4 Tdo 531/2010-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.
června 2010 o dovolání obviněného W. H. alias W. H. L., proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp.
zn. 6 T 110/2006, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, ve výroku, jímž byl
obviněnému W.H. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z
u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný W. H. alias W. H. L. (dále jen W. H.), občan Čínské lidové republiky,
byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 6 T
110/2006, uznán vinným za trestné činy účasti na zločinném spolčení podle §
163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a
odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., jichž se dopustil společně s dalšími 11
spoluobviněnými.
Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se
zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a
to dvou v rozsudku blíže specifikovaných mobilních telefonů.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce (v
neprospěch všech obviněných) a dále je podali někteří ze spoluobviněných
obviněného W. H. On sám tak neučinil. O podaných odvoláních jednal Krajský soud
v Ústí nad Labem, který ve veřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2008 svým
rozsudkem sp. zn. 6 To 3/2008 podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek s výjimkou výroku o vině obviněného H. L. V. Q. v bodě C
zrušil v celém rozsahu. Poté odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci
sám rozhodl a obviněného W. H. uznal vinným trestnými činy účasti na zločinném
spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice
podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve znění účinném do 11. 7.
2007, jichž se dopustil společně s dalšími 11 spoluobviněnými.
Za to byl obviněný W. H. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4
roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl
obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a taktéž mu byl uložen
trest propadnutí věci, a to dvou v rozsudku blíže specifikovaných mobilních
telefonů.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce dovolání, a to pouze do výroku o trestu v té části, kterou mu byl
uložen podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění. Podle obviněného
v jím napadené části spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení,
zejména ve vztahu k ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a ustanovení § 57 odst. 1,
2 tr. zák. Proto je podle něho v uvedené věci dán důvod dovolání uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný blíže konkretizoval, že přicestoval do České republiky z Číny legálně
a žije zde nepřetržitě od roku 1994. Zprvu zde získal dlouhodobý pobyt za
účelem podnikání a od roku 1997 mu byl na území České republiky udělen trvalý
pobyt. Tento stav doposud trvá. Od února roku 1995 žije ve společné domácnosti
se svoji družkou Ch. W., odsouzenou ve stejné trestní věci, s níž společně
podniká, a která má v České republice též trvalý pobyt. Dne 17. 9. 1999 se jim
v České republice narodila dcera C. W., která zde rovněž získala trvalý pobyt.
V letech 1994 – 2004 podnikal společně se svoji družkou ve společnosti S. T.
I., s. r. o., jejímž předmětem podnikání byla koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej tohoto zboží. Družka obviněného pak vlastní od roku
2005 společnost R. E. s. r. o. se sídlem v P.
Otec družky v roce 1993 v Číně zemřel, a proto její matka opustila Čínu a žije
se svou dcerou Ch. W., obviněným W. H. a jejich dcerou C. ve společné
domácnosti, přičemž i matka družky získala v České republice povolení k
trvalému pobytu. Všichni pak bydlí v P. na ulici B. v bytě, který mají v
osobním vlastnictví.
Obviněný W. H. žije v České republice, kde má trvalý pobyt 14 let, za tu dobu
si k této zemi vybudoval pevné osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby,
které by vyhoštěním byly vážně narušeny. Obviněný nebyl nikdy dříve soudně
trestán ani vyšetřován. Není občanem České republiky a ani nemá postavení
uprchlíka, avšak další podmínky trestu vyhoštění spočívající v tom, že
vyhoštění vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecný zájem, nejsou
naplněny.
Uložení trestu vyhoštění pak podle odvolatele není odůvodnitelné ani z hlediska
naplnění účelu trestu, jak je vymezen v ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. Podle
něj je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit
odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl
řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Soud při
volbě druhu trestu musí tento účel trestu uvedený v ustanovení § 23 odst. 1 tr.
zák. brát na zřetel. Účelu trestu lze podle obviněného W. H. s ohledem na jeho
dosavadní bezúhonnost dosáhnout již trestem odnětí svobody v trvání 4 roků,
který mu byl odvolacím soudem uložen.
V závěru mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 6
To 3/2008, v té části, kterou byl obviněnému W. H. uložen trest vyhoštění na
dobu neurčitou.
K dovolání obviněného W. H. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Podle jeho názoru se odvolací soud naplněním uvedených podmínek
při ukládání trestu vyhoštění náležitě zabýval. Na str. 71 svého rozhodnutí
konstatoval, že podnikatelská činnost Ch. W. (a potažmo i jejího druha W. H.)
sloužila výlučně ke krytí trestné činnosti, jejich společné dítě je cizím
státním příslušníkem a v situaci, kdy jsou matka i otec dítěte odsuzováni k
prakticky identickému trestu, nelze hovořit o zájmu na spojování rodiny. K tomu
lze dodat, že pokud jde o matku obviněné Ch. W., jejího postavení se dovoláním
napadnuté rozhodnutí nijak nedotýká a je na ní, zda zůstane nadále v České
republice, nebo se vrátí do Číny, ať už hned nebo posléze spolu s rodinou své
dcery. Tvrzení o existenci sociálního zázemí v České republice je u obviněného
pouze prázdnou proklamací, jež ze skutkových zjištění nevyplývá ani nebyla
obviněným nijak doložena. Zájmy obecné bezpečnosti nedovolují, aby byli na
území České republiky ponecháni cizí státní příslušníci, kteří se zde
dopouštěli trestné činnosti v rámci mezinárodně organizovaného zločinného
spolčení, jejíž negativní důsledky se dotýkají většího počtu evropských států.
V případě obviněného byly zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění splněny
a nelze přisvědčit jejich tvrzení, že by existovala zákonná překážka, pro
kterou by jim tento druh trestu nemohl být uložen.
Státní zástupce poté vyjádřil názor, že dovolání obviněného W. H. nelze
pokládat za důvodné a s ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhl, aby je
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně
neopodstatněné.
Podle státního zástupce to ale neznamená, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí
nad Labem je bez vady. Se zřetelem k povaze změny rozhodnutí, k níž přikročil
odvolací soud, je zřejmé, že vyhověl odvolání státního zástupce a zčásti též
odvolání obviněného H. L. V. Q. Odvolání obviněných J. W., G. H., G. Y., T. V.
T., N. L. V. a L. Q. T. nebylo vyhověno ani zčásti a Krajský soud v Ústí nad
Labem měl tudíž vyslovit výrok, že odvolání těchto šesti obviněných se podle §
256 tr. ř. zamítá. Takový výrok však v rozsudku ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 6
To 3/2008, obsažen není. Byť ze strany dovolatele nebyl uplatněn důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., státní zástupce se domnívá, že tuto
víceméně technickou vadu může Nejvyšší soud ve smyslu § 265l odst. 2 tr. ř.
napravit tím, že soudu druhého stupně přikáže chybějící výrok doplnit.
Dále státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší
soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v
neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné
rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než
navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2008,
sp. zn. 6 To 3/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na
toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném
dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou právní
relevantnosti a opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací
důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění
skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá)
ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto
musí důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho
první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní
kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními
skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit
pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009.
V posuzovaném případě námitky dovolatele opřené o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. se týkají specifiky uloženého trestu vyhoštění a
spočívají na argumentu, že tento trest mu byl uložen přesto, že zde byly dány
okolnosti, které ze zákona vylučovaly jeho uplatnění.
Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítanou vadu výroku o
trestu rozsudku soudu druhého stupně podřadit pod některý ze zákonem vymezených
dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní
instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní
rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., druhý v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže
obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za
trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým
lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to
v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný
či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm
uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se
druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1
tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání
námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí
svobody na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního
zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v
§ 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání
namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení
nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo
zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu.
Výklad opačný (tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře
uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu uvedeného v písmenu g) ) by
nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním
záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům
podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je
zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h)
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Navíc je třeba uvést, že dovolání je
mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a
podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní
moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého
rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod se totiž
vztahuje toliko k druhu a výměře uloženého trestu. Vedle toho však může
dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým
„zvláštním podmínkám“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání
souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v
trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V posuzovaném případě obviněný W. H. napadl rozsudek soudu druhého stupně
ohledně uloženého druhu trestu vyhoštění. V úvahu tedy přicházela pouze
aplikace ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na nějž ovšem obviněný
neodkazuje. V tomto ohledu je sice podané dovolání nepochybně formálně vadné,
tato jeho vada však sama o sobě vzhledem k věcné jednoznačnosti uplatněných
námitek nebránila přezkumu napadeného rozsudku z daného hlediska. (Srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 575/2004 ).
Obviněným uplatněné dovolací námitky vztahující se k trestu vyhoštění
zpochybňují přípustnost uložení tohoto trestu. Obviněný totiž tvrdí, že jeho
uložení bylo vyloučeno zájmem na spojování rodin vyjádřeným v ustanovení § 57
odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť zde trvale žije jeho dcera, která se v České
republice narodila v roce 1999, a v této zemi má již obviněný žijící zde od
roku 1994 vybudováno pevné osobní, pracovní, sociální a rodinné zázemí, které
by bylo vyhoštěním vážně narušeno. Dále obviněný namítl, že nebyly splněny ani
další podmínky uložení trestu vyhoštění, konkrétně ty, že vyhoštění vyžaduje
bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecný zájem, a proto není uložení
trestu vyhoštění odůvodnitelné z hlediska naplnění účelu trestu, jak je vymezen
v ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák.
V tomto kontextu je namístě připomenout, že trest vyhoštění z území České
republiky je obecným druhem trestu, který lze uložit za všechny trestné činy
vymezené ve zvláštní části trestního zákona, a to ve výměře na jeden rok až
deset let nebo na dobu neurčitou. Ve vztahu k jednotlivým trestným činům tedy
pojmově nelze mluvit o jeho nepřípustnosti, neboť obecně je přípustný při
spáchání kteréhokoliv z nich. To ovšem neznamená, že uplatnění tohoto trestu je
zcela neomezené a že jej lze užít vůči všem pachatelům trestných činů. Naopak
ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 tr. zák. jej lze uložit pouze pachateli,
který není občanem České republiky a není osobou, které bylo přiznáno postavení
uprchlíka. Uložit jej pak není možné ani v případech, kdy jsou splněny
okolnosti obsažené v ustanovení § 57 odst. 3 písm.a) až f) tr. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost trestu vyhoštění jako jednoho ze
specifických druhů trestů je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě
každého konkrétního obviněného. Totéž obdobně platí ohledně trestů ztráty
čestných titulů a vyznamenání a ztráty vojenské hodnosti. Jejich uložením v
rozporu s ustanoveními vymezujícími jejich nepřípustnost lze tedy naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vztahu k trestu
vyhoštění se tak může stát v případě jeho uložení českému státnímu občanu a
osobě, která získala v České republice statut uprchlíka, stejně jako porušením
ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák., upravujícího okolnosti vylučující jeho užití.
Námitky uplatněné obviněným W. H. vůči uložení trestu vyhoštění jsou tedy
obecně způsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. Z tohoto hlediska proto bylo nezbytné posoudit, zda jsou tyto námitky
opodstatněné či nikoliv. V souvislosti s tím přitom Nejvyšší soud učinil
následující zjištění a závěry:
Co se týče rozhodných skutkových okolností, obviněný tvrdí, že jeho dcera se
narodila v České republice, sžila se s českým prostředím, má na území České
republiky stejně jako obviněný povolen legální pobyt, přičemž obviněný společně
se svoji družkou, obviněnou Ch. W., matkou své dcery, v letech 1994 – 2004 v
České republice podnikal. Žije s nimi zde i matka jeho družky, která má rovněž
povolen trvalý pobyt. Navíc všichni společně žijí na P. v bytě, jenž mají v
osobním vlastnictví.
V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné uvést, že z obsahu
předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by se soudy, zejména pak
odvolací soud, shora uvedenými okolnostmi poměrů obviněného zabývaly a vedly k
nim dokazování. Pokud pak státní zástupce ve svém vyjádření vyslovil názor, že
je povinností obviněného tyto svoje poměry před soudem dokazovat, nemohl se
Nejvyšší soud s jeho názorem ztotožnit. To proto, že podmínky přípustnosti
trestu vyhoštění musí zkoumat soud a vést k tomu patřičné dokazování, jestliže
se zabývá úvahou takový trest uložit. Teprve na základě učiněných skutkových
zjištění včetně těch, jež se týkají všech negativních podmínek přípustnosti
uložení trestu vyhoštění, lze dospět k závěru o tom, zda je uložení uvedeného
trestu přípustné či nikoli. Uvedené skutkové okolnosti a z nich učiněné právní
závěry pak musí jednoznačně vyplývat z textu odůvodnění rozsudku ukládajícího
trest vyhoštění.
Nalézací soud shledal z hlediska ukládaného trestu u obviněného W. H.
polehčující okolnost ve způsobu jeho dosavadního vedení života, kdy v České
republice doposud trestán nebyl. Přitěžující okolnosti u něho shledány nebyly.
K jeho osobě bylo zjištěno, že v České republice žije ve společné domácnosti s
obviněnou Ch. W. a vychovávají spolu nezletilou dceru. Jako přiměřený a účelu
trestu odpovídající pak s ohledem na roli obviněného při páchání trestné
činnosti pokládal tento soud úhrnný trest odnětí svobody uložený ve čtvrtině
zákonné trestní sazby v trvání 3 let a trest propadnutí mobilního telefonu.
Trest vyhoštění s ohledem na uvedené rodinné poměry obviněnému W. H. nalézací
soud neuložil. Pro úplnost je třeba zmínit, že spoluobviněná družka obviněného
W. H. byla soudem prvního stupně odsouzena k úhrnnému peněžitému trestu ve výši
500 000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 let pro případ, kdy
by peněžitý trest nebyl obviněnou v zákonné lhůtě vykonán. Této obviněné byl
také uložen trest propadnutí věci – mobilních telefonů.
Jak již bylo uvedeno shora, obviněný W. H. proti rozsudku soudu prvního stupně
odvolání nepodal. Nepodala je ani jeho družka Ch. W. V neprospěch i těchto
jmenovaných se však odvolal státní zástupce. Soud druhého stupně potom nově
rozhodl tak, že obviněnému W. H. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v
trvání 4 let, trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci. Jeho
družka byla odvolacím soudem postižena totožnými druhy trestů včetně jejich
výměry. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí o trestu pro obviněného W. H.
tak, že jeho činnost je úzce provázána s činností obviněné Ch. W. a
společností R. E. s. r. o. W. H. je druhem Ch. W., který se spolu s ní podílel
na opatřování servisní činnosti a falešných dokladů pro nelegální běžence. I
obviněný W. H. se podílel vysoce rozhodným způsobem na páchání trestné
činnosti, a proto bylo přistoupeno ke zpřísnění výměry uloženého trestu odnětí
svobody a navíc k uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, čímž bude
obviněnému do budoucna zabráněno v páchání trestné činnosti. Tento trest byl
obviněnému uložen s ohledem na fakt, že dosavadní podnikatelská činnost tohoto
obviněného sloužila výlučně ke krytí trestné činnosti, společné dítě je cizím
státním příslušníkem a v situaci, kdy ke stejnému trestu je odsuzována i matka
dítěte, není důvod spojovat rodinu. Ze stejných důvodů, jako tomu bylo u soudu
prvního stupně, byl vysloven i trest propadnutí věci – mobilních telefonů.
Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že obviněný W. H. byl ve
věci stíhán vazebně a z obsahu spisového materiálu na č. l. 6 376 vyplývá, že
vykonával vazbu od 19. 4. 2005 do 21. 3. 2008, tedy do rozhodnutí odvolacího
soudu. Z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 18. 4. 2009 ( viz č. l.
6 767a ). Ch. W., družka obviněného W. H. a matka jeho dítěte, byla podle
obsahu spisového materiálu stíhána vazebně v období od 19. 4. 2005 do 13. 7.
2005 ( viz č. l. 6 590 ). Poté již byla stíhána na svobodě. Takto se
zúčastnila i veřejného zasedání konaného o podaném odvolání státního zástupce a
některých ostatních obviněných, kde jí byly uloženy shora uvedené tresty. Trest
odnětí svobody podle zjištění Nejvyššího soudu dosud nenastoupila. Dále ze
spisu vyplývá, že jmenované byla prezidentem republiky dne 22. 12. 2008 udělena
milost, a to ohledně jí uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou ( viz č.
l. 6 749 ). Ze spisu je též patrné, že obviněná v mezidobí odcestovala do
Čínské lidové republiky, kde se zřejmě i nadále zdržuje.
Pokud jde o konkrétní znění právní úpravy týkající se trestu vyhoštění, je
třeba poukázat na ustanovení § 57 tr. zák. a taktéž na ustanovení čl. 8
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem
České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka,
trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle
jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, a nebo jiný obecný
zájem.
Podle § 57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti
trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení
bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest
vyhoštění ve výměře od 1 roku do 10 let a nebo na dobu neurčitou.
Podle § 57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže a) se
nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl poskytnut
azyl, c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde
pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se
zájmem na spojování rodin, nebo d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě,
do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost,
příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo
jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo
ponižujícímu zacházení a nebo trestu nebo e) pachatel je občanem Evropské unie
nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území
České republiky povolen trvalý pobyt anebo cizincem s přiznaným právním
postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle
zvláštního právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti
státu nebo veřejného pořádku, nebo f) pachatel je občanem Evropské unie a v
posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li
vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.
Podle čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života,
obydlí a korespondence.
Podle čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v
souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod
jiných.
Pokud jde o aplikaci ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., jíž se obviněný
dovolává, je třeba podle stávající judikatury Nejvyššího soudu zdůraznit, že
okolnosti uvedené v tomto ustanovení, a to povolení dlouhodobého pobytu na
území České republiky, zdejší pracovní a sociální zázemí a rozpor uložení
trestu vyhoštění se zájmem na spojování rodin, musí být splněny současně.
(Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 575/2004 ) Navíc taxativně
uvedené okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění, musí existovat v době
rozhodování o trestu vyhoštění.
Skutková zjištění v tomto směru učiněná nalézacím soudem konstatují, že
obviněný W. H. vychovává v České republice svou nezletilou dceru zde
narozenou, a to dceru matky zde žijící Ch. W. Tato okolnost pak vedla
nalézací soud k tomu, že obviněnému W. H. trest vyhoštění neuložil. Protože v
důsledku této okolnosti považoval nalézací soud za vyloučené uložit obviněnému
W. H. trest vyhoštění, neprováděl ani žádné další dokazování v tom směru, zda
má obviněný vedle rodiny v České republice nějaké pracovní a sociální zázemí.
Na stejném skutkovém podkladě s výjimkou toho, že Ch. W. byla odvolacím soudem
rovněž odsouzena k trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění na neurčito,
rozhodl odvolací soud ohledně obviněného W. H. tak, že mu též uložil trest
vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci – dvou mobilních telefonů.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nalézacím soudem bylo shledáno, že
obviněný (společně s Ch. W.) pod záštitou společnosti R. E. s. r. o. prováděl
nelegální činnost, za kterou byl odsouzen, měly být odvolacím soudem v situaci,
kdy obviněnému hodlal uložit trest vyhoštění, zjištěny následující skutečnosti.
Zda společnost R. E. s. r. o. vyvíjela vedle uvedené nelegální činnosti rovněž
činnost legální, zda má obviněný na území České republiky legální zdroj příjmů
a pracovní či podnikatelskou příležitost (s ohledem na to, že v době
rozhodování odvolacího soudu byl obviněný cca 3 roky ve vazbě ), a jaké je jeho
sociální zázemí v České republice vedle vztahů pracovních a rodinných. Dále
bylo potřeba rovněž zkoumat, zda je obviněný skutečně otcem dítěte
spoluobviněné Ch. W., zapsaným v rodném listu dítěte narozeném v České
republice, zda případně uvedené dítě není státním občanem České republiky
vzhledem k tomu, že podle § 9 odst. 3 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a
pozbývání státního občanství České republiky, lze na žádost zákonného zástupce
státní občanství udělit i dítěti samostatně.
Neexistenci zájmu na slučování rodin pak odvolací soud odůvodnil tím, že
dovolatel i jeho družka (spoluobviněná Ch. W.) jsou odsuzováni ke stejnému
trestu, a proto není důvod spojovat rodinu. Krajský soud však v tomto svém
závěru nezohlednil, že obviněný W. H. byl v době jeho rozhodování přibližně tři
roky ve vazbě a při jejím pozdějším započtení měl tudíž většinu uloženého
trestu odnětí svobody již touto vazbou vykonánu. Naproti tomu obviněná Ch. W.
měla do výkonu trestu odnětí svobody teprve nastoupit, a ve srovnání s délkou
tohoto trestu uloženého jí odvolacím soudem byla v přípravném řízení ve vazbě
po poměrně krátkou dobu. Po vykonání trestu odnětí svobody měl být na
obviněném W. H. vykonán trest vyhoštění postupem podle § 350b tr. ř. Obviněný
tedy měl z České republiky vycestovat a zanechat zde v péči třetí osoby
nezletilou dceru, narozenou v České republice v situaci, kdy matka dítěte bude
ve výkonu trestu odnětí svobody, anebo nezletilou vzít s sebou a vyvézt ji do
prostředí, v němž nikdy nežila, a zcela jí tím znemožnit byť výkonem trestu
výrazně omezený osobní kontakt s matkou i s její babičkou, která s nimi měla v
České republice legálně pobývat. (K pojmu rodina srov. usnesení Ústavního soudu
publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 13 z roku 1999
). Navíc podle rozhodnutí publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 57 z roku 1999 odkazujícího na judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva otázka existence nebo neexistence rodinného života je v podstatě
otázka fakticity závisející na skutečné, praktické existenci úzkých osobních
vztahů (srov. rozhodnutí M. proti B. 1979) s tím, že stát má závazek
nebránit otcům od zakládání vztahů k jejich dětem, jestliže o to usilují (srov.
rozhodnutí K. proti I. 1994 ). Proto měl odvolací soud při svém rozhodování o
naplnění podmínek přípustnosti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou
náležitě prověřit a zvážit i tyto aspekty.
Pokud jde o námitku dovolatele, že pro jeho vyhoštění nejsou splněny ani
podmínky ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 tr. zák. v tom ohledu, že jeho
vyhoštění nevyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem,
nemohl se Nejvyšší soud s touto námitkou ztotožnit. Trestný čin účasti na
zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. ve spojení s trestným činem
nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b),
c) tr. zák., ve znění účinném do 11. 7. 2007, jsou jednáními, která nejen v
konkrétní trestní věci, ale obecně vždy ohrožují obecný zájem společnosti na
potírání nelegální migrace a přistěhovalectví, protože v jeho souvislosti se
takřka pravidelně vyskytuje i navazující trestná činnost, často majetkového
charakteru, a nelegální migrace ze zemí s odlišným hygienickým standardem s
sebou současně přináší i riziko zavlečení závažných onemocnění, která byla na
našem území dříve již eliminována (např. TBC).
Též je nutno zdůraznit, že ustanovení § 57 odst. 2 tr. zák. obsahuje kritéria
rozhodná pro určení konkrétní výměry ukládaného trestu vyhoštění v rozmezí od
jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. V dovolacím řízení je ale,
jak bylo uvedeno výše, možno přezkoumávat pouze podmínky umožňující uložení
trestu vyhoštění ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 a odst. 3 tr. zák. a
nikoli otázky konkrétní výměry přípustného trestu vyhoštění ve smyslu
ustanovení § 57 odst. 2 tr. zák. ve spojení s ustanoveními § 23 a § 31 a násl.
tr. zák., upravujícími obecné zásady pro ukládání trestů. Proto navíc tato
námitka není z hlediska řízení o dovolání právně
relevantní.
V souvislosti s ukládáním trestu vyhoštění pak Nejvyšší soud považoval za
vhodné poněkud blíže poukázat na judikaturu Ústavního soudu týkající se této
problematiky. Podle již shora zmiňovaného rozhodnutí publikovaného ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 57 z roku 1999, právo na respektování
soukromého, rodinného života, zakotvené v čl. 8 Úmluvy, podléhá omezení z
pohledu odstavce 2. Smyslem této úpravy je zajistit rovnováhu mezi zájmy
jednotlivce a zájmy společnosti. Proto je třeba zkoumat, zda vyhoštění
konkrétní osoby splňuje podmínky odst. 2, tj. zda k uložení trestu vyhoštění
došlo v souladu se zákonem, bylo nezbytné v demokratické společnosti k dosažení
některého z oprávněných cílů a konečně, zda je i přiměřené sledovanému
přípustnému cíli. Dále je třeba připomenout, že jakkoliv je předcházení
zločinnosti vyhoštěním oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé
demokratické společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti
tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění na dobu
neurčitou, bez časového omezení, jinými slovy navždy, a to aniž by byla
zkoumána, jak ukládá ustanovení § 57 odst. 2 tr. zák., možnost nápravy
pachatele. Ústavní soud má totiž za to, že maximální trest vyhoštění, tj.
navždy, se pojmově spíše váže k takovému pachateli, kde náprava možná není. Nad
rámec dovolacího řízení je třeba podotknout, že v případě obviněného W. H.
možnost jeho nápravy podrobněji zkoumána nebyla.
Závěr soudu druhého stupně o přípustnosti trestu vyhoštění a o splnění podmínek
pro jeho uložení ve smyslu § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. je proto ze shora
uvedených důvodů třeba označit za vadný. Námitky uplatněné v podaném dovolání,
které jej zpochybňují, jsou z části opodstatněné, jelikož soud druhého stupně
svým rozsudkem obviněnému uložil trest vyhoštění na neurčito, aniž by byly
prokazatelně splněny veškeré zákonné podmínky pro jeho uložení, zejména pak v
oblasti osobních a rodinných poměrů obviněného.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatoval, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl v posuzovaném případě naplněn, jelikož došlo k
porušení zákonného ustanovení o přípustnosti trestu vyhoštění a odvolací soud
pochybil, když obviněnému takový trest uložil. Nejvyšší soud tak podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, ve výroku, jímž byl obviněnému W. H. uložen
trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně zrušil i další rozhodnutí na
zrušenou část napadeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak
Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. To jinými slovy znamená, že krajský soud v
novém řízení prověří a zjistí, zda jsou u osoby obviněného W. H. t. č. aktuálně
dány podmínky, vyplývající z jeho pracovního, sociálního a rodinného zázemí v
České republice, které současně umožňují a opodstatňují uložení trestu
vyhoštění. Odvolací soud přitom bude nadále vycházet z trestní úpravy ve smyslu
zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Návrhu státního zástupce, aby Nejvyšší soud přikázal odvolacímu soudu podle §
265l odst. 2 tr. ř. doplnit jeho rozsudek o výrok, jímž se podle § 256 tr. ř.
zamítá odvolání šesti ( v něm jmenovaných) obviněných, nebylo možné vyhovět.
Nejvyšší soud se věcí zabýval výhradně na podkladě dovolání obviněného W. H.,
který odvolání proti prvostupňovému rozsudku nepodal (podal je v jeho
neprospěch státní zástupce), takže ohledně jeho osoby v rozsudku odvolacího
soudu takový výrok nechybí. Ve vztahu k obviněným, kteří proti rozsudku
nalézacího soudu odvolání neúspěšně podali, pak Nejvyšší soud nebyl přezkumnou
pravomocí vybaven, jelikož tito obvinění nepodali dovolání. Přesto lze uvedenou
výhradu státního zástupce označit za opodstatněnou a odvolací soud by ji měl
zohlednit ve svém dalším postupu, kdy se věcí bude znovu zabývat, byť jen
ohledně osoby obviněného W. H.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný ( 265n tr. ř. )
V Brně dne 22. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: 265b/1g
Spisová značka: 4 Tdo 531/2010
Datum rozhodnutí: 21.06.2010
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vyhoštění
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1,2 tr. ř., § 265l tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
4 Tdo 531/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
června 2010 v řízení o dovolání obviněného W. H., alias W. H. L. a obviněné Ch.
W., alias J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.
3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Chomutově pod sp.zn. 6 T 110/2006, t a
k t o :
Podle § 23 odst. 1 tr. ř. věc obviněné Ch. W. s e v y l u č u j e
ze společného řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 531/2010 k
samostatnému řízení a dále bude vedena pod sp. zn. 4 Tdo 754/2010.
O d ů v o d n ě n í :
K Nejvyššímu soudu byl dne 4. 5. 2010 Okresním soudem v Chomutově předložen
spis sp. zn. 6 T 110/2006 s dovoláními shora jmenovaných obviněných, stíhaných
v téže trestní věci. Po přezkoumání zda jsou splněny veškeré formální procesní
podmínky pro rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že obviněné Ch. W.
nebylo doposud doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.
3. 2008, sp. zn. 6 To 3/2008, který v dané věci rozhodoval jako soud
odvolací, což ve smyslu § 265e odst. 1, 2 a § 265h odst. 2 tr. ř. brání v
rozhodnutí o dovolání ohledně této obviněné. Podle zjištění z centrální
evidence vězňů obviněná uložený trest odnětí svobody dosud nenastoupila. Z
obsahu spisu dále vyplývá, že obviněná měla v mezidobí odcestovat do Číny. Bude
proto třeba zjišťovat místo jejího skutečného pobytu a v případě nutnosti
provést doručení rozsudku odvolacího soudu do ciziny prostřednictvím
mezinárodní právní pomoci. S ohledem na předpokládanou časovou náročnost
doručování prostřednictvím mezinárodní právní pomoci bylo rozhodnuto o
vyloučení trestní věci obviněné Ch. W. ze společného řízení o dovolání k
samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že spis bude po rozhodnutí o
dovolání obviněného W. H. vrácen Okresnímu soudu v Chomutově k odstranění shora
uvedeného procesního nedostatku a teprve poté může být znovu předložen
Nejvyššímu soudu s dovoláním obviněné.