4 Tdo 594/2024-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovolání obviněného M. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2024 č. j. 4 To 10/2024-507, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 48/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního v Bruntále ze dne 6. 12. 2023 č. j. 66 T 48/2023-452 byl obviněný M. O. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně se stal posléze předmětem řádného opravného řízení, a to z podnětu odvolání obviněného i státní zástupkyně. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 2024 č. j. 4 To 10/2024-507 tak, že je obě podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
3. Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný M. O. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění předně namítl, že v projednávané trestní věci rozhodoval vyloučený soudce v osobě předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Marka Stacha, který byl vůči němu podjatý. Tato podjatost našla zřetelný výraz ve způsobu, jakým jmenovaný soudce vedl hlavní líčení. Jeho rozhodování zavdalo objektivní pochybnosti o jeho nestrannosti. Dovolatel konkrétně zmínil moment, kdy ho Mgr. Stach v hlavním líčení upozornil na to, že „…jinak jde okamžitě zpět do vazby a už tam zůstane až do pravomocného skončení této věci…“. Když se pak dovolatel k hlavnímu líčení skutečně nedostavil, prakticky okamžitě „šel do vazby“ zpět. Svou zaujatost dal předseda senátu později najevo tím, že ačkoli obviněný podal další žádost o propuštění z vazby, neuspěl, tak jak bylo předem avizováno. Jinými slovy, jestliže soudce dovolatele poučil, jak bude v budoucnu rozhodnuto o každé jeho žádosti o propuštění z vazby a vlastně i ve věci samé, není si možné představit, že nebyl podjatý. V uvedené souvislosti se dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, z níž obsáhle citoval a akcentoval zejména právní stanovisko, podle nějž při zkoumání, zda v určité věci existují legitimní důvody svědčící o nedostatku nestrannosti soudce, je možné vzít v úvahu i hledisko obžalovaného, resp. obecněji jedné ze stran sporu. Určujícím prvkem je pak to, zda obavy dotčené osoby či osob lze objektivně považovat za ospravedlnitelné. Dovolatel míní, že s ohledem na výše rekapitulované okolnosti takové odůvodněné a pochopitelné obavy měl. Vztah Mgr. Stacha k němu byl v průběhu řízení evidentně značně napjatý a pochybnosti o jeho nestrannosti byly zcela namístě. Jakkoli se Mgr. Stach vyjádřil v tom smyslu, že je profesionál schopný přistupovat ke každému obviněnému stejně nezaujatě, krajský soud pochybil, pokud jeho osobní stanovisko upřednostnil před objektivním zjištěním, že jako předseda senátu soudu prvního stupně porušil minimálně svou zákonnou povinnost zdržet se všeho, co by mohlo zakládat vážně a důvodné pochybnosti o jeho nestrannosti.
5. Vedle toho se dovolatel též domnívá, že soud prvního stupně nebyl náležitě obsazen, pokud namísto rozvrhem práce určeného přísedícího Vladimíra Jedličky v jeho věci spolurozhodovala přísedící Jiřina Božovská. V uvedené souvislosti odkázal na tehdy účinný rozvrh práce Okresního soudu v Bruntále a namítl, že změna přísedících nebyla v procesním spise nijak vysvětlena. Zároveň podotkl, že pokud již bylo z nějakého důvodu třeba nahradit přísedícího Vladimíra Jedličku, měla jeho místo zaujmout jiná přísedící ze senátu č. 66 T, a to Petra Kotasová. Odchylka od tohoto pravidla pak představovala libovolný a nepředvídatelný zásah do zákonného složení senátu, patrně aktem „nějakého funkcionáře“ působícího u okresního soudu, kterým byl obviněný odňat svému zákonnému soudci a tím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces.
6. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2024 č. j. 4 To 10/2024-507, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 12. 2023 č. j. 66 T 48/2023-452, i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Návdavkem se poté kriticky vyjádřil i k uloženému trestu odnětí svobody, který s ohledem na „přinejmenším spornou míru zavinění“ ve vztahu k přečinu krádeže vnímá jako nepřiměřeně přísný a odporující zásadě přiměřenosti trestních sankcí.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání rozvedl obsahová vymezení obou deklarovaných dovolacích důvodů a ty pak porovnal s konkrétními námitkami obviněného. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zvlášť zdůraznil, že při posuzování postavení soudce a přísedícího je nutné zohledňovat významné rozdíly ve vzniku a povaze jejich funkcí, z nichž mimo jiné vyplývají i méně striktní pravidla pro nominaci přísedících pro rozhodování jednotlivých věcí. Poté zdůraznil, že v nynějším případě rozhodoval senát č. 66 T Okresního soudu v Bruntále o vině a trestu obviněného vždy ve stejném složení (tj. Mgr. Marek Stach jako předseda senátu a Jiřina Božovská a Josef Adamčík jako přísedící). Pouze v jediném případě na pozici jednoho z přísedících místo Jiřiny Božovské rozhodoval Vladimír Jedlička, kdy navíc předmětem jednání nebylo meritum věci, nýbrž otázka případného ponechání obviněného ve vazbě. I kdyby tedy příslušná změna nevyplývala ze záznamu vedoucí kanceláře a nebyla „zažurnalizována“ v procesním spise a řádně zdůvodněna, nešlo o pochybení, které by představovalo natolik závažný zásah do práva obviněného na zákonného soudce, aby kvůli němu bylo nutno obě dovoláním napadená rozhodnutí rušit.
8. V řízení nebyl podle názoru státního zástupce založen ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ze způsobu, jakým předseda senátu soudu prvního stupně vedl hlavní líčení i rozhodování o vazbě, tak jak je zaznamenáno v procesním spise, žádné významné pochybnosti o jeho nestrannosti při následném rozhodování o vině a trestu nevyplývají. Pokud se Mgr. Stach při rozhodování o vazbě vyslovil v tom smyslu, že obviněný při porušení podmínek, které mu byly stanoveny v rozhodnutí o propuštění z vazby, bude do vazby vzat znovu bez možnosti dalšího propuštění na svobodu, a to až do pravomocného skončení věci, nezaložilo takové důrazné upozornění jeho podjatost ve smyslu § 30 tr. ř. Státní zástupce připustil, že poučení mohlo být formulováno i zdrženlivěji, ovšem současně je podle něj třeba přihlédnout i k zatvrzelému postoji obviněného k probíhajícímu trestnímu řízení, kdy se opakovaně bez řádné omluvy nedostavoval k probačnímu úředníkovi ani k úkonům trestního řízení.
9. Státní zástupce tedy uzavřel, že námitky obviněného jsou z pohledu obou deklarovaných dovolacích důvodů zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Obviněný M. O. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněného i státní zástupkyně proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
11. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal.
12. Úvodem k této části je nutno poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měla obhajoba ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na posouzení, zda řízení předcházející pravomocnému meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo některou z vad ve smyslu deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Přitom dospěl k závěru, že tomu tak není.
13. Námitka obviněného, že soud prvního stupně v řešené věci nerozhodoval ve správném obsazení senátu a tím byla porušena ústavní zásada, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, nemá oporu v předloženém spisovém materiálu. Není pravdou, že jedním z těchto zákonných soudců, určených rozvrhem práce okresního soudu k rozhodování o podané obžalobě, byl přísedící Vladimír Jedlička. Z referátu předsedy senátu ze dne 5. 4. 2023 o nařízení hlavního líčení na den 3. 5. 2023 (č. l. 301 spisu) zřetelně vyplývá, že k rozhodování ve věci samé byli jako přísedící od počátku povoláni Josef Adamčík a Jiřina Božovská. Osobní angažmá Vladimíra Jedličky se zde omezilo jen na jediné vazební zasedání, které proběhlo dne 26. 4. 2023, tj. ještě před zahájením vlastního hlavního líčení. To, že při tomto jednání jako přísedící „zastoupil“ původně nominovanou Jiřinu Božovskou, z něj automaticky zákonného soudce dovolatele v posuzované věci do budoucna nečinilo. Tím i přes svou absenci při zmíněném rozhodování o žádosti dovolatele o propuštění z vazby na svobodu nadále zůstala Jiřina Božovská, která také jako přísedící osobně participovala na dokazování v celém průběhu hlavního líčení až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V uvedené souvislosti Nejvyšší soud ve shodě s krajským soudem připomíná, že zásada nezměnitelnosti senátu (nyní podle § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř.) se vztahuje právě a pouze k projednávání věci v hlavním líčení, které směřuje k meritornímu rozhodnutí věci. V daném případě bylo dané zákonné pravidlo bezvýhradně respektováno. Možnost, aby v období mezi jednotlivými jednáními soudu rozhodoval o případných žádostech obviněného o propuštění z vazby jiný senát, naopak zákon nevylučuje, a takový postup nelze vnímat ani jako porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces (k tomu srov. přiměřeně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 1997 sp. zn. 3 To 960/97, publikované pod č. 3/1999 Sb. rozh. tr.). Přestože z procesního spisu nelze zjistit důvody, pro které došlo k zastoupení přísedící Jiřiny Božovské přísedícím Vladimírem Jedličkou při shora uvedeném rozhodování soudu o dalším trvání vazby obviněného po podání obžaloby, nejde o nedostatek, který by svou povahou zpochybňoval zákonnost procesního postupu soudu prvního stupně při rozhodování o meritu věci a z něj vzešlého odsuzujícího rozsudku.
14. Opodstatnění nepřiznal dovolací senát ani tvrzení dovolatele, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Marek Stach byl pro svou podjatost vyloučen z rozhodování o podané obžalobě ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Námitku stran deficitu jeho nestrannosti uplatnil dovolatel v dosavadním průběhu trestního řízení opakovaně. Krajský soud v Ostravě s ní přitom konfrontoval hned dvakrát, a to jako soud stížnostní i jako soud odvolací. Úvahám, jimiž se tento soud s předmětnou výhradou vypořádal v usneseních č. j. 4 To 11/2024-500 a č. j. 4 To 11/2024-507, která shodně vyhlásil dne 23. 1. 2024, přitom Nejvyšší soud nemá co vytknout.
15. Dovolací senát se totiž nedomnívá, že důrazné ústní poučení Mgr. Stacha, jímž obviněného varoval před možnými následky pokračování v jeho dosavadním obstrukčním přístupu k plnění institutů nahrazujících vazbu a k účasti na úkonech trestního řízení, samo o sobě zavdávalo důvodné pochybnosti o schopnosti a vůli tohoto soudce postupovat a rozhodnout ve věci samé objektivně a nestranně. Dovolatel ostatně na žádném konkrétním případě nedemonstroval, jak se údajně napjatý vztah mezi ním a dotčeným soudcem projevil při vlastním procesu provádění důkazů a jejich následném hodnocení, tedy ve skutkových a na ně navazujících právních závěrech, které by svědčily o neobjektivitě senátu okresního soudu pramenící z osobní antipatie jeho předsedy vůči osobě obviněného.
Svůj případ bez dalšího přirovnal například k situaci řešené Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESPL“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice, která byla ovšem ve srovnání s nynějším případem co do skutkových okolností diametrálně odlišná. V reklamovaném případě se ve stručnosti jednalo o to, že o odvolání stěžovatele v trestním řízení spolurozhodoval v pozici předsedy tříčlenného senátu soudce, vůči jehož osobě se měl stěžovatel lživými tvrzeními v rámci své oportunistické obhajovací strategie dopustit „bezostyšného“ a „bezprecedentního“ osobního útoku, který senát následně vyhodnotil jako urážku soudu a stěžovateli za něj uložil pokutu ve výši 50 000 Kč, aby později ve věci samé rozhodl až v momentě, kdy již sedm měsíců vedle odvolacího řízení souběžně probíhalo u občanskoprávního soudu i řízení o žalobě stěžovatele na ochranu osobnosti podané právě proti dotčenému předsedovi trestního senátu.
Obdobně nepřiléhavě pak dovolatel odůvodnil i stížnost proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 11. 2023 č. j. 66 T 48/2023-431 o nevyloučení Mgr. Stacha z vykonávání úkonů trestního řízení, kdy jeho důrazné upozornění stran nutnosti napříště dodržovat podmínky spojené s propuštěním z vazby na svobodu tendenčně přirovnal k případu řešenému ESPL rozsudkem ze dne 16. 9. 1999 ve věci Buscemi proti Itálii, kde soudce v rámci mediální názorové přestřelky s jmenovaným stěžovatelem v zásadě předem avizoval budoucí rozhodnutí senátu vnitrostátního soudu, jemuž předsedal, ve věci samé.
16. Takovým klíčovým skutkovým okolnostem, které ESPL označil za zjištění postačující k objektivnímu prokázání důvodně pociťovaných obav zmíněných stěžovatelů o nestrannost soudce, se poučení Mgr. Stacha v rámci vazebního zasedání, byť do jisté míry nevhodně formulované (zejména pokud jde o jeho dovětek), svou povahou a závažností ani vzdáleně nepřiblížilo. Rozhodně je nelze povýšit na předčasně deklarované stanovisko jmenovaného předsedy senátu okresního soudu k samotným otázkám viny a trestu nebo na zřejmý důkaz o jeho subjektivní předpojatosti vůči osobě dovolatele, které by v nyní řešeném případě byly způsobilé vyvrátit obecně presumovaný předpoklad nestrannosti soudu (k tomu viz přiměřeně rozhodnutí ESPL ze dne 22. 4. 2004 ve věci Cianetti proti Itálii, bod 37 odůvodnění).
17. Paušálně formulovanou námitku vůči uloženému trestu odnětí svobody obviněný výslovně nespojil s žádným dovolacím důvodem a relevantně tak ani učinit nemohl. Dlouhodobě neměnná a respektovaná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž vychází z právního názoru, že případná pochybení nižších soudů spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií a okolností uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho i v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z katalogu důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by v zásadě neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, který soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by de facto znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
18. K uvedenému lze ještě poznamenat, že nad rámec zákonných důvodů přistupuje dovolací soud k zásahu do pravomocného výroku o trestu pouze ve zcela výjimečných případech, kdy se uložená sankce vzhledem k specifickým okolnostem řešené věci jeví jako natolik přísná a neodůvodněná, že atakuje princip proporcionality a humánnosti trestního postihu a v širším pojetí ostře koliduje se samotným ústavně garantovaným právem na osobní svobodu. Nositelem takových vlastností však namítaný trest odnětí svobody, který byl dovolateli uložen ještě výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, navíc za dva sbíhající se přečiny, zcela jistě není. Dovolací senát naopak akceptuje úvahy, jimiž okresní soud odůvodnil volbu namítaného postihu v bodech 22 a 23 písemného vyhotovení rozsudku.
19. Souborně lze tedy závěrem prohlásit, že obviněný M. O. v podaném dovolání formuloval jednak výhrady, které neodpovídaly žádnému ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a dále námitky, kterým z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nebylo možno přiznat věcné opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti pak nemohl být naplněn ani v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který ovšem obviněný výslovně neoznačil.
20. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zákonodárce zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 8. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu