jednání pachatele, ani vysoká
intenzita užitého násilí projevující se vyhraněnou negativní reakcí oběti a
tím, že jednání pachatele pociťuje oběť jako těžké příkoří (psychické a fyzické
útrapy). V tomto směru není pro naplnění skutkových podstat posledně uvedených
trestných činů nutný úmysl pachatele přivodit svým protiprávním jednáním
fyzické a psychické útrapy oběti, ale postačuje úmyslné protiprávní jednání
pachatele, kterým je omezována osobní svoboda osoby.
S ohledem na nesplnění podmínek pro rozhodnutí o postoupení věci jinému
orgánu pak nejvyšší státní zástupkyně uplatnila též dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To
357/2009, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému
soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně podala obviněná prostřednictvím
právního zástupce vyjádření, v němž uvedla, že nezahrnovalo-li usnesení
odvolacího soudu výrok, kterým by odvolání státní zástupkyně dle § 256 tr. ř.
zamítl, jedná se toliko o formální vadu výroku, která nemá vliv na věcnou
správnost rozhodnutí odvolacího soudu, a kterou může dovolací soud napravit
tím, že přikáže soudu odvolacímu, aby chybějící výrok doplnil. Dále vyjádřila
nesouhlas s tvrzením nejvyšší státní zástupkyně o chybějícím popisu skutku ve
výrokové části rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu s tím, že tento byl v
rozhodnutí přesně specifikován, resp. v odůvodnění byl přesně citován výrok
soudu prvního stupně, který byl soudem odvolacím zrušen a který popisuje
předmětný skutek. K samotnému jednání uvedla, že její postup, pokud jde o
uvazování nezletilého D. nepochybně nebyl správný, nicméně na straně druhé v
tomto jejím postupu, kterým, jak zdůraznila, toliko řešila nenadálou situaci,
nelze spatřovat trestný čin týrání svěřené osoby. Záměr obviněné byl z principu
pozitivní, neboť se snažila zabránit tomu, aby nedošlo ke zranění nezletilého
D. za situace, kdy se musela intenzivně věnovat své hyperaktivní nezletilé
dceři. Realizace záměru sice neodpovídá současným standardům chování vůči
nezletilému dítěti, ale odpovídá mentálním schopnostem obviněné dle znaleckého
posudku PhDr. B. Ze znaleckého posudku MUDr. S. se navíc podává, že nezletilému
D. bezprostředně újma na zdraví v důsledku uvázání nehrozila. Kategoricky
odmítla, že by se v daném případě mohlo jednat o trestný čin vydírání. Pokud
jde o trestný čin omezování osobní svobody, je obviněná přesvědčena, že žádné
tříleté dítě nelze vychovat, aniž by mu byla současně omezena osobní svoboda.
S ohledem na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud
toliko přikázal soudu odvolacímu doplnit chybějící výrok, kterým se odvolání
státního zástupce do rozsudku prvého stupně zamítá.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp.
zn. 11 To 357/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2
písm. d) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o
postoupení věci jinému orgánu. Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst.
1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost
kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to v prospěch i v neprospěch
obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f
odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti
dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšší státní zastupitelkou vznesené námitky
naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení,
jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně
je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Alternativa první spočívá v situaci, kdy nebyl učiněn určitý výrok,
který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou.
Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém
rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části.
Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím
řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo
rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž
rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např.
chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z
nichž některému bylo vyhověno – srov. R 31/2000 a NS 17/2002-T 421 /viz. Šámal,
P. a kol. Trestní řád. komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s.
2097/).
V daném případě bylo proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4.
6. 2009, sp. zn. 1 T 18/2009, podáno odvolání nejen obviněnou K. F., ale též
její matkou I. F., a to ve prospěch obviněné, a též státní zástupkyní Okresního
státního zastupitelství v Berouně, kterážto podala odvolání v neprospěch
obviněné proti výrokům o vině a trestu z rozsudku nalézacího soudu. Je třeba
přisvědčit nejvyšší státní zástupkyni, že nebylo výroky (respektive jediným
výrokem) rozhodnutí Krajského soudu v Praze rozhodnuto o odvolání státní
zástupkyně, a to za situace, kdy Krajský soud v Praze zrušil odsuzující
rozsudek Okresního soudu v Berouně a věc obviněné K. F. postoupil k projednání
Městskému úřadu v Berouně, a učinil tak zcela evidentně na základě odvolání
obviněné směřujícího proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, resp.
odvolání I. F., matky obviněné, podané v její prospěch, nikoliv na základě
odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně, které
bylo podáno v neprospěch obviněné proti výroku o vině a trestu z výše
uvedeného rozsudku soudu prvního stupně.
Z výše uvedeného vyplývá, že Krajský soud v Praze pochybil, když ve
výrokové části usnesení opomněl uvést, jak rozhodl o odvolání státní zástupkyně
Okresního státního zastupitelství v Berouně podaném v neprospěch obviněné.
Stejně tak je nutno přisvědčit námitce nejvyšší státní zástupkyně
týkající se chybějícího popisu skutku, pro který bylo trestní stíhání vedeno a
o kterém bylo soudem druhého stupně meritorně rozhodováno.
Jestliže ve výrokové části usnesení odvolacího soudu o postoupení věci
jinému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. (nejde o trestný čin, ale o
skutek, který může být jiným orgánem posouzen jako přestupek), chybí popis
skutku, jehož se týká postoupení věci, pak je dán dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť výrok takového rozhodnutí je neúplný (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 9/2003, publikovaný
v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 24, pod T
568).
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 1 T
18/2009, uznal obviněnou vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215
odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Praze však dospěl k závěru, že jednání obviněné
nenaplňuje zákonný znak jisté trvalosti protiprávního jednání pachatele, jež
dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje
týraná osoba jako těžké příkoří, a že závěry o počtu útoků a době jejich
trvání nelze z provedených důkazů dovodit, čímž je vyloučena kvalifikace
jednání obviněné jako stíhaného trestného činu byť v základní skutkové
podstatě. Dále pak odvolací soud došel k závěru, že je zde vyloučen i „zlý
úmysl“ obviněné v posuzované věci. Vzhledem k tomu odvolací soud usoudil, že
jednání obviněné, byť je nepochybně protiprávní, nenese zákonné znaky trestného
činu dle § 215 odst. 1 tr. zák., a to jak po objektivní, tak i subjektivní
stránce, a není ani jiným trestným činem. Z tohoto důvodu napadený rozsudek
podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc postoupil k projednání
Městskému úřadu v Berouně.
Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že ačkoliv ve věci meritorně
rozhodl, neuvedl, jakého skutku se jeho rozhodnutí týká. Jinými slovy řečeno,
usnesení o postoupení věci k projednání Městskému úřadu v Berouně postrádá
popis skutku, pro který byla věc obviněné předána Městskému úřadu v Berouně. Je
nezbytné, aby popis skutku byl ve výroku rozhodnutí o postoupení věci uveden.
Rozhodnutí o postoupení věci je meritorním rozhodnutím věci v trestním řízení,
jímž po právní moci končí trestní stíhání obviněného. Představuje tudíž
překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae). Je třeba zdůraznit, že trestní
stíhání je vždy vedeno jen pro určitý, přesně popsaný skutek (viz. § 160 odst.
1 tr. ř.), a i rozhodnutí o postoupení věci se týká vždy jen skutku, a nikoli
jeho možného právního posouzení. Přitom je nezbytné, aby popis skutku byl
uveden ve výrokové části každého meritorního rozhodnutí, protože jinak by
vznikaly pochybnosti o zachování totožnosti skutku, o dosahu právní moci
meritorního rozhodnutí a o možnosti použití opravných prostředků proti nim.
Nestačí tedy popsat skutek jen v odůvodnění, protože jeho vymezení
zde není závazné a neposkytuje spolehlivý podklad pro rozhodnutí příslušného
orgánu o tom, zda jde o přestupek. I ve výrokové části rozhodnutí o postoupení
věci jinému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. proto musí být popis
skutku, jehož se postoupení týká, uveden tak, aby tento skutek nemohl být
zaměněn s jiným (srov. č. 44/1996 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 9/2003 publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 24, pod T 568, sp. zn. 8 Tdo 63/2009
publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2009,
svazek 55, pod T 1183).
Usnesení Krajského soudu v Praze obsahuje výrok, že „podle § 257 odst.
1 písm. b) tr. řádu se napadený rozsudek ruší a věc obžalované K. F. se
postupuje k projednání Městskému úřadu v Berouně“. Protože ve výroku tohoto
usnesení chybí popis skutku, jehož se postoupení týká, výrok v rozhodnutí o
postoupení věci je neúplný. Pokud tedy nejvyšší státní zástupkyně opřela
dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., shledal
Nejvyšší soud toto dovolání důvodným.
Nejvyšší státní zástupkyně dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková
zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé,
popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem
hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák. se
dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.
Týráním se rozumí zlé nakládání (s osobou, která je v péči nebo ve
výchově pachatele), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a
určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost
pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého
nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající
(srov. přiměř. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. roz. tr.). Může jít o zlé nakládání
působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (viz
Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné
a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1269 s., 1273 s.). Nevyžaduje
se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání,
které týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje
jako těžké příkoří (srov. přiměř. rozhodnutí č. 20/1984 Sb. roz. tr.). Za
týrání lze považovat také vědomé opomenutí povinné péče, jestliže svěřená osoba
vzhledem ke svému věku není schopna se o sebe sama postarat, např.
neposkytování přiměřené stravy dítěti v kojeneckém věku (k tomu viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 604/2004).
Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se
vyznačuje určitým trváním, musí se při pokračování v páchání takového činu „po
delší dobu“ jednat o dobu v trvání řádově měsíců. V souvislosti s tím je třeba
zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové
zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby a naopak (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.
Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :
C. H. Beck 2004. 1269 s., 1274 s.).
Skutková podstata trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst.
1 tr. zák. nevyžaduje, jak bylo řečeno výše, aby šlo o jednání soustavné nebo
delší dobu trvající, přesto je třeba, aby se jednání vyznačovalo určitou
„trvalostí“. Z tohoto důvodu je proto třeba co nejpřesněji určit dobu, po
kterou jednání, které může být kvalifikováno jako týrání, probíhalo, tedy nejen
začátek, ale též konec, tj. určení doby, kdy již lze mít dané jednání za
skončené.
Nejvyšší státní zástupkyně namítla, že z hlediska subjektivní stránky
trestného činu nelze souhlasit se závěry soudu druhého stupně o tom, že
provedené důkazy vylučují „zlý úmysl“, a tedy že se v důsledku v posuzovaném
případě nejednalo o trestný čin.
Po subjektivní stránce je u trestného činu týrání svěřené osoby (v základní
skutkové podstatě) vyžadováno úmyslné zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně,
jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].
V odůvodnění usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11 To 357/2009,
Krajský soud v Praze uvedl, že cílem jednání obviněné nebylo týrání dítěte, ale
snaha o to, aby si nezl. D. nic neudělal. Odkázal přitom na výpověď svědkyně D.
i závěry soudního znalce PhDr. B. a dospěl k závěru, že tyto důkazy vylučují
„zlý úmysl“ ze strany obviněné.
Námitka nejvyšší státní zástupkyně směřovala proti odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že v dané věci provedenými
důkazy nebyla prokázána „trvalost“ protiprávního jednání obviněné. S ohledem na
výše uvedený závěr o absenci výrokové části usnesení odvolacího soudu nelze
jednoznačně určit, jaký skutek vzal odvolací soud za prokázaný. Jednání
obviněné popsané ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu spočívalo v tom, že
„nejméně od měsíce června 2008, v bytě č. 124, v domě, v T. ulici, v B., dále
dne 2. 7. a 3. 7. 2008 přivazovala k dětské postýlce nezletilého syna D. F. …“.
Časové určení jednání obviněné tímto postrádá jasné ohraničení, resp. není
možno přesně určit, v jakém časovém rozmezí ke škodlivému jednání vůči
nezletilému synovi docházelo. Od daného se odvíjí i posouzení subjektivní
stránky trestného činu, tedy úmyslu obviněné vedoucího k posuzovanému jednání.
Na místě je pak posoudit s ohledem na určené časové rozmezí i to, zda se v
daném případě nejedná o jiný trestný čin, např. trestný čin omezování osobní
svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák.
IV.
Na podkladě všech zmíněných důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 11
To 357/2009. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu byla dále zrušena také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud
toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je
zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V tomto novém
řízení se bude muset soud v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s
odst. 1 tr. řádu) věcí znovu zabývat, přitom s ohledem na účinnost nového
trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. posoudí, v souladu s ustanovením § 2 odst. 1
trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., zda pro obviněnou není právní úprava podle
nově přijatého trestního zákoníku příznivější.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata