4 Tdo 581/2024

4 Tdo 581/2024-406

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovolání obviněného P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 9 To 83/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 88/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 1 T 88/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 výroku o vině) a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že

1. dne 12. 2. 2023 okolo 16:15 hodin v okolí obchodního domu XY v XY do poškozeného V. K., strkal a přitom po něm požadoval vydání peněz s tím, že pokud mu je nedá, fyzicky mu ublíží, zbije ho, načež V. K. z obavy o své zdraví vyndal z boční kapsy batohu peněženku, ze které předal P. R. bankovku v nominální hodnotě 100 Kč a peněženku si poté uložil do stejné kapsy u batohu, 2. dne 12. 2. 2023 okolo 16:15 hodin v přesně nezjištěném místě v ul. XY v XY poté, co poškozený V. K., vydal P. R. bankovku v nominální hodnotě 100 Kč a peněženku si uložil do stejné kapsy u batohu, odešel směrem k azylovému domu XY, kdy ho P. R. na cestě pronásledoval, šel za ním, dorážel na něj, šťouchal ho do batohu a při tomto odcizil z kapsy batohu V. K., který jej měl neustále umístěný na zádech, peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 3.000 Kč a občanským průkazem na jméno poškozeného, čímž způsobil poškozenému V. K., škodu odcizením ve výši 3.050 Kč.

2. Za uvedené trestné činy byl obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 36 (slovy: třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní formou.

3. Současně byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozený V. K., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný nejprve blanketní odvolání, které následně odůvodnil prostřednictvím své obhájkyně a které zaměřil proti výroku o uložení ochranného opatření. Zde je namístě uvést, že takto učinil poté, co se v rámci hlavního líčení konaného dne 7. 2. 2024 po vyhlášení odvoláním napadeného rozsudku po poradě se svou obhájkyní, resp. jejím substitutem, vzdal práva podat odvolání, a to i za osoby k tomu oprávněné. Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 9 To 83/2024, tak, že je podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl jakožto odvolání podané osobou, která se odvolání výslovně vzdala.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 9 To 83/2024, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., neboť podle něj bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci samé, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

6. Následně obviněný konstatuje, že důvodem pro zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu měla být skutečnost, že se při hlavním líčení konaném dne 7. 2. 2024 po vyhlášení rozsudku vzdal odvolání, včetně osob oprávněných. Za této situace pak podle odvolacího soudu měly být splněny podmínky pro postup podle § 253 odst. 1 tr. ř., tj. zamítnutí podaného odvolání. Obviněný připouští, že po čistě formální stránce bylo možné ve věci shledat podmínky pro tento postup, avšak podle jeho názoru takové posouzení ignoruje jeho osobní poměry. Zdůrazňuje, že mu byla diagnostikována závažná duševní porucha – chronifikovaná paranoidní schizofrenie s postprocesuální/m defektem osobnosti, intelektu a kognitivních funkcí (dále jen „schizofrenie“), k čemuž odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, č. 79/2023, zpracovaného soudním znalcem MUDr. Tichým.

7. V této souvislosti dovolatel poukazuje na stanovisko odborné veřejnosti a judikaturní závěry k otázce možnosti, resp. nemožnosti podání odvolání poté, co se obviněný tohoto svého práva po vyhlášení rozsudku při hlavním líčení postupem podle § 250 odst. 1 tr. ř. vzdal. Připomíná, že je takové prohlášení neodvolatelné, vzdal-li se práva na odvolání tímto způsobem obviněný, který není omezen ve svéprávnosti. A contrario proto dovozuje, že obviněný, který je ve svéprávnosti omezen, může podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to navzdory skutečnosti, že se předtím práva na odvolání při hlavním líčení výslovně vzdal. S ohledem na tento prezentovaný názor považuje dovolatel závěr odvolacího soudu za nepřijatelný projev tzv. přepjatého formalismu, k čemuž odkazuje na judikaturní závěry. Konkrétně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18. Dovolatel je tak přesvědčen, že odvolací soud pochybil, pokud jeho odvolání uvedeným postupem zamítl, neboť nezohlednil jeho osobní poměry (tj. závažnou duševní poruchu), které podle něj představují výjimku z pravidla citovaného ustanovení trestního řádu pro podání odvolání. Ve vztahu k uvedené námitce uzavírá, že odvolací soud tímto postupem naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

8. Posléze se dovolatel vyjadřuje k otázce uložení ochranného léčení ve smyslu § 99 tr. zákoníku, respektive k jeho formě podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku. Je toho názoru, že pro uložení ochranného léčení neposkytlo provedené dokazování soudu prvního stupně dostatečný a jednoznačný podklad. Připomíná především to, že vedle znaleckého posudku MUDr. Tichého byl k důkazu proveden rovněž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie, č. 470/2021 a č. 3227/2021, soudních znalců MUDr. Leblové a prof. Weisse, kde MUDr. Leblová došla k závěru, že pro jeho osobu je dostačující ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou, s aplikací depotního neuroleptického preparátu. Podle znalkyně ústavní forma v jeho případě nepředstavuje jakýkoliv přínos, ať již pro jeho osobu, nebo pro ochranu společnosti. Obviněný tak akcentuje princip ultima ratio v souvislosti se subsidiaritou ukládání ústavní formy ochranného léčení.

9. Uzavírá proto, že za situace, kdy rozsudek nalézacího soudu závěry citovaného znaleckého posudku MUDr. Leblové a prof. Weisse nereflektoval a ani nevysvětlil, proč byly jeho závěry opomenuty, je rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné.

10. Nad rámec uvedeného se obviněný vyjádřil k otázce dostatečnosti ambulantní formy ochranného léčení psychiatrického a připomenul to, že byl více než rok umístěn ve vazbě ve Vazební věznici v Litoměřicích, kde v rámci jeho pobytu nedošlo k jakémukoliv vážnému incidentu v souvislosti s jeho diagnózou. Pokud má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let, má za to, že tato doba bude dostatečná pro poskytnutí prostoru k reflexi jeho dřívějšího způsobu vedení života tak, aby návazná ambulantní forma léčby byla zcela dostatečná pro naplnění jejího účelu. V souvislosti s touto námitkou zdůraznil i to, že dobrovolně navštěvoval odvykací centrum XY i určeného psychiatra a že bude obnovena podpora ze strany jeho rodiny a že umístění do ústavní ochranné léčby po vykonání uloženého trestu odnětí svobody podle něj bude zjevně nadbytečné a v rozporu s principem ultima ratio. V uvedených pochybeních soudů nižších stupňů spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

11. Dovolatel závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 9 To 83/2024, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nakonec vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 3. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 386/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a především pak obsah podaného dovolání, přičemž zdůraznil skutečnost, že se obviněný po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu po poradě se svou obhájkyní, resp. jejím substitutem, ústním prohlášením vzdal práva odvolání, přičemž uvedl: „vzdávám se práva odvolání a to i za osoby k tomu oprávněné“. Přesto následně podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání směřující proti výroku o uložení ochranného opatření, které bylo posléze odvolacím soudem odmítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř.

13. Následně se státní zástupce vyjádřil k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., k čemuž předně uvedl, že pokud bylo odvolání obviněného usnesením odvolacího soudu zamítnuto jakožto odvolání podané osobou, která se odvolání výslovně vzdala (§ 253 odst. 1 tr. ř.), bylo zamítnuto z procesního důvodu, aniž by došlo k meritornímu přezkumu rozsudku soudu prvního stupně z hledisek uvedených v § 254 odst. 1 tr. ř. Za této situace je podle státního zástupce možné opřít dovolání jedině o ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to o tu jeho část, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. první alternativy tohoto dovolacího důvodu. Státní zástupce připomenul, že jestliže obviněný podává dovolání z jiného důvodu, např. právě podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde o dovolání podané z jiného důvodu než z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř., k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1410/2003. Konstatuje proto, že v té části dovolání obviněného, kdy jej opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutno jej považovat právě za dovolání, které je podáno z jiného důvodu, než jaké uvádí § 265b odst. 1 tr. ř. Proto je namístě se dovolacími námitkami, jež se týkají uložení ochranného léčení v ústavní formě, meritorně v dovolacím řízení nezabývat. Vzhledem k tomuto závěru se státní zástupce nezabýval otázkou, zda by za jiné procesní situace bylo vůbec možno uplatněné námitky pod citovaný dovolací důvod obsahově podřadit, nebo zda by je bylo nutno opřít o speciální dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

14. Ve vztahu k námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce uvádí, že sice uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, avšak že je nepovažuje za důvodné. K tomu v podrobnostech uvádí, že dovolatel nezpochybňuje, že se prohlášením učiněným do protokolu po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu výslovně vzdal práva na odvolání a že připouští, že je takové prohlášení neodvolatelné. Svoje právo podat odvolání bez ohledu na tyto skutečnosti pak dovolatel dovozuje ze svých osobních poměrů, resp. ze skutečnosti, že trpí duševní poruchou.

15. Státní zástupce zdůrazňuje, že ze spisového materiálu, který měl k dispozici, nevyplývá, že by obviněný byl osobou omezenou soudem na svéprávnosti ve smyslu § 55 až 56 občanského zákoníku. Na žádné soudní rozhodnutí není v tomto směru odkázáno ani v textu dovolání. Připomíná proto, že skutečnost, že u obviněného byla diagnostikována duševní choroba, je z hlediska důsledků prohlášení o vzdání se práva odvolání podle § 250 odst. 1 tr. ř. bez významu. Trestní řád totiž neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo odvolacímu soudu z důvodu nižších rozumových schopností obviněného, jenž však není omezen ve svéprávnosti, nebo z jiných důvodů k učiněnému prohlášení podle § 250 odst. 1 tr. ř. nepřihlížet. Už jen z tohoto důvodu jsou podle státního zástupce námitky obviněného bezpředmětné. Nadto podotýká, že obviněným citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/18 se týká problematiky výkladu smluv a smluvní volnosti, nikoliv otázky práva obviněného podat odvolání.

16. Pro úplnost ovšem státní zástupce uvádí, že ani obviněný, který je omezen na svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům), nemůže bez dalšího podat odvolání, jehož se výslovně vzdal, neboť z ustanovení § 247 odst. 2 věty třetí tr. ř. vyplývá toliko to, že je-li obviněný omezen na svéprávnosti, může i proti jeho vůli podat za něj v jeho prospěch odvolání též jeho opatrovník a jeho obhájce. V posuzované trestní věci se však nejednalo o situaci, kdy by obhájce, resp. obhájkyně podávala za obviněného odvolání proti jeho vůli. Naopak, odvolání učinil podáním doručeným nalézacímu soudu sám obviněný dne 21. 2. 2024, přičemž obhájkyně toto odvolání podáním ze dne 1. 3. 2024 pouze odůvodnila a výslovně odkázala na „původní“ odvolání obviněného. Státní zástupce je tak přesvědčen, že citované ustanovení § 247 odst. 2 věty třetí tr. ř. na předmětnou trestní věc nedoléhá, a to ani kdyby obviněný byl na svéprávnosti omezen.

17. Státní zástupce uzavírá, že obviněný podal odvolání jako osoba, která se tohoto opravného prostředku výslovně vzdala, pročež byly splněny veškeré procesní podmínky k tomu, aby odvolací soud jeho podané odvolání zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. Uvedené dovolací námitky uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. jsou tudíž podle státního zástupce zjevně nedůvodné.

18. Na závěr státní zástupce s ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

19. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v posuzované věci jsou vůbec splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaného dovolání z hlediska § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v tomto případě shledal, že dovolání není v té části, jíž míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., popř. na jakýkoliv jiný dovolací důvod než podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přípustné, a to z níže uvedených důvodů.

21. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V odst. 2 písm. a) až písm. h) tohoto ustanovení jsou přitom taxativně uvedena ta rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Jelikož jde o taxativní výčet, nelze za rozhodnutí ve věci samé považovat žádné jiné rozhodnutí, které do výslovně vyjmenovaného okruhu nepatří.

22. Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně je rozhodnutím ve věci samé pouze v případě, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodováno o vině a trestu. V této souvislosti ovšem považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že přípustnost dovolání je vázána na rozsah přezkumu, který byl proveden odvolacím soudem. Podle konstantního stanoviska právní teorie je totiž dovolání nepřípustné i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací nebo stížnostní soud (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3240 až 3260, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

23. V předmětné trestní věci nebyl předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu žádný výrok, tj. ani výrok o vině ani výrok o trestu, popř. o uložení ochranného léčení či o náhradě škody, neboť obviněný se po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně vzdal práva na odvolání, a to i za osoby k tomu oprávněné (viz protokol o hlavním líčení ze dne 7. 2. 2024, č. l. 346 verte spisového materiálu nebo zvukový záznam z tohoto hlavního líčení v čase 43:38– 44:16). Za této situace mohl obviněný podaným dovoláním mířit výlučně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jak bude dále rozvedeno.

24. Nejvyšší soud proto shledal, že v té části dovolání, jíž obviněný míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je jeho dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

26. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

27. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného zamítl bez věcného přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v jeho první variantě.

31. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, ale zejména s průběhem řízení, které předcházelo jeho vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, v tom rozsahu, v jakém je dovolání vůbec přípustné, jejichž prostřednictvím namítá, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Ohledně zbývající části uplatněné dovolací argumentace, kterou obviněný zaměřil výslovně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak kterou mířil – materiálně nahlíženo – patrně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když namítal, že mu bylo nesprávně uloženo ochranné léčení v ústavní formě, Nejvyšší soud uvádí, že dovolání bylo v této části nepřípustné, a proto se uvedenými námitkami materiálně vůbec nezabýval. K jednotlivým dovolacím argumentům potom – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

32. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť namítá, že jeho řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

33. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že odvolání obviněného bylo zamítnuto z procesních důvodů bez věcného přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně. Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání vymezují § 253 tr. ř. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněného v této alternativě je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (srov. NS 20/2003-T 491). Nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro zamítnutí či odmítnutí uvedených řádných opravných prostředků lze shledávat např. v tom, že soud druhého stupně zamítl odvolání pro jeho opožděné podání, ačkoli oprávněná osoba podala tento opravný prostředek včas nebo sice po lhůtě, ale učinila tak jen v důsledku nesprávného poučení (§ 253 odst. 2 tr. ř.), resp. v důsledku nedůvodného nevyhovění oprávněné žádosti o navrácení lhůty (NS 23/2003-T 521), nebo soud odmítl odvolání pro nedostatek jeho obsahových náležitostí, přestože oprávněná osoba nebyla náležitě poučena, nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání anebo soud nevyčkal na odstranění vad odvolání ve stanovené lhůtě (§ 253 odst. 4 tr. ř., srov. R 47/2003, NS 19/2003-T 453, NS 20/2003-T 481 a NS 25/2004-T 611), dále byl opravný prostředek zamítnut jako podaný osobou neoprávněnou, i když ho podal obhájce v zastoupení oprávněné osoby (srov. NS 19/2003-T 454) atd. (srovnej ŠÁMAL, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3154, 3174–3175, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 3 Tdo 652/2022).

34. Při posuzování důvodnosti uplatněné argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě, považuje Nejvyšší soud nejprve za vhodné uvést, že z rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 9 To 83/2024, vyplývá, že se jednalo o usnesení, kterým bylo odvolání obviněného zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř., a to jako odvolání podané osobou neoprávněnou, když obviněný se po vyhlášení rozsudku práva odvolání výslovně vzdal. Z tohoto rozhodnutí také vyplývá, že se odvolací soud vzhledem ke zvolenému procesnímu postupu nezabýval meritem věci. Proto s ohledem na obsah podaného dovolání lze mít za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě byl uplatněn dovolatelem právně relevantním způsobem.

35. Současně je nutno uvést, že dovolatel nezpochybňuje, že se práva odvolání po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně výslovně vzdal, a to i za osoby blízké. Jeho dovolací argumentace je založena na tom, že přestože pro postup podle § 253 odst. 1 tr. ř. byly po čistě formální stránce zákonem dány podmínky, tak takový postup ignoruje jeho osobní poměry. V tomto směru zdůraznil skutečnost, že u něho byla diagnostikována schizofrenie, a přestože připustil, že prohlášení o vzdání se práva odvolání je neodvolatelné, pokud jej učinil obviněný, který není omezen ve svéprávnosti, tak ale současně a contrario dovodil, že pokud je obviněný ve svéprávnosti omezen, může podat odvolání postupem podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. i navzdory učiněnému prohlášení podle § 250 odst. 1 tr. ř. V postupu odvolacího soudu pak spatřuje tzv. přepjatý formalismus, když zároveň odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18. Proto podle jeho názoru odvolací soud postupoval chybně, pokud jeho odvolání zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř., čímž založil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

36. K uvedené námitce Nejvyšší soud připomíná, že podle § 250 odst. 1 tr. ř. platí, že po vyhlášení rozsudku se může oprávněná osoba odvolání výslovně vzdát. Ustanovení § 250 tr. ř. je jedním z projevů tzv. dispoziční zásady, která je v opravném řízení charakteristická pro postavení odvolatele. Upravuje možnost nakládání s právem podat odvolání u jednotlivých osob, jimž zákon přiznává toto právo, dále stanoví účinky projevené vůle a postup soudu v takovém případě. V § 250 odst. 1 tr. ř. je upravena možnost, aby se oprávněná osoba výslovně vzdala odvolání proti rozsudku, a to až po jeho vyhlášení. Pojem po vyhlášení rozsudku (§ 128 tr. ř.) znamená, že oprávněná osoba může využít tohoto práva kdykoliv po uvedeném okamžiku, nejpozději však do uplynutí odvolací lhůty (§ 248 tr. ř.). Počátek běhu odvolací lhůty zde nemá vliv, protože práva odvolání se lze účinně vzdát ještě před doručením písemného vyhotovení rozsudku, např. již u hlavního líčení po vyhlášení rozsudku a po poučení o právu na odvolání proti němu. Požadavku, aby vzdání se odvolání bylo výslovné, bude učiněno zadost, bude-li z prohlášení jednoznačně vyplývat vůle oprávněné osoby vzdát se (tj. nevyužít) bez výhrad a zcela práva podat odvolání. Nestačilo by např. prohlášení o tom, že je taková oprávněná osoba spokojena s rozsudkem nebo že s ním souhlasí apod. Prohlášení obžalovaného o vzdání se odvolání ještě neznamená, že si obžalovaný nepřeje, aby jiná oprávněná osoba podala odvolání v jeho prospěch. Tyto osoby by obžalovaný musel vyloučit z podání odvolání dalším výslovným prohlášením (PÚRY, František. § 250 [Vzdání se a zpětvzetí odvolání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2999–3000).

37. Dále je namístě uvést, že podle § 247 odst. 2 tr. ř. platí, že ve prospěch obviněného mohou rozsudek odvoláním napadnout kromě samotného obviněného a státního zástupce i příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh. Státní zástupce tak může učinit i proti vůli obviněného. Za situace, kdy je obviněný omezen na svéprávnosti, může i proti jeho vůli odvolání podat za něj v jeho prospěch v případě uvedeném v § 41 odst. 4 tr. ř. jeho obhájce a v situaci uvedené v § 34 tr. ř. i jeho opatrovník. Prohlášení o vzdání se odvolání je však neodvolatelné. Vzdal-li se obviněný, který není zbaven způsobilosti k právním úkonům (resp. svéprávnosti) ani není tato jeho způsobilost omezena (resp. není omezena jeho svéprávnost), výslovně odvolání, nemůže je podat např. ani jménem svého nezletilého dítěte, ani prostřednictvím svého obhájce (R 28/1965, R 4/1972 a PR 6/2002, s. 296).

38. Platí, že podání osoby, která se předtím vzdala odvolání, zamítne odvolací soud z formálních důvodů podle § 253 odst. 1 (PÚRY, František. § 250 [Vzdání se a zpětvzetí odvolání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2999–3000). Podle § 253 odst. 1 tr. ř. potom odvolací soud zamítne odvolání tehdy, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět.

39. Nejvyšší soud předně uvádí, že ze spisového materiálu vyplývá, že se v případě obviněného jedná o osobu, která byla omezena na svéprávnosti rozhodnutím soudu ve smyslu § 55 a § 56 občanského zákoníku (k tomu viz například znalecký posudek MUDr. Tichého na č. l. 113 spisového materiálu), avšak že v předmětné věci se nejednalo o situaci, kdy by bylo namístě aplikovat ustanovení § 247 odst. 2 věta třetí tr. ř. Ani dovolatelem uplatněná argumentace, kdy tento odkazuje na judikaturní závěry stran (ne)odvolatelnosti prohlášení o vzdání se práva na odvolání, potom není s ohledem na konkrétní procesní situaci v posuzované věci přiléhavá. Stejně tak není přiléhavá ani argumentace obviněného, který možnou odvolatelnost jím učiněného prohlášení o vzdání se práva na odvolání dovozuje z jeho osobních poměrů, konkrétně pak z toho, že mu byla diagnostikována schizofrenie, neboť tato skutečnost je z hlediska důsledků jím učiněného prohlášení ve smyslu § 250 odst. 1 tr. ř. irelevantní. Naopak relevantní je pouze ta skutečnost, že se v případě obviněného jedná o osobu omezenou na svéprávnosti ve smyslu § 55 až § 56 občanského zákoníku, u níž platí specifický režim ve smyslu citovaného ustanovení § 247 odst. 2 věty třetí tr. ř.

40. Obecně je ještě nutno uvést, jak již bylo naznačeno, že odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/18, není případný, neboť se primárně věnuje problematice výkladu smluv a smluvní volnosti, ne však otázce práva obviněného na podání odvolání za situace, kdy se osoba s omezenou svéprávností práva odvolání výslovně vzdala, a to, přestože tento nález obsahuje obecná výkladová stanoviska k problematice tzv. přepjatého formalismu.

41. Nejvyšší soud předně musí konstatovat, že i obviněný, který je omezen ve svéprávnosti, se může svým prohlášením podle § 250 odst. 1 tr. ř. účinně vzdát odvolání. Při formulování tohoto závěru je nutno vycházet z dikce § 250 odst. 1 tr. ř., podle kterého se po vyhlášení rozsudku může oprávněná osoba odvolání výslovně vzdát. Zde je třeba uvést, že mezi osoby oprávněné vzdát se odvolání nepochybně patří obviněný, proti kterému bylo vedeno trestní stíhání a který nepochybně je dotčen rozhodnutím soudu ve svých právech a povinnostech. Obviněný se ovšem může vzdát práva odvolání jen proti těm výrokům odsuzujícího rozsudku, proti kterým může podat odvolání [viz § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Současně je třeba zdůraznit, že z dikce § 250 odst. 1 tr. ř. ovšem nevyplývá, že by se oprávněná osoba, která je omezena ve své svéprávnosti, nemohla účinně vzdát práva odvolání bez předchozího souhlasu svého obhájce nebo svého opatrovníka. Tedy vzdání se práva odvolání není vázáno na to, zda je obviněný osobou svéprávnou či osobou s omezenou svéprávností. Zároveň platí, že prohlášení o vzdání se práva odvolání je neodvolatelné. Jinak vyjádřeno, ani obviněný, který je omezen ve svéprávnosti, nemůže bez dalšího podat odvolání, když se práva na podání odvolání výslovně vzdal.

42. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom ustanovení § 247 odst. 2 věta třetí tr. ř., ze kterého vyplývá, že je-li obviněný omezen na svéprávnosti, může i proti jeho vůli podat za něj v jeho prospěch odvolání jeho opatrovník a jeho obhájce. Jinak řečeno, pokud je obviněný omezený ve svéprávnosti, mohou další osoby kromě osob uvedených v § 247 odst. 2 věta první tr. ř., podat v jeho prospěch odvolání, přičemž tak mohou na rozdíl od osob uvedených v § 247 odst. 2 věta první tr. ř. učinit i proti vůli obviněného a zároveň i za situace, kdy se obviněný práva odvolání výslovně vzdal i za osoby blízké. Lze mít za to, že se v takovém případě jedná o osoby se samostatným „kvaziprávem odvolání“, jehož limity jsou dány tím, že se musí vždy jednat o odvolání ve prospěch obviněného. O takovou naznačenou situaci se ovšem v posuzované věci nejednalo, a nakonec to ani není v podaném dovolání tvrzeno. Tedy nejednalo se o situaci, kdy by odvolání podával obhájce obviněného proti jeho vůli v jeho prospěch. Naopak, jak přiléhavě sumarizoval i státní zástupce, odvolání učinil podáním doručeným nalézacímu soudu sám obviněný dne 21. 2. 2024 (viz č. l. 359 spisového materiálu), přičemž obhájkyně toto odvolání podáním ze dne 1. 3. 2024 pouze odůvodnila a výslovně odkázala na „původní“ odvolání obviněného (viz č. l. 364 až 366 spisového materiálu). Proto citované ustanovení § 247 odst. 2 věty třetí tr. ř. na předmětnou trestní věc nedopadá, a to ani za situace, kdy je tento obviněný na svéprávnosti rozhodnutím soudu omezen.

43. Nejvyšší soud tedy musí uzavřít, že v posuzované věci není pochyb o tom, že to byl právě obviněný, který se po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu vzdal práva na odvolání, a to po poradě s ustanovenou obhájkyni, potažmo jejím substitutem. Následně obviněný sám podal blanketní vlastnoručně psané odvolání proti tomuto rozsudku (viz odvolání ze dne 21. 2. 2024 na č. l. 359 spisového materiálu). Obhájkyně obviněného potom soudu zaslala dne 1. 3. 2024 písemnost, v jejímž textu uvedla, že jejím prostřednictvím „odůvodňuje odvolání podané proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 2. 2024, č. j. 1 T 88/2023“. Stejně tak v podaném odůvodnění (doplnění) odvolání obviněného explicitně uvedla, že si obviněný „podáním ze dne 21. 2. 2024 podal proti rozsudku (…) odvolání“ a že „obžalovaný své takto podané odvolání v souladu s § 249 odst. 1“ tr. ř. „tímto svým přípisem, prostřednictvím ustanovené obhájkyně, následujícím způsobem takto odůvodňuje“ (viz č. l. 364 až 366 spisového materiálu). Z uvedených písemností je patrné, že se v dané věci nejednalo o situaci popsanou v § 247 odst. 2 větě třetí tr. ř., tedy o situaci, kdy by obhájkyně podala za obviněného proti jeho vůli odvolání v jeho prospěch. Zde se zcela zjevně nejednalo o postup, který by byl proti vůli obviněného, natožpak o podání obhájkyně, které by bylo možno posoudit jakožto samostatné odvolání, které podává v režimu § 247 odst. 2 věty třetí tr. ř.

44. V návaznosti na tento závěr Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je vždy zapotřebí důsledně odlišovat situaci, kdy obhájce podá odvolání proti rozsudku nalézacího soudu na podkladě pokynu klienta – obviněného, popř. jeho odvolání pouze doplní či odůvodní, od situace, kdy obhájce podá odvolání proti vůli obviněného, který byl omezen na svéprávnosti, a to za něj a výlučně v jeho prospěch, tj. v režimu § 247 odst. 2 věta třetí tr. ř. V posuzované trestní věci se pak očividně jednalo o první z uvedených variant, a naopak se zjevně nejednalo o druhou z uvedených variant. Ostatně, k tomu je namístě připomenout, že i Nejvyšší soud ČSSR v minulosti dospěl k závěru, že „vzdá-li se obviněný výslovně opravného prostředku, nemůže pak podat opravný prostředek ani prostřednictvím svého obhájce. Obhájce může podat odvolání i proti vůli obviněného, je-li obviněný nesvéprávný.“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 5. 3. 1965, sp. zn. 2 Tz 2/65).

45. Nad rámec shora uvedeného toliko pro jistou přesnost Nejvyšší soud dodává, že ze spisového materiálu vyplývá, že odvolání ve smyslu § 247 odst. 2 věty třetí tr. ř. za obviněného nepodal ani jeho opatrovník, Město XY, zastoupeno D. B., jemuž byl rozsudek nalézacího soudu rovněž doručen (viz doručenku ze dne 14. 2. 2024 na č. l. 354 verte spisového materiálu). Stejně tak bylo tomuto opatrovníkovi doručeno i usnesení odvolacího soudu (viz doručenku ze dne 12. 4. 2024 na č. l. 374 verte spisového materiálu), jakož i další písemnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně vyrozumění o konání hlavního líčení. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že opatrovník obviněného byl přítomen některým hlavním líčením (viz č. l. 253, č. l. 273, č. l. 284, č. l. 288, č. l. 331 spisového materiálu). Lze tedy mít za to, že orgány činné v trestním řízení, včetně soudů, si byly vědomy skutečnosti, že obviněný je osobou s omezenou svéprávností a ve věci dodržely i ustanovení týkající se nutnosti jednat v řízení i s opatrovníkem obviněného.

46. Lze tak uzavřít, že odvolací soud postupoval správně, pokud podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako odvolání podané osobou neoprávněnou, když odvolání jakožto blanketní podal sám obviněný, přičemž jej posléze odůvodnila jeho obhájkyně, a to vše poté, kdy se obviněný práva podat odvolání výslovně vzdal, a to i za další osoby. Současně je nutno zdůraznit, že se nejednalo ani o odvolání podané obhájkyní obviněného v režimu § 247 odst. 2 věty třetí tr. ř., tj. podané samostatně proti vůli obviněného. Dovolací námitky obviněného tedy byly v té části, v níž byly vůbec přípustné, zjevně neopodstatněné.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

47. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného v té části, v níž byla přípustná, sice odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 8. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu