4 Tdo 600/2012-38
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2012 ve věci dovolání obviněného F. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 346/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 2 T 53/2011, o vyloučení soudců Nejvyššího soudu České republiky podle § 31 odst. 1 tr. ř. t a k t o :
Soudci Nejvyššího soudu České republiky JUDr. Jiří Pácal, JUDr. Danuše Novotná a JUDr. František Hrabec n e j s o u v y l o u č e n i z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 Tdo 600/2012.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 2 T 53/2011, byl obviněný F. T. uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla současně uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému J. V. částku 1.440,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 2 T 53/2011, podali obviněný F. T. i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - jih odvolání, o kterých rozhodl Krajský soudu v Plzni rozsudkem ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 346/2011, tak, že k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – jih byl doplněn výrok o trestu napadeného rozsudku tak, že podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o délce 20,5 cm, délce čepele 10,8 cm. Odvolání obviněného F. T. bylo pak podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 346/2011, podal následně obviněný F. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání.
Dovolacím soudem je podle § 265c tr. řádu Nejvyšší soud České republiky, u něhož je předmětná trestní věc vedena pod sp. zn. 4 Tdo 600/2012. Podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu České republiky byla daná věc přidělena k projednání a rozhodnutí senátu 4 Tdo ve složení JUDr. Jiří Pácal, JUDr. Danuše Novotná a JUDr. František Hrabec.
Podáním ze dne 5. 6. 2012 (Nejvyššímu soudu České republiky doručeno dne 8. 6. 2012) však obviněný F. T. vznesl námitku podjatosti vůči všem soudcům senátu 4 Tdo, tj. vůči JUDr. Jiřímu Pácalovi, JUDr. Danuši Novotné a JUDr. Františku Hrabcovi. V odůvodnění uplatněné námitky podjatosti obviněný uvedl, že všichni jmenovaní soudci jsou údajně bývalí členové KSČ a jejich vnitřní zaměření bylo formováno zločinnou marxistickou ideologií zcela antagonistickou vůči náboženství. Obviněný zdůraznil, že je nábožensky věřící člověk, proto nemůže v žádném případě souhlasit s tím, aby o něm rozhodovali soudci zatížení komunistickou minulostí. Na základě uvedených skutečností obviněný navrhl změnu složení senátu za soudce komunisticky nepodjaté a odkázal přitom na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 517/2010.
K uplatněné námitce podjatosti se všichni dotčení soudci vyjádřili a ve svých vyjádřeních shodně uvedli, že nemají poměr k projednávané věci ani k osobám, jichž se úkon dotýká, k jejich obhájcům, případně k zákonným zástupcům a zmocněncům, ani nemají poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení v projednávané věci (§ 30 odst. 1 tr. ř.). Současně podotkli, že v námitce deklarované náboženské přesvědčení dovolatele není a ani nemůže být okolností, která by byla jakkoli způsobilá ovlivnit jejich objektivní a nezávislé projednání podaného dovolání.
Podle ustanovení § 30 odst. 1, věty první, tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
K vyloučení může tedy dojít jen pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jakož i dalším osobám přímo v tomto ustanovení vyjmenovaným, ale nikoli pro úroveň odborné způsobilosti členů senátu soudu, který ve věci rozhoduje (popř. státního zástupce, apod.). Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v citovaném odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském nebo naopak nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008. 228, 229 s.).
K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
K vyloučení soudce tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A takový důvod je dán, jak již bylo uvedeno výše, pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout.
V případě posuzované věci obviněný neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti shora jmenovaných soudců senátu 4 Tdo Nejvyššího soudu České republiky. Obviněný se v uplatněné námitce podjatosti omezil pouze na konstatování, že soudci senátu 4 Tdo Nejvyššího soudu České republiky JUDr. Jiří Pácal, JUDr. Danuše Novotná a JUDr. František Hrabec jsou údajně bývalí členové KSČ a jejich vnitřní zaměření bylo formováno zločinnou marxistickou ideologií zcela antagonistickou vůči náboženství. Podanou námitku je však nutno považovat za zcela právně irelevantní. Je třeba zdůraznit, že ani z ustanovení § 60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, které stanovuje předpoklady pro výkon funkce soudce a přísedícího, ani z žádného jiného právního předpisu nevyplývá žádné omezení pro členy politických stran či hnutí (včetně členství v KSČ), proto členství v politické straně nelze samo o sobě považovat za důvod k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/2010, neboť toto rozhodnutí se netýká přímo otázky podjatosti soudců, ale otázky práva na poskytnutí informace ohledně členství (popř. kandidatury) soudců v Komunistické straně Československa v období před 17. 11. 1989.
Jak již bylo uvedeno výše, z vyjádření dotčených soudců Nejvyššího soudu České republiky vyplývá, že nemají poměr k projednávané věci ani k osobám, jichž se úkon dotýká, k jejich obhájcům, případně k zákonným zástupcům a zmocněncům ani nemají poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení v projednávané věci.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti je možno učinit závěr, že v dané věci není dán žádný důvod k pochybnostem o nepodjatosti jmenovaných soudců Nejvyššího soudu České republiky a není tedy důvod nevěřit jejich tvrzení, že takové vazby neexistují, neboť nebyly shledány žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by jmenovaní soudci byli nějakým způsobem ovlivněni vztahem k projednávané věci, případně k osobám uvedeným v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky tudíž námitku podjatosti vznesenou obviněným neshledal důvodnou, neboť se v ní nepodávají skutečnosti naplňující dikci ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. ř. tak, že soudci senátu 4 Tdo Nejvyššího soudu České republiky JUDr. Jiří Pácal, JUDr. Danuše Novotná a JUDr. František Hrabec nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 Tdo 600/2012.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Název judikátu: Ublížení na zdraví
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
Spisová značka: 4 Tdo 600/2012
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy: čl. 146 § 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: C
Podána ústavní stížnost.
Výsledek US: -
Datum rozhodnutí US: -
4 Tdo 600/2012-I-42
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2012 o dovolání obviněného F. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 346/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 2 T 53/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 2 T 53/2011, byl obviněný F. T. uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 7. 5. 2010 kolem 23.25 hod. ve S. P., okr. P. – j., v prostoru křižovatky ulic F. a K. H. v úmyslu ublížit na zdraví J. V. na něho zaútočil nožem délky 20,5 cm a délce čepele 10,8 cm, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnou ranku v kůži délky 10 mm, hloubky 30 mm v oblasti dolní čelisti vlevo v místě úhlu, když bodný kanál končil na kosti, dále mu způsobil řezné poranění levého boltce do jedné třetiny obvodu, přičemž pro tato zranění pak byl poškozený ambulantně léčen a práce neschopen do 23.5.2010.
Za uvedené jednání byl obviněný F. T. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla současně uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému J. V. částku 1.440,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 2 T 53/2011, podali obviněný F. T. i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - jih odvolání, o kterých rozhodl Krajský soudu v Plzni rozsudkem ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 346/2011, tak, že k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – jih byl doplněn výrok o trestu napadeného rozsudku tak, že podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o délce 20,5 cm, délce čepele 10,8 cm. Odvolání obviněného F. T. bylo pak podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 346/2011, podal následně obviněný F. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že dle jeho názoru rozhodnutím soudů prvého i druhého stupně v dané věci byla porušena jeho práva, a to zejména právo na spravedlivý proces. Dovolatel upozornil na znalecký posudek Doc. MUDr. Heleny Kvapilové a její vyjádření, z nichž vyplynulo, že k poranění poškozeného J. V. mohlo dojít tak, jak je znázorněno na fotografii č. 4, 5 a 6 Protokolu o prověrce na místě ze dne 26. 6. 2010. Dle obviněného z provedených důkazů nelze jednoznačně určit, kde skutečně k poranění J. V. došlo, místo činu nebylo nikdy prokázáno, incident se ve skutečnosti odehrál u vrátek domu obviněného, kde byla tma, z fotodokumentace je zřejmé, že poškozený měl na sobě džínovou bundu, která jej nepochybně před poraněním mohla ochránit. Obrana obviněného rukou, ve které držel nůž, nebyla razantní ani cílená, jednalo se jen o jakési „neohrabané“ máchání rukou ve tmě, které mělo vést pouze k zastavení útoku poškozeného. Obviněný tvrdí, že byl vystresovaný, měl zavřené oči, nikdy takovým způsobem nůž neužil, proto dle jeho názoru nemohlo dojít k poranění ruky poškozeného. Obviněný rovněž zpochybnil zjištění rozhodujícího soudu v tom, že se na útok připravoval, dále poukázal na odlišné fyzické proporce svoje i poškozeného, na skutečnost, že poškozený i jeho manželka byli v době spáchání činu pod vlivem alkoholu a v jejich výpovědích se objevují značné rozpory. O pochybách na místě incidentu svědčí dle obviněného i to, že ani na jednom z dotčených míst nebyly nalezeny žádné krevní stopy. Na základě uvedených skutečností je obviněný toho názoru, že rozhodující soud měl postupovat v duchu zásady in dubio pro reo, protože nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by se příslušný skutek stal na daném místě a že obviněný útočil na poškozeného J. V., natož pak v úmyslu ublížit mu na zdraví. Obžaloba údajně vycházela z protokolu o výslechu J. V. ze dne 6. 8. 2010, který byl učiněn jako neodkladný a neopakovatelný úkon, který však nebyl proveden v souladu s § 158a tr. ř., proto je dle mínění obviněného procesně nepoužitelný. Obviněný je jednoznačně přesvědčen, že jeho jednání vykazovalo veškeré znaky nutné obrany dle § 29 tr. zákoníku, neboť se ocitl v situaci, kdy na něho ze tmy zaútočil fyzicky zdatnější a mladší muž, který byl i v důsledku požitého alkoholu vulgární a agresivní. Tato situace u obviněného vyvolala silný strach o život svůj a své rodiny. Obviněný se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když mu bylo opakovaně při jeho výslechu odepřeno právo nahlédnout do trestního spisu a opakovaně byly zamítány jeho návrhy na doplnění dokazování.
Dovolatel v podaném dovolání rovněž namítl, že odvolací soud zasedal v jiném složení senátu, než jaké mu bylo sděleno při lustru spisu dne 16. 1. 2012 a že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu chybí složení senátu ve smyslu § 120 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň – jih, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá jen část námitek odvolatele. Za relevantní lze dle jeho názoru považovat námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jakožto jednání za podmínek nutné obrany dle § 29 tr. zákoníku. I v tomto případě se však dovolání obviněného neopírá o soudy obou stupňů řádně zjištěný skutkový stav, ale o skutkový stav, který je produkcí vlastního hodnocení důkazů obviněným. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se proto domnívá, že právní kvalifikaci učiněnou nalézacím soudem je možno považovat za odpovídající, skutková zjištění vtělená do skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně jsou úplná a v provedených důkazech mají oporu. Námitky obviněného směřující proti několika procesním pochybením deklarovaný dovolací důvod nenaplňují a neodpovídají ani jinému dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., lze dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přisvědčit obviněnému, že napadený rozsudek trpí formálním nedostatkem, když v něm nejsou uvedena jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, tento nedostatek však nespadá pod zvolený ani jiný dovolací důvod. Uplatněnému dovolacímu důvodu by ale podle jeho mínění mohla odpovídat námitka, že v rámci odvolacího řízení došlo k nepředpokládané změně v obsazení senátu. Z obsahu trestního spisu však vyplynulo, že v senátu 7 To Krajského soud v Plzni došlo sice v mezidobí ke změně v jeho obsazení, jednalo se ale o změnu zákonnou, mající oporu v rozvrhu práce krajského soudu.
Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Podle dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Je třeba poznamenat, že shora specifikované námitky obviněného týkající se údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ze strany příslušných soudů je nutno považovat za námitky čistě skutkové týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, tedy námitky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní a současně se jedná o námitky, které obviněný uplatňoval již v předchozích stádiích trestního řízení a v podaném odvolání a se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.
Nejvyšší soud České republiky pro úplnost poznamenává, že podle ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk a je nerozhodné, jakých prostředků bylo při útoku použito. K naplnění subjektivní stránky daného trestného činu musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k ublížení na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 1374, 1375 s.).
V průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný F. T. bodl nožem poškozeného J. V., tohoto jednání se dopustil v minimálně nepřímém úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, neboť poškozenému způsobil pouze lehčí poranění, nikoli ublížení na zdraví v právním slova smyslu. Obviněný se tak dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému ublížení na zdraví jinému.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal i s námitkou obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku a Nejvyšší soud České republiky se v tomto směru s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu plně ztotožňuje. I v tomto případě se dovolání obviněného neopírá o soudy řádně zjištěný skutkový stav, ale o skutkový stav vzniklý na základě vlastního hodnocení důkazů obviněným. Navíc je třeba dodat, jak správně uvedly již nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, o nutnou obranu by se nejednalo ani v případě, pokud by ze strany rozhodujících soudů byla přijata za věrohodnou obviněným předkládaná verze události. V řízení nebylo prokázáno, že by poškozený vnikl na pozemek obviněného a útok nožem na člověka stojícího za plotem, byť by nadával a vyhrožoval, nemůže být v žádném případě hodnocen jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Obviněný (aniž byl ohrožen on sám nebo rodinní příslušníci či majetek) mohl vyčkat příjezdu policie v uzamčené nemovitosti s tím, že policie, jak sám uvedl, se na místo dostavila v krátkém časovém intervalu po telefonickém oznámení. Útok obviněného by tak bylo nutno považovat za zcela zjevně nepřiměřenou reakci na nikoliv bezprostředně hrozící nebezpečí. Příslušná námitka obviněného je proto námitkou zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky se tak ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný F. T. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. V daném případě proto nelze hovořit o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně.
Deklarovaný (ani jiný) dovolací důvod nenaplňují ani námitky procesního charakteru, se kterými se navíc také odvolací soud již řádně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku.
Dalším v dovolání uplatněným dovolacím důvodem je důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Prakticky se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo § 27, § 31 a § 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude zejména tehdy, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., apod.
Obviněný v rámci daného dovolacího důvodu namítl, že odvolací soud zasedal v jiném složení senátu, než jaké mu bylo sděleno při lustru spisu dne 16. 1. 2012 a že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu chybí složení senátu ve smyslu § 120 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nedostatek týkající se absence jmen a příjmení soudců v rozsudku odvolacího soudu pod zvolený ani jiný dovolací důvod nespadá. Pod příslušný dovolací důvod by bylo možno podřadit toliko námitku ohledně nepředpokládané změny v obsazení senátu odvolacího soudu. Jak však správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, z obsahu trestního spisu vyplývá, že odvolání obviněného napadlo ke Krajskému soudu v Plzni dne 31. 8. 2011 a bylo zapsáno do oddělení senátu 7 To. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni pro rok 2011 plyne, že pro tento rok byl předsedou senátu 7 To buď JUDr. Petr Poledne nebo JUDr. Marie Ungrová a členy senátu soudci JUDr. Jiřina Valdmanová a Mgr. Miloslav Sedláček. Z rozvrhu práce pro rok 2012 dále vyplývá, že s účinností od 1. 1. 2012 došlo ve složení senátu 7 To Krajského soudu v Plzni ke změně, když předsedou tohoto senátu je buď JUDr. Petr Poledne nebo Mgr. Miloslav Sedláček a členy senátu jsou JUDr. Jiřina Valdmanová a JUDr. Ivana Růžičková. Dle protokolu o veřejném zasedání ze dne 24. 1. 2012 jednal senát ve složení Mgr. Miloslav Sedláček jako předseda a soudkyně JUDr. Jiřina Valdmanová a JUDr. Ivana Růžičková jako členky senátu.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, je ze shora uvedených skutečností zřejmé, že ve složení senátu 7 To Krajského soudu v Plzni došlo sice v předmětném období ke změně (jak uvádí i obviněný), avšak jednalo se o změnu zákonnou, mající oporu v rozvrhu práce tohoto soudu. I tuto námitku obviněného je proto nutno posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky z výše rozvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného F. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2012
Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal