4 Tdo 567/2015-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání obviněného P. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 67 To 23/2015, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 115/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. V. o d m í t á.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 51 T 115/2014 byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, protože v době od října 2013 do října 2014 v P. ani jinde, řádně a pravidelně nepřispíval na výživu své nezletilé dcery, ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., respektive od 1. 1. 2014 z občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 20 P 117/2004 ze dne 5. 9. 2011, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2011, mu byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezl. částkou ve výši 3.000,- Kč měsíčně, splatné vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte M. P., obžalovaný výživné ani částečně nehradil, přestože si byl vyživovací povinnosti od počátku vědom a nebyly u něj zjištěny žádné závažné okolnosti, pro které by vyživovací povinnost plniti nemohl alespoň částečně, za uvedené období tak dluží na výživném částku v celkové výši 39.000,- Kč.
Za to byl obviněnému podle § 196 odst.1 tr. zákoníku, § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací dlužné výživné k rukám matky dítěte M. P.
Proti uvedenému rozsudku podala odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněného, a to pouze proti výroku o trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 67 To 23/2015 z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a sám pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, k jehož výkonu jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání se namítá, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, když změnil výrok o trestu a uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody. Dále se v něm zdůrazňuje, že obviněný nepopíral, že svou vyživovací povinnost neplnil, ale z dokazování vyplynulo, že své povinnosti nemohl objektivně dostát. V kritické době neměl práci, nepobíral sociální dávky ani nedosahoval jiného příjmu. Neměl tudíž prostředky, z nichž by byl schopen vyživovací povinnost plnit alespoň v minimální výši. Práci přitom sháněl, ale bezvýsledně. Z dokazování taktéž vyplynulo, že obviněný se v minulosti snažil svým povinnostem dostát, neboť když byl zaměstnán, zasílal na úhradu výživného alespoň částečné platby. Obviněný se na svobodě snažil práci udržet a taktéž ve výkonu trestu odnětí svobody usiloval o zařazení do pracovního procesu. Navzdory své nepříznivé finanční situaci se snažil dělat vše pro to, aby svou zákonnou povinnost vyživovat nezletilou dceru splnil.
V návaznosti na to proto nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně druhu uloženého trestu a pokládá jej za nepřiměřený. Tento soud se také dostatečně nezabýval zkoumáním objektivní schopnosti obviněného platit výživné a dostát své zákonné povinnosti. Měl vzít v úvahu veškeré závažné okolnosti, pro které svoji povinnost plnit nemohl. Přes snahu obviněného začlenit se do běžného života, udržet si práci a znovu navázat kontakt s nezletilou dcerou, změnil odvolací soud původní trest, který byl přiměřený, na trest nepodmíněný, čímž ale dosáhl pouze toho, že bude mít minimální šanci vzniklý dluh na výživném uhradit, a bude mu vznikat dluh nový, neboť tímto mu bude zabráněno nastoupit do zaměstnání. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že mu takový trest uložil především s ohledem k přitěžující okolnosti, a to recidivě obviněného. Měl však také přihlédnout k okolnostem polehčujícím, a to k doznání, lítosti a ke snaze po nápravě.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a sám ve věci rozhodl, nebo aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci jednotlivých soudních rozhodnutí a obsahu podaného dovolání včetně povahy uplatněného dovolacího důvodu konstatovala, že vzhledem k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) není možné vznesené námitky obviněného podřadit pod kterýkoli z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., tedy ani pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož se dovolatel argumentačně minul s obsahem tohoto dovolacího důvodu, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 67 To 23/2015 je přípustné podle ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
K podanému dovolání je třeba v prvé řadě uvést, že podle ustáleného názoru Nejvyššího soudu dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, event. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozh. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Tomu je třeba rozumět tak, že pokud např. odvolání bylo podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu, odvolací soud je sice oprávněn přezkoumat a případně i změnit odvoláním nenapadený výrok o vině, ale pouze tehdy, pokud k tomu sám nalezne důvod, tj. dospěje-li k závěru, že výrok o trestu je vadný v důsledku nesprávného výroku o vině. Pokud takový závěr neučiní, nemá ani důvod odvoláním nenapadený výrok o vině přezkoumávat.
V daném případě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala výhradně státní zástupkyně v neprospěch obviněného výslovně s tím, že směřuje pouze do výroku o trestu (obviněný se svého práva na odvolání výslovně vzdal, a to i ve vztahu k ostatním oprávněným osobám - viz č. l. 86 spisu). Na základě toho pak odvolací soud svoji přezkumnou činnost soustředil výhradně na odvoláním napadený výrok o trestu v rozsudku obvodního soudu, když nepokládal za potřebné se zabývat odvoláním nenapadeným výrokem o vině, který ve svém rozhodnutí výslovně označil za souladný se zákonem.
Pokud se týká výroku o trestu, odvolací soud po podrobném rozboru existující situace ohledně osoby obviněného, jeho trestní minulosti ale i ostatních zjištěných poznatků označil uložený trest obecně prospěšných prací za nedostatečný a po jeho zrušení sám obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 8 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný v dovolání obecně mohl uplatnit dovolací námitky výhradně proti výroku o uloženém trestu, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo, jelikož pouze výrok o trestu byl odvolacím soudem přezkoumáván a nakonec též oproti původnímu výroku o trestu uloženém soudem prvního stupně změněn. V žádném případě ale nemohl v rámci dovolání napadat výrok o vině, což ve skutečnosti částečně učinil např. svými výhradami vůči skutkovým zjištěním či hodnocení důkazů a závěru o tom, že úmyslně neplnil vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři. Pokud by obviněný v dovolání napadal výhradně tyto skutečnosti, muselo by být jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné /§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř./
Jelikož ale obviněný v dovolání vyslovil nesouhlas i s uloženým trestem odnětí svobody, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se musel nejprve zabývat otázkou souladnosti dovolatelem vznesených námitek s takto uplatněným dovolacím důvodem. Předmětný dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Proti výroku o trestu pak lze zásadně tento důvod dovolání uplatnit výhradně ve vtahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pokud je namítáno pochybení soudu při ukládání souhrnného či úhrnného trestu v případech souběhu trestných činů nebo u trestu společného za pokračování v trestném činu. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku např. nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, osobních poměrů pachatele apod., jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Závěr dovolacího soudu je tudíž v tomto případě takový, že pokud byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby s výkonem ve věznici s ostrahou a dovolatel v mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak veškeré jeho námitky namířené proti takto uloženému trestu je třeba označit za nespadající pod tento důvod dovolání.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. června 2015