4 Tdo 624/2015-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o
dovolání obviněného Ing. J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25. 11. 2014 sp. zn. 8 To 460/2014, v trestní věci vedené Městským soudem v
Brně pod sp. zn. 7 T 105/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. J.
D. o d m í t á.
Obviněný Ing. J. D. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2014 sp.
zn. 7 T 105/2014 uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d)
tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 7. 7. 2011 v B. na základě
předchozí domluvy od poškozeného P. K., vylákal pod záminkou investice do
podnikání zapůjčení oproti směnce vlastní částky 450.000 Kč, ačkoliv si byl
vědom, že zapůjčenou finanční hotovost nebude schopen ke dni splatnosti směnky
7. 7. 2012 vrátit, a dále dne 11. 7. 2011 za stejných okolností vylákal od
téhož poškozeného P. K. zapůjčení oproti směnce vlastní částku 450.000 Kč,
ačkoliv si byl vědom, že zapůjčenou finanční hotovost nebude schopen ke dni
splatnosti směnky 11. 7. 2012 vrátit, kdy po převzetí druhé částky přerušil s
poškozeným veškerý kontakt a do současné doby zapůjčené peníze nevrátil a to
ani částečně, čímž způsobil poškozenému P. K. škodu v celkové výši 900.000,-
Kč.
Za to mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v
trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřicet dva měsíců.
Zároveň mu byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby podle
svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Poškozený P. K., byl
v souladu s § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek napadli obviněný a poškozený P. K. odvoláním. Krajský soud v
Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 8 To 460/2014 z podnětu odvolání
poškozeného pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3
tr. ř. pak nově rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř., když obviněnému uložil, aby
poškozenému P. K., nahradil škodu ve výši 900.000,- Kč. Pod bodem II. téhož
rozsudku odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně
dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to
výslovně pouze do výroku o náhradě škody.
V konkrétní rovině namítl, že přestože měl poškozený svůj nárok ze dvou
předmětných směnek náležitě podložen i sjednanou rozhodčí doložkou, zaslal
obviněnému toliko výzvu k zaplacení a svůj nárok neuplatnil v civilním řízení.
Insolvenční soud usnesením ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. KSLB 57 INS 2640/2012
zjistil úpadek obviněného, povolil řešení úpadku oddlužením a zároveň vyzval
věřitele, aby do 30 dnů přihlásili své pohledávky za obviněným. V době podání
výzvy k zaplacení ze dne 17. 7. 2012 a posléze trestního oznámení tedy již
probíhalo vůči obviněnému insolvenční řízení, což mohl právní zástupce
poškozeného zjistit z insolvenčního rejstříku. Poškozený řádně a včas svoji
pohledávku za obviněným do insolvenčního řízení nepřihlásil a nebyl tak zahrnut
do oddlužení obviněného, ač tak učinit měl a mohl. Poškozený trestní oznámení
tudíž podal z důvodu promeškání lhůty k přihlášce, nikoli z přesvědčení, že ho
obviněný chtěl podvést, neboť jiný přiměřený postup v civilním řízení mu
nezbyl. Obviněný měl za to, že poškozený skutečným věřitelem není, protože s
ním v minulosti obchodoval a byl přesvědčen, že poškozený dluží obviněnému. Je
s podivem, že trestní oznámení obviněného vůči jeho dlužníku bylo odmítnuto s
poukazem na subsidiaritu trestní represe, avšak obviněný, ačkoliv se jedná o
případ v podstatných částech podobný, byl pravomocně odsouzen.
Obviněný současně odkázal na ustanovení § 413 a 414 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) upravující možnosti dlužníka nakládat
se svými prostředky, a uvedl, že neuplatnil-li poškozený svou pohledávku za
obviněným v insolvenčním řízení včas, neměla by být v jiném soudním řízení
přiznána, respektive mělo by s ní být naloženo jako s pohledávkou promlčenou.
Opačným postupem by se vytratil princip a smysl oddlužení, zvláště pokud má
věřitel uloženo zákonem se domáhat svých práv v určité lhůtě a určitým
způsobem. V daném případě se nadto nejednalo o náhradu škody obtížně
zjistitelnou, respektive vymahatelnou.
Další námitkou obviněného je tvrzení, že přiměřená povinnost k náhradě škody
podle svých sil a schopností podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jemu uložená mu
znemožňuje osvědčit se ve zkušební době, neboť při povolení oddlužení nemůže
disponovat se svými prostředky libovolně a na úhradu vlastních potřeb mu zbývá
pouze minimum, přičemž doba trvání oddlužení pokrývá dobu podmíněného odkladu
výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný je proto ohrožen výkonem tohoto trestu,
ač má minimální či žádnou možnost uhradit škodu během podmíněného odsouzení a
nepříznivou hrozbu tak odvrátit. Dosud byl osobou bezúhonnou nemající sklony k
protizákonnému jednání, která se dostala v souvislosti se svým podnikáním do
tíživé situace, neměl tedy všechny předpoklady k tomu, aby se za normálních
okolností osvědčil. Jistou záruku pro obviněného představuje podle jeho názoru
ustanovení § 83 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož s ohledem na okolnosti
případu nemusí neuhrazení škody pro probíhající oddlužení vést k případnému
výroku o neosvědčení.
Dovolatel dále poukázal, že odvolací soud obecně konstatoval, že je-li škoda
pojmovým znakem skutkové podstaty trestného činu, a je alespoň v minimální výši
zjištěna, musí být rozhodnuto o povinnosti škodu nahradit, nejsou-li dány
okolnosti hodné zvláštního zřetele. Obviněný se domnívá, že v nyní posuzovaném
případu jsou právě tyto okolnosti dány a jejich pominutím může odsouzení
obviněného vést k nepříznivějšímu výsledku, tj. přímému výkonu trestu, zatímco
poškozený jako věřitel se zcela vyhnul nutnému následku nedostatečné péče o
svou pohledávku, což může být modem operandi pro jiné věřitele.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
25. 11. 2014 sp. zn. 8 To 460/2014 ve výroku I. zrušil a podle § 265 tr. ř.
rozhodl sám tak, že poškozenému nárok na náhradu škody nepřizná.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání obviněného shrnul, že jeho námitky nepovažuje za důvodné. Odvolací
soud u výroku o náhradě škody vycházel ze skutečnosti, že obviněný poškozenému
způsobil trestnou činností škodu ve výši 900.000,- Kč a že vznik této škody
zavinil (§ 2894 a § 2910 občanského zákoníku), tudíž bylo podle odvolacího
soudu nezbytné postupovat podle § 228 odst. 1 tr. ř. a obviněnému povinnost k
náhradě škody uložit. Neuložil-li soud prvního stupně obviněnému povinnost k
náhradě škody a odkázal poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve
věcech občanskoprávních, tak pochybil. Svým rozhodnutím o náhradě škody
odvolací soud jeho pochybení napravil. Státní zástupce se ztotožnil s
argumentací odvolacího soudu, že insolvenční zákon neobsahuje žádné omezení ve
vztahu k trestnímu řízení o náhradě škody, takže není překážkou pro rozhodnutí
o náhradě škody podle § 228 tr. ř. okolnost, že je obviněný dlužníkem, o jehož
majetku probíhá insolvenční řízení, a že poškozený nebyl účastníkem
insolvenčního řízení. Nad rámec uvedeného státní zástupce doplnil, že
insolvenční zákon je obecným právním předpisem upravujícím problematiku úpadku
a jeho řešení. Insolvenční řízení jako takové je druhem civilního soudního
řízení. Za situace, kdy insolvenční zákon neobsahuje zvláštní normy týkající se
uplatnění nároku na náhradu škody způsobené trestnou činností, přičemž tyto
normy jsou obsaženy v trestním řádu (viz např. § 43 či § 228 tr. ř.), je k němu
trestní řád ohledně škody způsobené trestným činem předpisem lex specialis a
trestní soudy jsou tím pádem povinny postupovat podle příslušných trestně
procesních norem, nikoliv odkazovat poškozené na insolvenční řízení. Státní
zástupce má rovněž za to, že by bylo krajně nespravedlivé, aby dluhy, které
vznikly obviněnému z titulu páchání majetkové trestné činnosti, zanikaly, byť
třeba jen částečně, díky insolvenčnímu řízení. To by totiž fakticky znamenalo,
že by zůstal pachateli trestné činnosti zachován prospěch z trestné činnosti,
což by popíralo jeden ze základních právních principů (srov. např. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, kde je jasně vysloven princip zákazu
prospěchu z vlastního protiprávního činu). Znamenalo by to i nespravedlivý a
neodůvodnitelný zásah do práv osoby poškozené trestným činem, neboť poškozený
by se nemohl domoci plné náhrady škody způsobené trestným činem. Jeho práva by
byla povinností postupovat podle insolvenčního zákona významně omezena, a to ve
prospěch pachatele trestného činu. Poškozený by se nemohl domoci plné náhrady
škody z trestné činnosti a prospěch z trestné činnosti na straně pachatele by
zůstal neodčerpán, resp. byl by pachateli zachován.
Výtka obviněného, že uložení povinnosti k náhradě škody má na něj nepřiměřeně
nepříznivý dopad v oblasti trestního práva hmotného, a to zejména co do
možnosti osvědčení ve zkušební době, je bezpředmětná. Napadený rozsudek
odvolacího soudu se podle názoru státního zástupce nijak nedotkl výroku
nalézacího soudu, který uložil obviněnému v souvislosti s podmíněným odsouzením
k trestu odnětí svobody přiměřenou povinnost podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku
nahradit škodu podle svých sil. Právě tato povinnost má význam pro rozhodnutí o
osvědčení, nikoliv pak povinnost uložená odvolacím soudem podle § 228 odst. 1
tr. ř.
Jelikož státní zástupce nedovodil v posuzované trestní věci ani existenci
extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním
posouzením, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném
zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ
odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání
obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 8
To 460/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán
v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku napadl výslovně výrok o
náhradě škody obsažený v rozsudku soudu druhého stupně, takže k jeho některým
poznámkám týkajícím se výroku o vině dovolací soud nepřihlížel. Podstatou jeho
argumentace je tvrzení, že bylo-li zahájeno insolvenční řízení vůči němu, jako
dlužníkovi, poškozený mohl a měl svou pohledávku přihlásit přihláškou, což však
neučinil, a nikoliv ji uplatňovat v adhezním řízení. Neuplatnil-li ji včas v
insolvenčním řízení k výzvě insolvenčního soudu, neměla by být v jiném soudním
řízení přiznána, respektive by měla být považována za pohledávku promlčenou.
Z odůvodnění ve věci vydaných rozsudků se podává, že soud prvního stupně
odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř. s odůvodněním, že se sice řádně a
včas připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, avšak
zjišťování faktického stavu oddlužení obviněného a případný dopad nové
pohledávky za obviněným by neodůvodněně prodloužilo hlavní líčení vzhledem k
potřebě provádět další dokazování. Soud druhého stupně naproti tomu dospěl k
závěru, že insolvenční zákon neobsahuje žádné omezení ve vztahu k adheznímu
řízení, tudíž pro rozhodnutí o náhradě škody podle § 228 tr. ř. není překážkou
souběžně probíhající insolvenční řízení. Výrok o náhradě škody k odvolání
poškozeného tudíž zrušil, neboť v hlavním líčení bylo prokázáno, že obviněný
stíhaným zločinem poškozenému zaviněně způsobil škodu ve výši 900.000,- Kč,
proto soud prvního stupně pochybil, pokud jej odkázal na řízení ve věcech
občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř., neboť výše škody jako zákonný znak
trestného činu byla alespoň v minimální výši z hlediska viny dostatečně
prokázána podle § 2 odst. 5 a § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř.
K námitce obviněného ohledně nemožnosti přiznat odsuzujícím trestním rozsudkem
poškozenému náhradu majetkové škody ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř., neboť
poškozený měl jako věřitel přihlásit tuto svou pohledávku vyvolanou trestným
činem obviněného do insolvenčního řízení, lze uvést následující.
Předmětnou námitku nelze s úspěchem v dovolacím řízení uplatnit s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o
nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
nýbrž o námitku procesní, jelikož vada má spočívat v zákonné překážce ve smyslu
§ 228 odst. 1 tr. ř. bránící soudu uložit obviněnému povinnost k náhradě škody.
Stejně tak by se jednalo o výhradu týkající se porušení procesních předpisů,
kterou nelze subsumovat pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., odkázal-li by obviněný (což však neučinil) ve svém dovolání na ustanovení §
140b insolvenčního zákona ve znění zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, účinné od 1. 1. 2014, o možnosti rozhodnout o pohledávce
poškozeného týkající se majetkové podstaty, která má být v insolvenčním řízení
uplatněna přihláškou, v jiných soudních řízení, tedy i v trestním řízení, po
dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že
nejde-li o řízení uvedená v § 140a IZ [již zahájená soudní a rozhodčí řízení o
pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být
v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním
řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v
insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170)], nelze v jiných soudních nebo
rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku,
rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty,
které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v
insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se
v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky
věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo
na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním
řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě
dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním
řízení nepřihlíží.
Rozhodujícím momentem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu pak byla otázka
další existence pohledávky poškozeného (v podobě nároku na náhradu škody
způsobené trestnou činností obviněného), pokud ji poškozený nepřihlásil
přihláškou do insolvenčního řízení.
Zde nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že by s ní mělo být naloženo jako s
pohledávkou promlčenou či že by měla zaniknout. Z ustanovení § 416 odst. 1
insolvenčního zákona vyplývá, že osvobození podle § 414 a 415 tohoto zákona
[osvobození od placení pohledávek: 1) zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v
němž dosud nebyly uspokojeny, 2) věřitelů, k jejichž pohledávkám se v
insolvenčním řízení nepřihlíželo, 3) věřitelů, kteří své pohledávky do
insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, 4) ručitelů a jiných
osob, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu, 5) zahrnutých
do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, je-li hodnota
plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30
% jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se
tito věřitelé s dlužníkem dohodli, pokud insolvenční soud po slyšení dlužníka a
insolvenčního správce přesto přiznal dlužníku osvobození podle § 415
insolvenčního zákona] se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce,
která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále
pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti.
V daném případě spácháním zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr.
zákoníku ze strany obviněného lze s poukazem na ustanovení § 416 odst. 1
insolvenčního zákona dovodit, že povinnost nahradit škodu ve výši 900.000,- Kč,
uložená obviněnému trestním soudem podle § 228 odst. 1 tr. ř., představuje z
pohledu insolvenčního zákona pro poškozeného pohledávku na náhradu škody za
obviněným, která byla způsobena úmyslným porušením právní povinnosti. Tudíž
obviněný jako dlužník nemůže být v insolvenčním řízení ohledně pohledávky
poškozeného představující nárok na náhradu předmětné škody způsobené úmyslným
trestným činem osvobozen, a to ani po splnění povinností oddlužení, ke kterému
jinak může dojít poté, co řádně a včas splní povinnosti podle schváleného
způsobu oddlužení, kdy případně k jeho návrhu insolvenční soud vydá usnesení,
jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v
rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Pohledávka poškozeného P. K. ve výši
900.000,- Kč za obviněným, ač ji poškozený nepřihlásil do insolvenčního řízení,
proto nezaniká po splnění podmínek oddlužení obviněným a obviněný od jejího
placení nemůže být ani osvobozen ve smyslu § 414 až 416 odst. 1 insolvenčního
zákona. Její nepřihlášení do insolvenčního řízení poškozeným jako věřitelem
obviněného bez dalšího také neznamená, že by měla být promlčena, a může být
vymáhána i po skončení oddlužení obviněného.
V uvedeném ohledu proto rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se povinnosti
obviněného nahradit trestným činem způsobenou škodu, není z hlediska existence
hmotně právního nároku poškozeného na náhradu této škody v rozporu s výše
uvedenými ustanoveními trestního řádu i insolvenčního zákona.
V neposlední řadě obviněný namítl nadbytečně nepříznivý dopad uložení
povinnosti, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil
podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, která má vliv na výsledné rozhodnutí soudu o
tom, zda se ve zkušební době osvědčil. Obviněný má za to, že nedisponuje
možností dostát takto uložené povinnosti, není-li oprávněn libovolně nakládat s
penězi mimo režim povoleného oddlužení a není proto schopen během zkušební
doby, která se překrývá s dobou trvání oddlužení, škodu hradit. Taková námitka
však s odkazem na v dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nemůže obstát, neboť shora uvedená argumentace obviněného nemá
souvislost s nesprávným právním posouzením skutku, nebo jiným nesprávným hmotně
právním posouzením. Ve smyslu citovaného dovolacího důvodu lze například
namítat, že obviněnému měl, nebo naopak neměl být uložen úhrnný, souhrnný či
společný trest apod. S odkazem na něj však nelze napadat nepřiměřenost uložení
povinnosti, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem ve
smyslu § 82 odst. 2 tr. zákoníku.
Nad rámec uvedeného lze ale konstatovat, že pokud byla podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu,
kterou trestným činem způsobil, v době trvání účinků schválení oddlužení
plněním splátkového kalendáře, je nutno při zkoumání, zda obviněný vyhověl
uloženým podmínkám podmíněného odsouzení ve smyslu § 83 odst. 1 tr. zákoníku,
náležitě přihlédnout k jeho reálné možnosti disponovat se svým majetkem,
respektive k jeho povinnosti naložit s příjmy určenými k plnění splátkového
kalendáře způsobem určeným v rozhodnutí o schválení oddlužení. Tato okolnost
proto nemůže být přičtena k tíži obviněného, neboť možnost hradit škodu podle
jeho sil po dobu trvání oddlužení je ztížena, k čemuž je třeba při
individuálním posouzení splnění podmínek podmíněného odsouzení přihlédnout, a
automaticky tak neznamená, že by se při absenci dalších rozhodných skutečností
svědčících v jeho neprospěch, nemohl ve zkušební době osvědčit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší
soud odmítl dovolání obviněného Ing. J. D., jako zjevně neopodstatněné podle
ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. František
Hrabec
předseda
senátu