U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
29. ledna 2013 o dovolání obviněného Ing. A. L., proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 9 To 464/2011, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 362/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 4 T
362/2007, byl obviněný Ing. A. L. uznán vinným ze spáchání jednak pokusu
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 8 odst. 1, § 158
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona
účinného k 26. 1. 2007 (dále jen tr. zák.), jednak trestného činu přijímání
úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. a jednak trestného činu
neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2, odst. 3 písm. c)
tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku
dopustil tím, že v blíže nezjištěný den, zřejmě v odpoledních hodinách dne 23.
1. 2007, v P., v ulici K., v bytě v 6. patře uživatele L. B., se sešel s L. B.
a P. J. a bez zákonného důvodu v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch a
v rozporu s ustanoveními § 6 odst. 1 a § 52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o
Policii ČR, v tehdy účinném znění, jim umožnil nahlížet do spisového materiálu
Policie ČR 3. odd. OOK SKPV OŘ Praha IV, vedeného pod sp. zn.
ORIV-4987/00K3-2006 (ve skutečnosti správně evidovaného pod sp. zn.
ORIV-4984/00K3-2006), ve kterém byly osobní údaje M. D. V. a dalších osob, poté
po poškozeném P. J. požadoval úplatek za to, že věc tzv. uloží A.A., aniž by
dále bylo ve věci konáno trestní řízení, přičemž poškozený J. měl pro
obviněného na úplatek ve výši 1.000.000,- Kč (vedle dalších blíže nezjištěných
částek pro další osoby) nechat zálohu ve výši 200.000,- Kč v bytě L. B., kde
poškozený J. také skutečně dne 26. 1. 2007 nechal pro obviněného celkem 40 ks
bankovek v nominální hodnotě 5.000,- Kč, tedy celkem 200.000,- Kč, obviněný si
je zde téhož dne v době od 16.00 hod. do 17.30 hod. vyzvedl, zároveň měl u sebe
desky s materiály ze spisu PČR 3. odd. OOK SKPV OŘ Praha IV, sp. zn.
ORIV-4987/00K3-2006 (ve skutečnosti správně evidovaného pod sp. zn.
ORIV-4984/00K3-2006), který již předtím kolem poledne téhož dne byl tzv. uložen
A.A., což potvrzovalo celkem 5 výtisků tzv. návrhu na uložení spisového
materiálu A.A. schválený přímým nadřízeným npor. P. Š. a převzatý dalším
nadřízeným P. K., po opuštění uvedeného bytu byl však obviněný i s penězi a
spisovým materiálem zadržen pracovníky 10. oddělení Inspekce ministra vnitra.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. A. L. odsouzen podle § 158 odst. 2 tr.
zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3
let. Podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl výkon uloženého
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru ve smyslu § 1 zák. č.
361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jakož i
ozbrojeném sboru a obecní policii, na dobu 10 let.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený P. J., odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 4 T
362/2007, podali odvolání státní zástupkyně i obviněný Ing. A. L. O podaných
odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 9
To 464/2011, tak že podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek
zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl
obviněný Ing. A. L. uznán vinným ze spáchání jednak pokusu trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 8 odst. 1, § 158 odst. 1 písm.
a), odst. 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného k 26. 1.
2007 (dále jen tr. zák.) a jednak trestného činu přijímání úplatku podle § 160
odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o
vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že v blíže nezjištěný den, zřejmě v
odpoledních hodinách dne 23. 1. 2007, v P., v ulici K., v bytě v 6. patře
uživatele L. B., se sešel s L. B. a P. J. a bez zákonného důvodu v úmyslu
získat neoprávněný majetkový prospěch a v rozporu s ustanoveními § 6 odst. 1 a
§ 52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v tehdy účinném znění, jim
umožnil nahlížet do spisového materiálu Policie ČR 3. odd. OOK SKPV OŘ Praha
IV, vedeného pod sp. zn. ORIV-4987/00K3-2006 (ve skutečnosti správně
evidovaného pod sp. zn. ORIV-4984/00K3-2006), ve kterém byly osobní údaje M. D.
V. a dalších osob, poté po poškozeném P. J. požadoval úplatek za to, že věc
tzv. uloží A.A., aniž by dále bylo ve věci konáno trestní řízení, přičemž
poškozený J. měl pro obviněného na úplatek ve výši 1.000.000,- Kč (vedle
dalších blíže nezjištěných částek pro další osoby) nechat zálohu ve výši
200.000,- Kč v bytě L. B., kde poškozený J. také skutečně dne 26.1.2007 nechal
pro obviněného celkem 40 ks bankovek v nominální hodnotě 5.000,- Kč, tedy
celkem 200.000,- Kč, obviněný si je zde téhož dne v době od 16.00 hod. do 17.30
hod. vyzvedl, zároveň měl u sebe desky s materiály ze spisu PČR 3. odd. OOK
SKPV OŘ Praha IV, sp. zn. ORIV-4987/00K3-2006 (ve skutečnosti správně
evidovaného pod sp. zn. ORIV-4984/00K3-2006), který již předtím kolem poledne
téhož dne byl tzv. uložen A.A., což potvrzovalo celkem 5 výtisků tzv. návrhu na
uložení spisového materiálu A.A. schválený přímým nadřízeným npor. P. Š. a
převzatý dalším nadřízeným P. K., po opuštění uvedeného bytu byl však obviněný
i s penězi a spisovým materiálem zadržen pracovníky 10. oddělení Inspekce
ministra vnitra.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. A. L. odsouzen podle § 158 odst. 2 tr.
zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3
let. Podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl výkon uloženého
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru ve smyslu § 1 zák. č.
361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jakož i
ozbrojeném sboru a obecní policii, na dobu 10 let.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 9 To
464/2011, podal následně obviněný Ing. A. L. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr.
ř. Obviněný v dovolání uvedl, že v proběhlém řízení byl zproštěn obžaloby v
plném rozsahu postupně třemi rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 vydanými pod
sp. zn. 4 T 362/2007, přičemž ve všech případech Městský soud v Praze jako
soud odvolací rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí. Teprve posledním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 4 T 362/2007, byl uznán vinným a tento rozsudek
byl následně rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 9
To 464/2011, fakticky potvrzen. Dle názoru dovolatele nalézací soud pod
nátlakem odvolacího Městského soudu v Praze změnil své původně správné
hodnocení důkazů a při čtvrtém řízení vydal zcela opačné rozhodnutí. Tohoto
rozhodování a nátlaku na nalézací soud se účastnila také předsedkyně senátu
Městského soudu v Praze, který vydal poslední uvedené rozhodnutí ve věci, JUDr.
Eva Burianová, a to jako členka senátu, kterému předsedal JUDr. Luboš Vlasák v
lednu 2009 a následně JUDr. Dušan Paška v září 2009. Dále obviněný ve svém
dovolání namítl, že došlo k chybám při hodnocení důkazů a že soudy v jeho
případě postupovaly „v duchu in dubio contra reo“. Z výše uvedeného obviněný
dovozuje, že u JUDr. E. Burianové byl dán „poměr k projednávané věci“ ve smyslu
§ 30 odst. 1 tr. ř., což se projevilo „ne zcela standardním průběhem
dosavadního řízení, který může vést k ovlivnění rozhodování takové zúčastněné
osoby motivované shora uvedenou snahou o zachování konzistence přístupu soudu
jako takového, ale případně i ohledem na kolegy – soudce, kteří se takového
rozhodování již účastnili apod.“ Obviněný je přesvědčen o tom, že právě k
takovému ovlivnění JUDr. Evy Burianové v rozhodovacím procesu došlo a má za to,
že u JUDr. Burianové je právě takovýto poměr k věci dán, byť z usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 9 To 464/2011, jakož i z
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. 8 To 62/2012
vyplývá, že důvody pro vyloučení JUDr. Burianové shledány nebyly.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl,
že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotně právním
posouzení skutku a rovněž uvedl, že skutková zjištění obou soudů jsou v natolik
zásadním rozporu s provedenými důkazy a jde o natolik extrémní nesoulad, že lze
hovořit o koncepčně nesprávném přístupu nalézacího i odvolacího soudu a tím
tedy i o principiálně nesprávném právním posouzení celé věci jako takové. Dále
konstatoval, že nalézací soud se po trojím rozhodnutí v jeho prospěch přiklonil
k verzi obžaloby, aniž by však z odůvodnění rozsudku nalézacího, resp. z
rozsudku odvolacího soudu bylo zřejmé, čím konkrétně bylo rozhodnutí soudu
převáženo v jeho neprospěch. Dle názoru obviněného se jedná o „zcela
zkratkovité a zavádějící řešení, které popírá základní zásady trestního
řízení“, v řízení se vyskytují prvky svévole, soudy se nezabývaly otázkou
věrohodnosti a pravdivosti důkazů a odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí
neposkytuje odpovídající oporu výroku o jeho vině.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 27. 6. 2011, sp. zn. 4 T 362/2007, zrušil a přikázal věc Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva
a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř., z trestního řádu vyplývá, že daný dovolací důvod
je dán tehdy, když „ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít,
jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení
známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta“. Dle
státního zástupce je třeba poměrem k projednávané věci v zásadě rozumět vztah
orgánu (v daném případě soudce) ke skutku a všem faktickým okolnostem s ním
souvisejícím, přičemž vztah vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní
podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím
vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se
týkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se
promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci,
protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní
posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v
obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení přímo předpokládá, že
ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez
ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně ztotožní (viz
rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného
nakladatelstvím C. H. BECK jako NS 13/2002-T 339). Z námitek uplatněných
obviněným však žádný vztah JUDr. Burianové ke skutku ani k faktickým okolnostem
s ním souvisejícím nevyplývá. Poměr k věci ve shora naznačeném smyslu tak není
dle názoru státního zástupce dán. Odlišný právní názor soudce ani případný
nesouhlas obviněného s tím, jak je vedeno soudní řízení, nemohou být důvodem
pro vyloučení příslušného soudce.
Co se týká naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z
dovolacích námitek obviněného vyplývá, že předmětnému formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu obsahově vůbec neodpovídají. Jedná se totiž o námitky, jimiž
obviněný v důsledku brojí jednak proti skutkovým zjištěním soudů, jejich
úplnosti a jasnosti a dále proti způsobu, jakým soudy hodnotily získané důkazy,
resp. obecně proti způsobu odůvodnění daných soudních rozhodnutí. Nic z toho
však v rámci uplatněného dovolacího důvodu vytýkat nelze, neboť údajná
nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů
soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) nemůže být pod pojem „nesprávného právního
posouzení skutku“ ani pod „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ podřazena.
Jedná se v zásadě o námitky procesní, nikoliv hmotněprávní povahy. Z těchto
námitek přitom nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi
provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby
tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento uplatněný důvod dovolání
směřuje proti předsedkyni senátu Městského soudu v Praze JUDr. Evě Burianové,
která byla členkou senátu odvolacího soudu, obviněný vznesl námitku podjatosti
předsedkyně senátu JUDr. Evy Burianové při odvolacím řízení dne 10. 5. 2012
(č.l. 901). K této námitce Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. 5.
2012 tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů v tomto
trestním řízení. Stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí byla usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 8 To 62/2012, zamítnuta
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. (č.l. 930).
Námitku podjatosti JUDr. Evy Burianové obviněný opět uplatňuje v dovolání s
tím, že tato byla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, protože byla
členkou senátu v této věci a byl u ní dán „poměr k projednávané věci“ ve smyslu
§ 30 odst. 1 tr. ř., což se projevilo ne zcela standardním průběhem dosavadního
řízení, který může vést k ovlivnění rozhodování takové zúčastněné osoby
motivované shora uvedenou snahou o zachování konzistence přístupu soudu jako
takového, ale případně i ohledem na kolegy – soudce, kteří se takového
rozhodování již účastnili apod.
Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. je soudce z vykonávání úkonů trestního
řízení vyloučen, lze-li u něj mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými
osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Za okolnost zakládající pochybnost o nestrannosti soudce pro poměr k věci ve
smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., ale nemůže být považována pouhá skutečnost, že se
soudce v jiném složení senátu již předtím podílel na rozhodování ve věci.
Vyloučení soudce z tohoto důvodu by mohla založit pouze taková konkrétní
skutečnost, která by svědčila pro závěr, že právě pro tuto konkrétní skutečnost
není soudce schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Takovou konkrétní
skutečností však nemůže být pouze to, že soudkyně JUDr. Eva Burianová již ve
věci rozhodovala a že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012,
sp. zn. 9 To 464/2011, byl obviněný Ing. A. L. uznán vinným výše uvedenými
trestnými činy. Je zřejmé, že obviněný důvody podjatosti JUDr. Evy Burianové,
tedy i její vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci,
spatřuje v tom, že se podílela jako soudkyně na rozhodnutích odvolacího soudu,
které obviněný považuje za meritorně nesprávné. Důvody vyloučení tak obviněný
spatřuje ve způsobu rozhodnutí městského soudu, se kterým se neztotožňuje.
Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že v rámci svého rozhodování si
soudkyně JUDr. Eva Burianová rozhodně nevytvořila poměr k projednávané věci ani
osobám, který by založil důvod k jejímu vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu a soudní praxi, ze
které jednoznačně vyplývá, že pro vyloučení soudce nebo přísedícího z
vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §
30 tr. ř. Účast soudkyně JUDr. Evy Burianové v předchozích řízeních neznamená
naplnění důvodů pro vyloučení této soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení
pro poměr k projednávané věci nebo osobě. Tento poměr by musel mít zcela
konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem
podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům
jí se týkajícím objektivně. Odlišný právní názor soudce v případě, v němž
rozhodl v neprospěch nebo odlišně od právního názoru obviněného Ing. A. L.,
nelze považovat za poměr k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k
věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na posouzení skutku. Připuštění
tohoto důvodu k vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní
řád v celé řadě ustanovení přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i
soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním
názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní.
Obviněný Ing. A. L. tak v dovolání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které
by mohly založit pochybnosti o tom, že by JUDr. Eva Burianová nemohla v této
věci nestranně rozhodovat a které by naplňovaly některý z důvodů podjatosti
uvedených v ustanovení § 30 tr. ř. Ze strany obviněného se jedná pouze o
opakování námitek z průběhu předchozího řízení. Proto Nejvyšší soud České
republiky považuje tyto námitky za zjevně neopodstatněné a důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není ve věci naplněn.
Pokud se týká důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něj
lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto
dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde
o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve
skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že
Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci
dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je
takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS
760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného
dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve
výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do
pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným
způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu
soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit
správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř.
ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového
zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu
právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že obviněný Ing. A. L. v dovolání ve
skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá
soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se
úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak námitku, že
z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, čím konkrétně bylo rozhodnutí soudu
převáženo v jeho neprospěch, tak námitky, že soudy se nezabývaly otázkou
věrohodnosti a pravdivosti důkazů a odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí
neposkytuje odpovídající oporu výroku o vině obviněného. Dále dle názoru
obviněného jsou skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v extrémním
rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný neuplatnil v dovolání žádnou námitku
v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala zákonné znaky pokusu
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 8 odst. 1, § 158
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného činu přijímání úplatku
podle § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. Pouze takto koncipované dovolání
by odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková
zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, z nichž v napadeném
rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají
obsahový základ v důkazech, jimiž byly především výpověď svědka P. J.,
podporovaná výpovědí svědků M. B., Bc. H. B. a L. N. a listinné důkazy,
především důkazy týkající se sledování osoby obviněného a protokol o zadržení
osoby podezřelé. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný Ing. A. L. veškerou
trestnou činnost zcela popíral a také možnosti, že svědek P. J. v některých
pasážích své výpovědi nemusí uvádět pravdu, již proto hodnotily usvědčující
důkazy velmi obezřetně. V tomto ohledu soudy zdůraznily výraznou obsahovou
shodu ve vzájemném poměru usvědčujících důkazů, a to na rozdíl od důkazů, které
měly potvrzovat verzi obhajoby. Soudy po zhodnocení důkazů považovaly
usvědčující důkazy za věrohodné a svůj hodnotící postup jasně, srozumitelně a
především logicky vysvětlily. Soudy se přitom nedopustily žádné deformace
důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a
že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Obviněný Ing. A. L. se tak danými námitkami domáhá pouze toho, aby na základě
jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl
stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Dané námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno
považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu zcela irelevantní.
Je tedy možno uzavřít, že obviněný Ing. A. L. svým jednáním naplnil všechny
zákonné znaky skutkové podstaty jednak pokusu trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 8 odst. 1, § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. a) tr. zák. a jednak trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst.
2, odst. 4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené
rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto
dovolání obviněného Ing. A. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jiří
Pácal