U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání obviněné A. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 375/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 173/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné A. J. o d m í t á.
Obviněná A. J. byla rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 14 T 173/2012 uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 15. 12. 2010 jako porodní asistentka vykonávající službu na gynekologicko-porodnickém oddělení nemocnice A. N. při vedení porodu rodičky Ing. R. L. v době od 01.50 hod. do 02.33 hod. podcenila dlouhodobé zpomalení plodových ozev dosahujícího doby 45 minut, nepřivolala v této době, kdy porod ztratil znaky fyziologického porodu, službu konajícího lékaře a sama bez vědomí lékaře v rozporu s ustanovením § 55/2 z. č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, v rozporu s ustanovením § 6/3 z.č. 96/2004 Sb. o nelékařských zdravotnických povoláních a v rozporu s ustanovením § 5/1 a § 3/1 vyhl. MZ ČR č. 242/2004 Sb., kterou se stanoví činnost zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, aplikovala rodičce infuzi Buscopanu a následně i Oxytocinu, v důsledku čehož došlo k rozvinutí těžké hypoxie plodu, která vedla k závažnému perinatálnímu mozkovému inzultu, k jehož zvládnutí musel být novorozenec převezen na vyšší zdravotnické pracoviště, a to na jednotku intenzivní a resuscitační péče VFN a 1. LF UK v Praze, Ke Karlovu 2, kde byl hospitalizován do 31. 12. 2010 a jeho vývoj byl od počátku zejména ve složce motorické jednoznačně patologický, s nutnou následnou péčí.
Za to byla podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 2020, IČ 41197518, a Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., ViennaInsurance Group, se sídlem Praha 4, Budějovická 5, IČ 63998530, odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání obviněná a taktéž státní zástupce v její neprospěch. O těchto rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 375/2014 tak, že obě odvolání zamítl podle § 256 tr. ř.
Citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v nichž uplatnila dva dovolací důvody. Pod první z nich podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podřadila námitku, že odvolací soud zamítl její odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Popsala genezi vydávání usnesení o zahájení jejího trestního stíhání policejním orgánem, jež byla opakovaně rušena k jejím stížnostem ze strany státního zástupce, a dále upozornění o změně právní kvalifikace jejího jednání. Policejní orgán nevyhověl pokynu státního zástupce kvalifikovat stíhaný skutek jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a upozornit na změnu právní kvalifikace obviněnou postupem podle § 160 odst. 6 tr. ř. Obviněná vyrozuměna nebyla, rovněž jí nebylo poskytnuto řádné poučení o jejích právech v procesním postavení obviněné, nebyla k vznesenému obvinění vyslechnuta a nebylo jí umožněno prostudovat vyšetřovací spis. Na změny právní kvalifikace pak byla upozorňována jednotlivými přípisy Okresního státního zastupitelství v Mělníku, které v dovolání blíže konkretizuje. Dodatek ze dne 18. 12. 2013, jímž byla upozorněna na změnu právní kvalifikace skutku v obžalobě, jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, byl doručen toliko jejímu obhájci a nikoli jí samotné. Po podání obžaloby obviněná brojila svým podáním ze dne 31. 1. 2014 označeným jako „Vyjádření k obžalobě OSZ v Mělníku ze dne 19. prosince 2013 č. j. ZT 413/2011“ již dříve uplatněnou argumentací a námitkou nepříslušnosti policejního orgánu. Soudy obou stupňů na výhrady v tomto podání dosud věcným způsobem nereagovaly. Odmítl-li soud prvního stupně vrátit věc do přípravného řízení z důvodu údajného přílišného formalismu, nemůže takový postup obstát, když veškeré předchozí přípravné řízení vyjma usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněné a proti němu podané stížnosti bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 4 Tz 2/2013 zrušeno.
Další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka podepřela argumentem o neprokázání příčinné souvislosti mezi jejím způsobem vedení porodu a nastalou hypoxií nezletilého a jeho následným motorickým, případně psychickým (neurologickým) vývojem, který mohl mít vícero příčin, včetně genetických. Tuto souvislost jednoznačně vyloučil znalec MUDr. Radim Uzel, CSc. při svém výslechu, kdy jako příčinu nastalé komplikace stanovil s největší pravděpodobností utažení pupečníku kolem krku. Dokonce výslovně připustil, že doktor by možná také aplikoval Oxytocin. Obviněná znovu připomíná, že v rozsudku soudu prvního stupně i v napadeném usnesení je nesprávně uvedeno, že Buscopan byl podán infuzí, avšak ve skutečnosti byl aplikován injekcí. Soudy rovněž pominuly její obhajobu, že žádný právní předpis citovaný v obžalobě neukládá porodní asistentce povinnost volat lékaře. V ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků (dále jen „vyhláška č. 424/2004 Sb.”) je v části věty za středníkem uvedeno, že při nepřítomnosti lékaře provádí neodkladná opatření, což obviněná aplikací uvedených léčiv učinila. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s námitkou obviněné ohledně toho, že z citované vyhlášky jednoznačně vyplývá závěr, že přítomnost lékaře při porodu má být pravidlem. V jeho nepřítomnosti je pak porodní asistentka oprávněna činit neodkladná (mimořádná) opatření, která by jinak provedl lékař sám. Bylo povinností službu konajících lékařů, aby byli přítomni (anebo minimálně jeden z nich) u rodičky a nastávajícího porodu, když jim bylo dobře známo, že jde o porod po termínu, medikamentozně vyvolávaný a s reálnou možností vzniku komplikací. Za stěžejní námitku považuje obviněná to, že pro posouzení jednání, které jí je kladeno za vinu, zůstává nezpochybnitelný fakt, že frekvence plodových ozev nevykazovala příznaky patologií, což výslovně potvrdil i znalecký posudek LF UP v Olomouci. Obviněná taktéž bez dalšího odkázala na právní argumentaci a zejména na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 375/2014 i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 14 T 173/2012 podle § 265k odst. 1 tr. ř. a sám ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněnou obžaloby.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedla, že své dovolací námitky uplatňuje od samého počátku trestního řízení a vtělila je rovněž do svého odvolání, tedy se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Námitky obviněné stran procesního pochybení – nevyhovění návrhu obviněné na vrácení věci zpět do přípravného řízení neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů. Navíc se s touto argumentací obviněné vypořádal odvolací soud, který uvedl, že naprosto nedůvodná je její námitka týkající se použití přísnější právní kvalifikace skutku, než jaká byla uvedena v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 11. 2011, které bylo zrušeno ke stížnosti obviněné. Uplatnění zásady zákazu reformace in peius se vztahuje pouze k novému rozhodnutí, které nahrazuje rozhodnutí zrušené, ovšem nijak tím není ovlivněna zákonem daná možnost změnit v průběhu řízení právní kvalifikaci stíhaného skutku podle výsledku dokazování. Neměl by jím být omezen ani státní zástupce při podání obžaloby. Odvolací soud podle státní zástupkyně správně posoudil jako bezvadný postup soudu prvého stupně, který postupoval ve smyslu § 190 odst. 2 tr. ř. a upozornil obviněnou na možnost přísnější právní kvalifikace v obžalobě uvedeného skutku, jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Zbývající argumentace obviněné představuje podle státní zástupkyně prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž nebyl zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením jednání obviněné. Státní zástupkyně má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného usnesení [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 375/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti takové právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v předchozím řízení, například jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, ačkoliv se s jeho námitkami soudy nižších stupňů řádně vypořádaly.
Námitka obviněné o chybějící příčinné souvislosti mezi způsobem vedení porodu (aplikace Buscopanu a Oxytocinu a nepřivolání lékaře), v jehož důsledku došlo k rozvinutí těžké hypoxie nezletilého a následnému závažnému perinatálnímu mozkovému inzultu a motorickému a neurologickému vývoji novorozence, je neopodstatněná.
Obviněná přehlíží, že byla uznána vinnou výše uvedeným přečinem zejména kvůli podcenění dlouhodobého zpomalení plodových ozev, a nikoliv toliko za podání daných léčiv. Již odvolací soud náležitě shrnul, že při svých profesních znalostech musela vědět, že dosahovalo-li takové zpomalení 45 minut, může způsobit těžkou hypoxii plodu a s tím spojené vážné zdravotní následky, čemuž právě mohla předejít tím, že by přivolala službu konajícího lékaře, který by provedl císařský řez, vakuumextrakci nebo použil kleště, jímž by porod urychlil a hrozícím následkům zabránil. Obviněná se ale rozhodla nedbat hrozícího ohrožení plodu a i přes zjištěné zjevné varovné signály, kdy se změnil původně fyziologický porod na nefyziologický, odmítla včas přivolat lékaře a nadále vedla porod sama, čímž znemožnila komplikovaný porod akutně ukončit odborným lékařským zákrokem, který by mohl minimalizovat či vyloučit těžkou hypoxii plodu a z toho plynoucí závažný perinatální mozkový inzult novorozence, který tak vznikl v příčinné souvislosti s jejím jednáním. Nadto sama aplikovala injekci Buscopanu a infuzi Oxytocinu, k čemuž nebyla oprávněna. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a vznikem těžké újmy na zdraví nezletilého jasně vyplynula i ze všech tří ve věci provedených znaleckých posudků. Soudní znalec MUDr. Radim Uzel, CSc., uvedl, že k porodní tísni plodu, která vedla k jeho následné asfyxii, došlo v důsledku podcenění příznaků nitroděložní hypoxie porodní asistentkou A. J., která včas nepřivolala službu konajícího lékaře, který by s největší pravděpodobností ukončil porod včasným operačním zákrokem, tedy k poškození novorozence došlo v příčinné souvislosti s nesprávným postupem obviněné (viz č. l. 104-105). S jeho závěry se ztotožnila znalkyně pediatrička prof. MUDr. Hana Hrstková, CSc., s konstatováním, že nepřivoláním lékaře po dobu 45 minut protahovaného porodu došlo k rozvinutí těžké hypoxie plodu s následnou diagnózou nezletilého (č. l. 128). K dalšímu vývoji nezletilého pak ze znaleckého posudku ústavu Univerzity Palackého v Olomouci, Lékařské fakulty vyplynulo, že následkem perinatální asfyxie nezletilého ze dne 15. 12. 2010 jsou původně středně těžká symetrická a excentrická centrální tonusová porucha (CTP), středně těžká centrální koordinační porucha (CKP) a oboustranná dyparéze dolních končetin, která byla aktuálně (ke dni vyhotovení posudku 10. 12. 2013) zrehabilitována při kontinuální terapii, přičemž vznikla v příčinné souvislosti s poškozením zdraví nezletilého při porodu. Přetrvává však reziduální vadný stereotyp chůze. Je nejvýše pravděpodobné, že dítě bude i nadále dlouhodobě vyžadovat specializovaný odborný dohled a více či méně intenzivní rehabilitační intervence k tomu, aby se jeho vývoj neuchýlil k výraznější patologii v souvislosti s jeho dalším růstem a vývojem (č. l. 500 - 501).
Příčinný vztah mezi jednáním obviněné, resp. jejím nekonáním, a nastalým následkem spočívajícím v těžké újmě na zdraví poškozeného dítěte, tak byl provedenými důkazy zcela zjevně prokázán.
Také s dalším tvrzením obviněné, že jí žádný konkrétní právní předpis neukládá povinnost volat lékaře, se již v předchozím řízení soudy obou stupňů řádně vypořádaly. Nejvyšší soud k tomu jen doplňuje, že zákonnou povinností porodní asistentky, jako zdravotní pracovnice, bylo vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s profesními organizacemi podle § 55 odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném ke dni 15. 12. 2010. Dále byla povinna poskytovat neprodleně první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví, a zajistit mu podle potřeby další odbornou péči podle písmene c) téhož ustanovení, kterou představoval podle § 5 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 424/2004 Sb. – činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění účinném ke dni 15. 12. 2010, právě lékař poté, co porodní asistentka rozpozná u matky nebo plodu příznaky patologie vyžadující zásah lékaře, tedy byla povinna jej k porodu přivolat. Lékař gynekolog-porodník i neonatolog byli v době porodu v nemocnici a dne 15. 12. 2010 ve 2:35 hodin před svým příchodem k porodu vykonávali službu. U porodu nebyli přítomni, neboť se do té doby u Ing. R. L. jednalo o fyziologický porod, k jehož vedení byla oprávněna právě obviněná jako službu konající porodní asistentka.
Za jedinou oprávněnou výtku směřující k oběma soudům nižších stupňů lze označit písařskou chybu v podobě nesprávného označení citované vyhlášky pod č. 242/2004 Sb. (ačkoli se ve skutečnosti jedná o vyhlášku č. 424/2004 Sb.) ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, popřípadě v odůvodnění rozhodnutí. Rovněž oprávněná je výhrada dovolatelky ohledně chybného označení formy podání Buscopanu infuzí, ačkoli byl podán injekcí. Nicméně se zde jedná o skutkovou námitku, která je nesouladná s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň je třeba konstatovat, že obě tato pochybení nemají jakýkoli vliv na výslednou správnou právní kvalifikaci skutku, jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Povšechným odkazem dovolatelky na právní argumentaci a zejména závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/2012, týkající se tzv. domácího porodu, se Nejvyšší soud blíže nezabýval. Je tomu proto, že obviněná neupřesnila, v čem mají argumentace a závěry Ústavního soudu podpořit její námitku ohledně údajně absentující příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem činu, popřípadě jinak vyvrátit právní kvalifikaci skutku aplikovanou soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud nemůže domýšlet či dotvářet dovolací argumentaci obviněné, která je prostřednictvím svého obhájce ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. sama povinna konkrétně vymezit rozsah a důvody, kvůli kterým svým mimořádným opravným prostředkem dané rozhodnutí napadá.
Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jejž uplatnila obviněná jako druhý v pořadí, je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k) tr. ř.
První varianta tohoto důvodu dovolání namítaná obviněnou nemohla v posuzované věci nastat, neboť Krajský soud v Praze v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. její řádný opravný prostředek věcně přezkoumal a podle ustanovení § 256 tr. ř. jej napadeným usnesením zamítl. Tedy jej nezamítl ani neodmítl z procesně formálních důvodů (viz ust. § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř.), ale projednal jej ve veřejném zasedání v řádném odvolacím řízení. Nad rámec dovolacích námitek uplatněných obviněnou je pak třeba prohlásit, že ani druhá alternativa, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebyla naplněna. Argumentace dovolatelky ohledně toho, že v přípravném řízení nebyla řádně upozorněna na změnu právní kvalifikace stíhaného skutku, že policejní orgán činný ve věci byl nepříslušný a že nalézací soud nesprávně postupoval, nevrátil-li věc zpět do fáze přípravného řízení a ve věci rozhodl odsuzujícím rozsudkem, pod žádný dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. ř. nespadá a ostatní dovolatelkou vznesená argumentace podřazená pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla Nejvyšším soudem shledána jako zjevně neopodstatněná (viz výše).
Nejvyšší soud proto z těchto stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněné A. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť s relevantně uplatněnými dovolacími námitkami obviněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se již dříve soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, a ve zbytku obviněná uplatnila argumentaci nespadající pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. června 2015
Předseda senátu: JUDr. František Hrabec