4 Tdo 650/2014-17
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2014 o
dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 55 To 355/2013, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 175/2012 t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s e dovolání obviněného P. B. o d m í
t á .
Obviněný P. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 4. 2013 sp.
zn. 6 T 175/2012 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3
písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, (dále jen tr. zák.).
Tohoto se dopustil tím, že v době od 2. 1. 2008 do 30. 3. 2009 na různých
místech na území České republiky na základě uzavřených smluv o
zprostředkovatelské činnosti se společností PRO – ČEK Team s. r. o., nyní LWW
GROUP s. r. o., zprostředkovával pro tuto společnost prodej různého zboží na
čerpacích stanicích tak, že zboží v celkem osmdesátijedna případech postupně
odebral proti podpisu ve skladu společnosti PRO - ČEK Team s. r.
o. na adrese K., B., nebo zboží přímo převzal od zaměstnanců společnosti PRO -
ČEK Team s. r. o. na různých místech v České republice, které postupně prodával
odběratelům, ale převzaté tržby za prodané zboží si ponechával a neodevzdal
společnosti PRO - ČEK Team s. r. o. a použil pro vlastní potřebu, čímž
společnosti PRO - ČEK Team s. r. o., se sídlem Kuřim, Blanenská 1339, IČ
25531301, nyní LWW GROUP s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 2.038.179,-
Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let. Výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále bylo
rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit společnosti LWW GROUP s. r. o.
škodu ve výši 1.472.073,- Kč.
Uvedený rozsudek okresního soudu byl napaden odvoláním obviněného. O něm
rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17.
12. 2013 sp. zn. 55 To 355/2013 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2
tr. ř. rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil
obviněnému povinnost zaplatit společnosti LWW GROUP s. r. o. škodu ve výši
1.427.073,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou obchodní společnost
se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na občanskoprávní řízení.
Následně proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V jeho obsahové části se
konkretizuje, že dovolání je podáváno v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o
náhradě škody, přičemž dovolatel poukazuje pod body 1) až 7) na celou řadu
skutečností, jež podle jeho názoru zpochybňují výslednou výši způsobené škody.
Dále pak zmiňuje některá ustanovení trestního řádu (§ 2 odst. 12, § 2 odst. 5,
§ 229 odst. 1), které údajně soudy porušily. V závěru uvádí, že je toho názoru,
že nebylo prokázáno, že by způsobil poškozené obchodní společnosti škodu ve
výši 1.427.073,- Kč a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě škody zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve zrekapitulovala obsah
rozhodnutí soudu druhého stupně i podaného dovolání. Dále konstatovala, že
použitá dovolací argumentace zcela ztrácí na významu, jelikož podané dovolání
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, který ale učinil pouze výroky
adhézní povahy. Obviněný se totiž v hlavním líčení po poučení o opravném
prostředku výslovně vzdal práva odvolání proti výrokům o vině a trestu a
explicitně uvedl, že odvolání podává toliko do výroku o náhradě škody. Byť tedy
učiněné rozhodnutí krajského soudu je rozhodnutím soudu druhého stupně, není
rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 256a odst. 2 tr. ř., neboť je nelze
podřadit pod žádné z tam taxativně uvedených rozhodnutí vyjmenovaných pod
písmeny a) – h), která lze učinit předmětem dovolacího řízení. Státní
zástupkyně proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako
nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a to v neveřejném zasedání v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v
posuzované věci jsou splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání.
Především je zapotřebí uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a
proto je nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí a z jakýchkoliv
důvodů, neboť nejde o univerzální prostředek k nápravě všech vad a všech
rozhodnutí. Zákonodárce v ustanovení § 265a tr. ř. přesně vymezil okruh
soudních rozhodnutí, která lze napadnout dovoláním. Podle § 265a odst. 1 tr. ř.
musí jít o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve
druhém stupni a zákon dovolání připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 písm.
a) až h) tr. ř. je pak uveden taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, s nimiž
zákon spojuje přípustnost dovolání. Jde o rozsudek, jímž byl obviněný uznán
vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od
potrestání (písm. a/), rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn (písm.
b/), usnesení o zastavení trestního stíhání (písm. c/), usnesení o postoupení
věci jinému orgánu (písm. d/), usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření
(písm. e/), usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání (písm. f/),
usnesení o schválení narovnání (písm. g/), nebo rozhodnutí (písm. h/), jímž byl
zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému pod písmeny a) až g). Žádné jiné rozhodnutí, které nepatří do tohoto
okruhu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání.
Dále je třeba uvést, že z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i
předloženého spisu je patrné, že ve smyslu § 250 odst. 1 tr. ř. se obviněný v
hlavním líčení konaném dne 4. 4. 2013 po vyhlášení rozsudku okresního soudu po
poučení o právu podat opravný prostředek vyjádřil tak, že se vzdává odvolání,
pokud jde o výrok o vině a trestu a to i za ostatní oprávněné osoby a odvolání
podává pouze do výroku o náhradě škody. Státní zástupkyně se pak k témuž
vyjádřila tak, že se práva na odvolání vzdává (viz protokol o HL č. l. 482
verte). Tím nabyl vyhlášený rozsudek ve výroku o vině a trestu právní moci, v
důsledku čehož pak v souladu s ustanovením § 129 odst. 2 tr. ř. v jeho písemném
odůvodnění absentuje část týkající se viny a trestu, jelikož jak obviněný, tak
státní zástupkyně zároveň prohlásili, že nežádají vyhotovení odůvodnění.
Odůvodněna byla proto pouze ta část rozsudku, která se týká výroku o náhradě
škody.
Krajský soud po předložení věci s odvoláním obviněného se pak zcela důvodně a v
souladu se zákonem (§ 254 odst. 1 tr. ř. věta první) zabýval výhradně dosud
nepravomocným výrokem o náhradě škody, který v důsledku početní chyby způsobené
soudem prvního stupně svým rozhodnutím revidoval.
Z výše uvedeného je tak patrné, že dovoláním obviněného napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, byť jde o soud druhého
stupně, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. V
konkrétním projednávaném případě totiž odvolacím soudem nebylo rozhodováno o
vině a trestu ve smyslu písm. a) cit. zákonného ustanovení (o vině a trestu již
bylo pravomocně rozhodnuto okresním soudem), ani jím ve smyslu písm. h) téhož
ustanovení zákona nebyl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání), který
směřoval proti rozsudku uvedenému pod písm. a). Odvolací soud mohl v dané
procesní situaci na základě odvolání obviněného rozhodovat pouze o náhradě
škody, což také učinil. (Ostatní varianty obsažené pod písm. b) až g)
ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. pak v úvahu nepřicházely).
Je tedy zřejmé, že pokud dovoláním obviněného napadený rozsudek
odvolacího soudu nelze označit za rozhodnutí ve věci samé, tak dovolání proti
takovému rozhodnutí podat nelze a pokud je podáno, musí být posouzeno, jako
nepřípustně podané. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že
odvolací soud do poučení ve svém rozhodnutí nesprávně uvedl, že proti jeho
rozhodnutí je možno podat dovolání. Nikdo totiž nemůže mít více práv, než mu
přiznává zákon.
Jestliže tedy dovolání obviněného P. B. bylo podáno proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci v rozsahu a způsobem výše uvedeným,
Nejvyššímu soudu nezbylo, než takové dovolání označit za nepřípustné a
odmítnout je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání [viz
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c