USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání
obviněného D. S., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 To 9/2021, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Karviné – pobočky Havířov pod sp. zn. 104 T 91/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky Havířov ze dne 19. 11. 2020, sp.
zn. 104 T 91/2020, byl obviněný D. S. uznán vinným pokusem zločinu krádeže
podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku. Za toto jednání byl obviněný D. S. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let nepodmíněně. Podle § 56
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
zaplatit poškozenému J. V., nar. XY, trvale bytem XY, na náhradě škody částku
2 925 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. V., nar. XY, trvale bytem
XY, odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Obviněný D. S. se v přípravném řízení ke spáchání skutku doznal a u hlavního
líčení dne 19. 11. 2020 učinil prohlášení o vině ve smyslu ust. § 206c odst. 1
tr. ř., kdy tak souhlasil i s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě.
Obviněný proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání, které směřovalo
toliko do výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný a domáhal se
uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby. O odvolání obviněného rozhodl
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 To 9/2021, tak,
že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 To
9/2021, podal následně obviněný D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se
v rámci dovolacího řízení domáhá, aby napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno,
jelikož dle jeho názoru došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V
dovolání vyslovil nesouhlas s užitou právní kvalifikací jeho jednání podle
kvalifikované skutkové podstaty zločinu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b)
tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 To
9/2021 a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 19. 11.
2020, sp. zn. 104 T 91/2020 zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby
věc znovu projednal a rozhodnul.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že v projednávané věci obviněný svým
odvoláním napadl pouze výrok o trestu. Výrok o vině vůbec napaden nebyl, ani
být nemohl, jelikož obviněný prohlásil svou vinu. Za takové situace není podle
§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku o
vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. Při přezkumu odvolání
odvolacím soudem v posuzovaném případě tedy nešlo jen o to, že obviněný zúžil
rozsah přezkumu pouze na výrok o trestu. Odvolací soud byl v možnostech
přezkumu omezen přímo i zákonem. Výrok o vině by bylo možno přezkoumat pouze na
podkladě odvolání státního zástupce. To však podáno nebylo, neboť rozhodnutí
soudu prvého stupně odpovídalo právní kvalifikaci uvedené v obžalobě a
vyslovené v závěrečné řeči. Současně právní posouzení souznělo s tehdejším,
dlužno uvést že zcela převládajícím, výkladem kvalifikační okolnosti podle §
205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupce proto uvádí, že odvolací
soud nemohl podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat výrok o vině, v důsledku
čehož nelze dovolání proti tomuto výroku účinně podat, přičemž výše uvedené
nemůže být závěrem pro obviněného neočekávaným a nepředvídatelným, jelikož
obviněný si byl této skutečnosti v souvislosti se svým prohlášením viny podle §
206c tř. ř. vědom. Dovolání v posuzované věci by bylo přípustné jen ve vztahu k
oddělitelnému výroku o trestu. Tento výrok ovšem obviněným napaden nebyl.
Obviněný taktéž v dovolání neoznačil jediný dovolací důvod týkající se výroku o
trestu, tzn. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěrem svého
vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.,
a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání. Pokud by Nejvyšší soud dospěl k odlišnému stanovisku, i pro tento
případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud byl nejdříve povinen zkoumat, zda je vůbec v posuzované věci
přípustné dovolání a jestli nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle
ustanovení § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Po přezkoumání dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Podle § 265a tr.ř. lze dovoláním napadnout rozhodnutí soudu ve věci samé,
jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Z tohoto obecného
principu vyplývá, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně
pouze v tom rozsahu, v jakém přezkoumával a byl povinen přezkoumat rozhodnutí
soudu prvého stupně. V posuzované věci se však o takovou situaci nejedná, neboť
obviněný svým odvoláním napadl výhradně výrok o trestu a výrok o vině ve lhůtě
pro podání odvolání ani později vůbec napaden nebyl a především obviněným ani
napaden být nemohl. Na tom nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že obviněný
ústy svého obhájce při veřejném zasedání o odvolání poté co prohlásil, že na
podaném odvolání trvá, vznesl otázku, zda vůbec měl být skutek kvalifikován
podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
Podle § 254 odst. 1 nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle
§ 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků
rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které
jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou
odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost
výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle § 254 odst. 2 tr. ř. mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než
v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost
takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže
oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.
Nejvyšší soud konstatuje, že se v předkládané věci za dané procesní situace
nemohl uplatnit postup podle § 254 odst. 2 tr. ř. Obviněný učinil prohlášení o
vině ve smyslu ustanovení § 206c odst. 1 tr. ř., když souhlasil i s právní
kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě. Podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.
může rozsudek odvoláním napadnout obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se
ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho
prohlášení viny. Za takové situace není podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku o vině v rozsahu, v jakém soud
přijal jeho prohlášení viny. Je třeba poukázat i na § 206c odst. 7 tr. ř.,
podle kterého soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené
v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Uvedené ustanovení tedy
zapovídá možnost napadat opravným prostředkem skutečnosti uvedené v prohlášení
viny.
Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2.
2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle
něhož: „Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku
soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 trestního řádu
přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku
rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl
přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 trestního
řádu), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom
rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního
stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud
nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 trestního řádu a neměl povinnost jej
přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 trestního řádu, musí být takové dovolání
odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu.“
V souvislosti s prohlášením viny obviněného tak odvolací soud podle § 254 odst.
1 tr. ř. nemohl přezkoumat výrok o vině, v důsledku čehož nelze dovolání proti
tomuto výroku účinně podat. V případě dovolání proti výroku o vině není tedy
splněna zákonná podmínka přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř.
Dovolání je proto v posuzované věci přípustné jen ve vztahu k oddělitelnému
výroku o trestu. Z obsahu podaného dovolání nicméně nevyplývá, že by tento
výrok obviněným napaden byl. Výrokem o trestu se obviněný v dovolání vůbec
nezabývá.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že pokud obviněný D. S. podal své dovolání
pouze proti výroku o vině, nelze považovat jeho dovolání za přípustné. Dovolání
obviněného bylo proto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné
odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu