4 Tdo 61/2016-63
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 7 To 89/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 26/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 6 T 26/2015, byl obviněný M. Č. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že: „dne 27. listopadu 2014 v přesně nezjištěné době mezi 23:20 hod. a 23:25 hod. v P. v Č. ulici na veřejném prostranství před domem poté, co slovně zasáhl do rozepře svého známého S. M., s poškozeným T. H., jenž mu v té souvislosti dal tzv. „hlavičku“ (úder čelem do nosu), při následné fyzické potyčce úmyslně způsobil poškozenému T. H. těžkou újmu na zdraví, a to tím způsobem, že jej přinesenou lahví s vínem, kterou držel v ruce, nejméně dvakrát udeřil velkou silou do oblasti hlavy, čímž mu způsobil rozsáhlé poranění mozku v levé spánkovo – temenotýlní krajině, doprovázené jemnou zlomeninou spánkové kosti, jdoucí do základny levé pyramidy, spolu s ranami v levé spánkové, týlní a šíjové krajině a dále zlomeninu nosu, tržné rány čela více vlevo, puklinu stropu levé očnice, přičemž tato poranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného v Oblastní nemocnici Příbram a jeho následný převoz a hospitalizaci ve Vojenské fakultní nemocnici v Praze, kde se poškozený podrobil chirurgickému zákroku a následně dne 3. prosince 2014 v důsledku uvedených poranění zemřel, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. prosince 2013, sp. zn. 3 T 221/2013, který nabyl právní moci dne 7. února 2014, odsouzen pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 roků.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. Č. odsouzen podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 6 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, Č. H. a nezl. (zastoupena matkou M. J.) odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 6 T 26/2015, podali státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, obviněný M. Č. (podáním doručeným Krajskému soudu v Praze dne 31. 8. 2015 však vzal své odvolání zpět) a poškození Č. H. a nezl. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 7 To 89/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozených Č. H. a nezl. částečně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. Č. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozenému Č. H. a poškozené nezl. (zastoupené matkou M. J.), a to každému ve výši 200.000 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Č. H. a nezl. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 7 To 89/2015, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř. V dovolání uvedl, že pokud jde o vymezení sporné otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena, resp. označení konkrétní vady dotčených rozhodnutí, skutková zjištění soudů a v návaznosti na to i právní kvalifikaci jednání obviněného mj. jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr.
zákoníku považuje za správná. Soudy pochybily pouze co do výroku o trestu, a to v tom směru, že obviněnému vyměřily trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To vyplývá jednoznačně ze srovnání výroku o trestu obsaženého ve shora citovaném rozsudku krajského soudu a z příslušné zákonné trestní sazby obsažené v § 145 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněnému byl mj. za zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, nicméně v § 145 odst. 3 tr.
zákoníku je stanovena trestní sazba v rozmezí osmi až patnácti roků. Výrok o trestu z rozsudku krajského soudu tak trpí vadou, která nebyla odstraněna vrchním soudem, ač byla v rámci podaného odvolání vytýkána, přičemž zmíněná vada, tedy vyměření trestu mimo zákonnou trestní sazbu, je vadou způsobilou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na tom nic nemění ani odkaz ve věci činných soudů na § 58 odst. 6 tr. zákoníku, který obecně připouští mimořádné snížení trestu odnětí svobody, neboť v trestní věci obviněného nebyly k postupu podle § 58 odst. 6 tr.
zákoníku splněny podmínky, resp. soudy nijak nevysvětlily, proč k aplikaci tohoto ustanovení, potažmo k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přistoupily. I nesprávná aplikace § 58 tr. zákoníku, resp. nesprávný postup při mimořádném snížení trestu odnětí svobody, přitom může dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit.
Stanovisko soudů ohledně použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku nepovažuje za správné, neboť k němu nepostačuje konstatování, že obviněný překročil meze nutné obrany dle § 29 tr. zákoníku, jak se nesprávně domnívají soudy. Tato okolnost sama o sobě nemůže být důvodem pro automatické užití § 58 odst. 6 tr. zákoníku, nemůže být bez dalšího důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. To vyplývá především z povahy institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, kdy z jeho systematického zařazení, poměru k obecným ustanovením o ukládání trestů a koneckonců i z názvu tohoto institutu je patrné, že tento postup znamená mimořádné snížení trestu odnětí svobody, je tedy vyloučeno, aby se jednalo o postup pravidelný.
Nemohou jej tedy odůvodnit jen běžně se vyskytující okolnosti související s nesplněním podmínek nutné obrany, naopak musí být dány určité okolnosti zvláštní, mimořádné, které pachatelovo vybočení z mezí nutné obrany odlišují od běžných případů excesu z limitů nutné obrany. Běžné excesy z mezí nutné obrany je třeba zohlednit jako polehčující okolnost dle § 41 písm. g) tr. zákoníku, nikoliv jako důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Z poměru obecného (polehčující okolnost) ke zvláštnímu (mimořádné snížení trestu odnětí svobody) pak vyplývá, že zvláštní institut lze aplikovat pouze tehdy, jsou-li splněny určité zvláštní podmínky jdoucí nad rámec podmínek obecných.
O žádných takových zvláštních okolnostech však soudy v dotčených rozhodnutích nehovoří, když aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 6 trestního zákoníku odůvodňují v podstatě pouze obecným odkazem na exces z nutné obrany, kterýžto obecný odkaz však spíše než pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody svědčí uplatnění polehčující okolnosti podle § 41 písm. g) tr. zákoníku. Postup ve věci činných soudů, kdy se při mimořádném snížení trestu odnětí svobody v podstatě nijak nezabývaly odůvodněním aplikace tohoto institutu, když vlastně jen odkázaly na exces obviněného z nutné obrany, též odporuje dosavadním rozhodnutím Nejvyššího soudu, přičemž v této souvislosti zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 119/2014, a dále rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 550/2014.
Nejvyšší státní zástupce dále vyjádřil názor, že v této věci nebyly podmínky pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku, resp. pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, splněny, neboť ani nebyly zjištěny žádné zvláštní okolnosti, které by exces obviněného doprovázely. Jednalo se tedy o prosté vybočení z mezí nutné obrany, které by mělo být zohledněno dle § 41 písm. g) tr. zákoníku jako polehčující okolnost. O nedostatku jakýchkoliv zvláštních rysů excesu odůvodňujících mimořádné snížení trestu odnětí svobody svědčí mj. to, že konflikt obviněného s poškozeným vykazoval některé znaky vzájemného napadání či oboustranně vedené potyčky alkoholem posilněných osob, při kterých dochází k poranění na obou stranách konfliktu, když útok poškozeného tzv. hlavičkou byl spíše malého významu a s ohledem na stav poškozeného menší nebezpečnosti, skončil však jeho smrtí. Současně dodává, že obviněný a poškozený se vzájemně znali a bezprostředně před fyzickým střetem spolu komunikovali. V podstatě šlo jen o drobný vzájemný konflikt dvou podnapilých osob, z nichž jedna a totiž obviněný, volil zcela zjevně nepřiměřené prostředky při potyčce s poškozeným, který sice fyzickou potyčku vyprovokoval a zahájil ji tzv. hlavičkou, nicméně s ohledem na fyzické dispozice obou účastníků konfliktu a jeho průběh nevybočil případ z rámce běžných konfliktů, k nimž dochází mezi podnapilými lidmi. Též nelze přehlédnout, že obviněný svým jednáním zároveň naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (kromě zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Proto není v tomto případě mimořádné snížení trestu odnětí svobody namístě.
Kromě shora popsaného pochybení trpí dotčená rozhodnutí i vadou spočívající v nerespektování § 39 odst. 4 poslední věty tr. zákoníku, když krajský soud okolnost excesu z mezí nutné obrany považoval nejen za důvod k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, ale zároveň též za polehčující okolnost podle § 41 písm. g) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 7 To 89/2015, ve výroku, kterým bylo dle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. Č., avšak do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněného k uvedenému dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že argumentace nejvyššího státního zástupce uplatněným dovolacím důvodům odpovídá. Přesto jí však nelze přisvědčit. Dovolatel v rámci svého dovolání předložil výklad podmínek aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody včetně odkazů na judikaturu, která tyto podmínky konkretizuje, avšak postup Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze se nejeví být s touto judikaturou a samotným ustanovením zákona v rozporu. Základním dovolacím argumentem je zdůraznění výjimečnosti institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody a přesvědčení dovolatele, že tato výjimečnost v daném případě nebyla dána, a rovněž poukaz na nedostatečné odůvodnění ze strany soudů. Nejvyšší soud na úvod konstatuje, že krajský soud pochybil, pokud nerespektoval ustanovení § 39 odst. 4 druhá věta tr. zákoníku, podle kterého „K okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující“ a okolnost excesu z mezí nutné obrany považoval nejen za důvod k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, ale současně chybně za polehčující okolnost podle § 41 písm. g) tr. zákoníku. Tato okolnost však neměla zásadní vliv na správnost rozhodnutí soudů o použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku. V posuzovaném případě pak lze připustit, že aplikace § 58 tr. zákoníku mohla být soudy pečlivěji zdůvodněna, nicméně je třeba konstatovat, že naplnění zákonem vyžadovaných podmínek je z napadeného rozhodnutí dostatečně zřejmé. Vrchní soud spatřuje naplnění podmínek pro aplikaci citovaného institutu ve způsobu útoku poškozeného, když v této souvislosti uvádí, že útok tzv. hlavičkou může být i velmi nebezpečný, může způsobit např. zlomeninu nosních kůstek nebo dokonce může dojít i k nebezpečnému pádu dozadu, a dále v tom, že obviněný byl na počátku uvedeného incidentu veden snahou zastat se svědka M., přičemž byl poškozeným napaden. Předmětný incident se odehrál v krátkém časovém úseku a vzhledem k okolnostem případu nelze mít proti prvotní obraně obviněného námitek, avšak způsob této obrany, tj. intenzitu a počet úderů lahví do hlavy poškozeného nutných k odvrácení útoku, nelze považovat za adekvátní. Tyto skutečnosti pak vrchní soud (spolu s krajským soudem) hodnotil v souvislosti s dalšími polehčujícími okolnostmi, tedy že obviněný napomáhal při objasňování své trestné činnosti, spáchal trestný čin v silném rozrušení a trestného činu upřímně litoval. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že po útoku tzv. hlavičkou poškozený ve fyzickém napadání obviněného pokračoval – máchání rukama, chtěl mu dát ránu pěstí, načež obviněný poškozeného udeřil opakovaně lahví do hlavy (výpovědi svědkyň M. Š. a K. S.). Vrchní soud dále uvedl, že důležitou roli ohledně kajícnosti obviněného hrálo i to, že obviněný vzal své odvolání zpět a rovněž jeho vystoupení u veřejného zasedání o odvolání dne 6. 10. 2015 (č. l. 693 a násl.), když v průběhu veřejného zasedání měl soud možnost bezprostředně pozorovat reakce a vystupování obviněného M. Č. V rovině trestu tak soudy zohlednily, že se obviněný dopustil situačně podmíněného deliktu, který byl vyvolán nejprve verbálním a fyzickým konfliktem poškozeného se svědkem S. M. a poté napadením obviněného, když se snažil napadanému M. pomoci. K výše uvedenému je možné odkázat na rozhodnutí publikovaná pod č. 11/1968 a pod č. 21/1970 Sb. rozh. tr., podle nichž nelze vyloučit, že více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabudou v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako okolnosti případu umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V posuzované věci nebylo odvolání státního zástupce zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud je tedy dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2016 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu