4 Tdo 542/2024-609
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 o dovolání obviněného D. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2024 č. j. 3 To 50/2024-561, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 141/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá.
1. Obviněný D. S. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 1. 2024 č. j. 4 T 141/2023-502 uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že
dne 13. 6. 2023 kolem 16:00 hodin ve společně obývaném bytě na adrese XY č. p. XY, XY, s cílem ovlivnit poškozenou N. S., aby změnila svou výpověď na policii, a zabránit tak dalšímu prověřování svého protiprávního jednání, po ní za neustálého křiku a vulgárních nadávek opakovaně požadoval, aby šla ihned na Policii ČR a tam odvolala, co o něm nahlásila a vypověděla od května 2023, jinak že ji zabije, přitom ji fyzicky napadal tak, že ji rdousil, pěstí ji udeřil do těla, až upadla na zem, a tam ji nejméně dvakrát kopl do žeber a poté, co společně odešli z bytu a výtahem sjeli do přízemí, pokračoval v jejím napadání fackami, u zadního vchodu ji chytil tak, že upadla na zem, o kterou jí bouchl hlavou, poté poškozená pod záminkou, že jde na Policii ČR, z domu odešla a napsala policistovi SMS zprávu ve znění „chci stáhnout veškerá obvinění vůči D. S.“, a poté, co se do bytu vrátila, na ni obviněný opětovně začal křičet, ať odvolá vše, co na něho nahlásila, že jinak teprve zažije týrání, načež poškozená napsala policistovi další SMS zprávu, kterou si přivolala policejní hlídku.
Za to byl obviněný podle 175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice na náhradě škody částku 3.359 Kč.
2. Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2024 č. j. 3 To 50/2024-561 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný D. S. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. V jeho odůvodnění setrval na tom, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Dne 13. 6. 2023 rozhodně nenapadl poškozenou s tím, aby na ni působil jako na svědkyni, neboť o žádném jejím oznámení na policii tehdy nevěděl. Namítl, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, který odvolací soud posléze aproboval jako správný, vzešel z nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu.
Poukázal na to, že již v odvolacím řízení upozornil na řadu nesrovnalostí, které významně zpochybňovaly věrohodnost výpovědi poškozené, jakožto výhradního či minimálně naprosto stěžejního důkazu o jeho vině stíhaným skutkem. V řízení byly podle jeho názoru doloženy poznatky o psychicky nevyrovnané osobnosti poškozené, její neúměrné až patologické žárlivosti, konfliktní povaze, agresivitě, vysloveně nepřátelském jednání vůči jeho bývalé manželce i další závažné projevy jejích neřešených psychických obtíží, jako byly sebepoškozování a výhrůžky sebevraždou.
Stejně tak bylo v řízení zjištěno, že poškozená již při svém prvotním výslechu na policii před zahájením trestního stíhání a při ohledání jejího těla v rozporu se zákonnými povinnostmi svědka zamlčela podstatné okolnosti, konkrétně čerstvá zranění, která si způsobila žiletkou, a také to, že dovolateli v době, kdy se rozhodného dne vrátil do bytu, vyhrožovala tím, že se chce zabít. Přitom šlo o skutečnosti, které jen potvrzovaly jeho obhajobu, podle níž se v danou chvíli dostal do fyzické rozepře s poškozenou právě a jen ve snaze ji žiletku vzít z ruky, aby si nadále neubližovala.
V uvedené souvislosti dovolatel poukázal i na zvláštnost počínání poškozené během údajného vydírání. Ta nejprve napsala SMS zprávu policistovi, že chce stáhnout trestní oznámení, k čemuž přistoupila v momentě, kdy sama opustila byt a žádnému nátlaku v danou chvíli nemohla být vystavena. Poté, co se do bytu vrátila, do něj nazpět přilákala i dovolatele pod záminkou, že se chystá zabít, a následně na něho další SMS zprávou přivolala policejní hlídku, i když hádka mezi nimi v tu chvíli již nepokračovala.
Posledně zmíněné svou výpovědí potvrdila jejich sousedka, svědkyně M. B. Dovolatel dále upozornil i na okolnosti dřívějších hádek mezi ním a poškozenou v partnerském soužití, při nichž ho N. S. opakovaně vyhazovala z bytu, kde se před ním zamykala a odmítala ho pustit dovnitř. V nyní řešeném případě tak ovšem neučinila, což ukazuje na účelovost jejího jednání. Ve svých výpovědích minimálně nedokázala vysvětlit, proč si v daném případě počínala v rozporu se svými zvyklostmi. Průběh incidentu poté, co dovolatele přiměla k návratu do bytu, pak líčila nekonzistentně a pokaždé jinak.
Samotný útok, tak jak jej popisovala, navíc nekorespondoval se zraněními, která byla na jejím těle zdokumentována při lékařské prohlídce.
S tímto rozporem se odvolací soud bez jakéhokoli odborného posouzení vypořádal jen vlastní laickou úvahou, že útok nutně nemusel na poškozené zanechat viditelná zranění, i když měl spočívat mimo jiné i v úderech do tváře nebo v bouchnutí hlavou o zem. Rozporně pak poškozená líčila i další zásadní okolnosti incidentu, když nejprve tvrdila, že ji dovolatel nechtěl pustit z domu, aby jindy uvedla pravý opak. Zcela účelově relativizovala zpětně i svůj vztah s O. G. v době po zadržení dovolatele, který byl přitom doložen jak hlasovými zprávami zasílanými samotnou poškozenou, tak i jejím facebookovým profilem.
Dovolatel míní, že z výše uvedených důvodů měl být k posouzení duševního stavu a věrohodnosti poškozené opatřen znalecký posudek z odvětví psychiatrie a psychologie. Tento jeho návrh na doplnění dokazování však oba soudy považovaly za nadbytečný, nevyhověly mu a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. Rezignací na odborné přezkoumání duševního stavu poškozené a její věrohodnosti se dopustily svévolného hodnocení důkazů. Tento postup obviněného udivil tím víc, že k jeho osobě naopak okresní soud důkaz znaleckými posudky, byť opatřenými v jiné jeho trestní věci, provedl.
V závěru podání se pak vrátil k motivaci poškozené, s níž učinila o jeho jednání oznámení na policii. Akcentoval její dílčí vyjádření, podle nichž vztah s ním chtěla v minulosti několikrát ukončit, ale protože ho milovala, nedokázala to, nebo že takto vztah ukončila v „ten nejlepší možný moment“. Z nich pak dovodil, že prvotním cílem poškozené bylo dosáhnout cestou trestního oznámení právě ukončení jejich vztahu. Znovu soudům vytkl, že u ní nezjišťovaly možné tendence k vědomému či nevědomému zkreslování reality, které by mohly pramenit ze způsobu, jakým prožívá partnerské vztahy, z její neutěšené psychické kondice a pravděpodobné i drogové závislosti.
K posledně uvedenému zmínil, že podle jeho informací poškozená v průběhu trestního řízení anebo těsně po jeho pravomocném skončení zemřela v Nizozemí a je možné, že se tak stalo v důsledku intoxikace omamnou či návykovou látkou. Proto požádal, aby byla ověřena informace o úmrtí poškozené a zajištěny veškeré dostupné informace o jeho příčině. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2024 č. j. 3 To 50/2024-561 i „jemu předcházející řízení“ a podle § 265k odst. 1 tr.
ř. je zrušil.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkla, že obviněný je vystavěl na téměř doslovném opakování námitek uplatňovaných v průběhu celého trestního řízení, s nimiž se beze zbytku vypořádaly již soudy obou stupňů. Poté zdůraznila, že soud prvního stupně v řešené trestní věci realizoval komplexní a bezvadné dokazování a svým přezkumným povinnostem následně v plné míře dostál i soud odvolací.
Oba soudy dostatečně zdůvodnily, proč nevyhověly reklamovaným návrhům obhajoby na doplnění dokazování, takže žádný důkaz neopomněly. Jejich povinností nebylo rozšiřovat důkazní stav podle požadavků obviněného do „bezbřehých“ rozměrů. Obviněný byl ze svého protiprávního jednání dostatečně usvědčen především výpovědí poškozené, která jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení popsala jeho fyzické násilí i vulgární chování vůči ní a také důvody tohoto počínání. Pokud se v jejích výpovědích objevily jisté rozpory, soud prvního stupně je důvodně přičetl časovému odstupu mezi oběma výslechy i tomu, že se pro poškozenou jednalo o stresovou situaci.
Způsob napadení, jak jej popsala, odpovídal jejím zraněním, která byla objektivně zachycena v protokolu o prohlídce jejího těla a v lékařské zprávě z jejího ošetření. Jestliže obviněný namítal, že u některých popisovaných útoků chyběla odpovídající zranění, soudy zcela správně jeho argumentu nepřiznaly důvodnost, neboť bouchnutí hlavou o zem nebo facky do tváře nemusejí zanechat na těle napadeného viditelné stopy. Stejně tak správně nesouhlasily s námitkou obviněného, že na těle poškozené nebyly zjištěny známky po kopání.
Pokud poškozená uvedla, že jí kopl do žeber, odpovídal jejímu tvrzení nález barvícího se hematomu vpravo v rozmezí prvního až pátého žebra. Její výpověď pak byla podpořena svědectvím sousedky B., která v kritický den slyšela jednak křik obviněného na poškozenou, včetně sprostých nadávek, a slyšela také pláč ženy i její několikeré výkřiky bolestí. Dále uvedla, že i při jiných podobných incidentech byl slyšet spíše křik obviněného na poškozenou než naopak. Agresivita dovolatele byla potvrzena i dalšími důkazy, například výpovědí jeho bývalé manželky K.
S. Podle státní zástupkyně lze konečně souhlasit i s důvody, pro něž odvolací soud odmítl návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku na poškozenou. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání současně projevila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
5. Obviněný D. S. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjela od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). K tomu je vhodné připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, ale je třeba, aby mu svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
7. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, kterou uplatnil obviněný, lze relevantně namítat, že soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této alternativy řešeného dovolacího důvodu tedy tkví v tom, že oprávněné procesní straně sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z posledně uvedeného výčtu dovolacích důvodů. V nyní řešeném případě se tedy Nejvyšší soud zaměřil na posouzení, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo některou z vad ve smyslu dalšího deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak tvrdila obhajoba.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je přitom dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale zároveň také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro
hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
9. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek nahlížel dovolací senát také na konkrétní procesní námitky obviněného D. S. a přitom dospěl k závěru, že buď postrádají právní relevanci, anebo nemají věcné opodstatnění.
10. Předně totiž nezjistil, že by dosavadní řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutí podstatných důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro niž by snad napadená pravomocná rozhodnutí nemohla obstát. V obecné rovině se na dané téma sluší uvést, že doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, našla své konkrétní vyjádření ve čtyřech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o případných důkazních návrzích řádně rozhodnout, 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a 4) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, pak je třeba v každé individuální věci zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu i v rovině materiální.
11. V nyní řešené věci nicméně obecné soudy výše zmíněné postuláty „fair procesu“ bezvýhradně dodržely. Vyjma toho, že o zamítnutí důkazních návrhů obviněného rozhodly přímo při jednáních procesními usneseními, která není třeba zvlášť písemně odůvodňovat (k tomu viz protokol o hlavním líčení ze dne 18. 1. 2024 na č. l. 495 a protokol o veřejném zasedání na č. l. 559 procesního spisu), vlastní důvody svých odmítavých stanovisek k nim přesvědčivě a racionálně vysvětlily právě v písemných vyhotoveních napadených meritorních rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 26 odsuzujícího rozsudku a soud odvolací v bodě 20 svého usnesení. Oba soudy se přitom opřely o jednu ze skutečností, pro niž lze akceptovat odmítnutí návrhů na doplnění dokazování, konkrétně o jejich nadbytečnost. Svůj postup tak opomenutím nějakého důkazu v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nezatížily. Nejvyšší soud ve shodě s vyjadřující se státní zástupkyní připomíná, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti případu. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn byl, a to i bez provedení obviněným navržených a odmítnutých důkazů. 12. Dovolací senát zároveň neměl zato, že by finální skutková zjištění nižších soudů byla produktem předpojatého, selektivního a deformativního hodnocení provedených důkazů. Nesdílí přesvědčení obviněného, že ustálený skutkový stav v nich nemá potřebnou oporu, či je s nimi dokonce ve zjevném rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takový nesoulad navíc nelze kvalifikovaně namítat prostým popíráním nebo bagatelizací vlastní trestné činnosti, nabízením různých jiných hypotetických verzí skutkového děje, ani obyčejnou polemikou se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Právě tak lze přitom charakterizovat dovolací argumentaci obviněného, který se prezentoval jako oběť extrémní až neúnosné žárlivosti a vypočítavosti duševně nevyrovnané a drogově závislé poškozené, která ho měla z násilného vyděračského jednání křivě obvinit jen proto, že nedokázala ukončit jejich partnerský vztah obvyklým a přirozeným způsobem a své rozhodování si v tomto směru chtěla ulehčit tím, že docílí jeho uvěznění. Jak případně konstatovala vyjadřující se stání zástupkyně, s touto obhajobou byly v dřívějších stadiích trestního řízení konfrontovány již soudy prvního a druhého stupně, které se s ní vypořádaly měrou dostatečnou. Zejména okresní soud podrobně, logicky a v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zdůvodnil, proč ji měl za bezpečně vyvrácenou a proč naopak uvěřil usvědčujícím výpovědím poškozené, které byly podporovány i dalšími provedenými důkazy (k tomu viz body 22 až 28 odůvodnění rozsudku). Pokud vůči jeho skutkovým závěrům neměl krajský soud žádných výhrad, i on své stanovisko k věci ve svém usnesení odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Ani jedno z napadených soudních rozhodnutí tak znaky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenese.
13. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti pravidelně zdůrazňuje, že pokud obecný soud vyhodnotil provedené důkazy v rozporu s očekáváním jedné z procesních stran, automaticky to neznamená, že tím své rozhodnutí zatížil vadou spočívající ve zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi jejich obsahem a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, na niž by bylo nutno v dovolacím řízení reagovat kasačním usnesením. Dané obecné stanovisko lze přitom bezvýhradně spojit i s nyní posuzovanou trestní věcí. Obviněný fakticky neuvedl jediný příklad, na němž by demonstroval, jak obecné soudy vyložily některý z provedených důkazů ve zřetelném rozporu s jeho obsahem a vyzněním. Nabídl pouze vlastní představu o jejich hodnocení a na tomto půdorysu implicitně prosazoval názor, že v jeho věci bylo namístě rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo zprošťujícím rozsudkem. Uplatnění vzývané procesní zásady ovšem přichází v úvahu pouze tam, kde přetrvávají důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či k osobě pachatele, jež nebyly odstraněny ani po vyčerpání všech v úvahu přicházejících důkazních prostředků. Takové pochybnosti však soudy v nyní řešené věci oprávněně neměly.
14. Souborně lze tedy závěrem prohlásit, že obviněný D. S. v podaném dovolání formuloval buď námitky, které ve skutečnosti nebyly podřaditelné pod žádný z katalogu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., anebo námitky, jež pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit jen s určitou dávkou tolerance, zároveň jim však nebylo možno přiznat jakékoli věcné opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti pak nemohl být naplněn ani další uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (v jeho celku) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zákonodárce zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 7. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu